Projev k jogínům: Nová éra – obětování, svoboda, růst, 1985/02/06, (nekontrolováno), Bordi, India

Jsem nesmírně ráda, že vás tady všechny vidím. Nevím, co mám ze své strany říct, slova ztrácejí svůj význam. Je vás tolik, kteří touží vyrůst na takovou úroveň, kde byste měli úplnou radost, blaženost a mír. Toto bych vám mohla dát. A matka je šťastná jedině, když může vše, co má, dát svým dětem. Její smutek, veškerý neklid, to vše je tu jen proto, aby dosáhla toho cíle – dát vše, co má. Nevím, jak vám, lidé, poděkovat, že jste prošli tím vším, abyste se dostali k tomu pokladu, který máte uvnitř sebe. Sahadž je jediné slovo, které připadalo v úvahu, když jsem začala uvádět do praxe otevření Sahasráry. To zatím každý snadno pochopil. Uvědomili jste si však, že dnes je to jiný druh jógy, kde je nejprve dáno osvícení a pak je vám umožněno, abyste se o sebe starali. Tak to nikdy předtím nebylo. Byl to prostě odvážný pokus vaší Matky, který se podařil. Jinak v dřívějších dobách, v dávných dobách…. v dávných dobách samozřejmě bylo v zájmu Božského, aby lidé získali osvícení, ale (Božské) nevědělo, jak toho dosáhnout. Žádná inkarnace se nikdy nepokusila vypracovat to tímto způsobem. Avšak kdykoli se o to pokusili, vždy se snažili mít pro hledače velmi kruté podmínky, velmi krutá strádání. Zajímalo by mě, kolik z vás četlo spisy o Buddhovi. Když cestoval s tisíci svých žáků, nedal jim realizaci, nebyli realizované duše, necítili žádnou radost. Měli dva kusy oděvu, žili v džunglích – jen dva kusy oděvu. A ta oblast, v níž se pohyboval, kterou jsem sama viděla, je hrozně chladná, sychravá, vyloženě sychravá. A ten oděv, to vlastně nebyl oděv, byla to látka zakrývající jejich tělo. Spali na holé zemi, za velmi kruté zimy, nebo možná v létě, chtělo se po nich, aby chodili bez bot míle a míle. Když půjdete a uvidíte, kde Buddha chodil a pohyboval se, budete překvapeni. Buddha byl také mladý, i On chodíval, ale Jeho žáci chodili mnohem víc, protože On se vždy zastavil na nějakém místě a vyslal své žáky – nebylo dost času, aby cokoli propagovali nebo oznamovali, takže On zůstával na jednom místě a žáci obcházeli vesnice a prosili o bikšu, tj. o almužnu, aby dali dohromady nějaké jídlo z vesnic, uvařili, část dali Buddhovi a zbytek snědli. Vyráželi získat lidi ze všech vesnic, jak to jen šlo, a přiváděli je na Buddhovo kázání. Takové oběti. Žili v chatrčích, v jeskyních, v hrozné temnotě, meditovali, nikdy však nezískali realizaci. Velmi málo jich získalo seberealizaci. Byli to lidé, kteří byli syny velkých princezen a princů, vévodů, jak říkáte, a vévodkyň, jak říkáte, a všichni velmi, velmi bohatí. Ženy z velmi bohatých rodin Ho následovaly. A oni s Ním chodili míle a míle po trnitých cestách, protože cítili, že Buddhova práce má tak univerzální význam, že jsou součástí tak obrovského úkolu, že by se měli podílet na tak významné práci pro lidstvo. Není to tak jen v Indii, dělal to i Viditáma, který založil systém zenu v Japonsku. V Číně jsem byla překvapena, kolik museli světci přinést obětí, jak žili! Myslím tím, kdybyste viděli, v jakých žili podmínkách, to si neumíte ani představit. A takto skončili svůj život. Vypracovávali to bez pořádného vedení, protože Buddha zemřel. Nebylo vyhnutí, museli si najít své vlastní cesty, tak našli Maháján, Švétaján, všechno možné. A i když se podíváte na hledače v jiných náboženstvích, například za časů Krista, kde žili? A po Kristově smrti to bylo ještě horší, protože byli pronásledováni, zabíjeni. Byli mučeni, ukřižováni. S Mojžíšem to bylo stejné. Jeho žáci byli pronásledováni, a tak museli všichni utíkat do Indie. Představte si tu vzdálenost, z té oblasti do Kašmíru, jak museli jít, jak museli žít, jak vše museli nést. A byly jich tisíce, tisíce jich přišly do Indie, protože si uvědomili, že dělají obrovský úkol, že podporují něco tak velkého. V této zemi jsme měli hnutí boje za svobodu. Já jsem byla jeho součástí. Moji rodiče byli jeho součástí. Byli bohatí, dost bohatí, řekla bych – podle všech měřítek. Byli byste překvapeni, Můj otec spálil všechny obleky ušité v Anglii. Moje matka spálila všechna svá sárí. Měli ve zvyku sami si utkat všechno oblečení, které pak nosili. Můj otec obětoval všechno, každý halíř, který měl, boji za nezávislost. Nic nám nenechal, ani jeden… měla bych říct, samozřejmě, naše rodina byla bohatá, měli jsme stříbro, zlato a podobně, ale co se týče hotovosti, ta se celá vydala. A všechno stříbro a zlato také, díky Britům, kteří nám je vzali a pak vrátili, když odcházeli. Tak nám v rodině nějaké stříbro a zlato zůstalo. Všechno, vše materiální bylo odvrženo. Vím, že jsme žili v nádherných domech a pak jsme se přestěhovali do chatrčí a žili v nich. Maximální oběti. A byli jsme velmi šťastní, byli jsme na to hrdí. Měli jsme jen dvoje oblečení, prali jsme si oblečení sami, žili jsme jako velmi chudí lidé. Spávali jsme na něčem takovém. Pamatuji si, že jsem si nikdy v životě nebrala polštář, celé roky jsem nikdy nenosila sandály. Měla jsem jen jeden svetr, vyrobený z takového druhu materiálu, dokud jsem neodmaturovala a nešla na medicínu, pořád jsem ho nosila. Po celou dobu studia jsem měla jen jeden kabát, když jsem byla v Lahore, kde je hrozná zima – někdy tam může být jak v Londýně, takže byl obnošený a zničený. Ale nikdy jsme nereptali, nestěžovali si, nikdy jsme neřekli, že se o nás náš otec měl postarat a něco udělat: „Proč jen všechno obětoval své zemi?“ Nikdy, nikdy, nikdy. A dokonce i dnes, všude, kde nás vidí, vědí, že jsme děti tak velkého člověka. Cítí k nám obrovskou úctu. Tu kvalitu vytvořil, řekla bych, Mahátma Gándhí. On každého změnil v novou osobnost schopnou obrovských obětí, obrovských. To si nedovedete představit, jak lidé žili. Všech peněz, které jsme měli, všeho, co jsme měli, všeho pohodlí, všech domů, co jsme měli, všeho jsme se vzdali. A nejen Můj otec, byla jich spousta. Jinak bychom nemohli získat svoji svobodu. Tato země pro svobodu tolik obětovala. Teď, po tom všem, jsme tady, abychom získali svoji svobodu, abychom získali svobodu pro svého Ducha. Abychom svého Ducha osvobodili od své chamtivosti, od svého chtíče, od hněvu, podmíněností, od svého hrozného ega, od těla zotročeného pohodlím. Musím říct, že Gándhídží měl zvláštní kouzlo osobnosti. Nevím, jak to dělal. Byl jako „Dotek Midase“, každý, koho se dotkl, se změnil. A byl to velice přísný člověk. Velmi hodný na Mě, na děti, ale byl to nesmírně přísný člověk. Vůbec by netoleroval žádný nesmysl. Když si to prostudujete skrz naskrz, všichni ti lidé byli vychováváni nejen pro svobodu, pro nezávislost, ale i před tím pro duchovní život, všude! Jedna věc je tam velmi obvyklá – obětování se. A to vědomí, že děláte velkou věc. Vědomí, že jste nedílnou součástí celku, tak velké věci, tak velkého díla, tak vznešené věci. A pak, měli společnou jednu věc, velmi typickou pro ně všechny, že ten vznešený důvod, to nadšení ze vznešené věci jim umožnilo obětovat se tak sahadž způsobem. Někdy mnohem víc než sahadžajogíni, kteří dostali v Sahadža józe tak mnoho, dostali radost, dostali svého Ducha. Viděla jsem na vlastní oči v této zemi takové lidi – můžete jim říkat legendární, ale Já jsem to viděla. Tisíce lidí byly zabity a zmasakrovány, děti umíraly, nikdo neuronil jedinou slzu. Nikdo neuronil ani slzu. Ale ten pocit, že jste tu pro tak vznešenou věc, vám sám o sobě dá tu radost, ten pocit spoluodpovědnosti. A kromě toho, co vím o Mahátma Gándhím a dalších lidech, které jsem viděla, jací byli – nemohl přijít každý. A každý, kdo udělal sebemenší maličkost hůř, ať už to byl králův syn nebo číkoli dcera, kdokoli, když pokazil jakoukoli maličkost, cokoli, byl vyloučen. Pobývala jsem v Gándhího ášramu, tak vím, co to je. Proto, jak víte, mohu čelit tvrdým podmínkám. To je jeho škola. Všechny děti nad 12 let musely uklízet celý areál ášramu, což bylo tak 50 akrů půdy, každé ráno. Musely uklízet své záchody, také záchody hostů, my, Já jsem je uklízela. A bylo jim povoleno jen dvoje oblečení. A nic nesmělo nikde zůstat, nikde jste neviděli ani jediný papírek, žádné odpadky, tak čisto, jako ze škatulky. A obytné prostory byly tak čisté a upravené, bylo to celé uděláno z kravského trusu, úplně celé z trusu. Každý se musel brzy ráno, ve čtyři hodiny, umýt studenou vodou, ať to byl Džavaharlal Nehrú, Abdul Kalam Azad, Můj otec, jakákoli věková skupina, nebo dítě. A v pět hodin tam byl Mahátma Gándhí se svou přednáškou. Prosím, nezvedejte si teď rukama Kundaliní. Posaďte se, prosím. To nejsou dobré způsoby. Zkuste porozumět tomu, co říkám. A pak, brzo ráno ve čtyři hodiny, to byste nevěřili, pro Mě nebyl problém vstávat. A pak chodit po těch padesáti akrech půdy doprostřed toho prostranství, což nebylo nic než jen volný prostor obklopený nějakými chatrčemi, kde bydlel Gándhídží, chodit celou tu cestu po umytí, přípravě a podobně, a kolem se plazili hadi. Nikdo samozřejmě nebyl uštknut. Myslím, že hadi chápali, že lidé mají plno práce s tím velkým úkolem osvobodit tuto ohromnou zemi. Takto jsme tam sedávali a kolem se plazili hadi. Nebyla dovolena žádná světla, jakákoli světla, nic takového. Měli jsme jen sluneční světlo. A ráno, když přišel Gándhídží, chci říct, ráno ještě slunce nesvítilo, tak se přinesly nějaké svítilny a položily se tam a pak bylo vidět, jak se kolem plazí hadi. Nikdy jsem však neslyšela, že by si někdo stěžoval. Ale jako ve válce, vedeni takovým nadšením, se všichni předháněli: „Co můžu udělat, jak se mohu dát do pořádku?“ Nikdo ani nepomyslel na pohodlí. Samozřejmě, všem bylo asi – řekněme do padesáti let nebo tak nějak. V ášramu tehdy většinou byli lidé do padesátky. A Já jsem viděla na vlastní oči lidi, kteří měli doma velká auta a podobné věci a všechny je prodali, zbavili se jich. Přijížděli vlakem do Vardy a dál chodili pěšky. Gándhídží by nechtěl nikoho vidět přijet třeba jen v tonze (koňský povoz). A oni mu všichni naslouchali a poslouchali ho. Viděla jsem mnoho misionářů, ačkoli nejdou za správnou věcí, za ničím moc vznešeným, ale jak ti lidi stírají… a lidé pro ně pracují. Viděla jsem je. V Indii jsme měli misionáře a mladší lidé, kteří přišli z ciziny, je naprosto oddaně poslouchali. A udělali všechno, co řekli. Dnes, jak víte, děláme tu největší z největších prací. Protože svoboda, nezávislost nebo svoboda, je samozřejmě nezbytná, politická svoboda, abychom mohli mluvit o Bohu. Nemohli jsme tehdy udělat ani malou jehličku, stát nám to nedovoloval, takový útlak. Takže jsme se museli zbavit okovů otroctví, bezpochyby. Teď však, jak jsem zjistila, máme jiný druh otroctví. Otroctví sobectví. Egocentrismus: „To je moje pohodlí, to musím mít, to by mělo být zábavné, bavím se,“ a to a ono. Měli byste se bavit, jinak to není nic velkolepého. Celá ta věc by ve vás měla vyvolat určitý pocit, místo abyste ten pocit vyvolávali vy. Protože Já myslím, že lidé nevědí, co dělají, jaký druh práce dělají. Nechtějí vystoupit na tu úroveň, do té výšky, aby viděli, jaký je váš úkol. Snažíte se zachránit celý svět! To je jeden z důvodů, proč se Sahadža jóga pohybuje tak pomalu. Protože oni vidí lidi, kteří se starají o své pohodlí, to a ono… A také, že sami jsou tak ubozí, není v nich žádná elegance! Žádné vědomí té velikosti toho, co musíte dělat. Musíte být vznešení. Když víte, že jste ve válce, jak se budete chovat? Jsem si jistá, že polovičatosti je teď mnohem méně… lepší lidé. Jsem si jistá, že teď budeme mít ještě lepší lidi, mnohem lepší lidi. Dělají si hlavu kvůli malichernostem, svým rodinám, tomu a onomu, Trápí se kvůli svým vlastním problémům a své práci, tomu či onomu. Chci říct, nikdo takto nemohl mluvit s Gándhídžím, on by ho uhodil, věřte Mi. Je to, jako by přijít do Sahadža jógy znamenalo vyřešit své vlastní problémy a tím to končí. I když vyřešeny jsou, rozhodně vám je pomoženo, Bůh vám velice pomáhá. Ale kolik pro to děláte vy? Samozřejmě máme několik vynikajících sahadžajogínů, to nepopírám. Nějaké máme, mnohem víc, než jsem kdy měla. Takže z toho mám velkou radost. Ale ta oddanost, jakou máme!? Počítáme každý halíř, který utratíme, kolik jsme za něj dostali, co jsme s ním udělali… Tak to nemá být. Buddha nikdy neutratil jediný vlastní halíř. Dostal peníze od všech svých žáků, postavil ty velké věci a to všechno a nikdy neměl žádnou veřejnou pomoc od nikoho jiného. Takže teď musíte růst! Musíte vyrůst nad svou malichernou malou mysl. Musíte vyrůst na úroveň, kde byste měli vědět, že máte zachránit celé lidstvo. Pokud to takto necítíte, je lepší ze Sahadža jógy odejít. Sahadža jóga není pro lidi, kteří jsou ubozí. V maráthí se to řekne „gabare“. Tukaráma řekl: „Yerya gabalyache kaama nohe.“ „To není práce pro ubohé.“ Samotný Šivadží, když bojoval ve své válce, zaujal spoustu lidí, Satary, vévody té doby. Vzdali se všeho, co měli, vzdali se svých životů, všeho, obětovali své děti, obětovali všechno, co měli, Šivadži neměl peníze, aby je zaplatil. Existuje mnoho příběhů o Šivadžím. Zatímco když vidíte, jak jsme na tom my, sahadžajogíni, v tomto světě… Před jógou přichází nejprve kšéma (prosperita). Je to tak. Je to láska vaší Matky. Chci, aby Mé děti měly pohodlí. Jsou to právě narozená miminka, v pořádku, potřebují pohodlí, potřebují, aby o ně bylo postaráno. Já však nemohu vydírat Božské kvůli tomu, že děti jsou malé, že ne? Jsem tady, abych dělala práci Boha všemohoucího. A když vy jste Mé děti, v pořádku, Jeho milost bude pracovat, On se o vás bude starat, zajistí, abyste rostli. Ale musíte růst teď! Růst, musíte růst !!! Dostaňte se z tohoto malicherného nesmyslu, jímž jste. Podívejte se na sebe, jak žijete? Kde je vaše pozornost, na co myslíte? Myslíte na Sahadža jógu jako na tu nejdůležitější věc, pro kterou jste vyvoleni? Někdy cítím, a cítila jsem to vždy, že byste se na mnoha místech nemuseli cítit dobře, ale sama jsem viděla, jak jste se na těch místech chovali, velmi bezohledně. Západní sahadžajogíni byli překvapení, že my, Indové, jsme v tomto směru lepší. A někteří indičtí sahadžajogíni se chovali velmi podivným způsobem. Je to šokující, jak se chovali. Křičeli na lidi, vytvářeli problémy. Někteří lidé přišli za Mnou a oni s nimi mluvili tak hrubě, že utekli. Můžete s nimi mluvit jemně, musíte na ně být milí, ne na ně křičet! V pořádku, nemohu se setkat s každým, pokaždé, při každé příležitosti, v pořádku. Ale to neznamená, že máte právo na druhé křičet. Je to tak malicherné a nízké. Nevím, jak hluboko budu muset klesnout. Když vyrostete nad všechny tyto malicherné věci, rozvinete si Božské rozlišování. Toto Božské rozlišování je opravdové Boží požehnání. Všechna ostatní požehnání, o kterých si myslíte, že jsou to požehnání, nejsou vůbec žádná požehnání. Dokud nemůžete růst, k čemu je to požehnání? Jako strom, který říká: „Ó, takové požehnání, mám déšť!“ Když však díky tomu dešti nedokážete růst, jaký má pak smysl nechat na sebe pršet? Musíte být milosrdní, nádherní, rozumní lidé, kteří jsou těmi nejvyššími bytostmi na této Zemi. Stáhněte svou pozornost ze všech nesmyslů, kterými jste se zabývali. Tak se stáváte posedlými, tak získáváte podmíněnosti. Vidíte malé, malé věci. V Indii máme jiný problém. Nedokážeme tolerovat druhé lidi. Jakmile někdo jiný dělá něco dobrého pro Sahadža jógu, okamžitě se vytvoří skupina. To je u Indů velmi běžné. Vytvoří se skupina a srazí ho. Toto se za Gándhího nedělo. Nevím, proč se to děje. Stává se to jen při slabém vedení. Myslím, že nemám tu schopnost vést. Gándhídží ve své době vyhazoval lidi nadobro. Podřezávat si krky, říkat věci za zády, vytvářet skupiny… Když chce někdo začít něco hezkého a Já se mu pokusím pomoci, aby se mohl projevit, hned ho srazí nějaká skupina. A jsou tu určití beznadějně okrajoví, neužiteční sahadžajogíni, na Západě i na Východě, kteří se snaží ze všeho udělat zmatek, myslí si, že jsou velcí guruové, velcí lidé. Velmi malí lidé, zbabělci, řekla bych. A myslí si, že jsou velcí, úžasní lidé, protože možná dokážou dobře fotografovat nebo nosit oblečení určitým způsobem, nebo něco podobného, hloupého jako oni sami. A snaží se ovládat druhé. Takoví lidé budou vyhozeni, úplně. Nemá význam mít neužitečné lidi v instituci tohoto typu. Dnes začíná nová doba. Nová doba lidí velmi vysokých kvalit, jejichž Duch byl osvícen. Zkusme se nad tím všichni zamyslet. Nyní musíte vládnout sami sobě a musíte vládnout druhým skrze milosrdenství, lásku a rozlišování. Dnes je ta velká doba, kdy jsem prohlásila, že je to univerzální náboženství, Nirmala náboženství, které je vytvořeno z Mého učení lásky. To však ani v nejmenším neznamená, že byste měli zůstat trpaslíky. Nemíním vás zkazit. Nemíním vás zkazit tím, že vás nechám zakrslé. Takže zkuste růst. Nedominujte si navzájem. Respektujte se. Respektujte jeden druhého. Jste tu pro obrovskou práci Viráty. To, kolik toho víte o Božském, doposud nikdo nevěděl. Ale dejte se do pořádku! Znala jsem jednoho velkého světce, jmenoval se Gagangad Maharádž, který spadnul až na dno. Když může spadnout člověk jako on, pak můžete spadnout i vy, pokud nebudete chápat, jaká je vaše práce, jaká je vaše hodnota a jaké je postavení, které vám bylo dáno. Takže dnes se musíme s veškerou láskou k Matce ve svém srdci rozhodnout, že budeme mít velké srdce, schopné obětí. Co jsme doposud obětovali? Jen se nad tím zamyslete, obětovali jsme něco? Prosím, zkuste pochopit, že musím použít vás, velké duše, abych zachránila lidstvo. Musíte růst, musíte růst, musíte růst. Také co se týče peněz, lidé jsou tak podlí, vydělávají peníze, šetří peníze. V Americe jsem byla překvapená, jak Mě lidé šidili o peníze, tisíce. V Indii je to také velmi běžný zvyk. Pak, pokud jste hodně zaměření na kariéru, velmi ambiciózní, „Jak si udržím svou práci?“, raději ze Sahadža jógy odejděte. To nám vůbec nepomůže. Za třetí jsou tu pak lidé, kteří si myslí: „Tohle je moje žena, tohle je moje milovaná, tohle je toto…“ a všechny ty nesmysly. Proč jste tady, kvůli čemu? Nebo „mé děti, má domácnost, má matka, můj otec“ – všelijací nešťastníci kolem vás. Pokud nad to nemůžete vyrůst, tak Mi nemůžete pomoci. Je Mi líto, nemůžete Mi pomoct. Musíte být velmi silní lidé. Musíte být lidé s obrovskou odvahou, velkým idealismem a vznešenými myšlenkami. Někteří jsou jako hamižní hokynáři, kteří se táhnou za vojem, jen aby něco prodali. V maráthí se jim říká bazarbunge. Takže teď meditujte na to, že jsme tady, abychom vybudovali univerzální náboženství vzestupu. Je to ohromný úkol. Kdybych to mohla udělat sama, udělala bych to. Ale Já nemohu. Musím to udělat jedině skrze vás. A vy máte zděděné právo, pocházíte z velkého zrození, kde máte toto dědictví. Pokud vás ani s takovým dědictvím nedokážu zvládnout, myslím, že vás raději přestanu vést, nemohu to dělat. Když jsme bojovali za naši nezávislost, všichni jsme byli vyloučeni ze školy, protože jsme chodili do misijních škol a misionáři věřili, že Kristus se narodil v Anglii. Takže nám nedovolili učit se v těch školách, všichni jsme byli vyloučeni ze škol a neměli jsme po nějakou dobu žádné vzdělání. Nemohla jsem složit zkoušku z přírodních věd, dva roky jsem se tam nemohla objevit, protože nás vyloučili z fakult a škol. Vláda nás vyloučila. Ale my jsme byly tak hrdé děti, velmi hrdé. Já jsem v tom samozřejmě byla zapojená naplno. Nikdy jsem se nebála, byla jsem jen osmnáctiletá dívka. Vzpomínám si, že jednou přišli nějací lidé a řekli nám: „Vašeho otce převážejí z jednoho vězení do druhého.“ Byli na nás tak hrdí, všichni lidé. Přivezli tedy auta, aby nás tam odvezli. A bylo jich tam tolik. Matka se přirozeně bála, protože jsem byla mladá dívka a policie Mě mučila – dávali Mi šoky, dělali Mi potíže, bili Mě a tak dále, tak plakala a řekla jednomu starému pánovi, který tam byl: „Bojím se o svou dceru, nechci už, aby ji dál mučili.“ Já jsem šla a usmála jsem se na něj. On Mi řekl: „Ne, prostě toho nech, nedělej to, není to správné.“ Nato si Mě otec vzal stranou a řekl: „Neposlouchej toho staříka, už je nad hrobem, zapomeň na něj. Byl bych rád, kdyby všechny mé děti byly obětovány na oltáři svobody. Když to děláte, jsem jako otec hrdý a řeknu vaší matce, aby se chovala, jak se patří. Jsem na vás tak hrdý.“ Takovou atmosférou jsem prošla. Musela jsem se vzdát fakulty, osm měsíců se skrývat, policie Mi usilovala o život. Vím, čím jsme prošli. Byli jsme velmi mladí, osmnáct let, představte si. A tak teď, když jste získali svobodu svého Ducha, musíte dbát na uspokojení svého Ducha. Jsou tu lidé, kteří si stále stěžují a pořád mají něco. Ti neměli přijít. Nebo někteří Indové, ti by měli odejít a nechat nás na pokoji. Ale ti, kteří vědí, že sem nepřišli jen proto, aby se sami těšili, ale aby pomohli celému světu těšit se tím, co jste získali. Abyste jim to dali, a kvůli tomuto musí člověk přinášet oběti. Musí snášet bolesti. Kolik vašich bolestí musím snášet Já, když jste napadení, když máte problémy a to a ono? Někdy se Mi z vás udělají puchýře, všechno možné. Ale Mně to nevadí, protože to je Můj život, Mé poslání, Má existence, Mé všechno – za účelem osvobodit lidstvo. I poslední kapka Mé krve slouží tomuto účelu. Takže Moje uspokojení je velmi odlišné. Zapamatujte si, prosím, že jste zrozeni z velmi statečné Matky. Prosím, zkuste růst. Buďte hrdí na to, že plníte tak ohromný úkol. Vnímejte ten pocit ohromné odvahy. Jedině pak, jedině pak můžeme dosáhnout výsledků. Viděli jste tolik válek, tolik válečných filmů, jak lidé bojovali, jak se obětovali. A zkusme vidět, co děláme v této válce. Udělejte prostě ze svého těla svého otroka. Dostaňte se z otroctví svého těla, svých podmíněností a svého nesmyslného ega. Jsem si jistá, že jako Matka nejsem tak špatná. Ale jako otec postrádám některé věci. Prosím, pokuste se vzestoupit tak, abych mohla cítit, že v Mém otcovském přístupu k vám nic nechybělo. Ten respekt, to pochopení otcových očekávání. To vám neříkám kvůli nějaké současné situaci, ani kvůli vám konkrétně, nebo něčemu, co by teď momentálně byl problém. Kvůli ničemu takovému, ale proto, že jsem oznámila příchod té nové dimenze, do níž musíme vzestoupit. A jako ve válce, musíme prohlásit: „Kupředu, teď!“ Stejně tak toto prohlášení rozhodně není míněno tak, aby vás ponížilo, urazilo, naznačilo cokoli o komkoli z vás, ale aby vás prostě naplnilo tou inspirací, která vedla tisíce a tisíce a milióny a miliardy lidí k obětem pro náboženskou věc. Takže teď si sami sebe začněte vážit! Zvedněte hlavu! Vy jste ti, kteří budou bojovat! Vy jste ti, kteří nesou odpovědnost! Připravte se! Připravte své tělo! Připravte svou mysl! Buďte rozvážní! To je Mé – neřeknu znovu přání – to je Můj rozkaz! Nechť vám Bůh žehná! Meditujme teď všichni. Není žádný důvod zvedat si Kundaliní, není žádný důvod dávat si bandhan. Není vůbec žádný důvod cokoli dělat. Jen kdybyste vystoupili na tu úroveň právě teď. Není žádný důvod zvedat ruce a vázat si Kundaliní, není to nutné. Není třeba dělat nic. Vaše Kundaliní už jsou dávno zavázané. Přijměte ten stav, to je vše. Tímhle jste. Vírové (hrdinové), ne hlupáci. Nechť vám všem Bůh žehná. Nechť vám Bůh žehná. Važte si sami sebe, važte si sebe. Nechť vám Bůh žehná. Nic pro Mě není tak důležité, jako vidět vás vyrůst na tu úroveň, kde budete rozumět svým hodnotám, své práci, svému rozlišování. Musíte se stát milými, příjemnými lidmi, ale velmi, velmi silnými. Abyste se dokázali ovládat, svůj jazyk a další věci, ovládat se, mít nad sebou úplnou kontrolu. Znovu, nechť vám Bůh žehná. Prosím meditujte. Zavřete oči, zavřete oči, jen zavřete oči a dejte obě ruce směrem ke Mně. Dejte pozornost do Sahasráry, jen pozornost do Sahasráry. Nyní jste v Mé Sahasráře, vy všichni. Dejte pozornost do Sahasráry. Zde není žádná myšlenka, nic. Jen tam dejte pozornost. A jen vystoupejte do toho bodu. Není třeba dělat z toho vědu, není v tom nic umělého – je to vaše uskutečnění. Všechny slabosti je třeba opustit. Buďme silní lidé pevných hodnot. S důstojností a rozvahou. Ticho. Naprosté vnitřní ticho. Není třeba tolik mluvit. Příliš brebentit, mluvit povrchně, to není váš styl. Zkuste to cítit ve svém srdci, svou vlastní důstojnost. Svou vlastní velkolepost. Tu klidnou vyrovnanost svého chování. Všichni jste světci, ale světci velmi vysoké hodnoty, velmi vysoké hodnoty, ne obyčejného typu. Dejte pozornost do Sahasráry. Každé myšlence, která přijde, řekněte: „Tebe nechci, tebe ne, tebe ne.“ Nechť vám Bůh žehná. Chtěla bych se v určitou dobu setkat se všemi skupinami, s jednou po druhé, se všemi lídry a také s určitými jednotlivci, chtěla bych je vidět. Budeme zde mít svatby a bude to pracovat velmi dobře. Ale nevrhejte se do toho po hlavě, čiňte to s rozvahou. S pochopením, že tohle manželství není pro nic jiného, než abyste měli děti velmi vysoké hodnoty. A za druhé – musí to být příznivé. A jestli zde byla nějaká nepříznivost, tak se tímto smyje. Doufám, že se teď budete radovat z té výšky, které jste dosáhli, že se budete radovat ze své nádhery a ze své vznešené práce. Nechť vám Bůh žehná. Chtěla bych vidět ty, kteří mají s manželstvím nějaké problémy. Mohou za Mnou přijít. Jakékoli problémy v manželství. Dany, dal jsi jim tam ty věci, které jsi dostal? – Ano, Matko. – Dobře. Kdokoli další, kdo má nějaký jiný problém, prosím, přijďte za Mnou. Není tu žádná bariéra nebo něco takového. Ale musíme udělat něco ohromného, abychom se z toho dostali, pochopte. Budeme se těšit sami sebou mnohem více, z té výšky, které jsme dosáhli. A udržte si to, udržte si to. Nechť vám Bůh žehná. Takže ti, kteří se se Mnou z jakéhokoli důvodu chtějí setkat, tak mohou přijít, zvláště pokud jde o problémy se svatbami nebo podobně. Také vy, jejichž manželství nejsou úplně v pořádku, můžete přijít.