Divali púdža, 25/10/1998

Novi Ligure (Italy)


Send Feedback
Share

Divali púdža, 25/10/1998, Novi Ligure, Itálie

Dnes mám skutečně obrovskou radost, že vás tu všechny vidím, jak oslavujete Divali púdžu. Měli jsme být v Portugalsku, to se ale nestalo, a tak jsme tady. Divali púdža je velice malá púdža, ale nesmírně významná. Nejdříve, první den Divali, se kupuje něco pro rodinu. Může to být nějaké nádobí na vaření nebo nějaká ozdoba pro manželku nebo něco podobného. Protože tento den je dnem hospodyněk, v tento den by měly být oslavovány ženy v domácnosti, přesněji řečeno – měla by jim být vzdána pocta. Výsledkem toho je, že dokonce i nyní si lidé v Indii žen v domácnosti velice váží. Vlastně jsou respektovány všude. Možná že budete překvapeni, dokonce i v protokolu jakékoliv státní recepce má manželka důležité postavení. Je velice důležité, kde sedí, jaká je její pozice. Dokonce i dnes mají lidé i v těch nejmodernějších a nejvyspělejších zemích zvláštní úctu k ženám v domácnosti. Možná že tyto ženy nemají vzdělání, mohou to být prosté ženy a nemusí být ani moc moderní. Stala se mi taková věc: v Londýně jsme měli program, kam jsme byli všichni pozváni, a žena šéfa delegace chyběla. A tak se Mě zeptali, kde může být, protože tam pro ni bylo připravené místo a měla by tam sedět. Řekla jsem, že nevím, že jsem ji neviděla, ale že tady asi někde bude. Před zahájením jsem ještě odešla na toaletu a k mému překvapení jsem ji uviděla sedět v předsálí. Povídám: „Co tady děláte? Všichni tam na vás čekají!“ Řekla mi, že byla požádána, aby seděla tady. A tak jsem šla a řekla jsem jim, že sedí tam, a ptala jsem se, proč ji nezavolají, aby se posadila na své místo. „To je ta manželka?“ „Samozřejmě, že je.“ „Mysleli jsme si, že je to nějaká sekretářka.“ „A co vás k tomu vedlo?“ „Tahle paní měla velmi moderní představy.“ Měla na sobě velice přiléhavé moderní šaty a každý si myslel, že to bude nanejvýš sekretářka. Takže ji požádali, aby počkala v čekárně. Očekává se tedy, že paní domu bude oblečena vkusně, úctyhodně, a ne jako sekretářka nebo někdo, kdo jen sedí v kanceláři, protože manželka je považována za tu nejvyšší, ať se vám to líbí, nebo ne. Ale ona si dala trvalou a byla ve velice drahém salóně, kde dělají všechna možná zkrášlování, a když pak, chudák, přijela, strčili ji do čekárny poblíž toalety. Tak je to.

Takže co se týče hospodyně, je samotnou důstojností domácnosti. A nejen to. Je zodpovědná za celou kulturu dané země. Celou kulturu dané země. Ony reprezentují kulturu. Jako – teď v Indii začali používat ve filmech všechno možné směšné, podivné oblečení, ale já jsem neviděla žádnou hospodyni, aby něco takového nosila. Neviděla jsem nikoho. Neexistuje to v realitě, je to pouze ve filmu. A to proto, že společnost je tak silná a předpokládá se, že žena v domácnosti je žena slušná. Musí být slušná, musí být velice důstojná a musí se důstojně chovat. Naopak, co bych řekla, je, že jsme měli předsedu vlády, který se jmenoval Lal Bahadur Šástrí. Jeho žena byla absolutně nevzdělaná, protože Šástrídží byl ve vězení a ona se nemohla ucházet o vzdělání. Byla to velice prostá, obyčejná žena. Jednou odjeli do Francie. Toho času tam byl prezidentem pan De Gaulle a jeho manželka byla také taková prostá žena. Šástrídží proto své ženě řekl, aby neplakala, až se bude loučit s paní De Gaulle. Staly se totiž velkými přítelkyněmi. Bůh ví jak, protože ona neuměla francouzsky a ta druhá zase hindsky, ale nějak se obě spřátelily – na úrovni hospodyněk. Ale přestože ji varoval, aby se nerozplakala, stalo se, že když měli odjet, začaly obě plakat. Šástrídží řekl: „Říkal jsem, abys neplakala.“ Odvětila: „To je kvůli té francouzské paní, ona začala. Co jsem mohla dělat, musela jsem plakat také.“ Takže, jak vidíte, je tu určitý druh obrovské kolektivity hospodyněk, která musí fungovat. Mají běžné problémy, musí vychovávat své děti, starat se o domácnost a o všechno. Myslím tím, že ve světě hospodyněk je spousta běžných problémů. A tyto ženy znají všechny maličkosti.

Víte, muži, přinejmenším v Indii, toho moc nevědí, protože žijí, myslím, někde ve vzduchu. Takže ženy v tomto ohledu prokazují více smyslu pro malé, malinké věci. Jsou docela dost uvědomělé. Někdy je zajímavé pozorovat, jak se muži dopouštějí tak komických chyb. Protože oni se nezabývají každodenním životem a všemi jeho problémy. Žena se musí na jedné straně zabývat každodenními záležitostmi a na druhé straně se musí starat o svou rodinu, o své děti. Je také, chudák, zodpovědná za společnost, musí udržovat společnost. V zemi, kde žijí rozumné a zralé ženy, se zakládají neobyčejně dobré rodiny, je tam dobrá společnost a dobré děti. Právě proto – to musím říci, je Indie tak dobrou zemí s velice dobrou společností. Pochází to od žen v domácnosti, které jsou Gruha Lakšmí domu, které činí všechnu důležitou práci, co se týče kultury. Tohle je v Indii velice patrné a je tomu tak díky tomu, že si lidé váží, váží si hospodyněk. Takže ctít hospodyně je v naší sahadž kultuře tedy nejdůležitější. To však neznamená, že by ženy měly začít dominovat, obtěžovat své manžele a bojovat s nimi. Znamená to, že mají velice důležité postavení ve společnosti – jako hospodyně. S hospodyní se zachází jako s bohyní, ale ona sama musí být jako bohyně. Když s ní budete zacházet jako s rohožkou, tak ji děti nikdy nebudou respektovat. Pokud jí nebudete prokazovat dostatečnou úctu, pak nebude svými dětmi respektována a nebude na ně mít jako matka žádný vliv. Výsledkem bude, že takové děti budou nezvladatelné. Ve společnostech či zemích, kde matka není respektována, můžete vidět, že děti jsou velmi panovačné, vznětlivé a příšerně nekolektivní.

Je tedy velice důležité, abyste v tento den, třináctý den – nazýváme jej Dhantéras – koupili něco pro svoji ženu. Musíte jí dát nějaký dárek. Přinejmenším byste měli koupit malý hrnec nebo něco, co se dá použít v kuchyni, abyste jí prokázali svou úctu. V rodinách, kde matka není ctěna, budou děti velmi neposlušné a celá jejich rodina pak také trpí, ať už jsou vdané kdekoliv, ať je jejich situace jakákoliv. Muži si musí uvědomit, že je to jejich chyba, že si nikdy nevážili svých žen tak, jak by měli. Jestliže v přítomnosti svých dětí křičí, jestliže v přítomnosti svých dětí neukazují žádnou úctu, pak si děti nikdy nemohou matky vážit. Je to něco jako trestný čin dělat tohle ženám, které jsou v domácnosti a které pro vás dělají všechnu tu práci, starají se o vás, o rodinu, a nic za to nepožadují. Kdybyste chtěli vědět, jak problémové mohou být, podívejte se na ně v politice. Když vstoupí do politiky, obrátí všechny muže vzhůru nohama. A jedna žena je může dát všechny do pořádku, protože oborem žen je jejich dům, jejich rodina. Když ale nejsou v rodině respektovány, odejdou z ní a chovají se takovým způsobem, že si to nedovedete představit. I když toho musí hodně snést, musí hodně trpět, ale v rodině musí být ctěny. Toto je velice, velice důležité poselství od Gruha Lakšmí. Pak ten druhý den je dnem, kdy byl zabit strašlivý rákšasa Narakásura. Každé takové zabití vždy vykonává síla Šakti. Tenhle Narakásura byl tím, kdo mučil tolik lidí a spáchal tolik vychytralostí. Byl velmi proradným, lstivým mužem a bylo nemožné ho zabít. Pak byl ale Narakásura nějakým způsobem, příchodem zvláštní síly, zabit. Byl to ale jiný den, den čtvrtý, kdy byl Narakásura zabit. Říká se, že když byl zabit, dveře do pekla byly zavřeny, a tak by se lidé měli koupat už brzy ráno. Ale můj názor je ten, že – raději se ten den nekoupejte, když jsou tyto dveře otevřené, raději zůstaňte v posteli, dokud tenhle chlápek nebude úplně vstrčen do „naraky“. Neměli byste se jím nechat obtěžovat. Naraka znamená peklo a z toho pekla ho vytáhli ven a zabili ho.

Ten poslední den je tím nejlepším, protože došlo k setkání Šrí Rámy s jeho bratrem Bharatem. Šrí Ráma odešel do vězení, poslechnuv tak svého otce. A po celých čtrnáct let byl – neměli bychom říkat ve vězení, ale odešel do lesa. Byl to ale určitý druh vězení, protože předtím žil v palácích, a pak byl poslán do lesa svým otcem. S jeho snachou, tj. se svou ženou, a se svým bratrem odešli společně do velkých nesnází. Znáte celý ten příběh Rámajány. Dítě, které žilo v palácích, muselo odejít do lesů a žít v příšerných podmínkách, i když mělo být králem. To bylo příliš! Ale Síta odešla s ním a podporovala ho. Nakonec se stalo to, že ji unesl Rávana. Šrí Ráma bojoval s Rávanou, zabil ho a svou ženu si přivedl zpět. Když přišli do hlavního města, do Ajódhji, konala se tam velká oslava. Jeho bratr Bharat byl velice oddaný Šrí Rámovi a celou zemi spravoval pod symbolem „pádhuka“ – sandálů vyřezaných ze santálového dřeva – svého bratra Rámy. Položil je na trůn a kraloval. Tak se tímto způsobem oslavuje Bharatmilan – setkání Bharata se Šrí Rámou – a to byla také doba, kdy byl korunován. Je to už hodně dlouho, tisíce let, kdy se to událo. Toto oslavování je velmi symbolické, protože ten správný král dostává svůj trůn a panuje. A všechna ta bezpráví a nejrůznější ukrutnosti, kterými prošel, musí už v jeho životě skončit. Proto je Divali důležitá. Poslední den se uctívá bohyně Lakšmí. Jen díky jejímu požehnání se uskutečnila tato nádherná setkání, a proto se Lakšmí uctívá. Uvnitř nás je ale devět typů Lakšmí, o kterých jsem vám už, myslím, řekla. Tedy, v této Lakšmí púdže se uctívá samotná Lakšmí. To neznamená peníze, vůbec ne. Uctívat peníze je špatné. Co to tedy znamená?

Lakšmí, tj. peníze, které máme, nebo cokoli, prosperita – to vše by se mělo utrácet velice opatrně, protože ona je velmi proměnlivá a peníze se mohou vytratit. Naopak – neměli byste být vůbec lakomí. Z lakomců Lakšmí radost nemá. Když ale chcete utrácet, musíte utrácet za správné věci, jinak peníze rozházíte špatným způsobem. Lakšmí se zrodila, jak víte, z víření oceánu. Má čtyři ruce. Jedna je k dávání, je štědrá, takhle dává, a druhou rukou žehná. Toto jsou její dvě ruce, jedna obdarovává a druhá dává požehnání. Je velice důležité, že když někomu něco dáte, měli byste na to zapomenout. Požehnáte tak tomu člověku, nejenom že dáte peníze, ale také tomu člověku požehnáte. Další dvě ruce drží dva růžové lotosy. Růžová je barva lásky a ten, kdo má peníze, by měl mít dům plný lásky. Jakémukoli hostu, který přijde do vašeho domu, by měla být prokázána patřičná úcta, mělo by se s ním zacházet přímo jako s Bohem. Všimli jste si, jak v Indii smýšlí o cizincích – cizinec pro ně znamená Bůh. Tady je slovo „cizinec“ špatné slovo, ale v Indii je velice úctyhodné. Když jste cizinec, značí to, že jste Bůh. Však víte, jak se o vás v Indii starali. To je ten důvod. Je to základní indická kultura, že každý, kdo je hostem – může to být kdokoli – ale pokud je hostem, musí se s ním zacházet jako s Bohem.

V jiných zemích je to právě naopak. Jestliže jste tam cizincem, pak si lidé myslí, že by se s vámi neměli ani bavit. Nevím, proč je jejich mentalita taková. Ale v Sahadža józe to tak není, sahadžajogíni nejsou takoví. Slyšela jsem, že zacházejí s hosty velmi dobře, starají se jeden o druhého a jsou nádherně kolektivní. Tohle je tedy ten význam lotosu – dům plný lásky. Jako když brouk, dokonce i s trny, přijde k lotosu, tento lotos se otevře, brouk si vleze dovnitř a pěkně a pohodlně tam přespí. Dokonce i takový brouk – a nikdo ho neruší. Takto by měl člověk jednat, když má peníze. Co ale nyní ve světě vidím, je to, že ti, kdo mají peníze, se stanou sami takovými brouky. Jsou plní trnů a tak urážejících a příšerných představ a myslí si o sobě nevím co. Je překvapující, jak peníze, které jim mají dát podobu Lakšmí, Lakšmí „svarúpu“, z nich učiní ďábly, a ten způsob, jak zacházejí s ostatními, je ještě horší. Tohle jsou tedy významy podoby této bohyně. Co je ale nejlepší – že ona jen stojí na lotosu. To znamená, že nevytváří žádný tlak. Existuje sama o sobě, žádný tlak, vůči nikomu nevytváří žádný tlak, stojí jen tak sama o sobě a všechna její váha a rovnováha spočívá na její důstojnosti. Taková by měla být Lakšmí. A tímto způsobem, když se toto stane v zemích, kde jsou nyní finanční krize a další jiné krize, situace se zlepší. Lidé budou mít radost. Netěší je jejich peníze, nic, netěší je to. Je to jen agresivita a také směšné nápady mít jakési velice drahé věci a ty, jak jim říkáte, módní návrháře. Myslím si ale, že tito módní návrháři, jsou proti Lakšmí. Protože z vás pěkně tahají všechny peníze a tyto peníze jdou nazmar. Anebo lidé začnou běhat za ženskými nebo začnou pít – takové marnotratné zlozvyky. Nedělají nic, co se dá nazvat požehnáním Lakšmí. Je třeba si pamatovat, že když chcete někomu něco darovat, učiňte to plným srdcem. Takovým plným srdcem, které vytvoří tuto Lakšmí „prasádu“ (požehnání Lakšmí). Tohle by se mělo stát, protože jaký má jinak smysl dávat někomu dárky?

Víte, že jsou tu také velice podivní lidé, kteří dávají dárky se svým velice zúženým pohledem na věc – ale snaží se dávat dárky. Jako v Japonsku dostanete takový obrovský dar. Budete ho rozbalovat a rozbalovat a rozbalovat a rozbalovat, až se dostanete ke krabičce od sirek. Uvnitř té krabičky najdete dvě takové malé figurky vytvořené z malinkých kousků sirek. Koukáte na to – co to je, k čemu tak veliký obal? Velice vás to překvapí. Ale jinak jsou to velice prostí, jednodušší lidé. Když jsme tam byli, kamkoli jsme přišli, dokonce i do obchodu, když pršelo, dali nám nějaký dárek. Tak jsem se ptala: „Co to znamená? Proč nám stále dávají dárky?“ Ta paní, co překládala, nám řekla: „Oni si myslí, že jste z královské rodiny.“ Zeptala jsem se, proč si to myslí. „Protože nechodíte ke kadeřníkovi.“ Řekla jsem: „Opravdu?“ „Ano, v Japonsku členové královské rodiny nechodí ke kadeřníkovi.“ Řekla jsem: „To jsem nevěděla, že nechodí ke kadeřníkovi.“ „Proto si myslí, že pocházíte z královské rodiny.“ Jen si to představte, jaké mají lidé názory o úpravě vlasů a podobných věcech. Ale v Indii a podobných místech musí mít žena vlasy řádně učesané. Neměla by vypadat jako nějaký potulný hippie, víte? Protože je tu mnoho lidí, kteří stále ještě věří v jistý druh hippie-kultury a nosí takové účesy. Jak jsem vám řekla, ženy mají ve společnosti velkou úlohu. Není jedno, jak chodí oblečené. Také děti toho pochytí mnohem více od matky než od otce. Někdy to může být i naopak, ale vlastně všechny kultivované projevy pochytí od matky. Je to tedy více na ženách, aby porozuměly tomu, jak se mají oblékat a jak mají žít. Když jsem byla v Londýně, ptala jsem se jedné indické sahadžajogínky, co je to teď za módu. Tak řekla – v maráthštině se tomu říká „džipreja“. Džipreja znamená, že si češete vlasy do čela. Když to uděláte v Indii, matka vám řekne: „Hned si tu ofinu odhrň!“ Protože když budete mít vlasy takto, začnete šilhat. Ale je to móda, česat si vlasy do čela a někdy až do očí. Říká se tomu móda džipreja a je to dnes velmi běžné, viděla jsem, že to nosí všechny, dokonce i ženy vysoce postavené – kromě paní Thatcherové – všechny to tak nosí. Nechápu, jak tomu paní Thatcherová unikla.

Ženy by ale neměly následovat každého. Je to velmi otrocké. Dělají to jen proto, že je to v módě. Když je to v módě, tak to budou dělat. Je absolutně hloupé to dělat a nahrávat tak do rukou těm, kteří tuto módu vytvářejí. Protože vy jste nezávislé. Musíte si stát za svým vlastním charakterem, musíte si stát za svým vlastním chápáním. Místo toho, abyste si ničily své tváře, byste se měly snažit vylepšit je svojí důstojností, svým chápáním. Je to více o ženách. Je mi to líto, že to musím říci, ale Lakšmí púdža je více o ženách – co všechno musí pochopit, jaké musí být, jak by se měly chovat. Vždy jsem vám říkala, že pro ženu je nutné, aby byla důstojná. Mnohem víc než muž. Když je muž hloupý, tak to moc nevadí, tak to moc nevadí. Ale ženy musí být důstojné a rozumné. Muži toho moc nevědí, jak velmi dobře víte. Chudáci, jsou… Jsou vzděláváni pouze na univerzitách, ale co se týče praktických věcí, nevědí nic. Ale neměli by se kvůli tomu cítit špatně. Myslím tím, že je velmi zábavné dívat se, jakým způsobem muži dělají chyby a pak neustále říkají: „Ne, ne, tohle vím, tohle znám,“ a neznají nic. Ale muž nikdy neřekne: „Nevím.“ Chápejte, tohle je jeho charakter – je to tak v pořádku. Musíte vědět, že to tak nemyslí, protože doopravdy nic neví!

Také v umění – nemyslím si, že by muži věděli mnoho o umění. Chybí jim také jedna stránka věci a tou je estetika. Chudáci, vytvoří jeden typ oděvu a budou ho nosit celý život. Jen jeden typ šatů a budou ho stále nosit. Nemají žádné požadavky. Ale ženy jsou umělecky založené. Kdyby se naše Indky vzdaly sárí a začaly nosit džíny, co by se stalo s našimi vesničany? Protože ony žijí v těchto sárí, které si dělají během volných dní apod. V Indii tedy není možné začít nosit všechny tyhle šaty. Možná ve školách, ale později se jich všechny zbaví, protože mají rády sárí. Takže sárí jsou v módě a stále budou – jsou totiž tak umělecká, tak krásná. Jedno sárí se nepodobá druhému. Tedy cit pro krásu a pro umění mají mnohem více ženy než muži. Takže by se mělo chápat, že když muži něco neznají, nevadí to. Jste to ale vy, kdo vytvoří umělecky krásný domov. Vytvořte jej tak, aby byl pohodlný jako lotos, jak už jsem vám o tom říkala. Ale některé ženy mohou být v domácnosti úplně jako Hitler. Velice diktují – tohle by mělo být takhle, tamto takhle… udělají tak mužům ze života úplné peklo. Znám jednoho člověka, který si nosíval po domě noviny. Tak jsem se zeptala: „Proč je pořád nosíš?“ „Kdykoli se chci posadit, nejprve tam položím noviny a pak si sednu.“ „Proč?“ „Protože, kdyby se něco jen trochu ušpinilo, má žena by na mě křičela.“ „A proč?“ „Nemá ráda, když se něco ušpiní, je v tom velice důsledná. A tak s sebou vždycky nosím nějaké noviny, a když se chci někam posadit, položím tam nejprve noviny.“ Tak jsem mu řekla: „To už je příliš.“ On na to: „Řeknu ti – až přijdeš, budeš to muset dělat taky!“ Je doma tak puntičkářská, v každé maličkosti, že je tam nemožné žít, je to horší než v nemocnici! Některé ženy v tom tedy mohou být až přespříliš důkladné a soustavné. Ale normálně by ženy měly být velmi milující a neobyčejně vstřícné a také přátelské se všemi členy rodiny, s každým. Je velice důležité, že je naše rodina tak velká. Máme velice rozsáhlou rodinu, tolik bratrů a sester – a jeden lepší než druhý. Je to tak pozoruhodné, že každý má jiný typ vůně, nebo jiný druh vůně, kterou se vyznačuje individuální osobnost. Kromě toho jsou tak milí, tak dobří, tak ochotní a mají tolik radosti.

Je pozoruhodné, jak spolu lidé žijí. Všimla jsem si, že zvláště v Rusku jsou ženy velice přizpůsobivé a s velkým smyslem pro humor. Dělají si legraci ze všeho a těší se životem. Bylo to překvapivé. Vzali jsme pro ně dárky, ale asi jen pro 2000 lidí, zatímco tam bylo asi 16 000 lidí. Jak jsme jim všem tedy mohli dát dárky? A tak si ženy sundaly své řetízky a řekly: „V pořádku, dáme je mužům. Dáme jim náušnice.“ A tak si dělaly legraci z mužů, kteří se cítili špatně, že nic nedostali. Takovou legraci, takové porozumění, protože nejsou, myslím, tak zaměřené na peníze a jsou velice duchovní. Takže o takové věci se duchovní žena nestará. Zachová si svoji důstojnost a každé její gesto ukazuje, že je duchovní. Tohle, víte, je něco tak sladkého. Jak jsem vám již říkala, na jedné straně se někdy cítíte trochu jinak – jako jsem to říkala o Japonsku. Ale v tom samém Japonsku, když jsem tam byla, se mi velmi líbily jejich kachličky. Zrovna tam něco stavěli a mně se líbil vzorek na jejich kachličkách. Tak jsem se jich zeptala: „Mohu si jednu vzít?“ „Ne, ne, my vám to pošleme na loď, žádný problém.“ Pak na loď dorazil veliký náklad těchto dlaždic a kapitán se mě ptal: „Co s tím teď máme dělat?“ Řekla jsem mu: „Jak se to sem dostalo?“ „Oni vám to přivezli, všechny možné variace těchto kachliček.“ Jen si to představte. Takže na jedné straně je to určitý způsob vyjádření (štědrosti), a na druhé straně je to něco jiného. Takže člověk by měl také porozumět, když vám někdo něco dává, měli byste porozumět tomu, jaký má tento dar význam, a necítit se kvůli tomu špatně. Ten význam může být mnohem větší, než si myslíte. Takže je lepší se zeptat, proč vám tyto věci dali. Je to jedna z velkých kvalit Lakšmí, říkáme tomu příznivost. Mělo by to být příznivé. Cokoli dáte, by mělo být příznivé.

Jako – někdy jsem viděla malé děti, jak ze zlomyslnosti přinesli ještěrku a pokoušely se ji někomu dát. Myslím, že udělat něco takového je velmi nepříznivé. Jenže jim nikdo neřekne, že je to nepříznivé, a tak to dělají. Je třeba jim říct, že to není příznivé, že to nepotěší bohyni. Takže to je třeba dobře chápat, že byste se neměli pokoušet urážet Lakšmí tím, že budete dávat něco, co je špatné. Když to nevíte, měli byste to zjistit a dělat to správně. Taková je tedy Divali. Avšak nejdůležitější poselství je, že Šrí Rámovi bylo navráceno království. Šrí Ráma byl ztělesněním spravedlnosti a slušného jednání a toto mu bylo dáno. Stejným způsobem musíme cítit, že naše vyjádření vděčnosti, naše vyjádření lásky by mělo být takové, že bude projeveno osobě, která je symbolem velikosti Šrí Rámy. To, čemu bychom měli porozumět, je velmi, velmi subtilní věc. Nechcete-li nic dát, tak byste nic dávat neměli. Chcete-li ale něco dát, pak dejte něco, co je toho člověka hodno. Toto je jedna z lekcí, kterou byste měli znát o charakteru Šrí Rámy. Jako když jednou přišel do vesnice a potkal tam jednu starou ženu. Tahle stará žena neměla už téměř žádné zuby, a pocházela z místního domorodého obyvatelstva. Dala mu takové malé ovoce – říkáme jim „bér“ – je to druh malého ovoce. Řekla mu: „Podívej, všechny jsem je ochutnala, a všechny jsou velmi slaďoučké. Protože ty bys neměl dostat něco, co není sladké. Tak jsem je všechny ochutnala svým zubem, ukousla jsem si a ochutnala. Prosím, vezmi si je.“ Okamžitě si je vzal. Ale jeho bratr Lakšman se velice rozhněval – v Indii je velmi nepříznivé, když něco vstrčíte do úst, a pak to chcete někomu dát, je to něco nepříznivého, nemělo by se to dělat – ale Šrí Ráma řekl: „Ještě nikdy jsem nejedl tak skvělé ovoce. To je to nejlepší ovoce, jaké jsem kdy jedl.“ Tak jeho žena řekla: „Dej mi také nějaké, jsem přece tvoje drahá polovička, takže mi musíš nějaké dát.“ Tak jí Šrí Ráma nějaké dal. Řekla: „Ó, jsou opravdu skvělé!“ Snědla je a pak chtěl i Lakšman: „Dej mi také, švagrová!“ Odpověděla: „Právě před chvílí jsi tu říkal všemožné věci proti této ženě – proč je teď chceš?“ „Odpusť mi, prosím, a dej mi trochu.“

To jen ukazuje, že Šrí Ráma dokázal vidět její lásku, její vibrace v tom ovoci, které mu nabídla, a dokázal to ocenit do takové míry, že se rozdělil se svou ženou a ta se k němu přidala. Takhle to je – cokoli děláte, dělejte s láskou. Když to uděláte s láskou, pak z toho budete schopni vytvořit příznivou věc. Když tu ale není láska a děláte to jen za nějakým účelem, tak je to k ničemu. Tohle je způsob, jak dát, obdarovat osobnost jako je Šrí Ráma, takovou velkou inkarnaci. Myslela jen skrze svoji lásku a dala mu to. Stejně tak i vy musíte mít prosté srdce a pak uvidíte, co by bylo nejlepší udělat. Dnes vlastně Divali končí, chci vám znovu a znovu popřát šťastné Divali a velice úspěšný Nový rok. Nechť vám všem Bůh žehná. Z té stejné Lakšmí se stane Mahálakšmí. To nastane, jakmile rozumíte hodnotě peněz, když jste tím už nasyceni a máte toho až po krk. Odpoutáte se zevnitř a pak předstoupí nová forma Lakšmí – Mahálakšmí. To je ta síla, která vás pozvedá výš a výš a která je duchovním probuzením. Ve všech bohatých zemích jste viděli, jak toto přání začalo působit – že by měli hledat pravdu a nalézt pravdu. A proto jste všichni tady. Znamená to, že síla Mahálakšmí ve vás začala působit, že jste hledali pravdu a během tohoto hledání jste přišli do Sahadža jógy. Tato Mahálakšmí je velmi důležitá i pro vás. Víte, že je v Kolhapúru chrám Mahálakšmí, která tam vystoupila (jako svajambhu) z Matky Země. Oni ale sami nevěděli, proč v tomto chrámu zpívají „Džógava“, což znamená: „Ó, Ambo, probuď se!“ Amba je Kundaliní – tak proč to zpívali v chrámu Mahálakšmí? Vy to můžete pochopit – proč začali zpívat v tom chrámu píseň Džógava, pomocí níž se zvedá Kundaliní.