Narozeninová púdža, 21/03/1983, Sydney, Austrálie

(Location Unknown)

Feedback
Share

Je opravdu báječné být tu dnes s vámi, v tento příznivý den, s Australany, kteří prokázali, že jsou velmi dobrými sahadžajogíny, kteří dokázali udělat tak rychlé pokroky ve svém duchovním vývoji. Dělá Mi obrovskou radost být dnes tady se svými dětmi. Jak víte, mám po celém světě tolik dětí, kromě těch, které jsem skutečně porodila. Dnes musíme myslet na všechny, kteří jsou od nás tisíce mil daleko a modlí se k Bohu všemohoucímu za svůj duchovní růst. Člověk by se měl modlit pouze za duchovní růst. Jakmile totiž vyrostete, všeho ostatního se vám dostane. Ale protože nestoupáte, nedostává se vám toho, co byste potřebovali. A proto jsou pak problémy. Dokonce i dnes jsem musela řešit nějaké problémy, než jsem se mohla vydat na púdžu. Ale rozhodnete-li se, že musíte duchovně růst ve svém nitru, pak získáte cokoli, co je třeba, všechna požehnání, která si vám Bůh přeje seslat, abyste se stali obyvateli, tohoto velkolepého království, kde už nejste souzeni, trestáni, ani už nejste nijak zkoušeni, kde přebýváte ve věčné Boží lásce a v Jeho nádheře. Asi před deseti lety bych nevěřila tomu, že během deseti let budu schopna dosáhnout těchto výsledků. Neměli byste posuzovat vývoj Sahadža jógy podle srovnávání s jinými nepravými guruy. Vytvořit i jen jediného světce vyžaduje, aby prošel tisíci životy. A z tolika se už stali proroci, je to pro vás nesmírná událost. Pojďme zapomenout, jaké si v sobě neseme otřesy. Musíme vědět, že jsme proroci. Toto přijetí je třeba v sobě upevnit, že jsme proroci. Kdybyste jen dokázali přijmout, čím jste, čím jste se stali, budete vyzařovat nádheru Boha. Jako když rozkvétá květ, má svou vůni, která se z něj automaticky line. Jsou to však jen lidské bytosti, kdo má svobodu to nepřijmout, dramatizovat, anebo přijmout, kým jsou. A i když se stanou proroky, stále se drží toho, čím nejsou, ve svých představách. Stále jsou ustrašení, stále jsou egoističtí. Ale to je klam! To není vaše skutečná přirozenost. Je to, jako když hrajete v divadelní hře, ve které jste hercem. Někdo například hraje roli Šivadžiho. Začne se tedy chovat tak, jako by byl Šivadži. Změní tedy své vystupování, všechno, aby byl jako Šivadži. Ale když ta stejná osoba hraje roli Hitlera, stane se Hitlerem. Obojí je umělé. A oni se stanou umělými. Teď, když jste skutečnými proroky, už vám bude zatěžko být svou dosavadní osobností, umělou, která zmizela, už je pryč. To všechno skončilo. Ten hříšník je mrtev. Je pryč i ten egoista. I ustrašenec je jednou provždy pryč. Jste proroci. Vzestupte do velikosti takové osobnosti. Lidé, kteří nejsou proroci, kteří nejsou zbožní, kteří se chovají bezbožně, se mohou jako proroci tvářit. Ale ti, kteří jsou skutečnými proroky, nechtějí přijmout skutečnost, že jimi opravdu jsou. Jakmile to přijmete, stanete se jimi. Dnes musíme překonat tento způsob smýšlení, který na nás naše mysl dosud hraje. Všechen klam musí odpadnout. Ale samozřejmě, jak jsem už řekla, nikdy bych ani nesnila o tom, že za deset let dosáhnu takových výsledků, s tolika ďábli všude kolem, kteří se vás snaží zlákat. Zásluhy je třeba přiznat i vám. Že navzdory všem překážkám a problémům, které jste měli, jste vzestoupili a vyrostli až tak, že se z vás stali nádherní proroci. Jste natolik transformováni, že už chybí jen málo, jen přijmout to, kým jste, a budete se cítit tak příjemně. Mluvila jsem se svou vnučkou, tou starší, která je ještě malá holčička, je jí teprve jedenáct let, přesto řekla své matce: „Už nemůžu mluvit s babičkou, protože je Bohyně, jak bych s Ní mohla mluvit, já se stydím.“ V jejím věku! Ve své třídě je ale, jak se říká, na nejvyšších příčkách, je redaktorkou školního časopisu, je úžasná, a přitom je tak pokorná, že řekla své matce: „Stydím se mluvit s babičkou, je to Bohyně, jak bych s Ní mohla mluvit?“ A Rustom mi říkal, že z ní vycházejí vibrace. Takto musíte růst. Především si musíte uvědomit, že jste proroci, a musíte vědět, že Já jsem Duch svatý, jsem Ádi Šakti. Jsem to Já, kdo přišel na Zem poprvé v této podobě, abych se zhostila toho nesmírného úkolu. Čím více tomuhle porozumíte, tím lépe. Změníte se ohromným způsobem. Věděla jsem, že to jednou budu muset říct otevřeně. A řečeno to bylo. Teď je to ale na vás, lidé, abyste dokázali, že tím jsem. Kristus měl učedníky, kteří nebyli ani realizované duše. A rozšířili křesťanství, ať už je jakékoli. Za takových okolností, kdy byl Kristus ukřižován, kdy byli ponecháni na holičkách, jen dvanáct průkopníků. Ale dokázali to. Byli to velmi pokorní lidé. Měli tu kvalitu, že byli nesmírně pokorní a že si byli vědomi toho rozdílu mezi nimi, Kristem a Matkou. Byli si také vědomi rozdílu mezi nimi a ostatními lidmi. Dali se na život, který byl čistý, osvícený Kristovým jménem. Nebyli realizovaní! Očistili se a udržovali svůj život krásný. Sahadžajogíni si tedy nemohou dovolit mít těchto šest nepřátel. Předně hněv, což skutečně neodpovídá soucítění. Nahraďte hněv soucítěním. Dnes jsou Mé šedesáté narozeniny a my musíme zvítězit pouze nad šesti nepřáteli, které v sobě máme. Druhá věc je, což většina z vás už zvládla, odvést svou pozornost od perverzí. Většina z vás to už udělala. Vaše oči už jsou lepší, ustálené. Přesto však jste dosud egoističtí, ješitní. Lidé jsou dosud žárliví, soupeřiví. Stále na vás ulpívá určitý materializmus. A nově se ukazuje, že začínáte být připoutaní ke svým rodinám. Musíme to teď tedy přetvořit k jinému účelu. Tutéž věc lze použít ke konání Boží práce. Dají se použít jako šest rukou sahadžajogína. Prvním je hněv. Musíte se zlobit sami na sebe, když děláte špatné věci. Ne se cítit vinni, ale za špatnosti se na sebe zlobit. Vina je tou nejúčinnější cestou, jak se toho nikdy nezbavit. Je to jako skladiště, vydržované jako soukromý archív, uzamčený. Trpěla jsem opravdu hodně kvůli vašim pocitům viny, velice. Vyplouvají napovrch jeden za druhým. Jakmile se tedy cítíte vinni, musíte se na sebe rozzlobit: „Jak to, že cítím vinu, jak jsem to mohl udělat?! Tohle už nikdy neudělám!“ Rozviňte tedy hněv vůči sobě samému, ne vůči ostatním. A hněv by se měl zachovat pro den válečného boje. Jinak až nastane bitva, všichni Ardžunové odhodí zbraně a bude se říkat, že Ardžuna byl velký válečník, dokud nezačal boj. Nebudeme tedy plýtvat svou energií na boj s věcmi, které jsou pouhé stíny. Nebudeme bojovat se stíny. Od sexu a zvráceností je třeba se odvrátit a zaměřit se na rodinu, na svoji manželku. Musíte respektovat svou cudnost. Pak se to celé obrátí do cudnosti. Vést cudný život. Nechovat se jako pes, ale jako lidská bytost. Veškerá pozornost tímto směrem se musí stát cudnou, což je vaše síla, vaše ochrana, vaše spojení s Božským. Ne vynucená cudnost. Ale cudnost rovnováhy a porozumění. V rodině, s vlastní manželkou, můžete žít velmi cudným životem. Platí to stejně tak pro ženy, řekla bych, že spíše pro ně. Neměly by jít na ruku chlapovi, který pomlouvá jejich manžela nebo je proti jejich manželovi ponouká. Všichni takoví muži by měli být ze Sahadža jógy vyhozeni, ti, kteří se snaží ženám očerňovat jejich manžely. Jedná se o zcela posvátný svazek, do kterého nesmíte zasahovat, nesmíte se stavět proti manželovi. Na to nemá nikdo právo! Je-li tam nějaký problém, měli byste to dát vědět Mně. Tohle je známka stupidity. Dále je třeba přeměnit ješitnost na hrdost. Měli byste být hrdí na to, že jste sahadžajogíni, velmi hrdí! Pozvedněte hlavu s hrdostí, že jste sahadžajogíni. Hrdost nikdy neomezuje. Být hrdý je něco velkolepého. Ješitnost omezuje. Hrdost ve skutečnosti není nic jiného než projev sebeúcty. Žebrání, vypůjčování si, napodobování druhých, to vše pochází z nedostatečného pochopení sebe sama. Z ješitnosti by se měla stát hrdost a hrdost by měla být projevem sebeúcty. Sebeúcta je něco zcela jiného než ego. Jedno je skutečnost, druhé naprostá vyumělkovanost. Muži by se měli chovat jako muži, a ne jako ženy, poslušní, jako voli uvázaní na laně, vláčeni svojí ženou. To oni musí vést společnost. Indické ženy nikdy nebojovaly za práva žen, to dělali muži. Nikdy nebojovaly. To muži, protože muži jsou i otcové, bratři a mají zájem o dobro žen. Ženy málokdy bojovaly. Vědí totiž, že jakmile začnou praktikovat boje s muži, nemá to konce. Pochopily, že s muži musí žít, ne s nimi bojovat. To muži sami (za ženy) bojovali. I v Americe to byl Abrahám Lincoln, kdo bojoval za osvobození žen. Ne ženy. Nesmíte tedy být egoističtí, nýbrž hrdí. Hrdí na to, že jste sahadžajogíni, hrdí, že jste se narodili v době, kdy máte převzít povinnosti práce pro Boha. Že vás Bůh vybral. Měli byste na tu úroveň tedy vyrůst. Zjistila jsem totiž, že z některých lidí se náhle stanou mrzouti, samotáři… v Sahadža józe. Těm nikdy nebude odpuštěno! Protože Bůh vám daroval tolik! Řekněme, když vám někdo daruje diamant, jste hrdí, navléknete si ho a vystavujete na odiv. Když vám byl tedy darován váš Duch, měli byste být hrdí a nechovat se jako samotáři. Někdo má pocit: „Odteď bych už neměl pracovat. Nebudu vycházet ven, budu sedět doma a meditovat.“ Pro takové lidi není v Sahadža józe místo. „Tohle nemůžu dělat.“ Slovo „nemůžu“ by mělo zmizet ze slovníků lidí, kteří se mají stát sahadžajogíny. Ti nemohou říct: „Tohle nemůžu dělat.“ Sebeúcta vám tedy dá ten druh dynamičnosti, jaká je pro Sahadža jógu třeba. Uvážlivou dynamiku, moudrou dynamiku. Pak nebudu muset řešit žádné vaše problémy. Vlastnosti jako soupeřivost a žárlivost by se měly napravit. Máte soupeřit sami se sebou, jako ten, kým jste, proti tomu, kým jste byli. Kdo vyhrává? Vaše minulost, nebo přítomnost? Vaše přítomnost by si měla pospíšit, zrychlovat a zrychlovat. Zanechávat minulost za sebou, jak jste toho jen schopni. Mezi sahadžajogíny by neměla být žádná soupeřivost. V nabývání… Někdy jsem vás viděla soupeřit i v křičení, v ječení, v hrubostech jednoho vůči druhému, v tom probíhá velký souboj. Pojďme soupeřit v soucítění v jemnosti, v sladkosti, v krásném chování. Kdo je kultivovanější, kdo je větší džentlmen, kdo je hlubší. Udržujte si tak před sebou nějaký svůj vzor, někoho, o kom si myslíte, že je skutečný džentlmen, nebo ženu, která se chová jako skutečná žena. Když si však naopak za svůj ideál vyberete ženu, která se chová jako muž, tak je to také špatně. Nebo muž, který se chová jako žena, také není ideálem. Naopak. Žena, která se snaží poukazovat na to, jak jsou ženy jiné než muži, že ženy musí dostávat to a to… V Sahadža józe není nic jako ženy nebo muži, že ženy musí dostávat tohle a muži tamto. Protože vy jste Duchem. Jen ten plášť, který nosíte, to tělo, které máte, vaše světlo, vaše lampa, jsou rozdílné. Aby to světlo zářilo, žena musí být ženou a muž musí být mužem. Jak jsem vám říkala včera, že jablko by se nemělo snažit být mangem a mango by nemělo chtít být jablkem. Je hezké být nejlepším jablkem a je pěkné být nejlepším mangem. Tedy ti samotáři, kteří říkají: „Musíte se od všeho osvobodit,“ se opravdu nechovají jako lidské bytosti, ale myslím, že jako… Ani nevím, které zvíře se tak chová. Jako když jste na podpoře. Vy nemůžete zahálet, nemůžete. Pokud je to jen možné. Nelíbí se mi, když lidé berou podporu. Není to známka dobrého sahadžajogína. Všichni byste měli tvrdě pracovat, mít kvalifikace, být schopnými lidmi, nejlepší ve všem. Dobří studenti, dobré kuchařky, dobré matky, dobří otcové, dobří vedoucí pracovníci. Odkud jinak seženeme takové lidi? Nemůžeme být umývači nádobí, že ne? Soupeření mezi ženami a muži tedy musí přestat. Ženy musí mít své místo a muži zase své. A ženy musí vědět, že muži jsou jejich ruce. Jestliže vy jste šakti, oni jsou stroje. Nerozbíjejte tedy své stroje tím, že na ně křičíte, ječíte, srážíte je, děláte z nich ustrašence. Nebudete tu pro vás žádné místo! Musíte jim dodat odvahu dělat Boží práci. Musíte je podporovat, pečovat o ně, protože oni jsou ty stroje, oni jsou ty ruce. A vy jste tou silou. Samozřejmě, jestliže ty ruce jdou proti síle, budou trpět. Nemělo by být ani žádné soupeření mezi vámi a dětmi, moje dítě, jeho dítě, nesmí být žádné takové soupeření. Odvraťte od toho svou mysl. Mělo by být naprosté sdílení. Soupeření by se tedy mělo změnit ve sdílení. Jak moc se dělíme? Jak moc se dokážeme dělit? Víte, pijani nemohou sedět a pít sami, musí mít další kumpány, s nimiž to budou sdílet. Zloději musí být v bandě deseti zlodějů, aby kradli. Ale když přijde na nektar Boží lásky, jak bychom jej mohli mít sami? Nedalo by se z něj radovat, nedal by vůbec žádné potěšení! Buďme k sobě tedy navzájem jemní a hodní. Lidé, kteří se budou těšit tím nektarem, by měli soupeřit v jeho sdílení, díky čemuž ho budou dostávat víc a víc. Kdo se více dělí? Kdo je štědřejší? Materializmus by měl být přiveden ke své kráse. Můžete mít jednu věc, kterou jste sami vyrobili. To je mnohem hezčí, než honit se za penězi a přepočítávat je. Byly by z vás nakřápnuté hrnce. Skutečně! Ti, kteří od rána do večera přepočítávají své peníze, jsou opravdové nakřápnuté hrnce. Pořád ztrácí peníze, mají něco s mozkem. Počítejte svá požehnání. Sledujte život, krásu ve hmotě. Jak pracuje to, co je živé. Podívejte se na dřevo. Vidím, jak na něm život vytvořil svůj otisk. Není ale mrzutý. Není mrtvý. Není nemastný neslaný. Je plný života. Vidíte to v umění. Vidíte to ve všem, co je krásné, ten odraz kreativní síly Boha a tu radost, kterou chtěl vyzařovat, abyste byli šťastní. Vy jste se místo toho stali otroky hmoty, což si On ale nikdy nepřál. Vy jste mistry. A nakonec je tu vaše připoutanost k dětem, k vaší ženě, vaše, vaše, vaše. Cokoli je mé, nejsem já. Můj dům není mé já. Moje tohle, moje, moje, toho se musíte vzdát. Mamatva musí být zničena. Místo toho byste měli říkat „my“. „My“ je dobré slovo. Říkám „my“ tak často, až se lidé začali udivovat, co že oni… Někdo se mě zeptal: „Matko, když říkáš my, co tím myslíš? Jak v nás můžeš vytvářet pocit, že jsme všichni jedním, tím, že říkáš ‚my‘?“ Řekla jsem: „Proč ne? Jste nedílnou součástí Mého těla.“ Cožpak nejsme „my“? Separuji snad svůj prst od svého srdce? Jestliže jste nedílnou součástí Mého těla, pak musím říkat „my“, protože jsem si vědoma té kolektivní bytosti, která tu sedí. Musíme tedy mluvit jako „my“, a ne „já“, „moje“. A když už musíte mluvit sami o sobě, mluvte ve třetí osobě. Například řeknu: „Tato Nirmala teď odjíždí do Londýna.“ Opravdu, tak to je. Protože Mé tělo tam odjíždí, ale srdce zůstane tady. Říci tedy, že já odjíždím, není pravdivé. Jestliže jsem Ádi Šakti, kam bych jela? Nejedu nikam, Já jsem všude. Kam bych mohla jít? Neexistuje žádné místo, kde bych nebyla. A když už musím někam jet, tak jedině peklo je místem, kam bych jela nerada. Když tedy říkám: „Tato Nirmala teď opustí Austrálii… Zítra odjedu.“ Co se tedy stane? Musí se přesunout jen toto tělo. To je vše. Takhle začnete mluvit o svém těle: „Ta moje mysl, ta mysl pana X a Y.“ Je lepší říkat si pán, paní nebo slečna. „Tak slečno, vstaneš už?!“ Je lepší se oslovit. Děti takto mluví, ve třetí osobě. Budete koukat, jak díky tomu uvidíte tu legraci za tím vším. Budete se umět zasmát sami sobě. „Ó, tak pane, no tak! Teď se chováte takhle?!“ A stanete se skutečnými mistry sami sebe. Protože budete vědět, jak tohle děcko zvládat. Dá vám to smysl pro vyzrálost. Říct tedy, že tohle je mé dítě, tohle je moje manželka… Samozřejmě se o svou ženu a děti musíte starat, máte za ně zodpovědnost. Ale dělejte toho pro ostatní děti více, než byste chtěli dělat pro své vlastní dítě. (Někdo přišel.) Toto naprosté ztotožnění se se svými dětmi, přespřílišná starostlivost, vás dostane do potíží. Musíte mít víru v to, že vaše rodina je rodinou vašeho Otce, a Matka se o ně tedy stará. Když si myslíte, že se o svou rodinu můžete postarat sami, prosím. Nebuďte tedy příliš starostliví, nemějte tolik obav, nebuďte ohledně své rodiny nervózní. Udržujte si velmi společenskou povahu, aby se vaše děti nestaly také takovými. Učte je dělit se. Upadne-li jedno dítě, požádejte ostatní děti, aby mu pomohly. Vytvořte místo, kde jim budete moci ukázat, jak když přichází dítě, které má problém s chůzí, ostatní děti přispěchají a snaží se najít způsob, jak mu pomoci se z toho dostat. Učte je skrze divadlo, příběhy, nejrůznější věci, co je to dobrota. Musíte pomáhat, aniž byste si uvědomovali, že pomáháte. Je to potěšení, je to výsada. Je to velká pocta, že to můžete dělat. Musíte změnit své postoje, naprosto. Hodně lidí má ve zvyku dát jídlo nejprve svému dítěti, absurdní! To je naprosto vulgární, svědčí to o špatném vychování. Nejprve musíte obsloužit druhé, a teprve pak vlastní rodinu. Ukrývat něco pro své děti, schovávat jídlo pro své vlastní děti, to jsou znaky osobnosti, která je jako „kúpamanduka“, což je žába, která žije v malé studni. Dostaňte se z toho. Vy muži se pokuste vytvořit vaši skupinu mužů a ženy by si měly vytvořit jejich ženskou skupinu. Muži by moc neměli předávat ženám rozumy. To se nedělá. Přišla jsem na tolik podivných věcí a vůbec nechápu, odkud se tyhle věci berou. Je to však kvůli tomu, že na jedné straně cítíte, že vaše rodina je vám příliš drahá, váš manžel je vám vším, že musíte být stále v ústraní, pryč od všech ostatních lidí. Nebo se svého manžela naopak úplně vzdáte, že je k ničemu, že manželství není úspěšné, a tak se přilepíte k něčemu jinému, co by měl být jakýsi vyšší cíl sebedestrukce. Ani jeden případ tedy není dobrý. Měli byste stát za svým manželem, za svou manželkou, za svými dětmi, když je to správné. Ale nemělo by to být zjevné, nesmí to být okaté. Dítěti máte říct: „Dobrá, já tě chápu, ale nebudeme to řešit na veřejnosti.“ Lidé by neměli poznat, že jde o vaše dítě podle toho, jak zapadá mezi ostatní, drží se ostatních, dělí se s nimi. Takový by měl být sahadžajogín. Jak víte, sama jsem dosud ještě ani nedala realizaci svým dětem. Věřili byste tomu? Nepředat jim vědění o Kundaliní. Můžete je učit. Vím, že jim to mohu předat kdykoli, kdy budu chtít. Vůbec jsem se jimi nezabývala, jimi ne. Když si všimnete, kolik času trávím se svými vlastními dcerami… Jen pramálo. Za celý rok jsem s nimi letos pobyla jen tři dny. Ty nejdůležitější vztahy v této době jsou k Sahadža józe a k sahadžajogínům. Viděla jsem některé sahadžajogíny psát svým rodičům, matkám, bratrům mnohem více, než píšou ostatním jogínům. To je tak udivující! Svým otcům, ale ne druhým sahadžajogínům. Musíte začít psát ostatním sahadžajogínům. Ti, kteří bydleli v Londýně, kolik z vás píše lidem do Londýna? Navázali tam nějaká přátelství a vztahy? Nic takového. Jsou příliš zaneprázdnění vlastními problémy. Nemají zájem vytvořit si ta pouta lásky. Jako by je Sahadža jóga nezajímala. Bydleli jste v londýnském ašrámu, kolik z vás jim tam teď píše? Kolik dopisů píšete? Také jste se potkali na takovémhle programu. Kolik z vás si píšete a udržujete kontakt? Kolik času zabere napsat dopis? Žádný. Doufám, že hned, jak se dnes vrátíte, všichni napíšete o dnešních narozeninách, jak krásně jsme je oslavili. Ne vlastní rodině, ne svým lidem, ale ostatním. Všichni jsou všude možně, víte, jak to mají. Napište jim, protože jak víte, oni jsou v čele celé věci. Když napíšete Gregoirovi, nebo můžete napsat Rúth do Itálie, můžete napsat Genevievě do Janova. Potkali jste je všechny. Měli byste jim psát. Ženy musí psát ženám a muži mužům. Arneau je v Lausanne, proč nenapsat jemu? On je tam. A jestlipak víte, že jeho manželka musí odjet rodit do Ameriky? Měli bychom o sobě vědět velmi důvěrně. O kolika lidech takto vím Já? O tolika věcech, do všech podrobností. Takto se musíte zaplavit tou láskou. Zítra pojedete do Ameriky nebo na kterékoli z těchto míst, kde už budete mít upevněné své bratry a sestry. Pište jim o Matce, o čem přemýšlíte. Vy občas píšete jen Mně. Ale nikdy sobě navzájem. Nepište sáhodlouhé dopisy, hlavně ne Mně. Pište ale hezké, sladké, poetické dopisy, oni budou šťastní, je to jako kdybyste poslali květiny. Když se tím inspirujete, bude to velmi dobrý nápad. (Děje se něco?) Takto se vypořádáte s těmi šesti nepřáteli a uděláte z nich své sluhy. A použijte je pro svou věc. Pak se z nich stane něco skvělého, budou z nich vaši pomocníci. Budou vojevůdci vaší armády. Budou vás zdobit. Máte to ve svých rukou, s moudrostí to dokážete. V této době, když Mi už bylo… Vždycky jsem tu byla, stejně stará. Vždy jsem byla takto vyzrálá, takto dětská, zrovna jako mladá dívka a stará žena, obě zároveň. Každý rok, vždycky. Jednoznačně jsem však dozrála v pochopení lidských bytostí. Každopádně jsem už nabyla lepšího porozumění a dozrála jsem ve svých znalostech o lidech. Protože když jsem se narodila, byli pro mě jako cizinci. Prostě cizinci, chápete? No, že tohle může říct Ádi Šakti… ale je to pravda! Navzdory tomu, že jsem vás stvořila, byla jsem úplným cizincem. Ale teď už jsem vyzrála, skvěle jsem vás pochopila, vím, že jste Moje děti, vím, jak moc Mne milujete a jak moc jsme si blízcí. Proč tolik pláče? J: Chce jít na záchod, Matko. Nech ho jít. J: On chce, abych šel s ním. Snažím se ho přimět, aby šel sám, ale… Ať jde. Tak tohle je ono. Víte, tyhle děti jsou podle Mě hrozně tvrdohlavé. J: Chce, abych šel s ním. To je bhútické, že? Můžeš sedět a on ať jde. Neposlechne. Měl bys jít. Vidíte? Dobrá, vezmi ho. Co dělat? Jsou hrozně tvrdohlaví, bhúti. Takový velký kluk nemůže jít na záchod? Jen aby ho rušil, to je celé. Teď ho skutečně musíš plácnout. Když ho dvakrát plácneš, ten bhút z něj uteče. Je třeba je dvakrát plácnout, příště už to neudělá. Pochopte, teď je ho třeba plácnout. Ne příliš silně, ale ať pozná, že se vám to nelíbí. Bhútů se někdy nezbavíte jinak, než plácnutím, jak jsem viděla. Obzvlášť u dětí to tak bývá. Dvě plácnutí přes tvář a jsou v pořádku. Protože to způsobují bhúti, a ti musí pryč. Na vše, co jsem vám včera říkala o dětech, dbejte! Musíte své děti učinit přínosem pro Sahadža jógu, a ne přítěží. Pokuste se tedy vychovat je správně. Pozvedněte je. Potřebují dobré vedení, abyste je zvládli. Na začátku musíte být velmi přísní. Potrestejte je, když dělají něco špatného. Aby věděly, co je správné, co je špatné. A až vyrostou, užasnete, jakým budou přínosem. Některé děti jsou opravdu skvělé. Ale když ty problémové děti mají příliš silný vliv, mohou zkazit i ty dobré děti. Proto raději podporujte děti, které jsou hodné, které jsou velmi sladké. Vzpomínám na své mládí, na své dětství a na ten sen, jak se stal skutečností. Vše, o čem jsem snila, se splnilo nad moje očekávání. Teď je to hotové. Alespoň co se Mě týče, už Mne moc nepotřebujete. Vše, co vám bylo třeba poradit, už jsem vám řekla. Naučila jsem vás metody, jak zachránit ostatní a jak je utěšit. Víte vše. Teď se jen staňte mistry tohoto umění. Zapomeňte na svou minulost. Všichni jste velikáni, všichni. Příští rok bych tedy měla vidět vás sedět na tomto místě. Ne na Mém klíně. Samotné, učící své děti. Nechť nyní přijde na řadu druhá generace. První generace je dostatečně zkušená. Teď musí přijít druhá generace a vy se o druhou generaci musíte postarat. Chci být skutečnou babičkou opravdu skvělých vnoučat. To je obzvláštní výsada, skutečné povýšení a dozrání. Podívejte se na to. (silně prší) Chystá se rozvodnit vaši Parramattu. (řeka v Sydney) Protože jsem teď řekla, že jsem Duch svatý. Zdá se, že každý přetéká štěstím a radostí. Děkuji vám, že jste Mne zde přijali. A myslete na všechny sahadžajogíny, všude ve světě, na ně všechny. Myslím, že dnes bychom měli rozeslat asi dvanáct telegramů, je-li to možné, do všech center, ve kterých bude stát, že jsme Matčiny šedesáté narozeniny oslavili s nesmírnou radostí, že posílá požehnání a podobně. Budou z toho mít velkou radost. Ale podle indických počtů jsou šedesáté první, protože i den, kdy jsem se narodila, byly narozeniny. To byl ten skutečný den narozenin. Oni tedy říkají šedesáté první. A my budeme mít velký program také v Indii. Vám se dostalo velké výsady. A doufám, že i vy poskytnete zvláštní výsadu Mě. Doufám, že letos vy všichni převezmete své nové role a nový styl života, kdy budete jemnými lidmi, ne poslušnými muži, ale jemnými lidmi a poslušnými ženami. Ženy musí být spíše poddajné, domácké. Budou vypadat hezky. Zjemní tím, budou mít hezčí úsměv, budou vytvářet spoustu radosti. Jsme tu pro dávání radosti, a ne abychom si užívaly nějakých práv, která jsou umělá. Dávat radost. Kolik radosti vytváříme? Kolik radosti dáváme druhým? Dnes tedy, v den takové velké události, musíme cítit radost ve svých srdcích. Velmi hluboko, uvnitř nás, leží zdroj této radosti. Musíme jít tedy hluboko do svého nitra a vnímat radost vaší šedesátileté Matky, radost, kterou mám v sobě. Jděte hlouběji! Je tam! Radujte se z ní! A pak ji dejte ostatním. Měli byste žít jako fontány radosti. Bůh vám žehnej!