19820710 – O hledání (Birmingham, Anglie)

Že máme v moderní době hledače je něco naprosto jedinečného. Nikdy dříve jsme neměli hledače, alespoň ne tolik. Byli lidé, kteří se honili za penězi – v současné době je jich mnoho. Usilovali o území a o moc. Bylo velmi málo těch, kteří hledali perly dokonalého štěstí Boha. Důvodem bylo vědomí, kolektivní vědomí lidských bytostí. Lidé si mysleli, že toho možná nejsou schopni nebo možná nepotřebují hledání. Dnes je tu však tak nádherná souhra, že se na zemi rodí hledači velmi vysoké kvality. Těch, kteří hledají, je velké množství. Není to jeden nebo dva lidé tu a tam, kteří sedí někde na vrcholku hory, v jeskyni apod. a pokoušejí se meditovat. Je spousta lidí, kteří hledají, kteří cítí nespokojenost se sebou samými, se vším, co mají. Myslí si, že musí existovat něco víc. Ti, kteří cítí, že stále ještě nenašli sami sebe, ti, kteří cítí, že musí najít smysl svého života, ti, kteří cítí, že tu musí být něco vyššího, než čím se zabývají. Všichni tito lidé jsou hledači, kteří nehledají jen dnes, ale už tisíce let. Řekla bych, že v době Krista nebyli žádní hledači, protože i ti, které si Kristus vybral za své žáky, k tomu byli v podstatě přinuceni. Musel je najít a říct jim o tom. Toto je tedy velmi důležitá doba v historii stvoření, kdy je tu tolik hledačů. Jejich problém však dnes spočívá v tom, že nevědí, co vlastně hledají. Nemají ponětí, co by měli hledat. Jak hledat? Co očekávat? Vstupují do neznáma. Je to pro ně naprosto neznámá oblast. A tu neznámou oblast, kterou hledají, teď reprezentuje tolik lidí. Každý říká, že on je ten, který „dodá zboží“. Jiný zase tvrdí, že on je ten, kdo to dokáže. Pak samozřejmě vzniká chaos. Současná doba je každopádně dobou zmatku. Velkého zmatku. A jedině když je takový zmatek, přijde rovněž úžasné a trvalé řešení, které tento problém vyřeší jednou provždy. V mysli lidských bytostí nikdy nebyl takový zmatek jako dnes, co se týče rozlišování dobrého od špatného. Nikdy v takové míře. O čemkoli bylo řečeno, že je to špatné, to dělali. S vědomím, že dělají něco špatného. Pokud to byli dobří lidé, říkali: „Toto je dobré, to budeme dělat.“ Každý ale věděl, zda to je dobré, nebo špatné. Možná to dělali. Dnes však nikdo neví, co je dobré a co špatné. Musíte se dostat mnohem dál než jen rozlišovat dobré od špatného – musíte poznat sami sebe. Protože ve svém nitru víme, že neznáme sami sebe, že neznáme absolutno. Žijeme v relativním světě věcí, zdá se, že tohle si uvědomují všichni. Možná podvědomě, možná nevědomě, rozhodně však každý z nás cítí, že „nevíme.“ A je to velmi upřímný pocit. Je to velice jemný pocit, že musíme vědět něco víc.