Projev k jogínům: Dávejte na své děti pozor, 21/09/1990, Girving Ašrám, Švýcarsko

Takže se tu pohybuje mnoho lovců, kteří se snaží získat pižmo, a hledají a hledají kabara.

Takže si opatrujte tohoto jelínka, který je nevinností. Nevinnost dětí je nyní pod palbou a útok na nevinnost je nyní tak obrovský, že se musíte starat a dávat na své vlastní děti pozor. Harane znamená jelen kabar, jelen kabar je malinké zvíře, takže se o ně musíte starat, pečovat o ně. Přesný překlad je – udržovat je čisté a v bezpečí. Možná jednou přijde čas, kdy se vám váš vlastní dech bude zdát jako něco cizího, jako kdybyste nebyli sami sebou, ale cizincem, a proto se musíte držet jeden druhého za ruce, protože je velká tma. Velmi pěkné poselství pro všechny sahadžajogíny. Toto člověk musí pochopit, že musí chápat svého lídra. Dnes jsem tady chtěla mluvit ke kolektivitě, o tom, co se stalo ve Švýcarsku, o Arneauovi, který tu byl a který šel moc doprava a tak dále. V důsledku toho se Švýcaři, myslím, dali na druhou stranu. Je to takový pocit, že Arneau byl… je tu, myslím, tlak na nového lídra, který je velmi dobrý člověk a je velmi dobrý.

Takže když budete dělat tlaky, nic se nevypracuje. Takže si pamatujte, že máte poslouchat svého lídra, dokud s tím něco neudělám Já. Dokonce i za Arneauem jsem plně stála ale jakmile přestal být dobrým lídrem, odvolala jsem ho. Takže nikdo by neměl zpochybňovat lídra, jinak zde nemohou být žádní Mí představitelé – nic nemůže proudit. Je to jako když úplně zastavíte tok Kundaliní. Nemějte námitky vůči vašim lídrům. Vidím, že tady je to velké, vidím to velmi zřetelně, že v lidech se zvedá velká Ádžňa. Lidé si budují Ádžni a děje se to, protože si řeknou: „O, to byl Arneau, on udělal to …“ „A nyní Mathias.“ „Mathias je určitě taky takový, vždyť je to představitel.“ Jinak to nejde.

Musíte přijmout jeho autoritu. Jestliže nepřijmete jeho autoritu, zablokuje se vám Ádžňa a stanete se velmi pravostrannými. Buďte nanejvýš opatrní. Všímám si, že Ádžňa ve Švýcarsku je dost vysoko a musím vám říct, musím vás varovat – buďte rozumní. Celá má energie proudí přes lídra, dokud to nezastaví. Já jsem zde, abych se postarala o to, co bude dál. Vy se musíte naučit, jak se odevzdat. Jinak půjde vaše ego příliš nahoru a jsem si jistá, že jestli takto budete pokračovat, že se stanete jeden vedle druhého egoistickými. Studovala jsem, proč je ego na Západě tak silné a zjistila jsem, že důvodem je to, že lidé na Západě jsou na ego zaměřeni. Jaký je důvod?

Důvodem je to, že dítě je do svých pěti let zaměřeno na ego. Hraje si samo, dáváte jim hračky, všichni mají své vlastní hračky, budou si hrát a nebudou jeden druhého obtěžovat. Ale když začnou jeden druhého obtěžovat, stanou se násilnickými nebo dokonce i docela brutálními. Vždy žijí paralelním způsobem. Udělejte si vaši práci. Já si dělám svoji práci. Když je necháte říkat: „Toto je moje, tamto je moje,“ budou si hrát sami. V tomto čase jsou naprosto zaměřeni na ego. Když se zeptáte dítěte: „Když stojíš tam, co vidíš?“ Uvidí tuto židli, uvidí Mě, toto a ono.

Z tohoto místa, pokud se zeptáte, neřekne, že vidí něco jiného. Řekne totéž, co uvidí – když bude stát tady, ale nikdy neuvidí perspektivu jiného člověka. To je dítě. Například je tady stěna, dítě tu stojí a je tu něco mezi nimi. Zeptáte se ho: „Co uvidíš z druhé strany?“ Řekne totéž, co uvidí z místa, kde stojí. Nebude schopen říct, co vidí druhá osoba. Takže toto je to zaměření na ego, které je velmi silné. Protože jste – musím to říct naprosto jasně, že ve vaší kultuře je… dnešní kultura těchto zemí, říkám to dnes, je taková, že buduje ego. Rodiče jsou šťastní, když jste zaměstnáni sami sebou.

Nechtějí převzít žádnou zodpovědnost. Nechtějí vás napravovat, nechtějí vám říkat, „To nedělej, tamto nedělej.“ Kam děti chtějí jít, tam si jdou. Nedělají si starosti. Dokonce když někdo napravuje jejich dítě, toho jsem si všimla v ašrámech, mají velké námitky. Jsou ohledně svých dětí přecitlivělí a to je velmi špatné, protože to způsobí, že děti budou extrémně zaměřené na ego. Na Západě jsem viděla, že lidé jsou ohledně svých dětí extrémně přecitlivělí. Nikdo se neopováží jim nic říct. Naopak v indické kultuře, musím říct, se zachoval rozumný přístup. Proto je jejich společnost nejlepší na celém světě.

Jejich hospodářství je strašné, jejich politika nejhorší, dá se říct, že na mnoho věcí jsou absolutně neschopní, ale na úrovni společnosti jsou oni ti nejlepší. Důvodem je to, že ženy převzaly zodpovědnost za péči o společnost. Když jsme byli docela dospělí, moje sestry i Já jsme byly na vysoké škole a jednoho dne jsme přicházely domů, povídaly se nějaké vtipy, smály jsme se, byly jsme s přáteli. Autem projížděla kolem nás jedna žena – kamarádka Mé matky a ona šla a řekla Mé matce: „Viděla jsem tvé dcery s nějakými přáteli, jak se smály na ulici.“ Jen co jsme přišly domů, rozkřikla se na nás: „Jak se opovažujete?“ Dostaly jsme strach, nevěděly jsme, že nás někdo viděl. Řekla: „Jak se opovažujete? Jak jste to mohly udělat?“ V tomto věku. Kdokoliv z jejich přátel nám mohl vyhubovat, kdokoliv.

Kdokoliv nám mohl říct: „To tak nedělej.“ „Proč to děláš takto?“ Tak se ego zlomí. Pokud ale nedovolíte ostatním, aby napravovali vaše děti, jejich ego se nikdy nezlomí a to je důvod, proč jsou lidé v těchto zemích, v západních zemích, tak zaměřeni na ego. Protože z něho ještě nevyrostli. Protože z něho ještě nevyrostli. Zaprvé, nikdy nechtějí, aby je někdo napravoval. Dokonce i v Mém věku, kdyby Moje matka žila, tak by mě napravovala. A já bych z toho nikdy neměla špatný pocit. Kdokoliv, kdokoliv z našich přátel.

Vím, že to dělají pro Mé dobro. Tady se ale stalo to, že Arneau se dostal moc na jednu stranu. Zašel příliš daleko, teď je posedlý a to také od jiných lidí. Patrik má ten samý problém, každý má tentýž problém v každém ašrámu. Nejde o to, že máte dětem poroučet, ale jestli dělají něco špatného, okamžitě ten člověk, co to vidí, je má napravit. Nemělo by to být takto: „Toto je moje dítě, jak se opovažuješ s ním takhle mluvit?“ Nebo se cítit provinile. Jakmile začnete říkat: „Moje děti, moje,“ děti začnou být absolutně zaměřené na ego a vy jim nikdy nedovolíte z toho vyrůst. Nikdy neuvidí nic z perspektivy druhého. Nyní například, naučili jsme se to nejen díky rodičům, ale díky všem okolo.

Říkali nám: „Toto bys neměl dělat.“ Tolik věcí víme – malé, malinkaté věci. Jako tato děvčata mi řekla, ne tato, ale z jiného ašrámu, nebylo to ve Švýcarsku, … řekly mi: „Podívejte se na ně, přijdou z horka a prostě si vezmou vodu a napijí se.“ To by v Indii nikdo neudělal. Jak to víme? Protože kdokoliv by to viděl, hned by řekl: „Nejdřív musíš něco sníst, nějaké uhlohydráty a teprve pak se napij vody.“ „Proč jste to udělali?“ Nikdo by nic nenamítal. Celá společnost školí děti. Nikdo nic nenamítá.

Guido měl taky jednou problém. Snažil se děti napravovat a jejich rodiče to komentovali. V Indii by se nikdo neopovážil učiteli něco povědět. Proto jsou učitelé v úctě. Řekl to učitel, pak je to v pořádku. Tady nemají pro učitele žádnou úctu. Nemají respekt. Koneckonců nemají respekt ani ke svým rodičům. Protože zjistili, že jsme zaměření na ego. Tady jak děti mluví ke svým rodičům, jak se chovají, je vidět, že nemají k nikomu respekt a pak nemají ani respekt samy k sobě.

Stanou se z nich absolutně nestydatí lidé. Takže abychom děti řádně vychovali, dovolme jim, aby se do kolektivity dostaly naplno. Tím chci říct – v rodině mého manžela je alespoň sto lidí, když jdeme na svatbu, na nějakou slavnost nebo cokoliv, je nás tam alespoň sto lidí pod jednou střechou a s jednou kuchyní. Každý ví, kam až může zajít. Nikdo se necítí provinile. Chci tím říct, že máte své děti samozřejmě milovat, udělejte pro ně vše, ale to, co má být napraveno, ať je napraveno a ať se nikdo necítí provinile. Proto jsou děti tak připoutané a je nemožné proniknout do ulity jejich ega. Pokračuje to, roste to čím dál víc. Dokonce i po realizaci – i když cítí…, ego tu stále je, protože jej přiživují rodiče, rodiče už jim do hlavy ego vložili, a tak si myslí: „Jsi něco mimořádného.“ Tak to je.

Jednou moje mladší dcera, je už docela velká, začala hubovat své dceři. Takže přišel Worlikar a povídá: „Prosím nehubujte jí, já už to nebudu poslouchat.“ Byla zticha a necítila se provinile. Necítila se provinile, protože Indové tomuto rozumí. Kdokoliv nás může napravit, bereme to jako dobrou věc. Díky Bohu, že je tu někdo, kdo nás může napravit. Jinak bychom jen tak viseli ze stromů. Jednou se mě Avdhut, když byl malý, zeptal: „Kdybychom opustili své rodiče, pak odejdou bhúti, co rodiče mají?“ Řekla jsem:“Ne, půjdou s tebou.“ Řekl: „Tak proč lidé opouštějí své rodiče?

Protože když odejdu od svých rodičů a zítra budu mít chuť začít kouřit, kdo mě napraví? Když se mnou nebudou mí rodiče, kdo mě bude napravovat?“ Je to vnímáno jako velké požehnání, že máte rodiče, starší lidi okolo sebe, kteří vás mohou napravovat, že vám mohou něco říct. Když se mé dcery vdaly, byli jsme velcí lidé, nebyli jsme už mladí, CP byl předsedou Lodní korporace a tak dále a jeho sestra, která je asi o osm nebo devět let starší, povídá: „Na tuto svatbu si musíš nalakovat nehty.“ Představte si, jak si CP lakuje nehty. Ale nalakoval si je. Nalakoval si je, pak musel nosit desetkrát dhoti. Musel to udělat, byl to docela… Jeli jsme kamsi na další svatbu a povídá: „Podívej se na ně, mají na sobě taky obleky a všechno.“ Říkám mu: „Díky Bohu, že máš sestru.“ Někdo vám řekne, co se má udělat.

Musíte se naučit tuto poslušnost. Pokud a dokud se nenaučíte této poslušnosti… jakmile kdokoliv napraví vaše dítě, neříkejte nic. Prostě neříkejte nic. Ať se o vaše dítě starají všichni. Jinak to budou mít jednou těžké i ony. Ačkoliv se narodily realizované, jakmile jim nedáte správnou výchovu… Slova „moje děti“ okamžitě zapomeňte. Jsou to děti všech. Jednou přišel Ánand a zůstal s ním. Zeptejte se, jaký to byl kluk. Poklad.

Opravdový poklad. Pokud mu řeknete: “ Ánande, nedělej to,“ nebude se nikdy cítit provinile. Vnímáme to jako požehnání, že nám to někdo řekne. Později jsem zjistila, že toto ego je jako balón. Pokud toto ego, tento balón vůbec nenafouknete, není nafouklé a je těžké ho nafouknout. Proto lidé, kteří nemají vybudované ego, jsou v pohodě. Proto se Indové nevydávají na ego úlety tak snadno. Jejich balón nikdy neměl dovoleno, aby vyrostl. Lidé, kteří jsou na Západě, ale nejsou nic než ego. Cokoliv uděláte, balón startuje.

Měli jsme tu jednoho … a kdykoliv nastoupil do auta, stal se z něho velmi směšný domýšlivec. Tak jsem se kohosi zeptala: „Proč je tak nafoukaný?“ Povídá: „Matko, je to tak, protože řídí Mercedes.“ Řekla jsem: „Cože? Mercedes?“ „Není ani jeho, ani Můj, proč by na něj měl být tak pyšný?“ Tak hloupé. Takže ego z vás dělá hlupáky. To je ta hlavní věc: dělá z vás úplné hlupáky. Existuje velký příběh o Rámájaně a o tom, jak se z člověka může stát úplný hlupák. Proto je tak snadné vás lidi ohromit.

Nedávno mi někdo řekl: „Matko, začala nová móda a všechny ženy si vlasy upravují takto na čele.“ Povídám: „Opravdu?“ Řekla mi: „Ano, Matko.“ Viděla jsem, že všechny sahadžajogínky měly vlasy právě takto. Včera na programu je také všechny ženy měly takto. Chci tím říct, že nemají žádnou osobnost. Kdokoliv cokoliv začne, udělají to. Nemají žádnou jedinečnost. Nemají žádné tradiční základy. „Ne, toto jsou moderní šaty. To já nosit nebudu.“

„Takto se oblékám, takto žiju. Proč, proč bych to měla dělat?“ Zítra řeknou, že se musíte tupírovat. Takže všichni se budou tupírovat. Řeknou, že muži by to měli dělat a že ženy nemají používat olej. Všichni budou plešatět – vyřízeno. Před dvaceti lety si každý muž česal vlasy takto, vidíte to ve filmech, dávali si do nich olej a správně si je česali, byli to fešáci. Teď je každý oblečený ležérně, žádná elegance. Když budete ležérní v módě, budete ležérní v životě. Nosit ležérní věci, jako nějaké pytlovité kalhoty, nebo úzké kalhoty a tak dále, to se děje, protože nemají žádnou osobnost, jen ego.

Nemají žádnou osobnost, žádnou moudrost. Když dovolíte, aby vaše děti napravovali ostatní lidé, je to první dobrá věc, kterou děláte pro své děti. Ať mají k ostatním úctu. Ať cítí: „Toto jsou také mí strýcové.“ „Toto jsou také mé tety. Mohou mě napravovat.“ Pak poslouchají a tolik věci nezpochybňují. Tady tak bývalo každé dítě. Jednou jsem cestovala s jednou sahadžajogínkou. Její syn se pořád ptal: „Proč toto, proč tamto?“

a ona mu pořád odpovídala. Řekla jsem tomuto klukovi: „Buď zticha“ a pak už se jí na nic neptal. Jako kdyby měly děti právo se vás ptát a pořád se ptát. Jak se opovažují se vás ptát? Jste rodiče. My se svých rodičů neptáme – nikdy, nikdy. Nejsme o nic méně než ostatní lidé na světě. Naopak, musím říct, že v té kultuře vyrostli lidé, kteří jsou velice dobří sahadžajogíni. Jsou velmi rozumní, vědí kam až zajít, co dělat. Takže to, co musíme chápat, je, že naše kultura Sahadža jógy je o tom, že se musíme naučit jisté věci.

Především, alespoň zajistěte, aby se díky vám vaše děti nestaly lidmi, kteří jsou zaměření na ego. Neudělejte z nich lidi zaměřené na ego, prosím. Postarejte se o to, aby vaše děti všechny respektovaly stejným způsobem, aby každému uměly říct Namasté, aby byly vůči každému velice poslušné. A když je někdo bude napravovat, neuškodí jim to. Jsem opravdu překvapená, protože jsem si myslela, že na Západě děti nejsou pod tlakem svých rodičů nebo kohokoliv, ale tak to není, děti jsou na své rodiče přilepeny. Nejen že jsou přilepeny, ale jakmile mají šanci od svých rodičů utéci… protože je slepě milujete. Proto. Nemají žádnou svobodu. Neustále žárlí. Slyšela jsem také, že ženy na Mě žárlí, protože jsem Matka.

Ano, tak hloupé. Shledávám, že … například někdo se stará o mé dítě, já se postarám o tuto ženu. Pošlu jí sárí. Pošlu jí nějaký dárek. „Jsem šťastná, že jsi se postarala o mé dítě.“ Reagování je tak legrační, že? Na co takové odpovědi a reakce? Například tady máme hudební program, přijdou vaši sousedé, zajdou na policii a všem zavolají. Jinak, i kdybyste byli na umření, nikoho to nebude obtěžovat. Naopak v Indii, když bude nějaká hudba: „O Bože, bude hudba.“

Je to v pořádku. Všechno doneste, koberce, všechno. Dejte jim jídlo – „Co si dáte?“ – lidi z celého okolí vám přijdou pomoci, se vším. Budou pěkně spát, jak se jim bude chtít spát. Mají velice dobrou kolektivitu, podívejte se na jejich děti – kdokoliv může vyhubovat jejich dětem, kdokoliv. Protože jste tak zaměření na ego, buďte opatrní, nedovolte, aby vaše děti byly také zaměřeny na ego. Je pro vás těžké se zbavit vašeho ega, já to vím. Cokoliv se stane, je to jako had, zase je zpátky. Pak se divím, jak je to možné, že je zase jejich ego nahoře?

Tato … mi pověděla: „Můj manžel, víš, Matko,… co je toto ego?“ Řekla jsem: „Cože?“ „On mi vždycky povídá, že já mám ego, ego, ego. Co to je?“ Zeptala se Mě. „Co je to za nemoc toto ego?“ „Ego, ego, ego?“ Řekla jsem: „Víš, znamená to Ahamkar.“ Řekla: „Proč se tím tedy tolik chlubí?“ Ahamkar je hřích.

Dokonce, i když řeknete: „Nenávidím tě,“ je to hřích říkat takovou věc. Pokud v hindí řeknete „nenávidím tě,“ řeknou: „Zbláznil ses, nebo co?“ Budou si myslet, že jste se určitě zbláznil. Nemůžete to říct, protože to je hřích. Takže tak to je, všichni co by měli takovou výchovu, dokonce i v Indii, by se zbláznili, dokonce i v Indii pokud vás rodiče příliš rozmazlují nebo pokud se z nich dělá něco víc a tak dále. My ale víme, že nás naši rodiče milují, starají se o nás. Moje matka byla tak přísná osoba, co se týče přísnosti, ale proč vařím dnes tak dobře? Díky Mé matce. Povídala mi dokonce i jak držet lžíci. Když jsem byla úplně malinká, asi pět let mi bylo … máme takovou černou kulatou věc, tawa (= pánev bez okraje), na které se dělají roti (= indické chlebové placky).

Matka mi vždycky řekla: „Umyj to.“ Měli jsme v domě tolik služebnictva a stejně si pamatuji, jak mé malé bílé ručky zčernaly a jak jsem si je pak myla. Uklízení mi ale velmi jde. Všechno mi jde. Jak to? Díky Mé matce. Nic nedělat. Takže postarejte se alespoň o to, aby vaše děti vstávaly ráno. Musíme dát svým dětem něco lepšího. Lepší výchovu.

Totéž jsem viděla u žen. Ženy musí pochopit, že ty, které bydlí v ašrámu, jsou hospodyněmi a musí to vědět. Překvapilo mě, že když jsem se zeptala lidí, co přijeli z dlouhé cesty: „Co jste měli k jídlu?“ Řekli: „Nic, měli jsme samosas (= smažené plněné trojhránky) a něco k jídlu. To je všechno.“ Vždyť máte v domě hosty. Nikdo nic nedostal k jídlu. Měla jsem vždy různá jídla, ale nenapadlo by mě, že se takto chovají. Neciťte se provinile. Jinak když něco řeknu, hned máte blok na středním srdci, nic takového.

Toto je jen další specialita vašeho ega. To je proto, že toto nic jde do hlavy, nic jde do srdce. Jde to do nějakého centra, víte? Řekla to Matka? Dobře, máme blok na středním srdci nebo na levé Višudhi. Baba (pane), proč si nedáš do pořádku svůj mozek? Protože se tomu nechceme postavit čelem. Nechceme to napravit. Takže to dáme do levé Višudhi nebo do středního srdce. Když k vám domů přijdou nějací hosté… Grégoire by vám pověděl, jak jednou jsme se všichni sešli, bylo nás 25, seděli jsme v galerii.

Byla tam Moje dcera. Šla jsem za ní a říkám: „Možná se budou chtít zdržet. Takže bys pro ně měla připravit něco k jídlu.“ Uvařila pro ně. Když jsme skončili – vzpomeň si, Grégoire, jak jsme skončili program, řekla jsem: „Pojďme na večeři.“ Byli překvapeni a zeptali se: „Jak je to možné?“ Řekla jsem: „Řekla jsem jí, aby šla vařit, určitě to má hotové.“ „Tak rychle?“ ptali se. „Ano,“ povídám,“ určitě to má hotové.“

Jak jsme přišli, dcera řekla: „Večeře je hotová.“ Řekla, že když někomu povíte, že k vám přijde na jídlo 25 lidí, ženy z toho budou vyřízené. Začnou přemýšlet: „Teď musím nakoupit…“ Začnou… Nemají žádnou sebejistotu. Nemají žádnou osobnost, žádnou osobnost. Můj manžel – včera jsem mu řekla, že jsem pro hosty udělala pulao, pro sto lidí, to je vše. Neudělala jsem toho moc. Řekl: „Sto lidí je nic?“ Řekla jsem: „Nic to není.“ Pět set lidí, to by bylo víc, ale… ale nejen Já i Moje dcera to umí. Viděli jste ji v Pratišthánu.

Moje dcery to také umí. Takže my máme sebedůvěru, můžete nás požádat o cokoliv. Všechny programy, které jste viděli, všechna turné, jak Indové všechno zařídí, cokoliv, i v džungli. My ale nejdřív začneme přemýšlet, přemýšlet, protože se nechceme problému postavit čelem. „Musíme to udělat teď, pojďme to udělat.“ „Tak to nejde. Pojďme si sednout a naplánovat to.“ Pak jste skončili. Příliš dobře jsem vás prostudovala. Také jsem tam byla a žasnu.

Nemáte žádný trénink, protože vaše matka vás netrénovala. Není tu cvik – nic. Nic nevědí, řekla bych. Jsou stále jako malé děti. Musí to být, že holčičky od mala musí umět šít, vařit, musí vědět, jak se starat o domácnost, jak nakupovat, musí vědět, co je dobré a co je špatné maso. Musí vědět, co je diamant a co není. Musí vědět, co je hedvábí a co není. To všechno se naučí od rodiny. Ať jste žena, co dělá kariéru nebo ne, když chcete dělat kariéru, dobře – ale toto je pro vás ta hlavní věc. Toto je základ, který každá žena musí vědět.

Jsme ženy, aniž bychom byly skutečně ženami. Pak takový druh laskavosti, ochoty dělat něco pro ostatní, něco dávat. Povím vám o mé vnučce. Když byly malé, všech třech jsem se zeptala: „Čím chcete být?“ Řekly: „Chci být zdravotní sestra nebo letuška.“ Zeptala jsem se proč. Povídá mi: „Víš, Babi, jen když děláš tato dvě zaměstnání, tak můžeš ostatním dávat jídlo.“ Pohleďte jak, jak to cítí. Nedávno, je to asi rok zpátky – té starší je teprve osmnáct, pozvala 25 lidí na večeři. Myslela jsem, že řekne služebnictvu nebo někomu.

Řekla: „Ne, já budu vařit.“ Uvařila a každého nakrmila a všichni ji chválili. Ona jim povídá: „Ne, ne, ne, víte, oni mě chválí, ale já vím, že to nemělo žádnou chuť. Je to bez chuti, není to dobré. Říkají to jen proto, že jsem to uvařila já.“ Uvařila sama pro 25 lidí. Mají radost z toho, že to mohou dělat, jsou šťastné, že druhým mohou dávat. Jsou tak šťastné, to si nedovedete představit. Je to taková hojnost, jste tak bohatí, máte všechno, a přesto ve vás stále není štědrost. Můj manžel je nesmírně štědrý.

Jednou přišel jeden pán, byl to sahadžajogín, starší člověk a učitel umění, který přišel, aby pro Mě namaloval nějakou malou kresbu. Řekla jsem: „Co dát?“ Pověděla jsem o tom CP. „CP, máme nějaký oblek navíc?“ Řekl: „Možná, pojďme se podívat.“ Řekla jsem: „Jeden jsem našla, podíváš se na něj?“ Byl to parádní oblek. „Ó,“ řekl, „prosím dej mu tento, tento je velice dobrý. Měl jsem ho na sobě jen jednou a nikdy jsem ho neměl venku. Jen jsem si ho vyzkoušel.

Takže jestli se mu bude líbit, prosím, dej mu ho.“ Takže si ho ten pán vzal a byl velice šťastný. Řekl: „Matko, hledal jsem nějaký oblek, který bych si mohl koupit.“ Oči CP se zaplnily slzami radosti. Řekl: „Ty jsi to věděla, že si chtěl koupit oblek? Je milé, že jsme mu dali to, co chtěl.“ Takže vnímejte jemnost charakteru – byl v sedmém nebi, protože ten pán chtěl ten oblek. Umím velice dobře poznat, po čem lidé touží, a on byl tak okouzlen a tak šťastný, po dlouhé době jsem v jeho očích viděla radost. „Bože, my jsme mu dali to, co on chtěl.“ Je to tak, víte, na co to máme?

Na co máme všechno to bohatství, všechny tyto věci? Co tím získáme? Nic, žádnou radost, nic. Nejdřív si myslíme, že jsme manželé, pak se v jednom kuse hádáme, dobře. Myslím, že tam není moc lásky. Nevím, jak jsou na tom sahadžajogíni, ale jinak, také ani nevím, jak jsou na tom sahadžajogíni. Pak hádky skončí. Začne: „moje dítě, moje děti.“ Pak se také hádají, bojují spolu a také utíkají. Jakmile je jim 16, už přemýšlejí o tom, kam utečou.

Proč utíkají? Naše děti se ale drží jako pijavice. Nikdy jsme nechtěli, aby takové byly, ale stejně se přilepí. Proč? Nejsou zaměřené na ego. Protože jste odděleni. Jste odlišná identita. „Já. Já to mám rád. Mně se to líbí.“

Je to hřích takhle mluvit. Kdo jste, abyste prohlašovali: „Mně se to líbí.“ Co znamená toto „já“? Takže všechny tyto věci se musí změnit a my tomu musíme rozumět. To je pro život v ašrámu jediná možnost. Kolik máte úcty, jak žijete, jak každého zdravíte, jak se chováte. Toto je kultura, kterou musíme vstřebat. Jestli chceme, aby se na naše děti měly dobře, musíme to vstřebat. Neříkám, že v Indii nemáme špatné lidi. Máme lidi uvolněných mravů, máme různé věci.

Ale to číslo je tak malé, že nemají vliv. Tady je to naopak, těch druhých je více. Takže mají velký vliv. Každý si teď dává vlasy takto. I když žádné vlasy nemáte, budete mít chuť si je dávat takto. Je to, nevím proč, taky falešná představa, že naše vlasy mají být rozcuchané. Já teď dělám práci Bohyně, musím mít své vlasy volně, ale musím je mít v pořádku. Nejsou rozcuchané. Musím své vlasy mít takto, i muktakéši (dlouhé rozpuštěné), nechat vlasy rozpuštěné, protože pak proudí vibrace. Nikdy ale bych si nenechala vlasy takto rozcuchané.

Pak se vás chytají bhúti. Řeknou si: „To je ta hlava, kterou hledáme! Je rozcuchaná, hupsneme tam!“ Bhútové se vás v moderní době chytají více než dříve, protože my sami žijeme jako bhúti. Jdete na ulici a potkáváte ženy a muže, kteří jsou oblečení jako bhúti. Takže do nich mohou vstoupit bhúti. „Toto je bhút!“ Proč v Indii člověk nechytí tolik bhútů? Jakmile člověk dostane realizaci, pak už tolik nepotkávám ty, co by pak chytali bhúty. Když se ale takto oblečeme, jsme zaměření na ego, pak dovnitř vstupují bhúti.

Neříkám, že máte chodit ke kadeřníkovi a tak dále, říkám, že nemáte mít obličej, ani vlasy jako bhút. Jestli chcete vědět, jak vypadá bhút, také vám to ukážu. Toto musíme pochopit, že v naší výchově něco schází, něco co musíme změnit a tyto změny musí zajistit dobrou rodinu, aby v ní byly dobré děti. Musíme vědět s jistotou, koho máme respektovat, jak respektovat, jak chápat. Jednou se Gupta rozčílil na Dr. Talwara. Řekla jsem mu: „Běž a dotkni se jeho chodidel.“ Okamžitě to udělal. „Je starší než ty, nemáš se na něj co zlobit. Běž a dotkni se jeho chodidel.“ Okamžitě to udělal a řekl, „Matko, víš, on mě vyprovokoval a teď mám špatné jméno.“

Řekla jsem: „Běž a dotkni se jeho chodidel.“ Dotkl se jeho chodidel, okamžitě, bez debat. Kdokoliv na kohokoliv reaguje, dítě, mladý člověk když na kohokoliv reaguje, jeho otec a matka mu vždycky řeknou: „Běž a padni mu k nohám. Pojď. Jinak nic.“ Tak se naučí mít úctu. Jste velmi dobří hledači. Hledáte pravdu a tak dále, ale abyste pravdu unesli, musíme mít určitý typ kultury. Jinak vždycky vaše ego a pravá strana začnou startovat. Pravá strana je problémem Západu. Souhlasíte?

Sahadžajogíni: „Ano, Šrí Mátadží.“ Vy to ale vidíte jen na svých lídrech, na sobě ne. A to je ten problém. U toho, kdo má uplatňovat svou autoritu, si to všimnete, ale na sobě ne. Na sobě to nevidíte, že ten problém máte, je to tak? Manželky lídrů by měly vědět, že jsou matkami a že musí mít nesmírně líbeznou a pokornou povahu, měly být schopny tolerovat hodně nesmyslů a nejen to: měly by se snažit své manžele ukonejšit. Povídám vám, že všichni lidé v pracovně mého manžela v Lodní korporaci na Mně záviseli. Cokoliv se pokazilo, když se na ně CP zlobil, přišli a pověděli Mi to. Já jsem mu to potom opatrně řekla: „Proč by ses na ně měl zlobit? Koneckonců, víš, jsou to jen lidé …“ “ Ale, takže oni přišli za tebou?“ „Ano, přišli.“

Pak jsem mu vždycky říkávala: „Myslí si totiž, že jsem velkorysejší než ty.“ „Dobře, ale já jsem také velkorysejší.“ A pak to tak udělal. Takže ona by si neměla myslet, že je lídrem – nikdy. Měla by si myslet: „Já jsem těmto lidem matkou.“ Měla by se starat o lidi, co přicházejí – dostali už najíst, nebo ještě ne? Už je někdo obsloužil nebo ještě ne? Jsou to hosté a s hosty se musí jednat jako s bohy. Problém tady spočívá v tom, že když k vám přijde domů nějaký host, nebo u vás jako host přespí … Byli byste překvapeni, ale když jsem měla dům v Hounslow, přespávalo tam tolik sahadžajogínů a nikdy nic nezaplatili. Já jsem musela platit elektřinu, plyn, všechno.

Od začátku našeho pobytu v Londýně jsem za to všechno platila. Dokonce i v Shudy Camps, většinu peněz jsem platila já. Žilo tam ale se Mnou 25 lidí a nikdo z nich nezaplatil ani halíř. Toto by Indové neudělali. Protože mají sebeúctu. Teď říkám Matthiasovi: „Tolikrát jsem volala z tvého telefonu“ a on si ode Mě musí vzít peníze. Kdyby si je nevzal, nemohla bych spát. Takže používejte cizí telefon, jak se vám líbí, používejte jejich věci do sytosti, přespávejte bezohledně v jejich domech. To je na Západě tak běžné. Nikdy bych tomu nevěřila.

Myslela jsem si:“Jsou to tak čestní lidé. Přece nepřijdou do vašeho domu jen tak.“ Jestli budete chtít, Grégoire vám řekne celý ten příběh. Ten ašrám, ve kterém teď bydlíte, i když jen přijíždíte na krátkou dobu, jste sahadžajogíni. Jestli najdeš něco špinavého, umyj to. Toto je tvůj dům. Dneska je to ale jako dům, který nepatří nikomu. V podstatě je to ale dům všech. Poslední dobou je to ale dům nikoho. Nemějte z toho pocity viny, nebuďte rozladění, nesnažím se vás ponížit, ale musím vám říct, že toto také buduje ego a superego vašich dětí.

Abychom spolu mohli společně žít a těšit se jeden druhým, musíme mít jistý typ kultury, která na Západě ještě není. Západ je velmi individualistický, jsou tu extrémně individualističtí lidé, kteří mají tento problém a díky tomu už dost trpěli. Chceme vytvořit nový svět lidí, kteří mají jeden druhého rádi, kteří se budou těšit společností druhých lidí, kteří se budou navzájem chápat. A nejen to, budou to lidé, kteří budou ve svých životech projevovat kolektivní vědomí. Někomu říct: „Ty jsi bhút,“ ty jsi posedlý,“ to není správné. Ukazuje to, že neumíte jednat s lidmi. Nikdy lidem neříkejte: „Ty jsi bhút“ nebo cokoliv, pokud je to potřeba, můžete maximálně říct: „Tato čakra má blok“. Není ale potřeba to říkat. Říká se, že: „Když se staneš králem, musíš nosit korunu,“ takže když jste se stali sahadžajogíny, musíte se stát nositeli této kultury. Nemůžete být jako bhúti, to nejde.

Nemusíte se odlišovat, jako Hare Ráma, Hare Krišna. To neříkám, ale musíte být něco mimořádného. Ta mimořádnost nepřijde, když se dáte na punk styl a podobně. Punkeři si myslí, že jsou výjimeční, když si udělají číro. Mimořádnost je ve vašem nitru. Je to typ kultury. Tak nejdříve se postarejte o své ego. Musí tu být sebezpytování. Když čtu ruské autory, jejich knihy, zjišťuji, že v každé knize, ať už popisují milostný příběh nebo cokoliv jiného, vždy je tam přítomno sebezpytování. Snaží se přijít na to: „Proč to dělám?

Proč dělám toto? Proč to dělám?“ Je to o sebezpytování. Měli bychom zpytovat své duše. Takže pořád se ptejte sebe sama: „Proč to dělám? Proč jsem takový? Jaká je příčina?“ Toto se musí dělat. Pak ego odpadne. Je to legrační věc, už teď je tak velké.

Takže to stlačte, bude z toho něco jako guma. Stlačte to a díky čemukoliv to půjde zase nahoru. Nadřazenost, hlasitá řeč, špatné chování, to všechno zle blokuje pravou Višudhi. Ano? Nejde mi o to, vás teď napravovat, ale vést. Nemějte pocity viny a blok ve středním srdci nebo jinde, nic takového. Nikde by to nemělo dělat blok, mělo by vás to napravit normálně. Problémy Indů, když s nimi jednám a mluvím, jsou jiného rázu. Ale alespoň nemají žádný kulturní problém. To je jedna věc.

Pokud pocházejí z hloupých rodin, když přicházejí s nesmyslnými věcmi, je to v pořádku. Normálních je 99 procent a jedno procento může být špatné. Neříkám, že mezi nimi nejsou špatní. Každý musí pracovat. Ne že jen tři nebo čtyři lidé pracují. Každý den se musíte učit. Můžete se naučit tolik věcí. Jste hledači. A nejen to, jste sahadžajogíni. Máte tolik dynamiky.

Můžete toho udělat tolik. Takže každé představy o vás samotných – jsem něco skvělého – se vzdejte, protože jste sahadžajogíni. My už jsme skvělí. Ti, kteří jsou skvělí, jsou už skvělí. Například někdo řekne, že jste Ádi Šakti. Nemyslím si, že to je něco skvělého, protože Já tím už jsem. Tak co? Kdybych tím ještě nebyla, tak bych to cítila. Ale Já jsem Ádi Šakti. Tak co?

Když jsem Ádi Šakti, proč bych na to měla být pyšná? Prostě to tu je. Tak co dělat? Kdykoliv říkáte „Džej“ a tak dále, cítím, že říkáte „Džej“ někomu jinému. Někdy mám obavu, abych to neříkala s vámi. Nikdy Mi to nestoupá do hlavy, víte ani nevím jak to, že vám to stoupá do hlavy. Možná je ta díra příliš velká a nic tam nezůstane. Víte, to je to, co jsem vám říkala. Já jsem vzor, a jestli Mi rozumíte, pak musíte rozumět Mé kultuře. Matthias byl překvapený, že když Mi na chodidla dávali nějaký balzám, řekla jsem mu: „Dej sem nějaký ručník, protože nechci, aby se zničilo toto prostěradlo.“ Pro Mě to není nic skvělého, ale on cítil, že jsem byla nesmírně pokorná nebo tak nějak.

Co je to? Prostěradlo se každopádně zničí, ať už to jsou Moje chodidla nebo někoho jiného. Tak by to mělo být. Takže kulturně jsme velmi bohatí, nikdy jsem si neuvědomila, jak jsou Indové bohatí. Teď si to uvědomuju. Řekněme, že někdo odchází. Zapomene tužku, je to něco malého, ale někomu to patří. To se bude schraňovat jako drahokam. Dokud toho člověka nepotkáte a nedáte mu to, všichni se budou ptát: „Už jsi mu to dal? Ano nebo ne?“

„Baba (Pane), ten člověk ještě nepřišel, někam odjel.“ Jakmile přijede, první věc, kterou uděláte, je ta, že mu dáte tu tužku a on řekne: „Co to je za tužku, co mi neseš?“ Bude se cítit tak provinile, ale je to tak, ta tužka patří tomu a tomu, dobře, schováme to jako drahokam. Ve srovnání s vámi to jsou chudí lidé. Ani služebnictvo nekrade, nic takového. Ty politiky museli někde hledat. Nevím, odkud pocházejí, asi jsou od Warrena Hastingse (anglický korupčník v Bengálsku). Za normálních okolností se v domě nekrade. Vše se nechá otevřené. Je tam vše, nic se neukradne.

Vláda je zkorumpovaná, jsou tu všechny strašné věci, zkorumpované…, ale co se týče společnosti, jsme velmi poctiví. Přeji si, aby vám někdo přeložil Šarada Čandru (bengálský spisovatel), abyste porozuměli kráse této kultury. Je tam tolik dobrých bodů této kultury. Měli jsme… máte Šrikantha (indický filmový herec), Šrikanthův film? Sahadžajogín: „Nejsem si jistý, Matko.“ Přijedou Angličané, zeptejte se jich. Je to jeden z nejlepších filmů, které uvidíte. Jiný sahadžajogín: „Šrí Mátadží, už jsou na letišti. Šrí Mátadží, Angličané už jsou na cestě, už jsou na letišti.“ Dobře, tak příště. Sahadžajogín: „Už přijíždějí.“ Sahadžajogín: „Dívalí, Dívalí.“ Sahadžajogín: „Děkujeme, Šrí Mátadží.“ „Bůh vám všem žehnej.“