Šrí Višnumája púdža: Je dcerou Mahákálí, 04/07/1992, Everbeek, Belgie

Dnes je jedinečná příležitost udělat púdžu k Višnumáje. Vstoupila do tohoto domu, proto Ji musíme uctít. Především bychom měli vědět, kdo je Višnumája. Je velmi důležité to vědět, protože v Dévi Mahátmjam je popsána pouze jako inkarnace Bohyně, Vishnumaye di shabdita – nazývá se Višnumája. Ale podívejme se, kým doopravdy je, kdo je Višnumája. Můžeme tedy říci, že Višnumája je Kálí a je dcerou Mahákálí. Přišla na tuto zemi a zabila velmi mnoho ďáblů a mnoho rakšasů, aby ochránila svaté před jejich agresí. A stále působí tak, aby zničila všechnu negativitu světa. Je v tom velmi rychlá, řekla bych, a ví, kde je negativita a snaží se ji spálit tak rychle, jak je jen možné. Její původ je tedy takový: Višnumája byla dcerou Mahákálí a byla stvořena samotnou Mahákálí, aby přemohla ony démony a dostala pro tu práci i speciální zbraně. V době Šrí Krišny se však narodila jako Jeho sestra. A místo aby byl Šrí Krišna zabit Jejím strýcem, jak to znáte z toho příběhu, byla vyměněna. Ve skutečnosti byla dcerou Ješódy a byla vyměněna za Šrí Krišnu. A ta dívka, malá holčička, byla zabita strýcem Šrí Krišny, stala se bleskem na obloze a oznámila: „Šrí Krišna se už inkarnoval a tvůj osud je v Jeho rukou a On se tě chystá zabít.“ – To řekla Kansovi. Tak to je Višnumája. Potom se znovu narodila v době Šrí Krišny, když byl králem Dváriky, a provdala se, abych tak řekla, za těch pět Pánduovců. Neboť Ona byla Draupadí. Podstatné na tom je, že Ona je tou, která spojuje pět elementů. A těch pět Pánduovců představovalo pět elementů, které Ona jako jejich žena spojila, neboť Ona je tou, která spojuje všech pět elementů, z nichž je vytvořen tento hmotný vesmír. Takto jsme navázali vztah se Šrí Krišnou. A jak víte, Šrí Krišna se k Ní choval jako k sestře. Jak víte, když se jednou pokusili urazit Draupadí a strhnout z Ní sárí, byl to Šrí Krišna, kdo Jí pomohl, protože Ona byla Jeho sestrou a velmi mocnou paní. Ona je také zodpovědná za Mahábharátu. Ona je tou, která to rozpoutala, tou, která řekla: „Musíte s těmi Pánduovci (Kuruovci) bojovat.“ Řekla jim naprosto jasně: „Musíte ty Kuruovce přemoci, a sice tak, aby nebyli jen poraženi, ale zničeni.“

Neboť cudnost ženy je velmi důležitá a v Indii má být každý, kdo se pokusí zneužít cudnost ženy, proklet, zničen. A to bylo veliké poselství Mahábharáty, že jen proto, že Ji tolik urazili, vznikla celá ta válka a oni byli všichni zničeni. Tak to je příběh o Višnumáje, ale protože všechna Božstva sídlí nyní v Ádi Šakti, máte ve své levé Višudhi Její odraz. A levá Višudhi je velmi důležitá, protože máme problémy s egem. A vy opravdu potřebujete někoho, aby nám připomněl, že bychom neměli mít ego a utiskovat ostatní. To připomenutí k nám tedy přichází možná ze svědomí či odkud, možná řeknete, že z výchovy, a usadí se v naší levé Višudhi jako mraky viny. Také, jak víte, katolická církev a všichni ti lidé, všechna náboženství, říkají: „Jste hříšník,“ a všechno se to usazuje na levé straně vaší Višudhi čakry. Takže je tam pocit viny. No a je-li tam vina, pak je tam. Ona se tam usazuje. Když na sebe viny s drhnutím narážejí jako mraky na obloze, Višnumája vám přivodí pocit pálení, spaluje zde bhúty, spaluje naši vinu a také odstraňuje svým světlem naše pochyby o sobě. Avšak na začátku v Sahadža józe, jak jste viděli, když Kundaliní stoupá, cítíte vždy velmi zřetelně levou stranu, bolest nebo občas pálení. A někdy lidé říkají: „Matko, proč tady cítím pálení, když Kundaliní stoupá?“ Protože je to Višnumája, snaží se je spálit. To je jedna z Jejích schopností, spalovat. Některé z nich, například můžeme říci element vody, dokáže rozpouštět. Led vás zase může zklidnit, ale Višnumája je element v podobě elektřiny, která vás skutečně uvede do správné formy tím, že spálí vaše negativity. Je velmi překvapující, že síla Višnumáji je na levé straně, a přesto v sobě má ten oheň, který může spálit, řekla bych, negativity v podobě bhútů na levé straně. Podívejme se nyní, jak si vyvineme ty levostranné bhúty. Je to velmi zajímavé, protože když máme co do činění s Višnumájou, měli bychom s Ní spolupracovat a už bychom v sobě neměli mít žádné bolesti. Přichází to na nás, obzvlášť na Západě. Myslím, že v Indii se nikdo kvůli ničemu vinný necítí. Je to něco velmi překvapujícího, Já jsem nikdy neviděla, že by se nějaký Ind cítil vinen. To proto, že když v Indii někdo udělá chybu, víte, ta kultura nabádá: „Toto se nedělá, tamto se nedělá.“ Takže když někdo omylem něco udělá, snese, když mu pak vynadají, ale nikdy se nebude cítit vinen: „Ublížil jsem tomu člověku,“ nebo: „Řekl jsem něco nevhodného,“ nebo: „Neměl jsem to říkat,“ protože v celé té kultuře není nic jako „promiňte“ a „děkuji vám“. Jak zvláštní je indická kultura. Neříká se nic takového jako „promiňte“. A „děkuji vám“ také tak moc neříkají. A říkat pořád „děkuji vám“ a „dobré jitro“, „dobrý večer“, neustále, je pro nás cosi strojeného. Dokonce ani v Maháraštře ženy nikdy neříkají „namasté“, s výjimkou Bohyni nebo Bohu nebo inkarnacím či v chrámech. Nikdy neřeknou nějakému člověku „namasté“ takhle, ale jen takto. Nebo se mohou jen usmát, to je vše. Je tomu tak proto, že klanět se musíme jen Bohu. Proč bychom měli každému říkat, „dobré ráno“, „dobrý večer“? „Dobré ráno“ bychom měli říkat jen Bohu.

Víte, takhle to je, tak se to dělá. Takže pokud jste udělali něco špatného, řekněme na Východě, chci říci, v Indii jako takové, pokud jste něco udělali tak, jak jste to dělat neměli, pak jsou jen dvě možnosti, jak se s tím vypořádají. Buď to přiznají a jdou k tomu člověku: „Tohle jsem udělal špatně, teď mi můžete podřezat krk, dělejte, co chcete. Ať mi dáte jakýkoli trest, jsem ochoten ho přijmout.“ První věc je, že si to přiznají: „Pokud si myslíte, že jsem to udělal špatně, můžete mi hned dát facku, mohu si pro tu facku dojít.“ Dejme tomu, že řeknete svému otci něco hrubého. To se neříká, to jsou nezpůsoby, protože on je starší. Pokud byla nějaká starší osoba uražena, pak je to špatné, pak půjdete, dotknete se nohou toho člověka a řeknete: „Omlouvám se, řekl jsem to a doufám, že mi odpustíte.“ Druhá osoba pak řekne: „Odpouštím vám.“ Dám vám příklad. Byli jsme v Rusku a mezi dvěma osobami vyvstal menší problém. Jeden byl o hodně mladší a druhý o hodně starší, sahadžajogíni. Takže ta reakce… řeknu vám, jak to bylo. Ten starší přišel a ve dvě hodiny v noci si stěžoval, že mu ten člověk řekl: „Ty nevíš, čeho jsem schopen.“ Řekla jsem: „Opravdu? Tak takovou věc ti říkat neměl.“ Tak jsem toho chlapíka zavolala a probudila ho kolem půl třetí ráno. Řekla jsem: „Proč jsi mu něco takového říkal? Neměl jsi to říkat. On je starší, než ty, nemůžeš říkat něco takového.“ „Protože,“ řekl, „on se mnou, Matko, mluvil, jako kdybych byl jeho sluha. Nemluvil se mnou tak, jak měl, tak jsem to řekl.“ Já jsem však namítla: „Přesto nemůžeš tohle říkat starším než ty, nemůžeš to říkat.“ „Ano, samozřejmě, vím, že jsem udělal chybu a ve skutečnosti jsem nespal, nebyl jsem probuzen. Nespal jsem, přemýšlel jsem, že bych měl zítra ráno jít, požádat o prominutí a ukončit to.“ „Hned teď,“ řekla jsem. Okamžitě vstal a chytil jeho nohy a řekl: „Tak mi odpusť. Protože – tys to taky dost přehnal.“ On řekl: „Souhlasím, byla to moje chyba, tak mi taky odpusť.“ Hotovo! A na Západě to kdysi také nebylo tak zlé. Co dělávali v případě, že byl mezi dvěma muži spor? Používali svého umění boxu, pěkně se vzájemně zboxovali – všichni se navzájem zboxují a vyřízeno! V dnešní době nemůžete nikoho zboxovat, nemůžete prosit o odpuštění, je to příliš o prestiži a tak dále.

Všemi těmi vykonstruovanými záležitostmi jste způsobili, že se cítíte vinni, jelikož se předpokládá, že budete. Pokud někdo – je to přirozené – pokud vám někdo něco řekl, prostě půjdete, zbijete ho a řeknete: „Proč jsi mi řekl takovou věc?“ A ten chlapík vás na oplátku zboxuje a hotovo. To byl naprosto běžný styl, který vidíte ve všech těch starých amerických filmech; vidíte tohle všechno, viděla jsem to vždycky. Tahle záležitost s vinou však přišla kvůli překultivovanosti. Říkávala jsem si: „Proč se kvůli všemu cítí vinni?“ Prvním důvodem je překultivovanost. Protože vy nemůžete jít a říct někomu: „Ó, já se omlouvám, řekl jsem to a to, odpusť mi, prosím.“ A ten druhý možná ani neodpustí. Je to kvůli překultivovanosti a špatné komunikaci. Lidé spolu nekomunikují. Chci říci, například v Indii, se spolu lidé poperou a druhý den vidíte, jak se objímají. Netrvá to příliš dlouho. Ale pokud existuje mezi rodinami nějaký skutečně velký problém nebo někdo něco… něco starého, pak to pokračuje. Nebudou s tím člověkem mluvit, budou si udržovat odstup, budou se toho držet celou dobu. Ale tady to tak není. Povrchně se setkají s každým. Navenek budou mluvit s každým, ale uvnitř mají ten pocit viny. Takže kvůli té povrchní překultivovanosti se stalo, že máme napadenou levou Višudhi. A pak se Višnumája rozzlobí. To je důvod, proč většina lidí na Západě, jak jsem viděla, má levou Višudhi, a dokonce i Já jsem to od vás všech dostala. Je to tak. Není to nic, je to vykonstruované, je to mýtus, nic, kvůli čemu bychom se měli cítit provinile. Konec konců, kdybyste udělali něco špatného, byli byste ve vězení. Sedíte tady, tak jak můžete být vinni? Takto záležitost viny velmi zbrzdila náš růst v Sahadža józe, vím to. Především tedy máme problém, jak překonat vaše ego. Ego existuje, a když své ego vidíte a nedokážete říct, že jste egoističtí, musíte to svést na levou Višudhi. Takže první věc, kterou musíte udělat, je vidět, že máte ego. Dobrá, pak se postavte před zrcadlo, oddělte se od svého odrazu a pusťte se do něj: „Jak si dovoluješ mít v sobě ego? Jsi sahadžajogín – nemáš co mít nějaké ego.“ Máte-li však pocit viny, nikdy neuvidíte, že máte ego. Budete pouze cítit vinu, ale nikdy neuvidíte, že máte ego. A tak ego přetrvá a levá Višudhi taky. Obojí se dá snadno překonat, pokud si to přiznáte. Jen se dívejte sami na sebe. „To bylo moje ego? Ano. Proč bych měl mít ego?“

Existují způsoby, jak všechny ty nevyváženosti v sobě odstranit pomocí Sahadža jógy. Není to těžké. A bylo to odstraněno. Vy přece znáte pravou stranu, levou stranu – je to tak jednoduché. Sahadža jóga je pouhý pohyb vašich prstů a rukou – to je všechno. Není to záležitost diagnózy, kde vám odeberou krev, jazyk, oči a prohlásí, že jste zdraví. To není ten způsob. Prostě jen cítíte, že jste v pořádku, že jste v rovnováze. Jakmile je rovnováha upevněna, není žádný problém s Višnumájou. Takže ta Višnumája, která byla sestrou Šrí Krišny a později přišla jako Draupadí a další, dnes existuje také v tomto světle a ve vaší levé Višudhi. Lidé však nechtějí vědět, co je s nimi v nepořádku. To je velký problém. Například v Yorku mají chrám, kde biskup z Durhamu, zcela zbytečný člověk, prohlásil, že Kristus byl obyčejný člověk a že byl možná homosexuál. Dovedete si představit, že někdo tvrdí něco takového? Chci říci, že i jenom to slyšet je příliš! A my bychom měli udělat nějaké pokusy, měli bychom to zjistit prostřednictvím určitých objevů. Dovedete si představit, že tak šílenou věc mohl říct v kostele? Takže když celá ta záležitost, ten obřad, kde to řekl…, pak náš arcibiskup z Canterbury, který je další takový, byl novým objevem toho člověka tak okouzlen, že ho v kostele v Yorku vyznamenal. A když se pak celá ta záležitost chýlila ke konci, uviděli blesk kroužící kolem chrámu. Až byli všichni lidé venku, ten blesk se na ten chrám vyloženě vrhl a celý ho zničil, s výjimkou spodní části. A místo, aby viděli, že to, co udělali, bylo špatné, řekli: „Vidíte, pohleďte na milost Boží a ušlechtilost naší víry, že spodní část chrámu neshořela.“ Uvést takové vysvětlení! Takže pak přišlo vysvětlení. Viděla jsem, že je to zde velice běžné, protože mysl je tady velmi inteligentní. „Udělal jsem to, protože jsem to myslel tak a tak.“ Vždy je nějaké vysvětlení pro vše, co jste udělali špatně. „Myslel jsem to takto.“ Ale proč jste to tak myslel, to je to hlavní, co však už nikdo nechce slyšet. Když se zamyslíte: „Proč jsem to myslel takhle?“ Je to tedy únik z prosazování vašeho ega, které ublížilo jiným nebo také ublížilo nějakým Bohům. Je to jen vysvětlení a lidé se vykrucují. Opravdu je tolik těch, kdo se vykrucují, viděla jsem, že se, jako pan Waldheim, jen vykrucují ze všech těch – ze všech těch problémů, které způsobili, ze všech těch špatností, které udělali. Chci říci, že tak či onak vědí, jak se z toho vykroutit. Protože ta metoda, kterou vyvinuli, je prostě o tom říct něco, co by jim dalo určitou možnost nějak se z toho vyvléct. Oni si to ale nechtějí přiznat.

Musíme tedy pochopit, že je třeba postavit se tomu čelem. A vím také o sahadžajogínech, řekněme, že jsou někteří, kterých se zeptáte: „Cože? Proč se to stalo?“ „Já jsem myslel…“ Ale proč jste vůbec mysleli? Měli jste vnímat vibrace. Nejste na úrovni myšlení, nyní jste na úrovni vibrací. Proč nepoužít svoje vibrační vědomí? „Já jsem myslel.“ Jakmile vás napadne to „já jsem myslel“, pak máte pozornost na něčem, co je mýtus. Skutečnost je, že jste udělali chybu, v pořádku – přiznejte, že to je chyba a že se má napravit. Vezměme tedy například auto, existuje nějaké auto. Pokud se porouchá či něco podobného, neříká si: „Já jsem myslelo,“ nebo snad ano? A my si taky nikdy nemyslíme, že auto myslelo. Uděláme to, že auto opravíme, a hotovo! Máme-li v autě jezdit, opravíme je. Stejným způsobem ta mysl, která říká: „Já jsem myslela,“ by naopak měla opravit sama sebe. Věta: „Já jsem myslel,“ by se tedy v jazyce sahadžajogínů neměla vyskytovat. Takže my nemyslíme, víte, my jsme v bezmyšlenkovém vědomí. A pak se věci řeší jaksepatří. Začnete-li si říkat: „Myslím, že jsem zodpovědný,“ je s vámi konec. Když si začnete říkat: „Já nejsem zodpovědný, všechno dělá Bůh, já nejsem za nic zodpovědný,“ pak když se udělá chyba, je to chyba Boha, nechme Ho, ať má levou Višudhi On. Já jsem však nic špatného neudělal. Když ale řeknu: „Já jsem myslel,“ znamená to, že přebírám zodpovědnost a vytvářím si své vlastní problémy. Takže abyste učinili nějaké rozhodnutí, měli byste být ve stavu bezmyšlenkového vědomí. Mnohokrát vidím, jak se všechny ty věci dějí jako drama kolem Mě a mlčím. Říkám: „V pořádku, všichni jsou v pořádku.“ Zastávám všeobecný souhlas. Ale všechno, co se musí udělat, se děje podle Boží vůle. Teď už to ale lidi nepřekva- puje tak, jako dřív. Protože to lidi napravuje, je to úspěšné, přináší to výsledky. Nakonec teď přijali, že všechno, co Matka rozhodne, je to nejlepší. Ale Já vlastně nerozhoduji, abych byla naprosto upřímná, nedělám nic. Ale vidím to tak jasně, tak očividně, že to je ta správná věc, která by se měla udělat, tak proč dělat špatné věci? Takto na sobě tedy musíte pracovat, abyste překonali problém Višudhi. Višnumáju však musíme uctívat, musíme si Ji skutečně připomínat denně, v čemž Západ často selhává. Jestliže je vaše Višnumája ve špatném stavu, zlobí se na vás, co se stane? Neustále kupíte vinu za vinou, jednu za druhou.

Ale pokud jste po celou dobu ostražití a udržujete svoji Višnumáju nedotčenou, co se stane? Že se o vás postará, že nedopustí, aby mohla vstoupit jakákoli vina. A pak máte ze svého Ducha maximální požitek. S vinou je v tom vroubek. Vy totiž… „Ach, já jsem tak šťasten, Matko, šťasten, velice šťasten, raduju se,“ ale co se najednou stalo? „Ó, to jsem udělal špatně.“ Viděla jsem, jak se lidé rozrušují kvůli maličkostem. Chci říci, že Já mám samozřejmě také jiný život, velmi překultivovaný svět. Jeden pán v klidu jedl a najednou: „Ach.“ „Co se stalo?“ „Ó, měl jsem zavolat tamtomu člověku a nezavolal jsem.“ „Ale teď jíte svoje jídlo, teď. Proč se o to staráte?“ „Ne, měl jsem.“ „Ale co se stane? Stejně jste nezatelefonoval, tak nezavoláte ani teď. Je to v pořádku, teď si raději snězte jídlo a pak zatelefonujte.“ Pak zjistil, že tam ten člověk vůbec nebyl, že by ho absolutně nezastihl. Všechny ty věci jsou tedy něco, co v našem životě vytváří jakési normy, a jsou to velmi vyumělkované normy. Takže, řekněme, že jsem tam měla být, dejme tomu, v tuto dobu a nejsem tam, no a co? Měla jsem tam být, ale pokud tam nejste, k čemu je cítit se kvůli tomu špatně? Měla jsem se na to místo dostat. Budete však překvapeni, letadla budou čekat, ten člověk bude čekat, všechno tam bude, i když dorazíte o osm hodin později. Všechno se stane takto. Nejprve se však musíte sladit s Všepronikající silou, s Višnumájou. Jste-li s tím v souladu, sladěni s ní, pak nikdy neshledáte… Všechno je to před vámi. Je to prostě tady, protože – uvědomte si, teď jste vkročili do království Božího, tak si to prostě vyzkoušejte! Vy však místo toho pořád používáte svou lidskou ignoranci a pak jste oklamáni. Snažte se uvědomovat si, že jste osvícení lidé, že už nejste obyčejní. Dokud však nezačnete používat své síly, k čemu to je? Je to, jako když nějakého žebráka vsadíte na trůn. A když ke Mně lidé přijdou, žebrají a podobně. Stali jste se králem, proč žebráte? Takže necítit se vinni je naše náboženství. Necítit se vinni. Musíme tomu čelit. Pokud jsme udělali nějakou chybu, měli bychom s otevřeným srdcem přijmout, že jsme tu chybu udělali, jít a říct to tomu člověku, udělat tu věc nebo to napravit nebo to vyřešit, místo abychom z toho vytloukali kapitál a ukládali si to do Višudhi. Je to veliký problém na Západě a byla jsem překvapená, jak moc to narůstá a jak jsou na to hrdí: „Ach, tolik jsem se provinil!“ Raději jděte do vězení! Celá vaše příjemná povaha, celá vaše radostná povaha se naprosto otráví tou vinou, která nemá žádný význam. Nemůže pomoci ani vám, ani nikomu jinému. Říkám vám to s velkou naléhavostí, protože vím, že je to…

Samozřejmě na začátku všichni sahadžajogíni, s nimiž jsem se setkala na Západě, tu vinu měli. Také katolicismus je další takový. V katolické církvi se máte zpovídat. Viděla jsem však i protestanty zatížené silným pocitem viny. Protestanti nejsou o nic méně vinni. Ale v Indii, ať katolík nebo protestant, tam se nikdo vinen necítí. Onehdy jsem vám například vyprávěla příběh své vnučky. Zeptala se Mě: „Babičko, co myslíš, jaký dělám hřích?“ „Cože?“ řekla jsem. „Žádný hřích jsem nespáchala, můžeš mi ale říct, jestli se dopouštím nějakého hříchu?“ Řekla jsem: „Žádný hřích na tobě nevidím.“ Ona na to: „Ale víš, ve škole mě požádali, abych se vyzpovídala ze svých hříchů – tak z čeho bych se měla zpovídat?“ Řekla jsem: „Co jim povíš?“ „Ach, jedině snad, že jsem snědla dvě zmrzliny.“ Tak jsem řekla: „Jdi a pověz jim to.“ Je to něco tak hloupého. Když si uvědomíte tu podstatu – je to velice hloupé. A tato hloupost by vás, sahadžajogíny, neměla zachvátit. Zůstávejte stále šťastni, vždyť o nic nejde. A někdy udělám chybu Já, například jsem si překvapivě, nevím proč, spletla Aristotela s Tolstým. Nevím, proč Mi přišel na mysl Tolstoj. Nemyslím si, že Tolstoj byl nějak blízko Aristotelovi nebo Aristoteles nějak blízko jemu. Ale udělala jsem chybu a přemýšlela jsem proč. „Proč to tak bylo?“ Nicméně, je to velmi důležité. I ti lidé, víte, jak jsou popisováni, například, víte, Aristoteles Tolstého vůbec nijak neovlivnil, to je pravda. Neměl žádný vliv. Aristoteles byl člověk zabývající se politikou a tím vším a celou tu filozofii posunul na jednu stranu. Zde je to Tolstoj, kdo se snažil ukázat, jak může člověk dosáhnout vzkříšení. Nevím, zda jste ho četli nebo ne, ale myslím si, že to byl jeden z velkých spisovatelů tehdejší doby. A zrovna onehdy jsem ty dva srovnávala a řekla jsem: „Podívejte se na toho člověka, je úplně jiný než Aristoteles, naprosto, dva zcela opačné póly, můžeme říct, a jak to, že nikdy nečetl Aristotela? Takový vzdělaný člověk a nikdy nečetl Aristotela.“ Pak mi prostě došlo, že to je ruská mysl. A ruská mysl je obzvlášť introspektivní. A tato introspekce panu Aristotelovi chyběla, všechno bral ze své hlavy, vymýšlel si a stavěl lidi, v souvislosti s tou politikou, na úplně jinou úroveň. Platón byl svým způsobem ještě horší než on, ale tento je další. Sókratés byl tedy odepsaný a Aristoteles se stal vším. Jelikož je však oba posuzuji podle jejich zásluh, jak je to pak s Tolstým? Protože Tolstoj se narodil jako realizovaná duše, takže viděl život velmi odlišně. Pokud jste četli Annu Kareninu, vylíčil tam tu paní, Annu Kareninu, jako ženu udržující poměr s jiným mužem, když byla vdanou paní, a jejího manžela velmi tolerantního, velmi těžce pracujícího a tak podobně. Nemohl se jí dost věnovat, takže si myslela, že má právo být romantická. A on pak na konci dokazuje, že nikdy nebyla šťastná. Její manžel byl ale velmi mírný, velmi odpouštějící, ona však nikdy nebyla šťastná a nakonec musela spáchat sebevraždu.

Chci říci, že ti staří spisovatelé psali takto – obzvlášť ti, kteří byli realizované duše. Když ale dáte stejné téma někomu, kdo je moderní spisovatel, pojal by to tak, že sebevraždu spáchá manžel, nikoli manželka. A takoví nyní, v této moderní době, jsme. A proto se cítíme vinni za chyby, které nemáme. Je tu manželka, která má pletky s jiným mužem, a manžel si říká: „Mohu za to já, protože nejsem tak atraktivní, proto se zapletla s jiným.“ A spáchá sebevraždu. Tak to není. Je to manželka, kdo pochybil, ne manžel. Takže i zde dochází k přesunu viny nebo pochybení z jednoho na druhého díky našemu zvrácenému myšlení. Viděla jsem některé muže, kteří jsou před svými ženami jako „mouchy, snězte si mě“, zvlášť v Americe. Prostě trosky! Ptala jsem se: „Proč jsi taková troska?“ Odpovídají: „Víš, Matko, byla naše vina, jak jsme utlačovali ženy.“ „Proč ale dovolujete svým ženám, aby utlačovaly vás? To je taky špatné.“ Takže oni svým ženám dovolují, aby je utlačovaly, protože si myslí, že jejich předkové utlačovali ženy. Chci říci, že když děláte totéž, vyvádíte se z rovnováhy. Protože se cítíte vinni. Kvůli komu? Kvůli svým předkům. Jsou však mrtví a pryč – vy jste jiní. Například to, že se snažíme obviňovat sami sebe, je móda, víte, stejně tak jako oblékat se směšným způsobem. Snažit se po celou dobu zjišťovat, co špatného jsme udělali, je typická západní mysl. Pak se stanete ubožáky. Jak můžete být šťastní lidé? Neustále se obviňujete, shazujete se. Všechny ty teorie a všechny tyhle věci, které k vám došly, z vás jen udělaly utrápené lidi. Aniž byste šli do vězení, jste v něm. No a totéž jsem vám říkala o oblékání. Přišly minisukně o délce šest palců -15 cm. Nyní se dívky cítí vinny, když nenosí šestipalcové minisukně. Ve skutečnosti je špatné nosit je, ony však mají pocit viny, že je nenosí. Protože tohle jsou absurdní normy, které jsme vytvořili. S čímkoli podnikatelé vyrukují, my tomu máme otročit. Okamžitě bychom měli začít vyhazovat všechno oblečení, přijmout nový styl a zase další styl. Je to v Paříži, takže cokoli se objeví, by měl nosit každý. Naopak v Indii, pokud někdo začne s takovými triky, nikdy to nepřijmeme. „Zmizte! Tyhle nesmysly nechceme.“ Tím tedy zahazujeme všechnu tradici, která nás vynesla na tuto úroveň. Ztrácíme všechny své tradice, protože ti podnikatelé nás zpracovávají, my jim nahráváme a všichni ti lidé každodenně prezentují své povídačky. Začínáme přijímat nejrůznější teorie, vzniklé všude možně. Začínáme je přijímat – když je nepřijmeme, cítíme se vinni. Je velmi překvapivé, jak lidé přijímají nesmysly.

Mám velmi bolestnou zkušenost, když jsem jednou přijela do Ameriky a bylo tam malé dítě, osmileté, a matka řekla: „On bere drogy.“ Řekla jsem: „Opravdu?“ Tak Mě to šokovalo, že jsem to dítě jen přitiskla k srdci a řekla: „Proč bereš drogy?“ Podíval se na Mě a řekl: „Moje máma mě nikdy takhle neobejme.“ Zeptala jsem se jí: „Proč takto neobejmeš své dítě?“ Ona řekla: „Protože se tím proviním.“ „Jak?“ řekla jsem. „Podle Freuda by to bylo provinění.“ Takže Freud diktuje, že obejmout své dítě je provinění, a vy si tím přivodíte pocit viny. Odkud k vám tedy ta vina přichází? Je z knih, které čtete, z těch zbytečných lidí, kteří vás vedou, nemají žádný charakter, nemají zdravý rozum, nemají žádnou představu o skutečnosti, a vy to přijímáte jako Bibli. Pak přirozeně budete vinni. Když se na párty vylije trochu kávy: „Ó, můj Bože!“ Pak si myslím, že jste horší než nějaký zločinec. Nebo když se zničí něčí koberec, pak si samozřejmě myslím, že byste měli hned jít do vězení. Tyto normy jsou vytvořeny spíš na základě povrchních věcí, na základě velmi povrchního chování. A pak se začnete cítit provinile. Necítíte se provinile, že jste rasista, necítíte se vinnými kvůli věcem, kvůli nimž byste se tak cítit měli. Že napadáte lidi – v Americe zabili tisíce a tisíce lidí, miliony lidí, a nikdo se kvůli tomu necítí vinen. Nebo ovládáte celý svět a nikdo se kvůli tomu necítí vinen. Cítíte se vinni kvůli věcem, které jsou nesmírně povrchní. Ale u sahadžajogínů – ti jsou tak hlubocí, tak hlubocí, že když se opravdu musí kvůli něčemu cítit špatně… je to.. Já teď musím zjistit, co to vlastně je. Našla jsem jednoduché řešení. Pokud se cítíte špatně, vytahejte se, prosím, za uši a hotovo! Nebo, když se cítíte vinni, vytahejte se prostě za uši a Višudhi bude v pořádku. Je to velmi jednoduchá metoda, jen se takto vytahejte za uši a hotovo! Ale někdy vidím lidi, kteří po celou dobu chodí přede Mnou takto. Pak si říkám, co jsem jim udělala? A i když tancují, budou dělat totéž. Je pro Mě trochu moc chápat pocity těch lidí. Mám za to, že v Sahadža józe přece není žádné takové tvrdé a pevné pravidlo ohledně ničeho. Chci říci, že jste naprosto svobodní lidé a musíte plně využívat veškerou svoji svobodu. Nejde o to, abyste se podřizovali nějakému tvrdému a pevnému pravidlu a tahali se pořád takhle za uši. Jen abyste překonali ten nesmysl pocitu viny, řekla jsem: „Dobře, můžete se vytahat za uši.“ A stále vidím, jak se lidé tahají za uši. Včera měla jedna dívka velké náušnice a tahala se za náušnice, víte, úplně jsem se bála, že by mohla… Sahadža jóga je prostě hra, jenom radost, není to ten druh tvrdých a pevných zákonů a nařízení, jak víte. Protože vy jste teď přirozeně zbožní, máte svého Ducha, abyste viděli. Jaké chyby můžete udělat? Avšak tam, kde musíte být opatrní, nejste.

Například říkám, abyste si než půjdete ven, prosím, dali bandhan. Je to kavač, nazýváme to kavač. Znamená to – je pro kavač nějaký výraz v angličtině? To je spíše…ochrana je abstraktní, ale toto je ochrana Matky, to je konkrétní věc, víte, kavač. Takže si dáte kavač. Lze říci, že kavač je něco, co lidé nosí jako brnění uvnitř, víte, něco takového je kavač. To si tedy musíte vzít, než jdete ven nebo než budete s někým mluvit. Neděláte to však. A pak zjišťuji, že… Zeptala jsem se: „Odkud přicházíš?“ „Ach, Matko, šel jsem navštívit své… šel jsem na hřbitov.“ „Kvůli čemu?“ řekla jsem. „Někdo umřel, tak jsem tam šel.“ „A dal sis svůj kavač?“ „Ne.“ A hned vidíte, jak všichni bhútové tancují tady na hlavě. Jde o to, že… A pak se vytaháte za uši, k čemu to je? Je to prostě jednoduchá věc, dejte si svůj kavač, když jdete ven. Je to tak jednoduché, chci říci, že v Sahadža józe, nemusíme dělat hrozné rituály, které lidé dělají, nic takového. Jen si dejte ráno bandhan když jdete ven, a pokud je někdo hašteřivý, jen dejte bandhan. Jakýkoli malý bandhan může vypracovat tolik věcí, my však zapomínáme, že jsme vstoupili do Božího království a všichni svatí a všichni andělé a Ganové jsou vám k dispozici. Teď si musíte věřit. Jak vám mám říct, abyste si teď věřili? Takže ten lidský nesmysl cítit se vinen by z každého sahadžajogína měl vymizet. To je důvod, proč dnes máme tuto Višnumáju. Nyní víte – například Višnumája vstoupila do tohoto domu, protože není nový, je to zchátralý, starý dům a býval to pivovar. Nebylo správné mít havan venku, měli ho mít uvnitř. Neciťte se kvůli tomu vinni, myslím však, že zase budou. Nicméně, nebylo to správné. Tak Višnumája viděla, že jste udělali chybu, přišla sama a všechno vyčistila. Nemyslela si, že byste se měli cítit vinni, myslela si: „Jsou to děti, ještě stále o tom nic nevědí, nevědí, kolik je uvnitř bhútů. Raději půjdu a udělám tu práci.“ A vyčistila to. To je všechno, není proč se kvůli tomu cítit vinným. Ona to, přirozeně, ví lépe než vy, tak tu práci udělala. Sahadžajogín tedy není jako nějaký – člověk, který vypadá, jako by mu umřel někdo z rodiny. Který vyhlíží velmi vážně, nedokáže se smát, ani když ho polechtáte, víte, nezasměje se ničemu od srdce, takový člověk to není. Ten vždy překypuje radostí a láskou, a pochopením a přátelstvím. Ze všeho se raduje, takový je sahadžajogín. Pokud se někdy cítíte provinile, samozřejmě se raději vytahejte za uši, to bych nerušila, protože pak by toho mohlo být mnohem víc. Ale když se někdy cítíte vinni, řekněte si: „Proč se cítím vinný?“ Prostě si udělejte introspekci. A to je rozdíl mezi Aristotelem a Tolstým a právě včera jsem si uvědomila, proč jsem myslela na Tolstého místo Aristotela. Náš princip Višnumáji tedy znamená být stále velmi ostražití, protože nám pomáhá mnoha způsoby. Především nám pomáhá přenášet zprávy ze srdce do hlavy. Je to princip, s jehož pomocí se integrujeme. Srdce a hlava se díky principu Višnumáji sjednocují více než pomocí Višudhi na pravé straně. Višudhi na pravé straně může vytvořit kolektivitu, může vytvořit vzájemné pochopení, na levé straně vám však pomáhá úplně sjednotit srdce s hlavou. Pokud je tam vina, vy na ni prostě myslíte a analyzujete ji. Znamená to, že ve vás probíhá zápas mezi srdcem a myslí, že ano? Tak je to jednoduché. Pokud by byly sjednocené, necítili byste se vinni. A proto zapomeňte na všechny ty vykonstruované teorie, které se objevily, všechny ty vyumělkované historky, které jste četli, a to všechno. Jste sahadžajogín, který vstoupil do království Božího – radujte se! To je vše, co máte dělat.

Musíte se však dostat do toho stavu radosti a porozumění, že jste nade vším. Nedá se říct ani to, že byste měli být jako Buddha, který tiše sedí. Nic takového. Buddha seděl tiše, jen když prováděl meditaci. Jinak – znáte přece tlustého Buddhu se všemi těmi dětmi a smějícího se Buddhu. Znamená to, že ego se musí vysmát samo sobě. Potom tam nebude to poskvrnění vinou. Jen se vysmějte sami sobě. Jak jsem to jen mohl udělat takhle? Smát se sobě je velmi dobrý způsob, jak si porozumět. Snažte se zjistit, jaký nesmysl děláte. Jak se chováte. Jako například jedna paní, pořád se cítí za vše odpovědná, víte? Říkám jí Giridhari, to znamená ta, která drží v ruce horu Govardhan. Myslí si, že je za všechno odpovědná. A Já se ji snažím ve všech jejích odpovědnostech přelstít, jen abych ji přiměla pochopit, že žádnou odpovědnost nemá. Když totiž cítí, že je odpovědná, po celou dobu v sobě shromažďuje tu vinu. Protože za prvé, není odpovědná. A za druhé, cítí-li se odpovědná, pak určitě udělá nějaké chyby a pak za ty chyby převezme odpovědnost a cítí vinu. Potom se Višnumája rozzlobí. A když se rozzlobí, budete mít problém levé strany. A levá strana je velmi důležitá. Neukáže se to, samo se to neprojeví, ale bude to pro vás bolestivé. Levá strana je vaše vlastní, přináší vám bolesti, trápení. Má-li někdo ego, trápí ostatní, ale pokud je to levá strana, cítíte se špatně vy sami. Proto se kvůli ničemu neciťte špatně, v tom smyslu, že někteří se cítí špatně, že přišli pozdě na púdžu. Nevadí. Přišli jste tehdy, kdy jste museli. Někteří lidé cítí, že nemohli přinést něco na púdžu, nevadí. Já nikdy neříkám: „Nepřinesli jste tohle, neudělali jste tamto.“ Nikdy jsem neřekla nic o púdže, nikdy, ani jednou. Že jste tohle udělali špatně nebo jste tamto neměli udělat špatně, že jste to měli pochopit. Postupně jste se to všichni naučili. Jaký smysl by mělo říkat vám to? Vždyť by to byl jen další obrovský zdroj té viny ve vašich hlavách. Musíte se tedy učit, nikdy dřív jste púdže neznali, nevěděli jste, co púdža znamená, neznáte nic takového, jak vám to pomáhá. Takže, ať už se stalo cokoli, rostete. Vždyť všechny děti, když rostou, dělají chyby. Mou jedinou prací je ochraňovat vás. A to dělám. Ale nesnažte se ničit se sami pocitem viny. Kvůli tomu dnes děláme púdžu k Višnumáje. Ona je Kálí, která je sestrou Šrí Krišny a která byla Draupadí. Která je tou, kdo je zde po celou dobu pro naši ochranu a proto, aby nám řekla, že bychom se vůbec neměli cítit vinni a měli si užívat života.

Nechť vám Bůh žehná!