Narozeninová púdža: Tři triky pro pokrok v Sahadža józe, 30/03/1990, Nové Dillí, Indie

Dnes je čtvrtý den Navarátri a vy víte, že o Navarátri musíme dělat púdžu v noci. K odstranění temnoty je velice důležité, abychom do noci přivedli světlo. Dnes také oslavujete mé narozeniny. V tento den Šrí Gaurí po své svatbě stvořila a ustanovila Šrí Ganéšu. Šrí Ganéša je zdrojem „pávitrata“ (čistoty a svatosti). První věc, která byla rozprostřena zde na Zemi, byla čistota (svatost), aby všechny bytosti, lidské bytosti, které přišly na tento svět, mohly být chráněny čistotou a držely se dál od bezbožných věcí. Za tímto účelem Šrí Gaurí omyla celé tvoření čistotou, a teprve poté bylo zahájeno ostatní tvoření. Takže nejdůležitější věcí v našem životě je považovat čistotu za nejvyšší ze všech našich niterných aspektů. Udržovat se čistým neznamená, že se vykoupeme, že se umýváme a dáváme tělo do pořádku, ale znamená to, že bychom měli vyčistit své srdce. Největší nemocí srdce je hněv. Hněv je největší nemocí srdce. A když tento hněv vstoupí do člověka, pak je čistota uvnitř zničena. Protože čistota není nic jiného než „nirvádžja prém” (věčná láska), láska, která je věčně plynoucí a nic neočekává na oplátku. Je naprosto spokojená se svou přirozeností plynout. Cítí se narušena, pokud nemůže plynout. Takže čistota znamená, že naplníte svá srdce láskou, a ne hněvem. Hněv není jen naším nepřítelem, ale také nepřítelem celého světa. Všechny války na celém světě, utrpěné ztráty, vznikly kvůli kolektivnímu hněvu. Svůj hněv dokážeme ospravedlňovat mnoha výmluvami. Hněval jsem se kvůli tomu. Hněval jsem se kvůli onomu. Člověk si najde jakoukoli výmluvu, jen aby se mohl hněvat, ale pak ten stejný hněv může vést k hrozným válkám. Hněv je tou příčinou. Pokud je srdce naplněno láskou, hněv do něj nemůže vstoupit. A jestliže se nějaký hněv objeví, je to jen z lásky. Když je zlý „rákšasa“ (ďábel) zničen, je to také vykonáno z lásky, protože ho to zastaví v konání dalších zlých činů. Ale toto není práce pro lidské bytosti. Toto je práce Bohyně, kterou vykonala během Navarátri. Měli bychom tedy rozšířit své srdce a zamyslet se, ke komu cítíme tuto lásku, která je „nirvádžja“ (věčná a bezpodmínečná), je „nirmam“ (odpoutaná), bez jakéhokoli: „Toto je můj syn, tohle je má sestra, toto je můj domov, to je moje.“ Ke komu cítíme takovouto lásku? Milujeme takto někoho? Dosáhli jste daleko vyššího stavu, než je stav lidských bytostí, protože jste sahadžajógíni a jste sjednoceni s touto jemnou silou lásky Boha všemohoucího. Tato síla vámi neustále proudí, vyživuje vás, podporuje vás, obohacuje vás. Neustále vás motivuje. Ochraňuje vás a naplňuje vás esencí sladké lásky. Byli jste sjednoceni s touto půvabnou silou, ale kolik místa v našem srdci pro Ni opravdu je? To musíme posoudit sami. V srdcích chováme lásku k naší Matce, to je pravda. Všichni milujeme Matku a díky této lásce se cítíte radostní a blažení. Ale jsou zde ještě další dva druhy lásky, které bychom měli mít. Jen poté bude láska k Matce úplná. Tou první je chovat lásku sám k sobě, že jsem sahadžajogín. Získali jsme síly sahadža (spontánním) způsobem, ale teď musíme pochopit, jak postupovat dál. Spousta lidí dělá mnoho práce pro šíření Sahadža jógy, můžeme to nazvat horizontálním pohybem. Šíří se rovnoměrně do všech směrů, souběžně s povrchem země. Tito lidé se nedívají sami na sebe, a tudíž se nemohou dostat k vertikálnímu pohybu, který je třeba pro vlastní duchovní růst. Venku dělají spoustu práce. Budou běhat všude kolem a hodně pracovat, s každým se setkají, ale neusebírají pozornost na dosažení vnitřních sil. Také je spousta takových, kteří mají více pozornosti na vnitřních silách a opomínají vnější síly, takže nedosáhnou rovnováhy. A když se lidé pohybují pouze vnějším směrem, vnitřní síly začínají ubývat a díky tomuto slábnutí se dostanou do stavu, kde se nakonec utopí v egu. Říkají si: „Podívejte se, kolik jsme toho pro Sahadža jógu udělali, jak těžce pro Sahadža jógu pracujeme.“ Pro takovéto lidi začíná jakýsi nový život, který pro Sahadža jógu vůbec není vhodný. Začínají si o sobě myslet: „Jsme velice důležití a měli bychom být respektováni.“ Tomu říkáme domýšlivost. Chtějí tedy být všude považováni za důležité, ve všem zkouší ukázat svoji důležitost, ukázat svoje zvláštnosti, stavět se do popředí, ale uvnitř se usadí dutost. A pak jsou šokováni a překvapeni, že onemocněli, že se zbláznili, že je potkalo velké neštěstí. Pak řeknou: „Ale Matko, my jsme Ti byli úplně odevzdaní, jak se to tedy mohlo stát? Jak jsme se do toho dostali? Jak mohl nastat takový zmatek?“ Vy sami jste za to zodpovědní, že jste se vzdálili a ztratili. Takový člověk se stane jednostranným a nemůže vytvořit vztah k ostatním. Jediný vztah, jaký mají, je: „Jak můžeme poroučet lidem kolem a ukázat jim svou nadřazenost.“ A v tomto předvádění se se cítí důležití. Měli by být v popředí, měla by jim být přidělena důležitost, a když jim ostatní důležitost nedají, tak to považují za známku neúcty. Pokračuje to do té míry, že docela zapomenou že vše je Matčina práce, na které se mohou podílet. Tyto způsoby vidím v Rahuri, v Bombeji i jinde, že se takoví lidé objeví a začnou se cítit velice důležití. A pak neudělají ani ártí, ani nemají přání očistit moji fotografii. Alespoň, že nepoužili svou vlastní fotografii. Tolik sebedůležitosti, tolik vychloubání, tímto vychloubáním se cítí nadřazení a oddělují se od ostatních, nikoho se na nic neptají, „My to všechno uděláme.” Potom začaly hádky a vznikly jednotlivé skupiny. Protože ten provázek, kterým jste všichni svázáni dohromady, je vaší Matky. Zůstaňte tedy k němu přivázáni a mějte neustále na paměti, že jsme všichni děti jedné Matky, že nikdo není nadřazený nebo podřazený a ani neděláme žádnou práci, protože je to „Paramačaitanja“, která dělá veškerou práci. My opravdu nic neděláme. Ale když se toto vnímání vytratí a vstoupí do nás pocit jedinečnosti, že my jsme udělali to či ono, uděláme tohle, uděláme tamto, potom Paramačaitanja řekne: „Dobrá, dělej si, co chceš! Jdi, kam chceš! Chceš jít do pekla, běž! Chceš se zahubit, zahub se! Přeješ si být zničen, znič se. Dělej si, co chceš.“ Nezastaví vás, protože respektuje vaši svobodu. Pokud si přejete jít do nebe, může to být zařízeno, a pokud si přejete jít do pekla, i to se dá zařídit. V Sahadža józe je však ještě jedna velká podmínka. Jedna velmi veliká podmínka. Jsme kolektivní „Viráta Šakti“ (univerzální síla). Nejsme jednotlivci. Všichni jsme nedílnou součástí stejné bytosti. Takže když jeden nebo několik lidí tvoří vlastní skupiny, pak stejně jako malignita u rakoviny, kde jedna buňka začne růst, i jeden člověk může dorůst do stádia, kdy celou Sahadža jógu zatemní a veškeré naše snahy mohou přijít nazmar. Měli bychom se učit od moře, které zůstává na nejnižší úrovni a dovolí všem věcem, řekám, aby se s ním spojily. A bez tohoto moře nemůže svět existovat. Dovolí, aby bylo zahřáto, vytvořilo páry, a pošle požehnání deště do celého světa. Jeho pokora je znakem jeho hloubky. A v té pokoře není žádná povrchnost. Z nejnižší úrovně vše přijímá, vše sjednocuje, vše pročišťuje, aby zformovalo páry a seslalo déšť. A potom ten samý déšť naprší do řek a spěchá zpět směrem k moři. A to rozpoznání moře! Pokud jste byli na nějakém mořském pobřeží a dívali se na kokosové palmy, viděli byste, že se vždy sklánějí směrem k moři. Tak silný vítr fouká, ale ať se stane cokoli, nikdy se neodkloní směrem od moře. Protože ví, že to je Moře. Naše srdce se stanou tak širokými jako toto moře, jen když do nás vstoupí taková pokora a láska. Ale pokud chceme dávat důležitost sami sobě a pokládat se za něco výjimečného, potom je zde ten problém, že Paramačaitanja vás odstřihne. Běžte! Myslíš si, že jsi důležitý! Běž pryč! Tak jako si někdo stříhá nehty a odhazuje je pryč, stejným způsobem budete odhozeni stranou. To pro mě bude opravdu velice smutné a bolestné. Pokud jsou ještě nějací lidé, kteří cítí: „Děláme mnoho práce, udělali jsme tuto práci, udělali jsme tamtu práci,“ měli by rychle zchladnout, ustoupit do pozadí a dělat introspekci. Meditujeme? Jsme opravdu v meditaci? Jak hlubocí jsme? A potom, koho máme rádi? Kolik lidí máme rádi? Kolik lidí máme rádi a kolik máme nepřátel? Někteří lidé se v Sahadža józe dostali velmi hluboko, velmi hluboko a jsou tam usazení, o tom není pochyb. Ale jsou zde i ostatní, kteří jsou stále ještě na okraji, a nelze říct, kdy mohou být vyhozeni. Jak jsem vám už říkala, po roce 1990 bude otevřena nová dimenze a vy budete muset udělat veliký skok, abyste se dostali ze současného stavu a chytili se toho nového. Jako když se otáčí kolo, dostane se do určitého bodu a pak se posune vpřed. Stejným způsobem se tento pohyb Sahadža jógy stane kolektivním, a abychom v něm mohli zůstat, první věc, kterou bychom měli mít, je úplná čistota uvnitř, která je naplněna pokorou. Vidíte mnoho lidí na tomto světě, kteří si myslí, že jsou čistí, meditují ve dne v noci, nikoho na sebe nenechají sáhnout, nebudou jíst určitá jídla, když někdo přijde, řeknou mu, aby si odsedl, a když se jich někdo dotkne, jsou nešťastní. Toto všechno je bláznovství. Pokud jste skutečně čistí, jste-li skutečně ryzí, tak při dotyku kohokoli, při rozhovoru s kýmkoli se dovnitř nečistota nikdy dostat nemůže, protože vy vše pročišťujete. Celá vaše podstata je pročišťující, takže budete pročišťovat každého, koho potkáte. Z čeho tedy mít nějaké strachy? K čemu je třeba někoho odsuzovat? K čemu je třeba někoho pomlouvat? Toto všechno jen značí, že té vnitřní čistoty máte méně. Protože pokud je ve vás čistota úplná, pak v této čistotě je síla a intenzita a je tak mocná, že může vstřebat jakýkoli typ nečistoty. Stejně jako to moře, které vše integruje, jak jsem už řekla. Také jsou zde jiní, kteří myslí jen na svůj vlastní rozvoj. Myslí si: „Proč bychom se měli znepokojovat ostatními?“ Sedíme uvnitř našich čtyř stěn a uctíváme Matku. Děláme Jí ártí, následujeme Ji! Soustřeďme se na svůj vlastní vzestup. Nemáme zájem o zbytek světa. A drží se opodál. Takoví lidé, se také nemohou zdokonalit, protože vy všichni jste nedílnou součástí téhož těla. Prosím pochopte, pokud je tu prst, který sám sebe sváže a řekne: „Nechci mít nic společného se zbytkem, zůstanu sám.“ Potom takový prst zemře. Jak do něj totiž bude proudit krev? Jak v něm budou pracovat nervy? Jak do něj bude proudit vědomí? Zůstane odříznutý! Bude opomenut! Můžete to vyzkoušet na svém vlastním prstu. Svažte si prst na 5 dnů a zjistíte, že ten prst už nebude fungovat. Už se nebude moci použít. Pak řeknete: „Matko, dělám tolik púdží, tolik se k Tobě modlím, dělám tolik práce, tak proč je můj stav takový?“ Protože nejste vyrovnaní! Protože jste sešli z cesty! Vzdálili jste se od kolektivu. Sahadža jóga představuje sílu kolektivity a v okamžiku, kdy se vzdálíte od kolektivu, jste od této síly odpojeni. Takže se musíme věnovat oběma aspektům. Měli bychom podporovat svůj vnitřní vzestup a také být aktivní částí kolektivu. Jedině pak nastane úplná rovnováha uvnitř. Ale vy děláte mnoho práce venku. Viděla jsem lidi, kteří pro Sahadža jógu hodně pracovali a také vedli velmi dobré přednášky, velice dobře mluvili. Pak tyto přednášky nahráli na kazety a začali ostatním říkat, aby je poslouchali. Lidé pak nepouštěli mé nahrávky, ale poslouchali místo mých ty jejich. A jejich stav byl takový, že jak tady teď sedím, oni se budou klanět mé fotografii, ne mně, protože mají zvyk klanět se před fotografií. Jako by neměli žádný vztah ke mně, ale jen k mé fotografii. Viděla jsem takto šílené lidi. Poté vytiskli své fotografie a začali je ukazovat lidem: „My jsme takoví a takoví.“ Tímto způsobem se snažili zapůsobit na ostatní svou vlastní důležitostí. Kvůli tomuhle všemu spadli do propasti. Velmi náhle! Vůbec to nechápali a v tom okamžiku byli odstraněni ze Sahadža jógy. Ostatní říkají: „Matko, tito lidé byli lídři!“ Ano byli! Ale kam tedy šli? Odešli. Co naděláme? Zkrátka zmizeli! Kam? Nevím! Proč tito lidé tedy odešli? Protože nebyli v rovnováze. A když chybí rovnováha, člověk může jít na levou stranu nebo na pravou stranu, a jak jsem už řekla, jsou zde dva typy sil, které pracují uvnitř nás. Jedna, kterou jsme k Sahadža józe přitahováni, a druhá, kterou jsme odhozeni. Jestliže přivážete kámen na provaz a roztočíte ho, kámen se bude roztáčet do té doby, dokud bude přivázán k provazu. V okamžiku, kdy se uvolní, je odhozen pryč. Mnoho lidí odešlo ze Sahadža jógy tímto způsobem. A pak lidé řeknou: „Podívej, Matko, počet lidí v Sahadža józe klesl.“ Co mohu dělat? A jestliže se počet snížil, není to ztráta pro Sahadža jógu. Je to jejich ztráta. Není to ztráta pro Sahadža jógu. Protože jak by pro něco, co je nad jakýmkoli ziskem nebo ztrátou, mohlo existovat něco jako ztráta? Pokud z toho tedy chcete mít užitek, musíte pochopit, že Sahadža jóga nepotřebuje vás, jste to vy, kdo potřebuje Sahadža jógu. Další význam jógy je jukti – „technika“! Takže první význam je spojení a druhý význam je technika. Měli bychom pochopit význam slova „jukti“ (technika). Co je „jukti“? Může to být vysvětleno třemi způsoby. První jukti je získat vědění. Vědění neznamená inteligenci, ale cítit (čaitanju) na konečcích prstů, v rukou a úplné probuzení Kundalini v nás je částí tohoto vědění. Když získáme toto vědění, pak k nám přichází i ostatní vědění. Je mnoho věcí, kterým jste dříve nerozuměli a teď je chápete. Začínáte rozlišovat mezi tím, kdo je pravdivý a kdo je falešný. A s touto znalostí jste schopni zvedat Kundaliní ostatních, dokážete jim to vysvětlit, můžete s nimi být úplně propojeni, můžete s nimi diskutovat, můžete s nimi hovořit a společně meditovat. Začínáte s tím tedy získávat také intelektuální znalosti. Rozumíte Sahadža józe. Jinak, kdo by to kdy pochopil? „Ida, Pingala, Sukhman nádi re (tři kanály) Ek Hi Dor Udaunga” (vzestup Kundaliní) Když Kabír mluvil o těchto verších, rozuměl tomu někdo? Mohl někdo pochopit (Guru) Nánaka? Nikdo nerozuměl tomu, o čem hovořil Gjanéšwara, a také nechápali Lao’ce. Lidé považovali zmínky o tomto vědění za něco tajemného a tajného a nechali to tak. Se Sahadža jógou jste ale začali všechno chápat. Vaše moudrost a diskrétnost se tedy prohloubila, dokázali jste do toho proniknout a pochopit to. Pravdou je, že jste tomu začali rozumět a toto vědění, které bylo dříve nedostupné, se stalo dosažitelným a vy teď vše znáte. Takže toto je ta první jukti (technika), pomocí níž jste si rozšířili znalosti. A co je tedy druhá jukti (technika)? To je ta, se kterou byste ke mně měli cítit bhakti (oddanou úctu). A když vnímáte toto bhakti, mělo by to být „ananja bhakti“, (zcela sjednocené, kde není druhého). To znamená, že byste se mnou měli dosáhnout tadatkárity (jednoty). Měli byste se mnou sjednotit své myšlení. Řekněme, že jsme se dnes velice zpozdili. Mohla jsem tedy říct, že teď už je moc pozdě, byla jsem vzhůru celou noc, že už púdžu nelze vykonat. Já však uvažovala: „Dnes je Navarátri, je třeba uctívat v noci, teď je ta pravá chvíle.“ Toto je ten příznivý čas, kdy se musí konat tato púdža. Když je to tedy třeba, musím to udělat. A dělám to s největší radostí, protože teď je nejpříznivější čas, teď mám tedy být k dispozici. Vůbec nepřemýšlím o tom, že jsem unavená, neodpočívala jsem, nic takového. Toto je nařízený čas. Jako když bojovník, který jde do boje, před sebou spatří nepřítele a je čas nepřítele zabít, tak by ho měl zabít v ten daný okamžik. Stejně tak, toto je čas, kdy musím být na púdže, takže tady sedím. Vy byste měli uvažovat stejně: „Matka určila tento čas, toto je pro nás ten správný čas, kdy vykonat tuto púdžu.“ Polovičatí lidé si však myslí pravý opak. „Seděli jsme tady od rána, udělali jsme toto, teď máme hlad, ještě jsme nejedli, děti už určitě usnuly.“ Pak to není ananja bhakti, protože mé myšlenky a činy neprostoupily vaše myšlenky a činy. Neuvažujete stejným způsobem jako já. (30 vteřin bez projevu) Neprostoupily vaše myšlenky a činy. Někdy si myslí… „Matko, tento člověk je tak špatný, je takový a takový.“ A já řeknu: „Ne, je to dobrý člověk.“ Proč to říkáte? Jak jste to mohli říct? Pak přemýšlím, proč nemohou vidět to, co vidím já? Pokud se dívají skrze mé oči, pak by měli být schopni vidět, co vidím já. Ale tak to není, vidí něco jiného. Takže to není „ananja “ (sjednocené), stali se „anja“ (oddělenými). Tak jako já cítím lásku k vám všem, naplňuje mne spokojeností, když i vy máte stejným způsobem všechny rádi. Pokud toto v sobě nemáte, pak to vypadá, jako byste byli „anja“, a ne „ananja“. Pokud jsou všichni nedílnou součástí mého vlastního těla, tak cokoli jsem já, musí být i oni. Měli by přemýšlet stejně jako já. Tak jak dělám věci já, měli by je dělat stejným způsobem. Tak proč přemýšlí odlišně? Proč jsou jejich myšlenky pravý opak? Odkud jim přichází tyto divné myšlenky a nápady? Pak to tedy není „ananja bhakti“. Je to bhakti jiného typu! Takže naše myšlenky, nápady, naše činy i naše láska, vše by mělo vyjadřovat to stejné, to, jakou lásku chováte ke mně. A to, co je zdrojem lásky, to, co je v prameni, by mělo také vyplouvat na břeh. Jak může vyplout něco jiného? A když se objeví něco jiného, pak si myslím, že nabrali vodu z břehu jiného pramene. Takový břeh není můj. Třetí bod této jukti je… O druhém bodě jsem vám řekla, abyste v sobě měli sílu ananja bhakti. „Matko, jsme Ti odevzdaní! Jsme Ti úplně odevzdaní!“ Ale jste-li odevzdaní, tak pokud něco řeknu nebo vám něco vysvětlím, nebo jestliže vám něco navrhnu, tak odkud se vzal prostor pro odmítnutí? Jestliže jste se se mnou sjednotili, jak může tato otázka vůbec vzniknout? „Matka to řekla,“ v pořádku, jsme totiž s Matkou sjednoceni, tak jak můžeme říct ne?“ Řekněme, že se mé oko na vás dívá, ví tedy, že tady všichni sedíte. Protože je to moje vlastní oko, tak není žádný rozdíl mezi tím, co ví mé oko a co ví má mysl. Co vím díky intelektu, je stejné, jako co vím díky oku. Takže tato „tadakárita“ (jednota), která by ve vás měla být vidět, chybí. V této druhé jukti se modleme: „Ó Matko, prosím, přijď do mého srdce, prosím přijď do mého mozku, prosím přijď do mých myšlenek, prosím přijď do každičké části mého života.“ Kamkoli mě požádáte… budu tam se sepjatýma rukama, budu tam. Ale budete to muset říct, říct to celým svým srdcem. Snažíte-li se se mnou spojit z nějakého důvodu, s úmyslem, pak to není v pořádku. Ale je-li spojení navázáno, pak jsou všechna přání sama vyplněna. Nebudete muset dělat nic. A když se všechna vaše přání sama vyplní, pak tam bude celá vaše pozornost. Třetí bod tedy je: „Pro Sahadža jógu jsem udělal tu a tu práci!“ „Udělali jsme tuto výzdobu, udělali jsme to dobře!“ „Já jsem to udělal!“ Pak nemůžete být sahadžajogín. Jukti Sahadža jógy je, že všechny vaše karmy (činnosti) by se měli stát „akarma“ (ne-činností). „Já něco dělám, já jsem napsal báseň, já jsem udělal tohle!“ Když se na to všechno podíváte subtilně zblízka: „Opravdu uvažuji takto? Opravdu si myslím, že jsem to udělal já? Opravdu mi přichází do mysli takové myšlenky? To znamená, že má jóga (spojení) není úplná.“ Protože jakmile je spojení úplné, pak takto nepřemýšlíte. Nemůžete takto přemýšlet. Žádné takové myšlenky! Jste ve stavu „akarmaj“ (ten, který nic nedělá) „Děje se toto, děje se tamto.“ Vše se „děje“. Takto začnete mluvit a pak se dá říct, že jste v úplné „tadakáritě“ (jednotě). Řekněme, když moje ruka něco dělá, neříká: „Já to dělám.“ Ani si vlastně není vědoma, že něco dělá. Vše se jen děje. Ať se hýbe jakkoli, jsem to já, kdo to dělá. Ale jestliže si myslí, že to dělá, pak to znamená, že moje ruka je oddělená. Už není připojená. Jestliže je připojená, bude si snad někdy myslet: „Já se pohybuji, já držím?“ Nikdy se tak nebude cítit! Když smýšlíte způsobem: „Já to dělám,“ pak Paramčaitanja řekne: „Běž a dělej.“ Tehdy začne opravdový problém. Takže to je třetí technika. Měli bychom se naučit této třetí jukti, že když přijde myšlenka „Já něco dělám,“ v ten okamžik byste měli dělat introspekci: „Já dělám? Co doopravdy dělám?“ Dokud jste hledali světlo, tak jste něco dělali, protože ve vás bylo ego. Byli jste osamělí jedinci. Byli jste ve „vjášthi“, teď, když jste vešli do „samašthi“, když jste se stali částí kolektivu, pak neděláte nic. Jste pouze neoddělitelnou součástí a práce se děje. Zkuste pochopit tuto třetí techniku. Říkám vám o těchto technikách (jukti), protože teď musíme udělat velký skok. Měli byste takto neustále dělat introspekci a pozorovat sami sebe. V této době je důležité, abychom obrátili pozornost dovnitř a pozorovali, ale co? „Myslím si toto? Přemýšlím o někom jiném? Přemýšlím o tom, že je lepší než já a že bych se od něj měl něco naučit? Jsem schopen vidět jeho dobré vlastnosti, nebo se dívám na jeho nedostatky?“ Jestliže dokážete vidět na druhých dobré vlastnosti a na sobě ty špatné, tak je to velice dobré. Protože vy nemůžete odstranit chyby v druhých. Nemáte na to právo. Máte právo napravit pouze vlastní nedostatky. „Takže co udělali ostatní? Ostatní jsou takoví.“ U těch, kdo takto přemýšlí, to značí, že jejich jóga ještě není úplná. „Jaké mám chyby?“ Jedině když se takto pozorujete, můžete se napravit. Nemůžete se napravovat pozorováním ostatních. Je to, jako když přemýšlíte o vadách, které jsou v domě jiného člověka. Měli bychom vědět, že tuto jukti musíme pochopit. Že my sami jsme zodpovědní za svoji polovičatost. Sahadža jóga je velice unikátní a ohromná věc. Problémy, kterým čelíme, nebo to, že stále nejsme schopni plně se radovat, máme kvůli chybám, které jsou v nás. A toto všechno, když získáte toto všechno, když se naučíte všechny tyto jukti… Co získáte? Jen „ánand“ (radost), „niránand“ (úplnou radost) a nic jiného. Co bychom ještě potřebovali? Celé vaše vzezření se změní a vy budete jen naplněni radostí. Dnes u příležitosti oslavy mých narozenin, bych si přála, abychom je oslavovali také jako vaše narozeniny, abychom ode dneška rozuměli těmto technikám (jukti) a naplnili své životy čistotou a svatostí, tak jako Šrí Ganéša. A s touto čistotou do člověka vchází moudrost, protože čistota je jen jiný název pro lásku, moudrost znamená také lásku, takže vše je láska. Pokud tedy nemůžete nabýt moudrosti a nemůžete se stát touto láskou, pak v Sahadža józe jen ztrácíte čas. Teď přichází doba, kdybychom se v tom měli úplně rozpustit a sami sebe transformovat. Musíme se změnit. Musíme vidět své chyby. Musíme se stát absolutně čistými. Jen tak můžete dát lásku sami sobě. Jestliže se vaše dítě zašpiní, utíkáte je očistit, protože je máte rádi. Stejně tak, jakmile začnete mít rádi sami sebe, pustíte se do úplné transformace. Nakolik jsem se změnil? Stále mám v sobě tyto chyby? Pořád jsem takový? A díky této transformaci, ta požehnání, která přicházejí do vašeho života, nemohou být popsána pouhými slovy. Jak řekl Kabír: „Jab mast hue to fir kya bole,“ („Když jste v úplné blaženosti, co ještě zbývá říct?“). Vy všichni byste měli teď vstoupit do této blaženosti („masti“). A dosáhnout tohoto radostného stavu, kde se stanete úplně blaženými. Nechť vám Bůh žehná!