Šrí Mahálakšmí púdža 03/02/1984, Kolhapur, Indie

(India)

Feedback
Share

Teď jsme tedy všichni zde, (Šrí Mátadží hovoří v hindí) na tomto svatém místě zvaném Kolhapur. Bohyně zde zabila démona jménem Kolhasura, což byl opravdu hrozný démon. Nedávno se narodil znovu, ale už zemřel. Díky Bohu tedy Kolhasura už nežije. Toto místo má zvláštní význam, protože z Matky Země zde vycházela energie Mahálakšmí, vyzařovaná Šrí Mahálakšmí samotnou. A jak víte, Mahálakšmí je silou našeho vzestupu. Díky Ní stoupáme. Je jako schodiště, které vás dovede do Božího království. Proto je opravdu důležitá. Božstvem Maháráštry je Vitala, Šrí Krišna, protože je to Višnuova síla vzestupu, působící skrze Šrí Krišnu, pak skrze Mahávišnua a pak skrze Sahasráru. To vše je možné díky tomu, že v sobě máme kanál Šrí Mahálakšmí. Kdybyste neměli Sušumnu, byli byste jen jako zvířata. Ale i zvířata mají tento kanál jen po určitý bod. Jak víte, vzestoupí na úroveň Voidu, ale od Voidu už začíná vzestup člověka, a to díky energii Mahálakšmí v nás. Tato energie je tedy velmi důležitá a v této zemi je uctívána opravdu hodně. Nejprve v nás tato energie pracuje tak, že vyvolává hledání. Hledání přístřeší a potravy. Když je zajištěno přístřeší, což se děje díky síle Mahákálí… Mám na mysli, že když se v srdci zvířete upevní pocit bezpečí, pak začne hledat potravu. U lidí je to stejné. Jakmile se cítí v bezpečí, začínají myslet na jídlo a na to, jak o sebe pečovat. Takže na té nejprimitivnější úrovni si lidé nejprve zkoušeli zajistit bezpečí – uchylovali se do jeskyní nebo jiných úkrytů, ve kterých mohli setrvat beze strachu o život. Protože když podmínky nejsou k žití, nepřemýšlíte o jídle. Když je například nouzový stav, když jsme třeba měli velmi rozsáhlé záplavy v Patně, tak velkou povodeň, že lidé utíkali do horních pater postarat se o své bezpečí, to bylo na prvním místě. Zachránit si život je nejniternější pocit člověka, který pramení ze sil Mahákálí. Řekli Mi, že když se dostali až nahoru, přestože tři dny nejedli, na jídlo si ani nevzpomněli. Ani nevnímali, že by měli hlad. Jen se obávali, aby voda nevystoupila až k nim, aby je nevzala voda, aby se neutopili. Měli tedy jedinou obavu – o svou existenci, jak přežít. Na jídlo ani nepomysleli. Když pak ale lidé přímo hladoví, objeví se nejistota, že by mohli zemřít, a tak začnou přemýšlet o jídle. Takže když je zajištěna první potřeba bezpečí, přichází druhá, starost o potravu. V nouzi se projeví jen při hladovění, tím to začíná, ale pak už běžně dáváme pozornost na jídlo, pak na požitek z jídla, pak na své preference v jídle a všechny tyto věci nás začínají ovlivňovat a my se v této Mahálakšmí tatvě ztrácíme. Čím více se zajímáme o jídlo, čím více je pro nás důležitá chuť jídla, čím více sledujeme načasování jídel… Víte, člověk může být snadno tři dny bez jídla, bez problému. Ale my máme pocit, že když jsme zvyklí snídat v osm, musíme jíst v osm. Indové jsou zvyklí obědvat v deset, tak musí mít svůj oběd v deset. Takto jsme zotročeni časem, a na tom ztroskotává naše vyšší hledání. A pak už se baví stále jen o jídle. Je to samozřejmě požehnání Šrí Mahálakšmí, že myslíme na jídlo. Ona ale neříká, abyste se v něm ztratili. Jenže my se v něm ztrácíme. A jakmile se v něm ztratíme, pak naše hledání nepokročí výš. Naše chuťové návyky – máme rádi to či ono, to je dobré, to není dobré, chtěli bychom raději tohle… Pokud toto přetrvává, táhne nás to dolů. Ať dostaneme cokoli, měli bychom to zkusit sníst. Ne vše, co považujeme za dobré, musí být nezbytně dobré pro nás. Možná to chutná jazyku, ale pro nás to dobré není. Nemusí to být dobré z pohledu vibrací. Cokoli nám tedy Bůh dá, cokoli se nabízí, je dobré. Navibrujte si to a snězte to. Pak také přichází ochranný instinkt, že když budete jíst špatná jídla, lidé si začnou myslet, že jim to také nabourá pocit bezpečí, protože mohou přijít o zdraví. Pak uvažují o… Do jisté míry je to v pořádku, ale když je toho příliš, pak se dostanete mimo, v tom smyslu, že když letíte skrz… Udržujte svou pozornost! Překvapuje Mě, že jste sahadžajogíni! Jak to, že vám pozornost utíká k takovým maličkostem? Některé ženy se stále dívají na tu stranu. (Šrí Mátadží hovoří v hindí). Snažte se prosím držet pozornost na tom, co říkám. Je snad tak důležité, že bratr něco nese, že to musíte vidět? Myslím, že v tomto věku už je to opravdu hloupé. Teď jste sahadžajogíni, vaše pozornost by měla být soustředěná. Nyní nám tedy jde pozornost více k pořizování lepšího vybavení do kuchyně nebo lepších potravin, případně zdravějších potravin, jak jim říkáte. A i zde, když zajdete příliš daleko, můžete se dotknout břehů, které byste neměli překročit. Protože jak byste pak pluli řekou? A o to jde. Začínáme si tedy pěstovat i takové nesmysly – tohle je zdravé, tohle nezdravé, tohle je zdravé… A k čemu je to zdraví? K čemu máte zdraví? Zdraví máte k tomu, abyste měli dobrou pozornost, což nemáte! Ztratila se v jídle. Někteří lidé, jak jsem viděla, jsou stále naprosto ztraceni v jídle. I když už trošku tuší, co je Sahadža jóga, přesto stále tolik lpí na jídle. Tento druh postoje se tedy musí změnit. Sledujte, kam směřujete, k čemu se připoutáváte a na čem ztrácíte pozornost. Je nanejvýš důležité pečlivě si hlídat, kde máte pozornost. To posouvá pozornost dopředu. Myslím u těch, kteří jdou kupředu a neskáčou po březích, ale plují s proudem řeky stále vpřed. Když s tím pozornost nepřestane, tak přijde opět pocit nejistoty, že tohle jídlo jednou dojde, jak tedy získat ještě lepší potraviny? A tak začnou uvažovat o penězích. A víte, že směnný obchod se změnil v peněžní trh. Lidé začali používat peníze. Ale pak vedle jídla došlo i na oblečení a další věci a lidé začali stále víc směřovat k síle Mahákálí a stále více k síle kreativity. Ty břehy se také stávají stále subtilnější a i ten pohyb začíná být stále subtilnější. S vývojem člověka se tedy rozvinulo umění na pravé straně a změnila se představa o kvalitě života a bezpečí. Jak se tedy obě strany stávají stále subtilnější a s nimi i vývoj, člověk se opět ztrácí v těch rafinovanějších březích, vpravo i vlevo. Vy se však přesto musíte posouvat dál. Síla Mahálakšmí vás tedy pozvedá stále výš. A tehdy vás to nutí nějak se projevit, tak jste začali s uměním a kulturou. Projevilo se to i ve způsobu života, ve vývoji vašich bezpečnostních systémů – jako politický pokrok, politické instituce. A tak lidé dospěli do bodu, kdy se domnívají, že učinili vše, co jen bylo možné, ale na subtilnější úrovni jsou stejně stále ztraceni. Mahálakšmí tatva tedy řekněme dosáhla bodu Krista, až k Němu, ale lidé přesto nepronikli do té subtilní stránky toho všeho. Jsou stále na březích. Pohybují se směrem ke břehům. Ne středem. V Sahadža józe je to ale tak, že čisté přání, což je Kundaliní, se drží u pramene života, hned u počátku. Kdy jste ještě nebyli ani lidskými bytostmi. A ještě před tím je uhlík. A celou tu cestu od uhlíku až sem musí znovu projít vaše Kundaliní. Celou tuto cestu, kterou jste prošli na povrchní, vnější úrovni tímto proudem Mahálakšmí, je třeba znovu projít na té nejniternější úrovni, aby se proniklo do všech jemnějších center, která jsou uvnitř proudu, ne vně. Protože když jste na vnější straně, vždy směřujete ke břehům. Když jste však v bodě, z něhož už nevidíte žádné břehy, vaše pozornost nesměřuje k žádným břehům, naopak letíte kupředu, jako tryskáč. A Kundaliní je ta, která je opravdovým přáním, ale vaše pozornost musí být zaměřená na cíl. I když lze říci, že Kundaliní je hybnou silou, přesto, kde je vaše pozornost? Vaše pozornost je stále na březích, takže se pozvednete jen povrchně. Přijdete a jen povrchně plujete a zase skočíte na nějaký břeh. Já vás pak musím stále znovu házet do vody: „Plav! Potop se! Dovnitř! Vrať se ke své Kundaliní, vydej se znovu na cestu!“ Když se však od samého začátku pohybujete přímou čarou směrem k cíli, směrem k Duchu, pak to jde bez potíží. Ale takhle to s lidmi nefunguje. Jsou tak navyklí na vábení břehů, že vždycky vyplavou, plachtí po povrchu, zamíří ke břehům a někdy se tam opět pěkně usadí, nebo se zase vrátí. Jejich cesta je pak nahoru, dolů, dolů, nahoru. Ačkoli pohyb Kundaliní by mohl být takový, že vystartujete jak raketa a usadíte se tam. V den, kdy tohle začne, budu ten nejšťastnější člověk, protože někdy je toho na Mě opravdu moc – podnikat tuto cestu s každým čtyřikrát nahoru a dolů, jen kvůli těm tak zvaným připoutanostem, které mají venku. Vnitřním pohybem s odpoutanou myslí, kdy akceptují situaci a sami za sebe se rozhodnou: „Takhle to budu dělat, to je mé rozhodnutí,“ to mohou vypracovat. Ale tak to nebývá. Ten postoj by vesměs měl být takový, že Matka je jako zrcadlo. Máme před sebou zrcadlo, takže víme, jak postupujeme. Když se tedy v zrcadle vidím takhle, musím to vymýtit a pak pokračovat. Jenže když Matka někomu osvětlí, že něco je tak a tak, cítí se naopak dotčení a zas vyplují na hladinu. Zrcadlo musí sdělovat. Jako když máte na tváři špínu, zrcadlo vás nepotěší, ale ukáže vám to. Přece nezačnete tlouct do zrcadla a zlobit se na ně? Budete se snažit očistit se, protože nechcete být špinaví. Je to ale přesně naopak. Jak jsem viděla, když lidem něco řeknete nebo se zmíníte, že tohle je špatně, začnou vysvětlovat, argumentovat… A když to samo nezmizí, rozčílí se na Sahadža jógu a na vás. Jako kdyby jim Sahadža jóga něco dlužila. Jako kdyby k nim Matka měla nějaké závazky. Ale dlužíte jen sami sobě! Nikomu jinému. Jedině pokud zaujmete takový postoj, přijdete na to, že jediné, co musíte, je jít kupředu a neohlížet se nalevo ani napravo. Zažili jsme toho už tolik, tolik hloupostí. Když si vzpomenete, jak jste se někdy chovali jak Romeo a Julie, jindy jste zas mysleli jen na peníze, pak jste byli hádaví a bojovní, přeli jste se. Zažili jsme všechno možné. Ale ti, kteří tohle všechno pustí z hlavy a pádí k cíli, jsou ti nejlepší a nejvnímavější. Jsou to ti nejsobečtější lidé, protože ví, kdo je to „Já“. Všichni ostatní jsou hlupáci, kteří marní svůj čas. Znám také lidi, kteří se pokoušejí na Sahadža józe vydělávat peníze nebo něco pro Sahadža jógu dělají a vydělávají na tom, apod. Raději se zkuste změnit k dokonalosti a radovat se z toho takovým způsobem, který udělá šťastné vás i ostatní, kteří jsou v proudu sahadž. Ale opouštět sahadž proud a o něco se pokoušet způsobí, že z toho nejniternějšího kanálu Brahma nádí zase vypadnete ven, zase plujete po povrchu, znovu směřujete ke břehům a pak zas dolů, Protože pokaždé, když opět klesáte, musíte svou Kundaliní znovu přimět k tomu, aby vystoupala vzhůru. Je to tedy velmi těžké a energie Kundaliní tak zbytečně ztrácí na síle. Musíte tedy pochopit, že jestliže tuto cestu máte zvládnout, musíte být plně odhodlaní, musíte mít sebekázeň. Vy sami. Nikdo jiný by vám neměl říkat, abyste se ukáznili, abyste dělali to či ono. To musíte sami! A co dělají ostatní? To je první, co vás zajímá. Když sem například někdo něco donese, každý tam dá pozornost. Ale proč?! A to jde o naprostou hloupost. Ale ani vážné věci by neměly zlákat vaši pozornost. Vaše pozornost musí být na rozřešení všech řešení, na požehnání všech požehnání, na osvobození všech osvobození. Nemáte si dělat starost o nic jiného než o své spojení, které se teď upevňuje. O nic jiného! O všechno ostatní je postaráno. Až takhle je to jednoduché. Jestliže se v mikrofonu přeruší spojení… Musíte jednoduše stále udržovat spojení. K čemu je leštit tohle, dělat tohle a tamto… Získáte tím zpět svoje spojení? Přesvědčili jsme se, že tohle je tak jednoduchá a praktická věc. Jakmile jednou začneme zapomínat na tu praktickou stránku, začneme zaostávat ve vývoji. A zjišťujeme, že ať přijdeme kamkoli, je tomu tak. Například když přijedu sem do Kolhapuru, uvidíte, že dnes večer přijdou davy lidí, opravdu spousta lidí, jako vždycky. A kolik z nich se skutečně vydá na tuto cestu? Jen pár. To nevadí. Nemělo by vám to vadit. Protože ještě nemají tu moudrost. Ale i ti moudří, kteří tu cestu přijmou, někdy vyskakují jak čerti z krabičky a pak najednou vidím, jak plytce plynou po povrchu. Plujeme pod vodou a oni z ničeho nic vystřelí ven. A tohle se nám na naší cestě děje neustále. Na toto místo, kde teď jsme, jsme nedorazili letadlem, autem, ani po cestách, ale tím nejhlubším středem svého srdce, skrze Brahma nádí. Dorazili jsme do Kolhapuru, na místo Šrí Mahálakšmí, tou nejvnitřnější cestou, díky tomu jsme tady. Ale my se rozhlížíme svým starým, velmi hrubým způsobem. Novým zvykem by však měl být vibrační pohled – kde že to jsme, jak to tu je. Jakmile si tohle rozvinete, dokážu tenhle Kolhapur kompletně transformovat ve chvíli. Jste jako Moje kanály. Když jdete se Mnou, používám vás jako své kanály. Ale co zjišťuji? Že kanály jsou někdy pokřivené, někdy rozbité, někdy děravé, a tak se energie ztrácí. Je tedy povinností všech sahadžajogínů, zejména těch, kteří se Mnou cestují, aby byli kanály. Pokud však zaujmete postoj, že jste zde hosty, že o vás má být postaráno, vše má být dobře připraveno, pak nemáte… nemá to žádný význam. Jen cestujete. Vy však cestujete jako světci, kteří cestovali s Buddhou! Vlastně daleko větší světci, protože oni nedělali nic, ale vy jste kanály. A coby kanály musíte udržovat svůj kanál průchozí, efektivní a musíte to vypracovat. Dnes je pro vás všechny zvláštní den, říká se mu Mahábídž. Den Mahábídž znamená, že ve všech mantrách je bídža a jejich mahábídža je sama Ómkára. Ómkára. Ómkára byla nejprve něco jako vejce – Bramhánd. Říká se tomu Bramhánd. Kdy celé Brahma je anda (vejce). Když se řekne Bramhánd, ani lidé znalí sanskrtu nevědí, že se mluví o vejci – Bramhánd. Brahmovo vejce. To je první bídža. A jak toto Brahma, tyto vibrace, byly stvořeny? Než se Déví oddělila od Šivy, obkroužila Ho, jak už víte. A pak Jí Šiva řekl, Šrí Sadášiva Jí řekl: „Ty teď musíš tvořit.“ A proto se oddělili. On tedy vystoupil z té pradakšiny, nebo lze říci z toho oválného útvaru, a jakmile z ní vystoupil, vyvolalo to jakýsi zvuk, zvuk, který v sobě nesl Brahma. Takto toto Brahma zůstalo v té eliptické oblasti. Jak jsem vám řekla, Déví nejdříve obkroužila Sadášivu, a tím vytvořila girlandu. Tato girlanda v sobě uzavřela Šivu, jako své jádro. Ale když z ní Sadášiva vystoupil, vytvořilo to zvuk. A ten zvuk vyplnil celý vnitřek andakruti, té vejčité formy. A to je mahábídža. To je Ómkára. A ta se měla narodit jako Šrí Ganéša a později jako Ježíš Kristus. Proto, když jste přijeli na území Šrí Mahálakšmí v den Mahábídži, je to velmi významné. Protože Mahálakšmí byla matkou Ježíše – Marie a Její syn byl Inkarnací mahábídži. Proto přijet sem v takový den a vykonat púdžu ke Šrí Mahálakšmí, je nesmírné privilegium, je to pro nás obrovská pocta. Máte-li takovou výsadu, měli byste tuto púdžu nabídnout s pokorou a měli byste se snažit dostat se do toho mahábídži, stát se součástí toho mahábídži, což je ten Brahmánd. Celého Brahmándu, Brahma-andy, anda znamená „stvořené vejce“. Stát se tedy jeho součástí. A nevyvářet žádné ostré hrany nebo nějaké zkreslené představy, ale být stejnorodí s celým Brahma. K tomu je zapotřebí mít pozornost na své Brahma Šakti, která se projevuje jako vibrace. Dnes jsou vibrace tak úžasné, že i když jsem si ani nemyslela, že o tomhle budu moci mluvit, nějak se to podařilo. Doufám, že jste všichni dokázali porozumět tomu nejsubtilnějšímu ze subtilního, co jsem vám vysvětlila. Když se Mnou tedy cestujete, nemějte pocit, že jste sem přijeli zhlédnout celou zem nebo si to tu užít. Přijeli jste sem, abyste byli kanály pro práci vaší Matky. Když tomu porozumíte, pochopíte, že vám Bůh dal přesně určené místo. Požádala bych vás, abyste toho byli hodni. Zaslužte si to. A přijměte své pozice. Vytoužená místa, na která vás Bůh usadil. Bůh vám žehnej!