Šrí Budha púdža: Musíte být bez přání, 4/8/1991, Deinze, Belgie

Dnes jsme se zde shromáždili, abychom udělali púdžu k Buddhovi. Jak víte, Buddha byl synem krále. A jednoho dne byl šokován, když viděl kráčet po ulici vychrtlého ubožáka, velice nešťastného člověka, a byl z toho velmi smutný. Pak si všimnul jednoho člověka, který byl velmi nemocný a umíral. Pak uviděl člověka, který byl mrtev, a lidé ho nesli na kremaci. To vše ho velice rozrušilo a začal o tom přemýšlet a pátrat, z jakého důvodu se to všechno lidským bytostem děje. Především, proč se stanou tak ubohými nebo nemocnými nebo proč umírají tak bídně. Při svém hledání ten důvod nalezl. Obešel celý svět, řekla bych, v tom smyslu, že četl upanišady, šel za mnoha guruy, šel na mnoho míst za duchovním vzděláním, do Váránasí, šel všude možně. A nakonec, když seděl pod banyánovníkem, Ádi Šakti náhle probudila jeho Kundaliní a On dostal realizaci. Pak si uvědomil, že důvodem toho všeho je přání. V Sahadža józe jsme teď pochopili, že všechna ostatní přání nejsou čistá přání. Za prvé, i když se jakákoli touha naplní, nejsme tím uspokojeni, to je první věc. A za druhé, všechny ty touhy mají dozvuky. Takže, co je to čisté přání? Jak všichni víte, je to Kundaliní. Kundaliní je síla čistého přání, která naplňuje vaše čisté přání být Duchem, být Buddhou, být osvíceným. Buddhou se rozumí osoba, která je osvícená. Takže Gautama se stává – stal se Buddhou, tak jako vy lidé jste se nyní stali sahadžajogíny. Protože však prošel nejrůznějšími druhy pokání, vše, co se naučil, se stalo Jeho nedílnou součástí, ale v Sahadža józe je to vše sahadž – spontánní. Takže my stále docházíme k závěru, že koneckonců „všechno je sahadž“. A když se snažíme něco vypracovat, vždycky říkáme: „Ach, to se vypracuje spontánně. To je v pořádku, Matka pro nás udělá všechno.“ To je v Sahadža józe běžné selhání.

Takže přede Mnou vyvstala otázka, zda vás všechny podrobit tomu zdlouhavému procesu, nebo vám dát realizaci. Protože v současné zmatené době možná není dost času na to, abyste byli podrobeni všemu, čím prošel Buddha, který byl jeden jedinec, zatímco Já bych tomu musela podrobit vás všechny. To by bylo velmi obtížné. Nevím, kolik z vás by to vydrželo. Většina by vypadla v polovině nebo už ve čtvrtině cesty. Takže se to udělalo sahadž způsobem. Nemuseli jste sedět pod banyánovníkem. Nakonec jste dostali realizaci. Vaše Kundaliní byla probuzena a byli jste osvíceni. Avšak to osvícení, které se upevnilo v Buddhovi, v nás upevněno není, protože naše čakry nebyly vyčištěny tak, jak si své čakry vyčistil On. Měli jsme stejné tělo, mysl i stejný postoj, když jsme dostali realizaci. Tak jako jsme hleděli na dům Boží, stále ještě hledíme na dům Boží, vy jste však už vstoupili dovnitř a musíte se podívat z oken ven. Na to zapomínáte. A i když dnes sedíme na kopci mimo dopravní zácpu a veškerý provoz, pořád ještě, jakmile uvidíte auto, leknete se. Nevíte, že sedíte na vrcholu kopce, kam vás vaše Matka šikovně položila. Chováte se takto. Když dostávám zprávy o sahadžajogínech, docela žasnu, že nevědí, že jsou teď realizovanými dušemi. To je důvod, proč Buddha mluvil o „nežádostivosti“. To před realizací není možné a i po realizaci Mi to připadá těžké. Existuje něco jako subtilní touha a tam, kde to musíte vypracovat, to nevypracováváte. Vymlouváte se: „Dostaneme z toho ego.“ Takže se chováme podle toho, jak se nám to kdy hodí. Zjistila jsem, že to celé má jediné řešení – je to kolektivní dění. Osoba, která je individuální, se nikdy nemůže dostat přes své ego. Individualistický člověk se nemůže dostat přes své ego.

Ten, kdo žije individualisticky, chce se ze všeho těšit individuálně, se nikdy nemůže dostat přes své ego, protože vy jste neprošli vším tím pokáním. Nebo jinak, pokud jste individualističtí, raději projděte vším tím pokáním a pak se vraťte. Řešením tedy je vyčistit si všechny čakry, vyčistit náš život v kolektivu – takto se řešil problém ega. Dříve to každý vypracovával individuálně. Například museli jít do Himalájí k nějakému guruovi, pak ho guru třeba vyhodil. Tak šel k jinému guruovi a pracoval pro něj a ten ho pak zase vyhodil. Pak se znovu narodil do dalšího života a znovu bude vyhozen. Když ho nějaký guru nakonec přijme, v pořádku, velmi dobře. Je zmlácen, zmučen, zacházelo se s ním nejrůznějším způsobem, třeba ho pověsili hlavou dolů. A pak konečně, pokud se nějaký guru sblížil s nějakým jednotlivcem, dal mu realizaci. Taková to byla situace. Ale v Sahadža józe jsou dveře otevřené – každý může přijít, kdokoli, a dostat realizaci. Protože Já věřím v kolektivitu. Tento kolektivní život vám určitě dá to, k čemu se Buddha dostal osobním individuálním úsilím. Ale zde také selháváme, protože neumíme být kolektivní. Individualismus je pořád kolem nás. Každým coulem přemýšlíme individuálně. Kdekoli fungovala kolektivita, Sahadža jóga prosperovala. A všude, kde nefunguje, je problém. Proto je velmi důležité, abychom se zamysleli sami nad sebou, podívali se na sebe a zjistili, nakolik jsme kolektivní. Těšíte se z kolektivity nebo ne? Jste zaměřeni na kolektivitu nebo ne? Jakmile jsem pomyslela na Cabellu – to místo, které jste viděli, s představou udělat tam u řeky pro vás malý ášram, lidé hned řekli: „Matko, bude v pořádku, když si tu koupíme vlastní domy?“ Hned. K čemu? A pak Mi budou volat: „Matko, prosím, přijď ke mně domů na večeři. Prosím, přijď do mého domečku na čaj.“ – Nemám zájem.

Takže dokud se v Sahadža józe skutečně nestanete kolektivními v každém směru, nemůžete stoupat ani se sami očistit, nedokážete se sami vyčistit. To On nevyslovil, ale určitým způsobem to přece sdělil, protože řekl: „Buddham šaranam gaččhámí.“ Nejprve se odevzdám své seberealizaci. Pak řekl: „Dharmam šaranam gaččhámí,“ což znamená, odevzdávám se dharmě, která je ve mně. To je spiritualita – duchovnost. A za třetí řekl: „Sangham šaranam gaččhámí.“ Sangha znamená kolektivitu, odevzdávám se kolektivitě. Ale On v té době nevěděl, jak dávat realizaci hromadně. Tak dostal učedníky, kteří si museli oholit hlavu, ať král či královna, kteří museli nosit jen jedno oblečení, muži i ženy, kteří museli mít jen jednu rohož na spaní ve velké hale. Žádný manžel a manželka, žádné manželství, nic. A museli ve vesnici vyžebrat jídlo a živit gurua a také sami jíst tu stravu, ať už byla dostatečná nebo ne. To v Sahadža józe není. V Sahadža józe je od samého začátku všechno příjemné a vy byste měli být v Sahadža józe naprosto radostní lidé. To tam je. Ale radost z kolektivity – pokud nevíte, jak se z ní těšit, pak nemůžete stoupat, protože není jiné cesty. Co je to – jiné pokání? Pro některé lidi dokonce i kolektivita je pokání, dokud se z ní nezačnou těšit. A jsou dost otravní: „To není dobré,“ jsou velmi kritičtí. Někteří bydlí v ášramu a pořád něco kritizují. „To není dobré. Nelíbí se mi to, nelíbí se mi tamto.“ Zde tedy, s plným vědomím – chci říci, nemůžete být zhypnotizováni. Pokud jste zhypnotizováni, pak můžete žít, jak chcete. My se však s plným vědomím a plným pochopením musíme stát kolektivními. To je jedno z řešení pro naše očištění. Můžeme to říct asi takto – dejme tomu, že mám špinavé ruce, půjdu ke kohoutku a zjistím, že tam vytéká jen jedna kapka vody, takže se nemůžu umýt. Tak jdu jinam, tam také není žádná voda. Ani na třetím místě není nic k dispozici. Nakonec dojdu na místo, kde najdu nějakou vodu. Pak se umyji úplně, protože vím, že nenajdu vodu nikde jinde. V Sahadža józe jste však ponořeni do vody kolektivity. Pokud se těšíte kolektivitou a umíte v ní plavat, neexistuje žádný problém.

Buddha, jak víte, pracuje na naší pravé straně, na naší Ádžně. Je velice překvapující, že božstvo jako On, má pracovat na pravé straně. Pro pravou stranu řekl, že bychom měli být odpoutaní a bez přání. Myslím, že by nikdo nepracoval, kdyby neměl žádnou touhu ani žádnou možnost, jak na tom něco vydělat, v běžném slova smyslu. Musíte však pracovat „nežádostivě“. Teprve pak můžete zvládnout pravou stranu – velmi symbolické. Za normálních okolností jsou pravostranní lidé extrémně hubení, ale Buddha je velmi tlustý. Za normálních okolností jsou pravostranní lidé extrémně vážní; i když je polechtáte, nebudou se smát. Ale Buddha se směje pořád, obě ruce má v této pozici a baví se. Porovnejte si ten rozdíl. Takže pokud fungujete bez touhy, teprve potom může být dosaženo stavu, že se budete po celou dobu smát. Ale ti, kteří mají pocit, že „dělají tu práci“ s nějakým přáním… Myslím, že někteří jsou na velmi nízké úrovni, chtějí vydělat, jiní zase to či ono; nesmysl, který stále pokračuje. Stává se to však čím dál subtilnější. Jak se vy sami stáváte subtilnějšími, i touhy začínají být stále subtilnější a subtilnější. A pokud nejste opatrní, tak to prostě přijde. Pak On, který je umístěn na pravé straně, půjde k levé straně. On je ten, kdo řekl, že na pravé straně musíte být bez přání. Jaký rozdíl! Obzvláště na Západě jsem viděla, že lidé udělají něco málo a jsou z toho vedle. Co udělali? „Zvedl jsem lžíci.“ A s tou lžící si sednou. A jsou překvapeni, když vidí, že Já unavená nejsem. Ale Já nedělám nic. Chci říci, že nemám žádné touhy. Vlastně nikdy nedělám nic, Já jsem prostě Niškrija, nedělám nic. Takže, když se stanete tímto nástrojem, odevzdaným nástrojem, když víte, že neděláte vlastně vůbec nic, pak dosáhnete mistrovství na pravé straně. Jak dosáhnete mistrovství? Neděláte nic, ano? Jdete do obchodu a dostanete jackpot, aniž byste cokoli dělali. Netoužíte po ničem a najednou zjistíte, že to, na co jste nikdy nepomysleli, je před vámi, sedí tam, máte to k dispozici, prostě to máte. Takže, když budete fungovat s touhou něco dokázat, bude to také mít reakci. Každá akce má reakci. Ale činnost bez touhy nemůže mít reakci, protože touha už neexistuje, dejme tomu. Když, řekněme, někde na cestě zabloudím, nikdy nejsem znepokojená, protože tam možná mám být. Řekněme, že chci nebo musím koupit něco, jako řekněme zámek, například. Takže lidé… musím to koupit, víte, to je něco jiného než toužení. Chci říci, že jsem najednou dostala nápad, zkrátka jsem řekla: „Musím žít v Itálii, tak musím koupit dům.“ Ukázali Mi nějaký zámek. A vyšlo najevo, že to není ono. Dobrá, nevadí. Pak druhý a všichni byli unešení. „To musíte koupit za každou cenu.“ Mně se to místo nijak zvlášť nelíbilo, ale řekla jsem: „Dobrá, ať se jejich touha splní.“ Nicméně nakonec všichni potřebovali někde bydlet a museli koupit další dům, který koupit nechtěli. Měla jsem velkou radost, protože Já jsem netoužila po ničem, a ukázalo se, že je to to nejlepší. Protože Mně se vždycky stane to, co je pro Mě nejlepší. Ať se Mi přihodí cokoli, vím, že je to to nejlepší, že je to všechno pro Moje dobro, pro dobro Sahadža jógy.

Když někdo kritizuje Sahadža jógu, je to velmi dobré, skvělé. Jako třeba v Indii, hned zpočátku, byl jeden časopis, kde Radžníš použil někoho, aby mluvil proti Mně. Ta paní však ukradla několik Mých fotografií a dala tam i ty fotografie a celá Moje rodina se velice zlobila. Moji bratři a Můj manžel chtěli ty noviny žalovat. Řekla jsem: „Představa, že ty noviny žalujeme, se Mi nelíbí.“ Takže, když jsme měli první program v Dillí, bylo tak přeplněno, že jsem si ani nemohla vzít dovnitř auto. Musela jsem proto… chci říci, že venku bylo také plno a před halu se musely dát reproduktory. Zeptala jsem se lidí, jak to, že tam jsou. Řekli: „Viděli jsme vaše fotografie v Illustrated Weekly a udělaly na nás velký dojem.“ Nikdy nic nečetli, ani slovo, a všichni tam byli. Jeden z nich je Harsh a spousta jich přišla odtamtud, jen proto, že viděli tu fotografii. To, že ukradla tu fotografii, bylo tedy pro naše dobro. Chci říci, že normálně bychom bývali zaplatili spoustu peněz, abychom něco zveřejnili, a takto to tam bylo zdarma. A pak ti lidé, víte, Moji příbuzní, zjistili, že ten časopis byl na šest měsíců zastaven, museli se dostat do hrozné ztráty. Ani to jsem si nepřála. Když jste bez přání, jste šťastní, protože nejste nikdy zklamaní, nikdy nejste nervózní. Takže být „bez přání“ neznamená, že se stanete někým absurdním či asketickým a podobně, ale že nic neočekáváte. „Pokud se zachovám takto, stane se toto. Pokud se zachovám takto, bude toto.“ Nemějte starosti, dělejte to, co chcete. Měli byste vědět jedno – že se vám nemůže stát nic zlého. A pokud se vám děje něco špatného, je s vámi něco špatně. Řeknu vám něco jiného. Tentokrát, poprvé, jsem lehce upadla, trochu, ne moc. Tak řekli: „Už nemůžeš vycházet z domu. Nemůžeš se hýbat, protože prší a dostaneš artritidu.“ Já nikdy nic podobného dostat nemohu, ale nevadí. Takže jsem byla přinucena zůstat doma a napsala jsem tam knihu. Bylo dobře, že jsem upadla. Jinak by bývali řekli: „Jeď s námi, pojeď!“ Celá Moje rodina tam byla na dovolené. Díky bohu. Získala jsem čtyři – pět dnů, abych napsala tu knihu. Takže využijte všechna zklamání co nejlépe. Pokud přijde nějaké zklamání, jen se usmějte a vězte, že je to pro vaše dobro, abyste objevili něco nového, abyste našli něco lepšího. Ale podmíněnosti jsou velmi silné. Proto říkám: „Buďte v kolektivu.“ Například máme Indy, máme Francouze, máme to a ono a to všechno. Všechny jejich podmíněnosti jsou pořád kolem nich. Indové musí mít indické jídlo, kamkoli přijedou. Je to velmi obtížná situace. V tomto jste vy lepší, vy jíte všechno… Jíte dokonce i chudou indickou stravu. Sama nemám moc ráda indickou stravu, není moc výživná. Je chutnější, ale není výživná. Ale vám vůbec nevadí jíst jakoukoli stravu, to je na vás dobré, vaše touhy jsou však jiné, trochu odlišné, což sami velmi dobře víte, nemusím vám to říkat.

Například jsem říkala ženám, aby s sebou nevozily příliš mnoho kosmetiky a těžkých věcí, ale kamkoli přijedou, muži si málem polámou ruce při zvedání jejich obrovských kufrů. Neříkám teď, že byste měli chodit na veřejnosti neupravení, ale co se tohoto týče, omezte to na minimum. Nebo jinak – soutěžíte s lídrem – vždycky tam někdo bude. Zjišťuji však, že na Západě to není ani tak kvůli jídlu, ale kvůli domu, a to i v Indii. Pokud si vezmete indickou ženu nebo Řekyni, bude se snažit udržet si manžela jen pro sebe, to je běžná věc, viděla jsem to. Jsou podobné Indkám, zkazí manželův vzestup a svůj také. To je fakt. A jsou velmi dominantní. Indické ženy nebudou dominantní, ale budou se snažit vést manžela k tomu, aby měl další dům, který bude jejich vlastní. Ale ony neznají… Indové neznají kolektivitu, jsou velmi individualističtí. Teď se Sahadža jógou se ovšem postupně učí, jak být s druhými jedním. Někteří lidé jsou navíc kulturně odlišní, takže lpí na své vlastní kultuře. Samozřejmě, že to, co je dobré v každé kultuře, by se mělo přijmout, protože všechno, co patří k univer- zální kultuře, je v Sahadža józe. Je však tolik věcí, kde právě kvůli svým podmíněnostem klopýtáme. A to je důvod, proč jsme ve stejné době měli další velkou inkarnaci – Mahávíru, který poukázal na to, jaké tresty postihnou lidi, kteří zabřednou do svých podmíněností. Chci říci, že mluvil o hrozných věcech. Co se stane s lidmi, pokud mají podmíněnosti, kde skončí, jaká bude jejich situace, do jakého pekla se dostanou, to bylo popsáno. Hrozné věci. Já o tom samozřejmě dnes mluvit nebudu. Jednu věc však Buddha a všichni jeho současníci, například Buddha, Kabír a další, měli společnou, Kabír ne tolik jak Buddha, – že je lepší raději nemluvit o Bohu, ale o abstraktním, beztvarém. Protože nejhorší podmíněnost tehdy byla, že jakmile začali uctívat nějaké božstvo nebo něco podobného, stali se úplnými otroky uctívání. Podobně Mohamed Sáhib mluvil o Nirákar. Ale ti dva šli ještě dál a říkali: „Neexistuje žádný Bůh, teď je lepší nemluvit o Bohu, lepší je dostat realizaci.“ Zpočátku jsem dělala totéž. Říkala jsem: „Získejte svou seberealizaci.“ Protože kdokoli může začít tvrdit: „Já jsem Bůh.“ Takže oni nikdy nemluvili o Bohu, vůbec, a celou dobu říkali: „Neexistuje Bůh, ale vaše vlastní Já.“ Vlastně to tabuizovali – nazývali to Nirišvarás, Nirišvarvád. Oni nevěřili – žádný z těch dvou nevěřil v Boha, ale v seberealizaci. Věděli, že musím přijít Já a říct vám o tom.

Takže Buddha hovořil o budoucím Buddhovi, kterým je Maitréja. Ma je matka, která je ve třech formách: Mahákálí, Mahálakšmí, Mahásarasvatí. Pokud požádáte jakékoli buddhistu, aby se zeptal na otázku Maitréji, dostane svoji realizaci právě takto. Takže On mluvil o Maitréjovi, protože věděl, že když Maitréja přijde, bude muset lidem říct o Íšvarovi. Podle nich lidé nedosáhli té úrovně, aby se jim mohlo říct o Íšvarovi. A tak řekli, že Bůh neexistuje, jen aby vyzdvihli seberealizaci, Átmagjan, znalost o vašem vlastním Já, o seberealizaci. A první buddhisté prý… samozřejmě to byli bhikšukas, asketové, měli však zkušenost s chladným vánkem Ducha svatého, stejně jako, myslím, gnostikové. Bylo jich však jen velmi málo. Nebylo jich tolik jako vás, byli však na velmi vysoké úrovni, protože všichni prošli hrozným pokáním. Takže jejich kvalita byla velmi vysoká, a protože rozdíl mezi nimi a ostatními lidmi, co se týče kvality, byl tak velký, nemohli na ostatní udělat dojem, a tak to prostě odumřelo, řekla bych. Ale ještě jsme měli Zen, kde Vidditama, další učedník Krista… vlastně Buddhy, získal odezvu. A Tao. Tyto dva směry vyjadřují Buddhovy ideály o Sahadža józe. Tao není nic jiného než Sahadža jóga. Tao ukazuje, jakým způsobem se vše vypracovává, a zenový systém – Zen znamená dhjánu. Takže oni také věřili ve zvedání Kundaliní. Tehdy ještě netloukli nikoho po páteři, ale později začali lidi bít do páteře holí, aby je uvedli do dhjány. Takže Tao i Zen jsou odnože téhož buddhismu v pravém slova smyslu, řekla bych. Mluví o vzestupu, nikoli o Íšvarovi, o Bohu, ale se stejným cílem – stát se Buddhou. Oba ty směry však také odumřely. Setkala jsem se s nejvyšším mistrem Zenu, který za Mnou přišel pro vyléčení. Zeptala jsem se: „Jak to, že jste vůdce, vždyť vy nejste ani kašajapa?“ Kašajapa je ten, kdo je realizovaná duše. A tak Mi řekl – přiznal Mi, že měli celkem jen dvacet šest kašajapů a teprve od šestého století to začalo, a že jich bylo jen velmi málo a vymřeli. To znamená, že máte velké štěstí, že vy všichni jste realizovaní. Takže pro nás je naším „banyánovníkem“ kolektivnost. Musíme ze sebe vytvořit jemnější bytosti, které mají být v jednotě s kolektivem. Je to velmi příjemné a krásné. Ti, kteří to nedokážou, nemohou v Sahadža józe růst, jsou otravní, vytvářejí problémy a všechny obtěžují. Mají špatnou pozornost a nikdo neví, jak to s nimi vlastně je. Buddhovo poselství tedy samozřejmě je nerozvíjet ego. Ale jak to udělat? Především, ať už děláte cokoli, musíte si říci: „Nedělám to já. Ten, kdo to dělá, je Matka.“ Nebo: „Bůh je ten, kdo to dělá, já nedělám nic.“ Pokud však máte pocit, že pro Sahadža jógu něco děláte, je lépe přestat to dělat. Měli byste si říct: „Ne, jen mi to přišlo do cesty. Já jen… já jsem nedělal nic. Jen jsem tam byl.“ To je všechno. V tom případě jste dosáhli velmi mnoho. Druhá věc je touha, dokonce i přání čehokoli, té nejmenší či největší věci, nebo i láska k dětem, láska k ženě, všechny ty věci, které jsou „moje“. Všechny ty touhy, pokud nejsou splněny a vás to znepokojuje, pak musíte vědět, že je s vámi něco špatně. Pokud však chápete smysl kolektivity, dokážete stoupat velmi rychle. Řekla bych, že Indové jsou ohromně zbožní, disciplinovaní lidé, svým způsobem, ale schází jim smysl pro kolektivitu. Pokud by se přiblížili kolektivitě, mohli by stoupat velmi rychle. Jediný národ, který je podle Mě velmi dobrý, je Rusko. Díky komunismu jsou kolektivní a bez přání, protože podle komunistických idejí byly všechny jejich touhy splněny, nemohli si nic vybírat. A také byli kolektivní. Komunismus svým způsobem vyhovoval lidu, ne vládě. Zatímco demokracie naopak vyhovuje vládě, aby mohla vydělávat peníze, ale veřejnost trpí.

Takže my jsme lidé, kteří dosud nedokázali poznat význam kolektivity. Řekla bych, že na Západě se kolektivnost vyvíjí rychleji, mnohem rychleji, bezpochyby, ale je tu více „žádostivosti“. Jako kdyby tu někdo měl zuby a někdo jiný jídlo. Pokud dokážeme vidět sami sebe takové, jací jsme, a zkusíme pochopit, že buď budeme mít tento, nebo onen problém, pokud byste prostě dokázali nějak neutralizovat tento jednostranný problém, mohli byste tam být. Protože pokud vyřešíte jeden, můžete jít k jinému, od jednoho k druhému. Jen stát ve středu a pozorovat: „Jaké jsou moje touhy?“ Spočítejte je jednu po druhé. Chci říct, že musím-li přemýšlet, co je moje touha, jsem bez myšlenek. Opravdu, moje pozice je hrozná. Když mám myslet na to, co bych si měla přát, zůstanu bez myšlenek. Byla jsem… čas od času jsem si říkala: „Vyvinu si nějaké ego.“ Nevím však, odkud začít. Musím mít nějaké ego, koneckonců, každý je má, tak proč ne Já? Nevím však, jak je spustit. A pak tu máme také ty podmíněnosti z rozvíjení té strašlivé věci nazývané pocit viny. Chci říci… Já…tohle je další… za časů Buddhy myslím ten problém nikdo neměl. Cítit se provinile je moderní technika, je v tom nějaký druh modernismu, protože nevím, jak to vzniklo. A vyhnat tu hroznou moderní věc zvanou „vina“ je něco, co se opravdu stalo Mým údělem, ne v době Buddhy, On to nikdy neřešil. Jinak by Mi vydláždil cestu, ale to neudělal. Nechal na Mně vyčistit vaši levou Višuddhi a Moji také, pořád Mě tady bolí. Takže tu hroznou věc, obzvlášť v západní mysli, neboť Indové žádný pocit viny nemají, je třeba překonat. Jak víte, oba – Buddha i Mahávíra – podporují Ádžňa čakru. Takže pokud máte mít velmi čistou Ádžňa čakru, pak na jedné straně byste měli být „nežádostiví“, měli byste odpustit, „kšam“. Kšam je bídža mantra „odpouštím“, bídža mantra pravé strany. Kšam, odpouštím. A levá strana je „ham“. Levostranná osoba má vždy pocit: „Ach, nejsem k ničemu.“ Musí si říkat: „Ne, já jsem dobrý. Ham – já jsem.“ Takže ham a kšam, to jsou dvě bídža mantry, které musíme říkat. Samozřejmě, pokud je říkáte, budou působit, protože vaše prány se teď koneckonců staly pranávami, váš dech se stal osvíceným. Sice dost slabě, řekla bych, ale to nevadí. Vaše mantry mohou působit. Tyto dvě bídža mantry musíte použít k vyčištění vaší Ádžni. Ale Mahávíra má řešení. Když budete po realizaci mít napadenou Ádžňu, dostanete hrozné bolesti hlavy. To je Mahávírův styl. Uděláte něco špatného, postihne vás trest. Začnete něčemu propadat, jste potrestáni. Jdete proti Sahadža józe, jste potrestáni. Já nedělám nic, je to Mahávíra, který pracuje souběžně. Když se pokusíte být příliš mazaní, přelstí vás.

Takže ty dvě síly pracují zprava doleva a zleva doprava. Přetížíte-li pravou stranu, pak vás těžce zasáhne levá. Přetížíte-li levou stranu, pak vás těžce zasáhne pravá. Obojí je podobné, opravdu podobné útokům s hroty na obou stranách. Jeden hrot říká: „Neměj touhu.“ Dobře, máte touhu – jste potrestáni na této straně. Stejně jako někteří lidé říkají: „Musím mít děti, musím mít děti.“ Dáte jim děti a řeknou: „Matko, proč jsi mi dala to hrozné dítě? Je to takový hrozný spratek!“ Pak někdo řekne: „Matko, dej mi paní, řekněme, z Maháráštry.“ Nedávno jsme měli takový případ. Příliš žadonil: „Matko, dej mi nějakou paní z Maháráštry.“ A skutečně přišel trest zvláštního stylu. Řekli: „Už nikdy z Maháráštry.“ Ona skutečně byla… Nikdy jsem v Maháráštře neslyšela o takové ženě. Hrozná. Protože on na tom tak trval, tak to měl, a pak řekl: „Z Maháráštry už ne, baarpre baap.“ „Ne, ne,“ řekla jsem, „všechny jsou vynikající. To byl výjimečný případ, přišla prostě jako tvůj trest.“ Když tedy máte nějaké touhy, pokud překročíte určitou hranici, Mahávíra vás potrestá, méně či více. Nebo například, do Londýna přijel hošík, velmi nabubřelý, a chtěl koupit něco na sebe. Vzala jsem ho do obyčejného obchodu a měli tam velmi pěkný kabát ze stoprocentní vlny a podobně. Nechtěl ho koupit. „Chci jít do velké prodejny.“ Řekla jsem: „Dobře. Ale já nejdu.“ Poslala jsem jeho otce. A on se vrátil se syntetickým kabátem z té prodejny, aniž by věděl, že je ze syntetiky, protože on by si z obyčejného obchodu nic nekoupil. Takže ve velkém obchodě mu pěkně dali velkou cenu a dostali tohle. Každou minutu musí sahadžajogíni vědět, že poblíž sedí Mahávíra. Také je tu Buddha, který vám naznačuje: „Nedělej to. Neměj tolik přání.“ Dává vám omezení, ale pokud neposlechnete, v pořádku, je tu Mahávíra, aby vás napravil. Až do okamžiku, kdy odejde. Pak vás začne bolet hlava a řeknete: „Matko, proč mě bolí hlava?“ Koledoval sis o to. Je to tak strojově automatické, že coby sahadžajogíni musíme být velmi opatrní. Takže po dnešku bychom měli pochopit, že se všichni máme stát kolektivními z hloubi duše. Neměli bychom nevražit nebo neustále na všechno reptat. Naopak, kolektivitu bychom si měli užívat. Druhá strana kolektivnosti však znamená, že bychom neměli zkoušet kolektivitu zneužívat. Jinak budete mít problémy. Viděla jsem, že někteří lidé nevědí, jak používat koupelny. Když jste kolektivní, musíte respektovat kolektivitu ostatních. Kvůli vaší přítomnosti nesmí jiná osoba ani náhodou trpět a ani by se neměla cítit nějak pohaněna nebo obtěžována. Když jste v kolektivu, mělo by to být takové, že jiná osoba by se vaší společností měla těšit, užívat si, že jste tam. To je něco, kde nemusí být žádný problém. Ale pokud jste nároční a stále něco požadujete a neustále myslíte na sebe, nemůžete vůbec být kolektivní, ani náhodou. Budete za to ale trpět, automaticky budete trpět. Pokud si to uvědomíte a správně to pochopíte, vaše Ádžňa se vyřeší. Stejně jako hněv. Někteří lidé se stále chvástají: „Jsem na něj naštvaný.“ Chvástají se tím. Tak ten hněv prostě přeměňte v odpuštění a uvidíte, že ten člověk, místo toho, aby vás dostal do problémů, se sám dostane do problémů.

Hněv rozruší vás, ale odpuštění automaticky rozhodí jeho. Je to největší zbraň, jakou máte – odpuštění. A tohle se ukazuje na Buddhově povaze po celou dobu. A to vám dá sebeúctu, takže vás nic nevyvede z rovnováhy, víte. Tak jako loď musí být schopna plavby po moři. Pokud necháte loď vyplout na moře a ona se rozbije, jaký má pak smysl stavět loď? Jaký má smysl sahadžajogín, který je v každém okamžiku vyveden z rovnováhy? Musíte být způsobilí k plavbě, a pokud jste schopni plavby, nic vás nemůže rozrušit. Dobrá. Slon se prochází a psi štěkají – v pořádku, nechte je štěkat. Co na tom záleží? Slon se takto podívá stranou, někdy nabere trochu vody a požehná je tou vodou. „Tak dobře. Uklidněte se, aby se vám zchladila hlava.“ To vám dá sebeúctu a budete vědět, kdo jste – mnohem výše než ostatní. A takto je možné zbavit se ega, což je obrovský problém, podle vás lidí. „Matko, jak se dá zbavit ega?“ Egu lze říci: „Odejdi!“ Když to „jáství“ odejde pryč, pravé Já stoupá. Kvůli čemu by se člověk měl cítit zraněn? Kvůli čemu by se měl cítit špatně? Kvůli čemu by měl urážet jiné? V pořádku, jste podvedeni, dobře, ale alespoň že vy jste nikoho nepodvedli, radujte se. Jakmile jste však bez ega, znamená to, že jste se odevzdali. Nikdo vás nemůže podvést. Chápete to? Nikdo vás nemůže podvést, protože existuje vyšší síla, která se o vás stará. Takto bychom měli chápat Buddhu. Takto bychom měli znát Buddhovy kvality v sobě. Takto může být rozpuštěno naše ego. Když říkáte: „Matko, odevzdáváme se Ti,“ znamená to jen, že tomu hroznému egu dáváte navěky dovolenou. Tohle to znamená. Takto ego zmizí. Myslím, že právě teď jsou všechny vaše Ádžni nějak otevřeny, u většiny z vás. A pak se budete všemu smát, budete si ze sebe dělat legraci. Jenom se ze všeho těšte! Kéž vám Bůh žehná.