Velikonoční púdža, 22/04/1984, (nekontrolováno), Londýn, Anglie

(Location Unknown)

Feedback
Share

Dnes oslavujeme vzkříšení Krista. Stejně tak musíme oslavit vzkříšení lidí, sahadžajogínů, kteří byli znovuzrozeni jako realizované duše. Tím se rozumí, že jsme vstoupili do nového vědomí. Kristus nepotřeboval vstoupit do nového vědomí. Musel sestoupit a znovu ukázat tomuto světu, že jste věčným životem, že vedete život, který je duchovní a nikdy nezaniká. Musíte vystoupat do nové sféry, která je sférou Boha všemohoucího. Nazýváte ji „Královstvím božím“. Kristus to řekl velmi jasně Nikodemovi: „Musíte se znovu narodit.“ A když se Nikodem zeptal: „Musím se vrátit do matčina lůna, abych se znovu narodil?“ Odpověděl mu tak jasně! Tak jasně! Ti, kteří to nechtějí vidět, mohou zůstat slepí! Řekl však zcela jasně, že: „Ne, cokoli se zrodí z masa, je masem, ale cokoli se zrodí z Ducha, je Duch.“ Jasněji už to ani nejde říct, že se musíte zrodit z Ducha. Samozřejmě, lidé oplývají zvláštní schopností – všechno překroutit. Za Ducha mohou považovat knihu, nějaká slova, organizaci, kostel, či cokoli jiného, co vytvořili. Ale co je stvořeno lidmi, není Duchem. A to je jasné prohlášení Krista, kterému se lidé chtěli vyhnout a založili svoje vlastní organizace, začali s vlastními nápady a v Jeho jménu vytvořili velmi mýtickou organizaci. A dnes nadešel čas, aby to bylo všechno zatraceno. Pokračovali s tím dokola tisíce let, pohltilo to mnoho nevinných lidí a lidi se toho drží. Když jste však vzkříšeni, když se stanete realizovanými dušemi, je třeba chápat, že se pohybujete dovnitř sebe. Že váš pohyb směřuje k vašim kořenům, nikoli ven. O cokoli jste tedy usilovali před realizací, se musí teď změnit, váš směr se musí změnit. Právě v této skutečnosti většinou chybujeme. A to se vám dnes snažím vysvětlit. To, že doposud byla pro lidskou mysl důležitá zábava. Zážitky. Pro mysl, nikoli pro Ducha. Co je povznesením pro Ducha, je pravým opakem toho, co je zábavou pro mysl. Jednoho dne mi někdo zavolal a řekl: „Matko, v Sahadža józe není žádné povyražení.“ To povyražení je příliš. Jdeme proti tomu. Směřujeme k míru, nikoli k povyražení a němu podobným „elektrickým šokům“, které pořád vyžadujeme. Takový opilec je ráno v pořádku, ale večer není ničeho schopen, a tak potřebuje šok, nějakou injekci do těla. Všechny lidské počiny jsou takové. Vedou k nabuzení těla, protože když zacházíte s neživým, pak to musíte nabudit. Ale tím, co je živoucí, co je věčné, tím se musíte těšit, nikoli se nabudit. Takže směřování musí být opačné. Tomuto mnoho sahadžajogínů neporozumělo. Jak toho dosáhneme? O to běží. Jak přinutíme naši pozornost pohybovat se dovnitř, nikoli ven? Pokud s tím začnete v okamžiku, kdy se znovu narodíte, je to o mnoho jednodušší, protože je to něco nového, do čeho vstupujete. Je to mír, mír vašeho Ducha, radost vašeho Ducha, která je nekonečná, už nepotřebujete vzrušení. Je to permanentní a věčné. Takže první věc, která nám přijde na mysl je, že cokoli jsme dělali před realizací, teď dělat nesmíme. Nejdůležitější je, že jsme realizaci získali bez úsilí. Tedy úsilí, na které bylo vaše tělo po celou dobu nastaveno, to usilování: „Musím udělat tohle, musím udělat ono, to a tamto…“ vytváří napětí, o kterém jsem už mluvila. Takže, co s tím? Nepokoušíme se s druhými soutěžit. Nesnažíme se stanovit určitá načasování, data, hodinky. Nedáváme také svoji pozornost na námahu, která v nás vytváří pocit snažení, ale snažíme se ten usilovný přístup uvolnit. V sanskritu se tomu říká ´prajatna šaithilja´. Pro západní mysl je velmi těžké tohle uchopit. Zkuste tomu tedy porozumět. Neznamená to letargii, neznamená to letargii. Nikdy nesmíte zaměnit živé za energii umrtvující. Pokoušíme se přeměnit naši energii a přiblížit se tak k energii Ducha. Takže musíte dovolit Duchu, aby převzal vedení. Úsilí vaší mysli musí být zmenšeno a skrze vás by měla pracovat energie Ducha. Jak toho dosáhnete? První je odpoutanost, odpoutanost. Odpoutanost začíná s myšlenkou, pozorujme myšlenku. Říká se tomu vičára šaithilja, relaxace myšlení. Když do vaší mysli přichází myšlenka: „Dnes je Matčina púdža. Musíme si pospíšit. Musím zařídit to a to.“ Nemáte květiny, tak je sháníte všude možně. Musíte sehnat tohle, zařídit tamto. Tedy: „Ne!“ Odpoutejte se. Pozorujte. Nechte to na Duchu. Pozorujte. Zachytíte to. Mnoho z vás si toho všimlo. Ale vaše mysl, která je vcelku hloupá, se na vás snaží působit a nutí vás používat ten starý nástroj k ničemu, vaši mysl. Dožaduje se: „Raději mě použij.“ A když ji začnete používat, tak přichází ego a vy se k ní připoutáte. A ztratíte svůj pokrok, zlepšení a vaše radost se zmenší na minimum. Jak se odpoutat? Pro někoho, kdo je úplně odpoutaný, je velmi obtížné vysvětlit, jak se odpoutat, že? Zkusím to. Nedokážu být připoutaná, to je ta potíž. A je skutečně těžké vysvětlit vám to pomocí lidských slov. Ale přesto se to teď pokusím vysvětlit. Ze začátku jsem se pokoušela dělat věci jako lidé, abych pochopila, jak co funguje, protože jsem musela experimentovat. Například, když jsem se měla zúčastnit púdže, nebo něčeho jiného, tak jsem jich ptala: „Který čas by byl příznivý?“ Opověděli by mi: „Tohle je příznivý čas.“ Někdo jiný mi volal, aby mi řekl, že: „Tamto je příznivý čas.“ Podivila jsem se: „Jak mohou být dva příznivé časy?“ To je s lidmi velký problém. Odpověděli mi: „V Indii existuje 5 pančángas.“ To znamená pět knih používaných k stanovení příznivého času. Tohle vytvořili lidé. „Tak proč ho vlastně určovat? Není lepší nemít pět příznivých časů?“ Příznivý čas tedy musí být nadčasový. Zatímco lidé docílili toho, že ho svázali časem, je vázaný na čas. V Indii je toho tolik, tolik… Teď ale tady (v Londýně), je to jiné. Vy si to spočítáte, máte hodinky. Lidi vytváří přístroje, aby se vyhnuli takovým komplikovanostem. Takže se radíte: „Jaký je zdejší příznivý čas?“ Nechte to být, jak to je. Jinak je to hrozný bolehlav, protože je pět knih, se kterými je třeba se radit, hodinky mohou jít špatně a jiné věci mohou být špatně. Ale když jste Duchem, pak Duch zařídí příznivost. Je to Duch, kdo vypracuje příznivost. Když budete takto uvažovat, představte si, kolik zmizí napětí. Prvně musíte být otroky hodinek, pak musíte být otroky knih, pak musíte být otroky trhu, otroky pokoje, místa, které si musíte pronajmout. Ale když necháte Ducha, aby to všechno vypracoval, pak bude všechno klapat a vy přijdete v nejvíce příznivou dobu. Jak tohle tedy vstřebat? Prostě to přijměte. Když se teď vzdáte svojí ´satta´, svojí vlastní domény, tak se dostanete do domény svého Ducha. Vzdejte se své domény, to znamená domény svého ega nebo i superega. Vzdejte se toho a snaže se pozorovat věci, jak se řeší. A co je testovacím bodem? Jak si to ověříte? Funguje to. Tím se to otestuje. Funguje to. Nechte to pracovat, nedávejte tomu svoji pozornost. Druhá část slova pozornost (atenš) znamená napětí (tenšn). Vůbec se nepokoušejte říkat: „A proč ne dnes, mělo se to stát dnes, očekávali jsme, že se to stane. Proč ne teď?“ To je vaše ego. „Buď vůle Tvá!“ Takže myšlenka, která se začne vkrádat do vaší mysli, a neustále v nás vytváří napětí, nepochází z Ducha. Měli byste si tedy říct: „Ne tato myšlenka, ne tato myšlenka.“ „Ja neti, neti wačane nigamor awačus.“ „Tato myšlenka ne, tato myšlenka ne, nemyslet!“ A pozorujte, jak se uvolníte. Teď se uvolňujete. „Tato myšlenka ne, tato myšlenka ne.“ Musíte jen vytrvat v odmítání jakékoli myšlenky, abyste se dostali do Nirvičáry, stavu, ve kterém vnímáte Ducha. Kristus v tomto udělal největší kus práce, musím říci, ale my tomu nerozumíme, protože Jeho život (veřejný) byl velmi krátký, víte, jen 3 roky. Takže to musíme trochu poodhalit, a podívat se, co vykonal. Dal nám největší zbraň – odpuštění. Když někomu odpustíte, co vlastně děláte? Nejdřív přijmete situaci a potom odpustíte to, o čem se domníváte, že vůči vám nebylo správné. Ale protože nic nemůže ublížit vašemu Duchu, tak zkrátka odpustíte, protože jste Duch! A když odpustíte, tak zjistíte, že vaše napětí zmizelo. Takže dokonce i když řeknete: „Odpouštím této myšlence, odpouštím této myšlence,“ protože ani myšlenka by neměla být trestána. „Odpouštím této myšlence, odpouštím této myšlence, odpouštím vše.“ Nezapomínám, ale odpouštím – protože jinak byste mohli zapomenout i to, že jste Duch! „Odpouštím všem myšlenkám, které mi chodí.“ Jen vytrvale říkejte tuto mantru. Co je mantra? Je to síla slova, kterou se projevuje Duch. Takže toto je velmi důležitá věc, kterou nám Kristus dal – zbraň odpuštění. Každý tuto zbraň má. Každý tuto zbraň může použít. Nemusíte do ničeho vkládat žádné úsilí. Nemusíte za to platit, jen musíte říct: „Odpouštím“. Budete se divit, jak se vám uklidní nervy a napětí, tlak těchto moderních záležitostí se zmenší, když si budete říkat: „Odpouštím, odpouštím jim.“ Například, když uvidíte nějaké… Když najednou uvidíte něco, co je dle vnímání Ducha velmi odporné, možná se dle vnímání běžných lidí jedná o něco vzrušujícího, my však nejsme obyčejní lidé; když to tedy shledáme spíše škaredým, nejlepší, jak se přes to přenést, je říct: „Odpouštím, protože jsou nevědomí, jsou slepí, nejsou tam, kde jsem já. Já jsem u samého zdroje radosti, zdroje klidu, zatímco oni nejsou, proto jim odpouštím.“ Budete překvapeni, že toto odpuštění, které vám Kristus dává vede k ´vičára šaithilje´, tedy k uvolnění myšlenek. Takže ten opačný směr, kterým se musíte ubírat, začíná tedy v bodě, kdy dnes ostatním předně odpustíte. Co se stane, když někomu odpustíte? Znamená to, že nereagujete. Ta síla, která vás nutí reagovat na zranění, urážky… je přemožena. A když je tato síla přemožena, stanete se mocnou osobností, protože pak vás nikdo nedokáže přemoct. Nikdo vás totiž nemůže zabít, nikdo vám nemůže ublížit, nikdo vám nemůže nic udělat. Nemluvím tady ale o nestoudnosti. Chápejte, lidé si mohou myslet, že je to nestoudnost. Takže pokud vám někdo řekne něco hrubého nebo něco nevhodného, pak to neakceptujete. Ale řekněme, když Já na někoho zakřičím, utečou bhúti. Mnohokrát jste viděli, že na lidi musím zakřičet, aby utekli bhúti, protože oni reagují a utečou. Zatím co Duch se rozzáří. V Sahadža józe tedy musíte pochopit, že pouze tato střední cesta je to, co vám dá rovnováhu, na čemž záleží. V ničem nesmí být extrém. Například řekneme, že musíte každému odpustit. Nesmí to však dojít tak daleko, že uděláte něco špatného, někdo vám to vyčte a vy to nepřijmete. To to neznamená. Rozlišování je tedy motorem pro vaše kroky. Musíte tedy chápat, že když to řekli, něco takového… „Skutečně jsem šel proti Duchu?“ Jinak, když vám něco řeknu, řeknete si: „Dobrá, odpouštím Matce!“ Chápete? Že: „Odpusť Jí, že to řekla.“ Ne. Nemůžete to říct vůči Mně! Protože to je ten okamžik, když začínáte přemýšlet. „Proč to Matka řekla? Co jsem udělal?“ Myšlení probíhá na této úrovni, a vy se svezete. Je to velmi úzká cesta, po které musíte jít. Na jedné straně je obrovská skála Gibraltaru, to je vaše ego, na druhé straně je superego. Mezi tím vede úzká cestička rozlišování, ze které vidíte obě strany, tedy jestli sami sebe tlučete skálou Gibraltaru, nebo padáte do údolí superega. Musíte si dávat pozor, zda používáte své rozlišování. Další věc, kterou musíte mít na paměti, je, že ve všem, co jste dělali před realizací, jste zašli do extrémů. Například, dali jste se na nějakou ideu. Například: „Pořídím si jen tradiční věci!“ Nakonec budete tak tradiční, že budete jako stroj. Řeknete si: „Nechám toho! Začnu s anti-kulturou. Dostanete se na druhou stranu a budete jak primitivové. Dokud nezajdete až za hranice, kde dostanete lekci, motáte se v tom. V Sahadža józe však kráčíte po velmi kluzké cestě, kde musíte dohlédnout na to, že vás nevede ani vaše ego ani superego. Na této cestě tedy musíte hodně používat rozlišování a rovnováhu, což jsme používat jindy nemuseli. Před realizací jsme mohli jít do extrémů a dojít až k sebedestrukci. Ale když v Sahadža józe opomenete užít rozlišování, spadnete na jednu nebo na druhou stranu. Lidé, kteří jsou sahadžajogíni vysoké kvality, nejprve použijí rozlišování: „Jak daleko zajít?“ O tom nemusí rozhodovat Matka, protože jste Duchem. Vy sami jste Duchem. Nejdřív přijměte svoji pozici Ducha. A pak jednejte podle toho, jak to uvážlivě vnímáte, kam až zajít a kam už nejít. To je jedna z věcí, kdy je zapotřebí, abyste byli ve stavu bez myšlenek, a to tím, že budete odpouštějící osobností. Většina myšlenek odpadne, jakmile se stanete odpouštějícími. Nelze však odpouštět některým, jako nemůžete odpouštět Bohu, ani Matce. Určité věci nemůžete, musíte vnímat maryjády (hranice). Budete-li se pohybovat v rámci těchto hranic, můžete postupovat vpřed. Toto vám dává ´vičára šaithilju´, můžeme také říct, že dojde k uvolnění mysli. Pak musíte získat ´višajatha šaithilju´. Vaše orgány, smyslové orgány neustále na něco reagují, protože jste lidské bytosti, narodili jste se tak. Takže cokoli se stane, reagujete. Například když uvidíte krásnou květinu, reagujete na ni. Vyvolá to určitou myšlenku. Musíte se cvičit v pozorování věcí, aniž by vás při tom napadla myšlenka. Pak začnete skrze vašeho Ducha vstřebávat krásu, velikost, vůni květiny. Každá květina je poezií, ale když o ní začnete přemýšlet, tak se stane mrtvou věcí. Zkuste se jen těšit. Jste lidmi, kteří jsou na této planetě proto, aby se těšili sami sebou, ne proto, aby se strachovali. Jen radovali! Ale jste-li stále zvyklí na: „Musím udělat tohle speciálně, jsem výjimečný sahadžajogín, jsem velmi hluboký sahadžajogín“, pak jste skončili. Řekněme, že všichni plujeme na jedné lodi. Užívejte si té lodi a také vln. Když ale někdo řekne: „Jsem ten výjimečný, zkusím vyskočit z lodi“… Tak se dostanete zase zpět na výchozí pozici. Musíte tedy přijmout postoj – pozorování. Zkuste si rozvinout zvyk pozorování, aniž byste při tom přemýšleli. Zkuste rozvinout svoji mysl tímto směrem tak, abyste nereagovali. A teď k té vzrušující záležitosti, k celé té senzacechtivosti, která je dnešní módou. Všechno to má stejný původ, že vaše smyslové orgány vyžadují silné zážitky, protože reagují. Zatímco my musíme mít smyslové orgány, které nereagují, protože musí reagovat pouze na Ducha. Musíme si rozvinout nový druh, nebo novou kvalitu smyslových orgánů, které nereagují na vnější nabuzení. Pokud si přejete, aby byla Sahadža jóga vzrušující, jak může? Vždyť je to přesný opak. Takže musíte dohlédnout na to, aby vaše sexuální orgány… Jako například vaše oči, které když něco vidí, tak na to reagují, když vaše uši něco slyší, tak reagují. Někdo mluví a chce vidět reakce. Jsou očekávány reakce. Ale jelikož Duch je aktivní sám o sobě, sám Duch koná. Víte, že vibrace nemluví, ale konají. Duch je síla akce, takže vy nemusíte reagovat. Když se vám podaří zmenšit sílu reagování, vyrostete o mnoho výše. Je to jedna z věcí, kterou musíte vědět, když teď oslavujeme Jeho vzkříšení, protože se vlastně jedná o odříkání. Je to Kristovo odříkání. Kristus přišel na zemi, aby činil odříkání. Víte, že v Gajátri mantře se mluví o sedmi věcech a u Krista je ´tapah´- odříkání. Takže ve vás musí být takzvané odříkání, abyste dosáhli radosti. Tím odříkáním je vtáhnutí smyslových orgánů zpět do sebe. Jak řekl Krišna, musíte do sebe vtáhnout všechna zakončení smyslových orgánů tak, jak to dělá želva. Abyste ta potěšení, která vyžadujete pro své smyslové orgány už nepotřebovali, protože smyslové orgány se teď stanou samy o sobě zdrojem potěšení. Ve smyslu, že ony samy neutralizují všechna ta vzrušení. Dostanete se do místa, odkud to vše pramení. Řeka začíná jednou malinkou kapkou. A pak se rozšiřuje a zvětšuje a zvětšuje. Dostanete se ke zdroji do nejniternějšího bodu, kde na vás stěží spadne i ta jediná kapka. Dalším dobrý příkladem je kolo, které má centrální bod. Kolo se pohybuje okolo, ale centrální bod musí být pevný, jinak by to kolo… Kdyby se centrální bod hýbal zároveň s kolem, pak by se vůz nemohl jet, začal by se kutálet. Centrální bod tedy musí být pevný, jinak se kolo nepohne. Takže se dostanete to centrálního bodu, odkud pohyb vychází, kde ale k pohybu svým způsobem nedochází. Zde je jen růst, nedochází v něm k žádným zvratům. Už nekolísá, v centrálním bodě je pouze růst. Doufám, že se pokusíte pochopit, že všechen pohyb vychází z nevědomosti. Ještě nejsme v centrálním bodě, a tak dochází k vnějším pohybům. Dosáhnout toho však není těžké. Už jste se tam dostali. Pak se ale zase vrátíte na samotnou periferii, na vnější část kola. Jak se tedy v centru udržet a dosáhnout růstu v této linii? Řekněme, že kola jsou takto nad sebou, avšak centrální bod je pevný. Pokaždé, když z centra vyskočíte, jak se tedy dostanete zpět? Toho dosáhneme skrze odpoutanost a tapa – odříkání. Odříkání znamená odmítnutí. Není to asketismus navenek, ale vnitřní askeze. Nejdříve se musíte naučit dávat, dávat druhým. I toto mají lidé za těžko, jak vídám. Dát na Sahadža jógu i jen jednu libru je pro lidi těžké. To mne udivilo! Takže dát druhým bude dokonce těžší. Zkuste dávat druhým. Odpoutanost. Jeden způsob je tedy mít odpuštění a druhý je štědrost. Když tedy pracujete pro Sahadža jógu: „Doposud jsem nic neudělal!“ Nereagujte na to, jakou práci jste udělali. „Udělal jsem to pro potěšení, prostě mě to těší.“ Jen pro radost. Nepočítejte to: „Přinesla jsem čtyři květiny, ona dvě květiny. Musí mi proplatit jednu a půl květiny.“ Všechno toto kalkulování se odehrává na periferii, vně, to jste ještě nebyli realizovaní. Teď už nepočítejte nic než svá požehnání. Buďte tedy štědří. Vidím, že teď mají lidé jiné připoutanosti, subtilnější. Jako připoutanost ke svým dětem. Vídám takové. Jakmile se sahadžajogínům narodí děti, celý svět se jim zmenší na jejich děti. Je rozmazlujete a sebe kazíte. Jste pouze jejich opatrovníky. Pro vás je to však velká událost, že máte děti. Kdokoliv je může mít, dokonce i pes, co je na tom tak úžasného? Myslím, fenka …podivné slovo. Mít dítě tedy není nic velkolepého, nýbrž to, že máte na starosti dítě, které musí dělat práci pro Boha. Máte je jen na starosti. Ale myslet si: „Tohle dítě je velikán, je to velmi velká realizovaná duše!“ a podobně. Pak vám exploduje hlava, je to takový subtilní výbuch. Jako vodíková bomba. Běžné bomby dokážou zničit jen část, ale tyto subtilní bomby jsou mnohem horší. Takto své dítě rozmazlíte a hodně pokazíte taktéž svůj růst, sebe. Máte se na to tedy dívat tak, že pokud máte dítě, dobrá, máte ho jen na starost. Stejně tak máte na starost všechny sahadžajogínské děti, nejen ty svoje. Buďte štědří! ´Udára čaritránam Vasudhaiva Kutumbakam´. Pro štědrého člověka je celý svět jeho rodinou. Rozrosťte se! „Toto je moje rodina, toto je moje žena, jak bych mohl žít bez svojí ženy, nebo svého manžela, svých dětí, mých…“ Tohle vám nepomůže, úplně se tím svážete. Začali jste s velmi subtilní záležitostí, teď totiž couváte. Nejdříve jste se vzdali rodiny, dětí, všeho, došli jste do extrému a teď jdete zpět. Indové, ti chápou, že jsou příliš vtaženi do své rodiny, a že odpoutat se od dětí je pro ně velmi důležité, protože už v tom jsou. Jsou příliš připoutáni ke svým dětem. Na začátku mi vždy říkají: „Mé dítě je takové, moje matka je taková, můj otec je takový, můj bratr… Pomoz mému..“ Všichni jsou to bhúti, jeden lepší než druhý! Bez jakéhokoli rozlišování Mi přivedou všechny příbuzné, a Mně je z toho hrozně. Přivedou dokonce i velmi vzdálenou příbuznou příbuzných od příbuzných. Přivedou ji: „Chápej, ona je moje příbuzná…“ V Indii je velmi důležité být příbuzný toho či onoho člověka. Nemusíte s nimi mít žádné dočinění, ale když je příbuzný, je to příbuzný. My tedy chápeme, že naše vazby a ztotožňování musí zcela odpadnout. Jsme teď univerzální bytosti. Když je vaše dítě zdrojem radosti… každé dítě by mělo být zdrojem vaší radosti, každé dítě. Svobodní jsou v tomto lepší, ti, co se ještě neoženili, dokážou se těšit každým dítětem. Když nejste otec ani matka a těšíte se dětmi, co je na tom záslužného? Když se ale stanete rodiči a tehdy se dokážete těšit jinými dětmi stejně jako svými, pak se začala projevovat vaše štědrost. Štědré dávání lásky druhým, štědrost skrze milosrdenství. Milosrdenství neznamená, že někoho litujete, ale znamená, sdílet svou povahu, dělit se o milující povahu. A tento bod právě nechápeme, když považujeme milosrdenství za nutnost druhému pomoci. To není sahadžajogínské milosrdenství. Sahadžajogínské milosrdenství spočívá ve sdílení. Pak čtvrtá věc, kterou musíte mít na paměti. Jaké byly ty předešlé, které jsem řekla? Odpuštění je to první. Podle Mne je první odpuštění. Druhé je, můžete to nazvat milosrdenstvím, nebo odpoutanost vedoucí k milosrdenství. Takže první můžete nazývat odpuštěním. Pak je odpoutanost a třetí je milosrdenství. Toto jsou kola vašeho vozu, který vás posunuje. Toto jsou kola, která musíte znát. Tedy, když se v tom budete rozvíjet, řekněme, že si rozvinete odpoutanost, tak se stanete dokonce i milosrdnými, i to přijde. Jenže podle čeho konkrétního poznáte, jak zjistíte, jestli jste v pořádku? Jak to změříte? Jak zjistíte, že jste na tom dobře? Mluvím o tom, čemu se říká, že jste tam, že jste se nalodili. Jak to zjistíte? Musíte cítit mír. Měli byste být klidnou osobou. Rozrušení by mělo být vně. Ale vy byste měli být zcela klidné osobnosti. Pokud takoví nejste, pak si buďte jisti, že nejste ještě tam, kde byste měli být. Pak můžete namítat, že: „Kristus se také velmi rozčílil. Do rukou vzal bič a začal bít lidi, my tedy můžeme také.“ Vy nejste Kristus. Neste inkarnací. Musíte pochopit, že jste realizovanou duší. Nemusíte tedy vzít bič a bít druhé. Nemůžete. Te je chyba, kterou udělali stoupenci Mohameda Sáhiba. Nikdy je nenapadlo, že On byl inkarnací. Všechny inkarnace zabíjely. Krišna zabíjel, Ráma zabíjel, Bohyně zabíjela. Ale vy nejste Bohyně! Nejste Šrí Krišna! Takže vy nikoho zabíjet nemáte. Nemusíte se na nikoho hněvat. Jste-li tedy stále vznětliví, pak vězte, že váš pokrok je velmi pomalý. Musíte být mírnými lidmi. Představte si, že by měli sahadžajogíni Džihád. Co na to říkáte? Chodili byste s mečem a kopím v ruce, tloukli byste lidi. Chci, aby toto bylo úplně jasné. Když jsem zde, tak to každému mohu říct. Ale když zde nebudu, tak nechci, abyste do rukou brali meče a další a bojovali. To, co napsal William Blake, se týká inkarnací. Inkarnace říká: „Dej mi můj…“ Není to tak, že vy byste mohli říct: „Dej mi Rámovu Ajudhu.“ Nemůžete ji použít. Nejste inkarnací. Protože Jejich rozlišování je účinné, vaše není. Takže vám nenáleží brát do rukou žádnou zbraň, dokonce se ani hněvat. To sahadžajogínům nepřísluší za žádných okolností, dokud vám sama neřeknu, že se máte zlobit. Takže kritériem je, že musíte být klidným člověkem, nikoli agresivním. Různí lidé mají různé druhy agresivity. Například muži, ti nediskutují, víte, udeří vás a konec. Nehádají se, nemají to rádi. Najednou vás praští a hotovo. Ale ženy jsou v hádkách velmi zdatné a velmi agresivní, velmi agresivně hádavé. Druhým měřítkem tedy je, že neargumentujete. Pokud se hádáte, tak vězte, že ještě nejste tam, kde byste měli být. Klidný člověk jde k věci a pak to vyřeší. Jste-li hádaví, tak váš pokrok není v pořádku. Člověk tedy musí být naprosto mírný a jeho klid je tím nejúčinnějším. Hledáme klid vesmíru, a toho nemůžete dosáhnout skrze žádnou z těch bomb. Můžete ho dosáhnout jen skrze Ducha, který je zdrojem veškerého klidu. Žádám vás tedy všechny, vzdejte se své vznětlivosti a hněvu. Klid je tou nejmocnější věcí na této planetě. Existuje o tom zajímavý čínský příběh. Kdysi byli dva skvělí bojoví kohouti, nejproslulejší ze všech. V Číně mají totiž za vzrušující kohoutí zápasy – zas ty vzruchy. Zábavou v tomto světě může být cokoli, absurdity jako: rugby, fotbal a jiné, není tomu konce! Takže tito dva kohouti se měli zúčastnit mezinárodního boje. Někdo řekl: „Žije zde velký světec, který každého učiní velmi mocným.“ Majitel kohoutů k němu tedy šel a řekl mu: „Učiníš mé kohouty tak velmi mocnými, aby mohli zápasit, bojovat a zvítězit?“ Světec řekl: „Dobrá, je to velmi snadné, nech je zde.“ Když se po měsíci vrátil, aby si kohouty vzal, kohouti vůbec na nic nereagovali, jen takto stáli a pozorovali. Dostal hrozný strach: „Jak budou bojovat?“ Světec řekl: „Jen si je vezmi a uvidíš.“ Vzal je tedy do arény a postavil je tam. Ostatní kohouti napadali jeden druhého, ale ti dva se jen dívali, jen se dívali! A ti ostatní se jich začali bát a utekli pryč. Tak zvítězili! Tedy člověk, který ji klidný je mocný. Ten, kdo vůbec na nic nereaguje, je nejmocnější. Je potřeba tedy chápat, že klid je kritériem, podle kterého poznáte, že jste jednoznačně tam, kde máte být. Klid ale vůbec neznamená zbabělost. Znám totiž zkreslené chápání, lidské nerozlišování, víte. Myslí, že jde o zbabělost. Ne. Stojíte takto. Ne takhle. Rozdíl mezi klidným člověkem a zbabělcem je ten, že zbabělec jde na ruku negativním silám, zatímco klidný člověk tvoří pozitivní sílu, přínosnou sílu. On je generuje. Takže nemáte být zbabělí, ale klidní. Klidný člověk je jako magnet, tak uklidňující. Jak vidíte, teď se tedy dostáváme k uklidňujícím kvalitám Ducha. Musíme druhé uklidňovat, ne nabuzovat, ale přinášet klid. O této zklidňující kvalitě říkáme, že je jako ghí; jako když je kůže popálená, úplně hoří, tak ji pomažete ghí a ona se zklidní. Je to jako zvlhčení, jako mazivo. Taková osobnost je jako mazivo. Nechodí do třenic, ale zmírňuje je. Jde o utěšující osobnost. Měli byste se posoudit: „Jsem utěšující osobnost?“ Například vidíte dva lidi, kteří spolu bojují. Ano? Přichází jiný, který je tišitel a další, který je více rozohní, ten se k nim přidá. Mírotvůrce je ten požehnaný. To on je ten, který směřuje k Bohu, protože je mírotvůrce. „Požehnáni jsou ti, kteří jsou mírotvůrci.“ Toto všechno, co dnes říkám, je to, co řekl Kristus, jen jinými slovy. Abychom pochopili Krista, který to řekl jednoduchými hlubokými slovy, více se tomu otevřete. Jen sahadžajogíni Mu mohou porozumět. Takže musíte vytvářet mír! Znám lidi, kteří nemají vnitřní mír a byla jim dána Nobelova cena za mír. Jsou to vznětliví, hrozní lidé a byla jim dána Nobelova cena za mír! Jsou ztělesněná výbušnost, vznětliví lidé a vy tomu říkáte mír! Jak by vám vznětlivá osoba mohla přinést klid? Až toto je možné. Pro lidi je všechno možné, když o něco usilují, víte? Někdy je to až takto absurdní, víte? Viděla jsem lidi dostávat diplom doktora věd, kteří nedocházeli do škol, ani si neumí přečíst knihu! Cokoli je možné, protože to jsou jen machinace. Je to tak umělé! Tedy tišení skrze vaši lásku, skrze lásku. Takže láska, která vás těší, není tou, kterou dostáváte, ale kterou dáváte. Celá představa o lásce je taktéž podivná. Je pravým opakem toho, co jste doposud viděli. Napíší: „Miluji tě.“ Ano? A druhá věta je: „Chci se s tebou rozvést.“ A teď je moderní toto: „Miluji tě! Chci se s tebou rozvést, protože tě miluji až příliš! Chci tě toho totiž ušetřit!“ Toto je velmi moderní, velmi sofistikované. Takže láska, která druhým ubližuje, která je mučí, která očekává, není láskou. Jen proudící láska, odpouštějící, co je milosrdenstvím, je to, co dává největší radost. Září, jako sluneční svit, jako Kristus, který dokonce odpustil i těm, kteří Ho ukřižovali! Představte si to! Představte si to! Protože věděl, že Bůh jim neodpustí. Bůh dokonce neodpustí ani těm, kterým On odpustil. Ale my, kteří si říkáme křesťané, ti, kteří by měli být křesťané, jsou pravým opakem Krista. Jeho pravým opakem v každém ohledu, pravým opakem. Takže jsme došli až do bodu, kde jste pochopili, že jste se stali láskou. Když jsou vztahy založené na čisté lásce pak v nich není hamižnost, chtíč, nic než láska a čistota lásky. Ne proto, že chcete na té osobě ukojit své touhy. Vidíte ten opak?! Tady je dívka velmi „atraktivní“. Co je tak atraktivní? Mně připadají jako komáři. Hrozné! Občas vypadají jako čarodějnice, víte? Připomínají mi svými nehty a vším jako čarodějnice. Tak umělé! Jsou někdy až jako stroje. Co je na těchto ženách přitažlivého? Nebo na těchto mužích? Připadají mi jako kostry a jindy jako Frankenstein. Nevím, jako co vypadají, hrozné! Způsob chůze, způsob, kterým se snaží zaujmout, nahánějí hrůzu! Vy tedy vyzařujete na ostatní skrze svoji lásku pocit bezpečí. Můžeme to nazývat oceánem bezpečí. Každý se s vámi cítí v bezpečí. I vy budete cítit to bezpečí. Důvěřujte, důvěřujte druhým! Musíte důvěřovat. To je velmi důležité. Důvěřujte ohledně všeho. Znám lidi, kteří jsou velmi vážní ohledně peněz, jiní jsou vážní ohledně majetku, a jiní tamtomu. Vím, jsou to… jsou to často slaboši. Jejich slabostí mohou být peníze, majetek, nebo jsou i urážliví pro nic za nic. Přesto neztrácejte svoji rozvahu, jen jim odpusťte a dovolte jim cítit se v bezpečí, naprosto v bezpečí. Důvěřujte! Jak víte, nikdy od vedoucích nevyžaduji žádné souhrnné zprávy. Nikdy po nich nechci žádné – to, čemu říkáte účetnictví, nic. Sama vůbec účtům nerozumím, víte? Nezajímám se o to, kolik účtů máte, kolik máte peněz. Řekněme, že mi Gavin řekne, „Matko, posílám ti peníze.“ Kolik přijde, to bude v pořádku. Hotovo. Nevím, jestli si dáváte účtenky. Když to říká, v pořádku. Nechávám to na něm. Musí růst, ať se to týká čehokoli. Je to jeho zodpovědnost. Jestli není dosud dospělý, dospěje. Důvěřujte tedy ostatním, uvědomte si totiž, že v Sahadža józe všichni rosteme a všichni se měníme. Musíme tedy růst a pro tento růst je nejdůležitější bezpečí. Strom nikdy neporoste, nebude-li se cítit v bezpečí. Každý by se tedy měl ve společnosti sahadžajogínů cítit v bezpečí. Pokud někdo vyzařuje jakoukoli nejistotu, tak by se to mělo hlásit kolektivu a měli byste dohlédnout na to, aby případy vytváření nejistoty, ti, kteří vytváří problémy, byli na nějaký čas vyřazeni, protože růst musí být zdravý. K tomuto růstu musí dojít a k tomu je potřeba, abyste důvěřovali. Někdo může udělat chybu, na tom nezáleží. Někdo může být nečestný – na tom nezáleží. Vy jim poskytněte bezpečí. My ale děláme to, že dáváme bezpečí bhútům. Vím, že je to velmi běžné. Lidé se zajímají jen o ty bhútické lidi. Spíše uvěří bhútickým lidem než těm, kteří jsou trochu nečestní. Nevadí. Co je nečestnost? Řekněme, že někdo nezaplatí daň, nevadí, ať je tu tato vláda nebo jiná, co nám na tom záleží? Dokud je člověk upřímný k Bohu, tak to stačí. Naše čestnost je na jiné úrovni. Můžeme se tedy na takového zlobit, rozčilovat se kvůli němu? Není žádný důvod k hněvu. Vy vlastně znáte Můj přístup. I když vím o lidech, kteří špatně nakládali s penězi nebylo to úplně v pořádku, nějak o tom vím, aniž bych uměla účetnictví. Přesto říkám: „Odpouštím, odpouštím.“ Vím všechno, ale jen říkám: „Odpouštím, nezáleží na tom.“ Logicky můžete namítat: „Matko, takový člověk v tom bude pokračovat.“ Ne, nebude! Zkuste to a důvěřujte! Proč? Protože rostou, jdou ke světlu. Čím víc světla vidí, tím se stávají lepšími. Musí zde být ta důvěra! Důvěra v Boha, že jim ukáže správnou cestu. Takže toto porozumění vašemu růstu je ve vás samotných a můžete to vidět. A to nejvyšší ze všeho je kolektivita. Nikoli bratrstvo bhútů, ale kolektivita. Opět musíte použít rozlišování. Do jaké míry jste kolektivní? Když si o sobě někdo myslí, že je úžasný a že může každého opravovat, trestat a dělat si co chce, pak není kolektivní. Musíte ale pochopit, že občas se musím i kvůli bhútickým lidem ohnout, proto, abych je porazila a pozvedla. Nebuďte jako oni, snažte se je pozvednout, ale nepadat na jejich úroveň. Když se vám toto podaří, pak jste dosáhli toho, co jste chtěli, skrze svou kolektivnost. Člověk musí být kolektivní. Pokud není kolektivní, pak musíte vědět, že je s tím člověkem zaručeně něco špatně. Takže to, co musíte udělat po tom, co se od všeho odpoutáte, je část odříkání. Musíme podstoupit určitá odříkání. Například jste-li k něčemu příliš připoutáni, třeba k jídlu… Vím, že mnoho lidí je. Jazyk je to nejhorší. Když ovládnete svůj jazyk, pak jako byste ovládli polovinu smyslových orgánů. Svazuje-li vás jazyk… Já v tyto dny činím odříkání, že jím jen neslané vařené jídlo, bez ničeho. Jen vařené. Odříkám. Musím! Po dobu devíti měsíců. Mně to nevadí. Pro Mě to ani není odříkání, jako bych jazyk ani neměla. Žádné chuťové požadavky. Zvládnu to. Cokoli máte moc rádi: „Á, dal bych si něco!“ To vidím, když je někde dobré jídlo. „Mmmmmm.“ Je to studené jako led. Mám si to dát? Mohu, jestli chceš. Je to studené. Myslím si, že bys Mi raději dal teplé. Ale klidně si to vezmu. Dobrá. Takže co musíte tedy mít, je určitý druh sebe disciplíny. Zaměřenou na sebe, ne na druhé. Zaměřenou na sebe. „Medituji ráno? Ne. Co je se mnou špatně? Mám být sahadžajogín!“ Vy sami si musíte umět poručit. Ne že vám to řekne někdo druhý. Máte rádi jídlo? „Dobrá, dám si dvoudenní půst.“ V Sahadža józe není povoleno držení půstů, ano? Ale půst vedoucí k odpoutání je v pořádku, že se postíte pro vaše dobro, nikoli kvůli Bohu. „Mám rád tento koláč. Tak ho nebudu jíst celý rok.“ Ale když se lidé musí něčeho zříct, tak se vzdají něčeho jako rebarbora! V tomto byste neměli být vypočítaví, neměli byste sami sebe podvádět. Musíte si být toho vědomi takto: „Kam se mi ubírá mysl? Co ji přitahuje?“ Dokonce i teď jsou mezi námi lidé, kteří jsou jako Romeo a Julie. Pořád žijí v oblasti Romeů a Julií. Dostaňte se z toho! Je to nesmysl. Vystupte z těchto záležitostí! To ale neznamená, že z vás bude suchar, ten druhý extrém – jako vyschlé klacky, o tom to není. Ale neměli byste se takovým věcem oddávat. Jsou to všechno povrchní záležitosti. Mělo by se ve vás ukotvit odříkání a sebe disciplína. Ti, kteří mluví moc, by měli přestat mluvit. Lékem je naprosté ticho. Ticho je pro takové lidi léčbou. Prostě nemluvte! Ti, kteří nemluví – v Anglii nemluví většina mužů a ženy mluví příliš. Je to tak. Všimla jsem si, když je rozhovor, žena mluví jako první. Umřela policistka a její matka mluvila! V Indii by žena v takové situaci nebyla schopna mluvit. Otec by seděl tiše. Kdyby zemřelo dítě v Indii, matka by plakala, byla úplně mimo, neschopná slova. A tady mluvila žena, byli jsme šokováni! Ženy mluví příliš, víte? Muži nemluví vůbec, nemají asi mluvit, a tak mlčí. Nanejvýš dají facku. Nebo nevím, co dělají. Musíme tedy sami sebe učit, že jestli mluvím moc, raději budu mlčet. Pokud nemluvíte, měli byste, tak se mluvit naučte. Jděte a promlouvejte k moři, ke stromu, nebo k něčemu podobnému. Nejlepší je mluvit se Mnou, s Mojí fotografií. To je způsob, jakým dosáhnete kontroly nad svým jazykem. Někteří lidé musí projít odříkáním, aby dokázali mluvit sladce. Pro ně je mluvit sladce to samé jako jíst zase rebarboru. Prostě nedokáží mluvit sladce. Používají sarkasmus. Víte, sarkasmus jim dává zvláštní potěšení. Zkuste říct něco pěkného. Dokážete být vtipní bez sarkasmu. Humor je ten nejlepší způsob. K čemu je sarkasmus potřeba? Není potřeba. Sarkasmus je známka slabošství. Je známkou toho, že chcete ublížit druhým, bez toho být přímočarý. Snažte se vyhnout sarkastickým řečem. Pokud jste sarkastičtí, tak raději svůj jazyk napravte. Dá se to zvládnout skrze trochu sebe disciplíny, nějakého trestu, nebo tapa – odříkání to musí vypracovat. Lidé mají tolik způsobů. Dívání se na věci… Někteří muži chtějí pořád vidět ženy a ženy naopak muže, sledovat oblečení, cokoli. Rozdíl je, že když se na něco díváte, tak reagujete. Rozdíl mezi vámi a Mnou je, že když se dívám Já, tak reaguje to, co sleduji. Když se dívám na vás, vaše Kundaliní reaguje. Když se podívám na toto, navibruje se to. Katakša, katakša: Každé oko… ´Katakša´, jak to říct? Každý pohled, každý pohled nutí věci reagovat. A ´nirikšana´ znamená, že vím, o co tu jde. Když se na někoho podívám, hned vím, o co jde. Když se na něco podívám, vím, o co jde, nirikšana. To vše je v Mé paměti. Tady. Jednou jsme někam jeli a řekli, že mají jen černý kámen. Já: „Ne, máte i červené.“ Zeptal se: „Jak to víte?“ Popsala jsem tedy přesné místo, kde byl červený kámen. „Jak to víte?“ Já: „Jeli jsme kolem před osmi dny, vím, že tam jsou červené kameny.“ Takže na cokoli se podívám, získá vibrace a ukládá se Mi, kde co je, všechno je tam už uloženo, připraveno k použití ve správný čas. Co pro to dělám? Co dělám já? Nic nedělám! Nic nedělám, nepřemýšlím, neplánuji. Všechno, co děláte vy, Já nedělám. Takže když máte takovouto povahu, tak budete ohromeni tou velkou dynamikou, která to vypracuje. Nemusíte vytvářet dynamo, je to uvnitř vás. Nechte to pracovat! Dnes jsem říkala Gavinovi, že nebude dlouhá púdža, že budu mluvit. Protože púdža je v pořádku, mluví sama za sebe. Chtěla jsem k vám promluvit, nastal totiž čas, abychom se posunuli. Výsledkem tohoto všeho bude, když to budete takto dělat, že se stanete pravdou. Stanete se pravdou. Soustřeďte se tedy na každou čakru a použijte tu čakru k tomu, abyste se odpoutali od dané kvality té čakry. Například, Nábhí čakra má na starosti trávení. Nedělejte si tedy starosti s tím, co jíst, abyste měli co trávit. Prostě se od toho odpoutejte, používejte vibrace, jezte, co je, strávíte to. Pak se stanete pravdou. Pravda je láskou, je Bohem. Kéž vám všem Bůh žehná.