Šrí Buddha púdža,  31/05/ 1992, Shudy Camp, Velká Británie

Dnes jsme se zde shromáždili, abychom provedli Šrí Buddha púdžu. Nevím, kolik z vás četlo o Buddhově životě a jak nakonec dosáhl svého osvícení. Nevím, kolik z vás ve skutečnosti vidělo buddhisty, nebo se s nimi setkalo, – s těmi, co sami sebe nazývají buddhisti. Tak jako v každém náboženství, všichni se ztratili v nějakém druhu fundamentalismu, protože nikdo z nich nezískal realizaci. A proto každý zavedl svůj vlastní styl náboženství – dokonce můžete říct, že Tao od Lao-c´ také, nebo Vidditamův Zen – všechny jsou ovocem toho samého. Musíme pochopit, jak poprvé pocítil, že člověk musí hledat něco nad rámec života. Jakmile jsme velice spokojeni s tím, co máme… protože On byl královským synem, měl velmi pěknou ženu, syna a přirozeně každý v takovéto pozici by byl naprosto spokojený. Jednoho dne ale uviděl velmi nemocného muže, uviděl žebráka a také uviděl mrtvého muže. A jak každý pro toho mrtvého naříkal. Nemohl pochopit, jak k tomuto utrpení došlo a k čemu je takovéto utrpení třeba. Tak opustil rodinu, opustil svůj přepychový život, všechno opustil a vydal se hledat Pravdu; tak jako mnoho z vás. Mohl se také ztratit, řekla bych, protože četl všechny Upanišády, a všechny myslitelné knihy, které by Mu řekly, co je Pravda. Nic ale nemohl pochopit. Dal se na naprosté odříkání co se týče jídla, co se týče zábavy, všeho se vzdal. A nakonec ležel pod fíkovníkem a najednou Mu Ádi Šakti dala realizaci, protože byl tak upřímný a byl jedním z těch, co byli označeni pro zvláštní místo ve Virátě. Musel toho dosáhnout. Samozřejmě vám nemusím říkat o Jeho předchozích životech, možná jsem vám už v některých svých přednáškách o tom povídala, jaký byl Jeho předchozí život a jak dosáhl svého vlastního osvícení. Co ale musíme o Jeho životě pochopit, je to, že objevil a vypátral, že příčinou je chtění, že přání je příčinou všeho utrpení. On ale nevěděl, co bylo skutečným přáním, co bylo ryzím přáním, co bylo ryzí touhou. A proto nemohl lidem vysvětlit, že se musí zaměřit na své osvícení prostřednictvím Kundaliní. A protože následoval tak asketický život, stalo se to buddhistickým kodexem.

Nedávno, když jsem byla v Thajsku, jsem četla o Buddhovi a byla jsem překvapená, že buddhističtí mnichové, jejichž označení „bhikku“ ve skutečnosti v sanskrtu znamená někoho, kdo žádá o almužnu, nebo můžete říct žebrák – ale náboženský žebrák. Takže s sebou brával tisíce lidí, minimálně tisíc, bosých, bez jakéhokoliv zajištění potravy, bez jakéhokoliv zajištění pobytu, nic, a museli si zcela holit hlavy, žádné kníry, žádné chlupy na těle. Kromě toho směli nosit jen jeden oděv. Jedny dlouhé šaty si museli takto uvázat a zahalit se, ať bylo chladné období nebo teplé. Nesměli zpívat ani tancovat, ani se jinak čímkoliv bavit. A jídlo bylo vybráno z vesnice, kterou navštívili, cokoliv dostali, jakkoliv toho bylo málo. Cokoliv dostali, bylo uvařeno a nejdřív to nabídli svému guruovi a pak to jedli oni. Představte si tisíc lidí, jak toto dělá, bosých, ve spalujícím žáru nebo v blátě či dešti. Chodívali v jakékoliv roční době, vzdávajíce se všech svých rodinných příbuzných. Dokonce, když manžel i manželka – přidali k buddhistické komunitě, nesměli žít jako muž a žena. Takže, vzdání se všech fyzických potřeb, duševních potřeb, emocionálních potřeb bylo cestou, kterou se snažili následovat, protože řekl, že to způsobuje chtění. Když ale vidíte buddhisty, všechny tyto věci dělají; budete překvapeni, dokonce, i když je někdo králem, tak to dělá. A mnoho králů, kteří se v tom čase připojili – jedním z nich byl Ašóka z Indie. Oblékal se tak, stal se takovým, začal stejným způsobem cestovat a snažil se žít naprosto asketickým životem. Byl to velmi těžký život a mysleli si, že tím, že toto všechno dělají, že získají svoji realizaci. Říká se, že dva Jeho následovníci toho dosáhli, jmenovali se Moggallana a Sariputta. Tito dva lidé získali svoji realizaci. Ale celý to byl naprosto vyprahlý a nanicovatý život, bez jakékoliv zábavy, nebyly dovoleny žádné děti, žádné rodiny. Takže to byl velice osamělý, velmi tvrdý, můžu říct, velmi vyprahlý život.

Ačkoliv se to nazývalo sangha, což znamená kolektivita, ale v této kolektivitě nebylo žádné souznění, protože nesměli moc mluvit, nesměli o ničem diskutovat, řekněme o politice nebo ekonomice nebo o čemkoliv jiném. Mohli mluvit jen o meditaci, o dosahování vyššího života. Takže si můžete představit, jaký druh života museli vést, aby se stali osvícenými. A tato myšlenka pokračovala v tolika náboženstvích, zejména pak začali lidi nutit, aby odnímali peníze jejich vlastníkům, říkajíce, že se musíte všeho vzdát. Samozřejmě, i za časů Buddhy se museli všeho vzdát, aby se mohli přidat do buddhistického kolektivu, ale zde to byla opravdová snaha Buddhy, aby je dovedl k osvícení, aby z nich udělal lidi, kteří vědí o absolutní realitě. To se ale nestalo, a proto se buddhisté rozdělili do různých typů zvláštního buddhismu. Například teď máme jistý buddhismus v Japonsku, kde nebylo dovoleno zabít žádné zvíře. Takže si řekli: „Dobře, nezabíjíme žádná zvířata, ale můžeme jíst mrtvá zvířata.“ Přišli na to, jak to vyřešit. Pak také mohou zabíjet lidské bytosti, protoženení dovoleno zabíjet zvířata, ale můžeme zabíjet lidské bytosti. Takže Japonci se stali odborníky na zabíjení lidských bytostí. Jak lidé najdou skulinky, to můžete vidět velmi jasně. Pak přišel druhý typ buddhismu, kde Lao-c´učil o Tao. Ale Tao je ve skutečnosti… On byl prvním, kdo začal mluvit o Kundaliní. Tao je Kundaliní. Ale také toto bylo pro lidi příliš. Prostě nemohli pochopit, o čem mluví. Ale způsob, jakým se vyjadřoval v malbách, a dalších věcech, jen aby vybočil z onoho druhu tvrdého buddhismu. Ale nějak, navzdory tomu, to nikdy nezapustilo náležité kořeny, a potkala jsem lidi, kteří následují Tao, a vy naprosto nechápete, jak tito lidé následují cestu Kundaliní. Existuje řeka s názvem Jang-c‘, u které – když cestujete, najdete rozmanité věci. Každých pět minut se mění scenérie, nebo na sebe ty nádherné hory berou jinou podobu, a je tam mnoho vodopádů; je to velmi zajímavé. To je Kundaliní. Tao je tato řeka.

Ale říká se, že byste neměli rozptylovat svoji pozornost pokušeními, která jsou okolo. Měli byste je vidět, ale pohybovat se dál. A to je Tao, které zavedl, ale oni se ztratili, protože začali malovat všechny ty věci a věnovali se více umění. Buddha v podstatě nikdy na žádném umění neměl pozornost, nikdy nechtěl mít žádné umění, a nic nechtěl s uměním dělat, řekl, že jedinou věcí, kterou musíte dělat, je instrospekce a jít dovnitř, do hloubi duše, a najít, co je absolutní Pravda. Takže celá věc se takto začala odchylovat. Pak tento zen byl, co se týče Kundaliní, stejně pomatený. Zen začal Vidditama, jeden z Jeho velkých následovníků, v Japonsku. Zen je takový, že dávali, chci říct, někdy i tloukli na záda, na míchu, na čakry a pokoušeli se pozvednout Kundaliní, všemožné hrozné věci. V zenu rozvinuli velice drastické metody, jak zvedat Kundaliní. Přešlo to až do takové krajnosti, že jsem potkala lidi, kteří měli přerušenou míchu. Pak ale Kundaliní nebude v žádném případě stoupat, pokud je mícha… Prosím, dávejte pozor! Odejde jediná žena a pozornost je pryč. Chci říct, když je vaše pozornost tak mizerná… Prosím, dávejte pozor, rozumíte? Když odejde jeden člověk, tak by vaše pozornost neměla jít pryč a prosím, nechoďte dovnitř, abyste vyrušovali. Víte, potíž je, že musíme porozumět, že naše pozornost musí být pevná. Když nějaká žena odejde a vaše pozornost uteče, pak pochopte, že musíte víc meditovat. Prosím, dávejte pozor! Takže, tento Vidditamův zen převzal rovněž velmi odlišnou formu. Setkala jsem se s prezidentem tohoto Vidditamova zen systému a byla jsem překvapena, protože – zavolali Mě, protože byl velmi nemocný. Tak řekli: „Matko, prosím, pomoz mu uzdravit se.“ Zjistila jsem ale, že vůbec nebyl realizovanou duší a nevěděl ani slovo o Kundaliní. Tak jsem řekla: „Jak to, že jste prezidentem, jak to, že jste se stal vůdcem, když neznáte význam Kundaliní?“ Řekl: „Co je Kundaliní?“ Nic nechápal. Řekla jsem: „Co je zen? „Zen znamená meditovat, dhjana.“ Řekla jsem: „Dobře, ale co s tím?“ „Ano, ano, je.“ Chci říct, byl tak zmatený. Pak jsem se ho zeptala: „Vy nejste realizovanou duší, tak jak to, že jste prezidentem?“ Řekl: „Neměli jsme realizovanou duši už věčnost. Pouze po šest století jsme měli nějaké „kašajapas“ – říkají jim „kašajapas“. A potom už jsme neměli žádné realizované duše.“

Tak si jen pomyslete, za jakých okolností jste získali svoji realizaci. Bez toho, abyste cokoliv obětovali, bez toho, abyste se čehokoliv vzdali, bez toho, abyste prováděli jediné z těchto tapasja – pokání. Protože Buddha je „tapa“. V Ádžně jsou tato tři božstva: Kristus, Mahávíra a Buddha. Všichni tři jsou „tapa“. Tapa znamená pokání. Musíte dělat pokání; a pokání – nyní v Sahadža józe, neznamená, že se vzdáte své ženy, nebo se vzdáte svého manžela, vzdáte se dětí, rodiny. Zde tapa znamená meditaci. A pro meditaci musíte vědět, kdy vstát, to by měla být pro sahadžajogíny ta nejdůležitější věc. Zbytek bude pracovat automaticky, a vy porozumíte. Abyste prohloubili svůj růst, musíte meditovat, je to zcela jednoduché. Nemusíte si holit hlavu, nemusíte hladovět, nemusíte chodit bosky, můžete zpívat, tancovat, chci říct, můžete se těšit hudbou. Tam vám dokonce ani nedovolí sledovat drama nebo hru, nebo cokoliv podobného. Je toho tolik, že když uvidíte seznam, tak se opravdu zblázníte, jak tak můžou lidé žít? Ale tam s Ním bylo tisíc lidí, kteří s Ním cestovali a byli tak chudí, že nosili jen hadry. Nakonec šel kolem jeden velký obchodník, uviděl je a pomyslel si: „Co je to za ubohé lidi, jednoduše žebráci. Bůh ví, jsou to malomocní nebo kdo?“ A cítil k nim velké sympatie. A dal jim nějaké jídlo a vše, a přesto nerozpoznal, že to byl „tagata“ – což znamená, že tam kráčel Buddha. Takže nejdůležitější pro Buddhu… samotné „Buddha“ znamená „boddh“, z „boddha“, a „boddh“ znamená rozpoznat skutečnost ve svém centrálním nervovém systému, to je „boddha“. Všichni jste se nyní stali Buddhy, bez toho, abyste se čehokoliv vzdali, protože vše, čeho se On vzdal, byl nesmysl. Byl to mýtus. Jestliže to byl mýtus, k čemu je vzdávat se mýtu? Co záleží na tom, jestli posloucháte hudbu, co záleží na tom, jestli tančíte, je to naprosto jedno.

Tyto myšlenky ale pronikly tak hluboko do oněch lidí, že doopravdy cítíte takovou lítost a takový soucit, když se na ně podíváte – kde se ztratili? Nejedí, mají jídlo jen jednou za čas a hladoví, opravdu vypadají hůř než pacienti s tuberkulózou. Zatímco vy vypadáte skutečně jako růže, nádherně se všichni těšíte životem a vším. Ale pořád ještě člověk musí vědět, že musíme mít tyto Buddhovy principy uvnitř sebe. A principem Buddhy je, že musíme dělat tapa. Tapa neznamená, že byste měli hladovět. Ale také, pokud se o jídlo zajímáte příliš, je lepší, když se trošku postíte. Nikdy jsem neřekla, že byste se neměli těšit hudbou, nikdy. O tom není pochyb, měli byste se jí těšit. Ale měli byste se těšit hudbou, která je pro vaše osvobození, pro vaše probuzení, pro váš vzestup. Neříkám, že byste něco neměli dělat, protože vy sami jste teď Buddhou. Buddhovi by se nemělo nic říkat, On říkal každému, ale Jemu se nic říkat nemělo. Stejným způsobem bych neměla nic říkat já vám. Jde jen o to, abyste porozuměli. Ale někdy jsme opravdu svázáni tolika podmíněnostmi, že jsem zjistila, že je pro lidi velice těžké, aby pochopili, co je to Duch. Duch je bez hranic. Je to neomezený projev božské lásky. Takže když dojde na svobodný projev božské lásky, soucitu, lásky, tak člověk musí pochopit – děláme to, nebo ne? Dokonce i nyní existuje mnoho podmíněností, které v nás stále pracují. Například, někteří z vás jsou takoví: „Náležím k této národnosti, k tamté národnosti, jsem toto, jsem tamto. Jsme na to velmi pyšní. Nemůžeme se směšovat s ostatními lidmi, jsme příliš vyspělí pro druhé lidi.“ Nebo něco podobného.

Nyní jste se stali univerzální bytostí. Takže, jak můžete mít tato hloupá omezení, která jsou – opět – smyšlená? Takže člověk musí být svědkem, pozorovat se a zjistit, jestli máte… Co s ní je? Odveďte ji pryč… Také ohledně vašich dětí musíte pochopit, víte, což je velmi důležité – jak se chovají, jestli nejsou agresivní, nebo jak se chovají. To je velmi důležité, protože jsou také Buddhové, jsou také realizovanými dušemi. Mají v sobě ale jisté podmíněnosti a podle těchto podmíněností se chovají. Nuže, takto můžeme vidět, že je v nás světlo. A stane se to, že začneme vidět, co je s námi špatného, a jen to odhodíme. Ale pokud, dokonce i když to vidíte, to nedokážete odhodit, pak si musíte uvědomit, že potřebujete více síly. Takže se musíte naučit, jak si zvednout Kundaliní, jak být po celý čas ve spojení s božskou silou tak, že jste v bezmyšlenkovém vědomí a že uvnitř sebe rostete do hloubky. Narazila jsem na podmíněnosti, které se stále skrývají v „moje“ a „mé“, které jsou stále v sahadžajogínech. Například dřív jsem slýchala, řekněme o Angličanech nebo všech lidech ze Západu, protože teď tady mluvím ke všem západním lidem, že se nestarali o své rodiny, ženy, děti, každý třetí den se rozvádějí, čtvrtý den utíkají s jinými manžely nebo něco podobného. Teď jsem zjistila, že se přilepili, jako lepidlo. Manželka se stala velice důležitou, manžel se stal velmi důležitým. Můj dům se stal velmi důležitým, moje děti se staly velice důležitými. Nejdřív je děti vůbec nezajímaly, teď se na děti přilepí jako lepidlem. Je pro ně nemožné říct: „Podívejte, děti náleží do sanghy, tj. kolektivitě. Nepřemýšlejte, že toto je vaše dítě. Jakmile jednou začnete takto přemýšlet, začnete se ohraničovat a dostáváte se do problémů. Moudrost země také, měla bych říct, velice zmenšuje problémy. Nechceme být rasisty. Znám lidi, kteří nesnáší ty, kteří jsou rasisty, chtějí, aby rasismus zmizel. Jako v Indii jsem viděla, že sahadžajogíni chtějí, aby zmizel celý kastovní systém. Protože je sebezničující.

Tak začneme vidět uvnitř sebe, co je sebezničující. Co zničí mě; pak co zničí moji rodinu; pak co zničí moji zemi a co zničí celý svět? Všechna tato rizika, která jsou pravým opakem vašeho konstruktivního života, začnete je vidět, vidíte svoje vykolejení, vidíte, že jedete vstříc destrukci a můžete to zastavit. A to je velice důležité a jedině možné, když se pokusíte dělat introspekci a meditovat a uvidět, jestli máte tyto kvality. Někteří jsou velmi pyšní na určitou svoji povahu, jako: „Jsem takový, co se dá dělat, Matko? Jsem takový.“ Nikdy víc. Nuže, všechny vaše nádherné kvality byly probuzeny vaší Kundaliní. Ukazuje to, že nic nebylo mrtvé, nic nebylo skončeno, zůstaly všechny neporušeny a když Kundaliní začne stoupat, pouze tyto nádherné kvality probudí. Kromě toho vám na Guru púdže řeknu, co se všechno stalo. Samozřejmě jste museli na Sahasrára púdže zjistit, co jsem vám říkala o vás, že co jste získali – že nemáte ani ponětí o tom, jaké síly jste získali. Na Guru púdže vám ale určitě řeknu, co je to Sahadža jóga. Je to jedna z nejdrahocennějších věcí, kterou by lidská bytost měla znát – před dávnou dobou.

Není to jenom povídání o Bohu, není to pouze o tom říct, že je ve vás božskost, ale aby to účinkovalo. Takže nepotřebujete žádný vědní obor, máte nějaký problém, dobře – dejte bandhan, hotovo. Tak jednoduché. Když něco chcete, jen dejte bandhan, hotovo. Chcete dát realizaci, zvedněte ji, zvedněte Kundaliní. Cokoliv, co můžete dělat díky vědě, můžete dělat díky Sahadža józe. Jsme také počítačem. Někdy něco řeknu, vy na to: „Matko, jak to víš?“ Řeknu: „Jsem počítač, bezpochyby.“ Ale vy všichni jste počítačem, jediná věc je, že musíte rozvinout svoji hloubku. Nyní jste na správné linii, takže nepotřebujeme tuto vědu, která nás může všechny zničit. Všechno může být uděláno prostřednictvím Sahadža jógy. A toto vám vysvětlím na Guru púdže, jak se stanete takto schopnými. Takže, prosím, mějte sebeúctu. Musíte mít sebeúctu a porozumět, že jste sahadžajogíni. Jste především sahadžajogíni a jako sahadžajogíni musíte dosáhnout toho stavu, kdy se stanete naprosto schopnými dělat vše, co dokáže věda, cokoliv, co by někdo zvládl udělat, toto je opravdové „siddhi“, což znamená, že se stanete ztělesněním všech sil. Existují lidé, kteří přijdou a řeknou: „Matko, nemůžeme otevřít srdce.“ Chci říct, neříkám, že máte otevřít srdce chirurgicky. Ale „otevřít mé srdce“ znamená jen vidět, co s vámi není v pořádku. Nedokážete vnímat soucit? Viděla jsem ale lidi, kteří mají otevřené srdce pro psa nebo kočku. Ale někdy nemají otevřené srdce pro své děti. Nuže, jak je možné, že v Sahadža józe nemáte otevřené srdce? Je to nejdůležitější místo, kde je Duch a vyzařuje své světlo, a když vyzařuje světlo, je to první místo, kde vidíte život člověka, který je plný lásky. Takže jak je možné, že je tu problém, že nemůžete otevřít své srdce? Musí to být kvůli tomu, že máte pouze ego, ale žádnou sebeúctu. Takže Buddha je tím, kdo zabíjí ego. Je zabijákem ega. Jak jste viděli, pohybuje se po vašem Pingala nádí a pak přechází a usazuje se na této straně – vlevo. Je tím, kdo dohlíží na naše ego a pokouší se vyrovnat tuto pravou stranu. Především, museli jste vidět smějícího se Buddhu. Je velmi tlustý, a člověk, který je pravostranný, je velmi hubený, nikdy se nesměje, ani se neusmívá. Dokonce nemusí, ani když ho polechtáte.

Takže ukázali Buddhu jako člověka s mnoha dětmi sedícími na Jeho klíně, po celém Jeho těle a všude a On se směje. Takže se jen podívejte, jak ukázali vyrovnanost Buddhy – toho, kdo kontroluje pravou stranu. Takže to, jak kontroluje naši pravou stranu – prostě se nebere vážně. Dělá si ze sebe srandu, dělá si legraci ze všeho. Cokoliv řeknou – například, jak řekl: „Nedívejte se na žádné divadlo.“ Dobře. Já říkám: „Dívejte se na všechny hry.“ Ale přitom se dívejte svým osvíceným vědomím a můžete vidět tu hloupost a těšit se touto hloupostí. Například tato dáma – Elizabeth, byla osmkrát vdaná, nebo tak nějak – devětkrát, nevím, kolikrát byla vdaná, ztratila jsem přehled. Takže tam přišli hloupí lidé – tři, čtyři tisíce, představte si, víc než je vás, stáli všude kolem a byly tam vrtulníky, které sesílaly parašutisty. A každý byl tak unešený; a parašutisté padali na stromy, někdy spadli na lidi. A všechno to bylo v novinách, byla to velká novinka, pro tyto Američany, víte. Takže byste měli vidět tu hloupost. Když můžete vidět hloupost, pak je to v pořádku. Když ale budete jedním z diváků a myslet si: „Ach, co je to za událost… jaké mám štěstí, že jsem mohla vidět tuto dámu, tak nepříznivou ženu, jak odjíždí na líbánky.“ Pak cokoliv vidíte… – jela jsem do Ria a ukázali mi, jaký mívají karneval. Můj Bože! Chtělo se mi zvracet, je to tak odporné. Takže to, jak budete na věci reagovat, záleží na vaší pozornosti. Buddha čitta znamená osvícenou pozornost, to, jak reagujete. Samozřejmě, je-li to něco božského, pak je vaše pozornost uchvácená, naprosto, nedáte ji nikam vedle, nezajímá vás, co se děje v celém světě; máte na tom plnou pozornost. Když je to ale něco hloupého, můžete vidět podstatu; když je to něco vtipného, můžete vidět podstatu. S takovouto pozorností se stane, že vidíte podstatu celé věci, která souvisí s realitou, v porovnání s realitou, je to hloupost. Ve světle reality je to hloupé. Může to být smyšlené, může to být falešné, může to být pokrytecké, všechny možné věci, které nejsou realitou. Pokud jste ale sahadžajogínem, měli byste to být schopni vidět a těšit se tím. Viděla jsem, že děti to dělají velmi přirozeně a do určitého věku rozumějí a pak nevím, co se jim stane. Ale, řekněme, když jsem měla malé děti, chodívaly se dívat na hru o Rámovi – „Ram lílu“. Byly velmi malé, chodily do školy.

Chodily se dívat každý den s naším sloužícím. Všichni sloužící chodívali na Ram lílu, chodívali se dívat a vraceli se zpátky a říkali Mi, jaká to byla legrace. Řekli: „Dnes se Dašaratha a jeho žena spolu tak hádali, a najednou jsme zjistili, že to spolu bojovali dva muži. Prali se spolu.“ Něco takového, a pokaždé Mi líčili celou tu legraci. Ale můj sloužící řekl: „Podívejte na naše…“ říkají jim „drahoušek“ … „drahoušky. Podívejte, jak se tím těšily. Po celý čas se smály, těšily se touto hrou o Rámovi jako my.“ Chápete ten rozdíl? Tyto dívky se smály komičnosti celé věci, zatímco tito chlapíci si mysleli, že jen oni si to opravdu užívali. Takže toto je to porozumění. Když vidíte stejnou věc, jaká je vaše reakce? Záleží to na vaší čittě, na vaší pozornosti, která je osvícená a osvícená pozornost reaguje velice odlišným způsobem než hloupá pozornost, nebo zmatená pozornost nebo pozornost, která je plná negativit. Takže se musí posoudit, jak reagujete. Například, setkala jsem se s jedním divným chlapíkem, který za mnou přišel a řekla jsem: „Proč děláš toto?“ A jeden sahadžajogín řekl: „Matko, to bys neměla říkat.“ Řekla jsem: „Proč?“ „Víš, koneckonců je to jeho náboženství.“ Řekla jsem: „Opravdu, toto je jeho náboženství?“ Tak ten chlapík řekl: „Co je na tom špatného?“ Řekla jsem: „Špatné je to, že nemáš žádnou totožnost. Nemáš žádnou sebeúctu, proto se snažíš malovat a snažíš se ukázat, že jsi toto a tamto, což nejsi. Proč se nestaneš tím, čím jsi?“ A tento chlapík se později stal sahadžajogínem. A toto musíme pochopit, že musíme přijmout to, co jsme – a my jsme Duchem. Jestliže jsme Duchem, tak musíme žít a těšit se a dělat cokoliv, co je nezbytné. Jsou tu ale čtyři věci, které Buddha řekl velice pěkně, které by každý z vás měl říkat každé ráno, myslím – aby porozuměl. Takže zaprvé řekl: „Buddham šaranam gaččámí.“ Odevzdávám se Buddhovi. Což znamená: „Odevzdávám se své probuzené pozornosti, svému probuzenému vědomí.“ Buddham šaranam gaččámí. Je velice důležité vědět, že to říkal znovu a znovu. Pak řekl: „Dharmam šaranam gaččámí.“ To je: „Odevzdávám se své dharmě.“ Dharma není to, co je vně, náboženství, která jsou smyšlená a která jdou do nějaké zvrácenosti. Ale náboženství uvnitř, vnitřní náboženství, tomu se odevzdávám, které je spravedlností, které znáte velmi dobře, které je tím opravdovým uvnitř nás, které nám dává celý hodnotový systém. Třetí věc, kterou řekl: „Sangham šaranam gaččámí.“ To je: „Odevzdávám se kolektivitě.“ Musíte se setkávat. Dělám, co je v Mých silách, abych získala nějaké místo, kde se můžete setkávat, dokonce i na pikniky a podobně, alespoň jednou za měsíc. Sangham šaranam gaččámí je velice důležité, protože pak budete vědět, že jste nedílnou součástí celku; že se mikrokosmos stal makrokosmem; že jste nedílnou součástí Viráty, že jste si toho začali být vědomi. A takto se věci vypracovávají velice rychle, takto pomáháme jeden druhému. Takto odhalíme člověka, který je negativní; takto objevíme, kdo není.

Takto odhalíme člověka, který je egoistický, který není egoistický. Takto odhalíme lidi, kteří vůbec nejsou sahadžajogíny, ale za sahadžajogíny se prohlašují, a jen se jich zřekneme – chápeme. Bez toho, abyste chodili do kolektivu, bez toho, abyste byli kolektivní, nikdy neporozumíte hodnotě kolektivity. Je tak ohromná, dává vám tolik sil, dává vám tolik uspokojení, radosti, že člověk musí v Sahadža józe mít pozornost nejprve na kolektivitě. Dokonce, řekněme, že tu něco chybí, nevadí. Jen se stanete kolektivními. Když přijdete do kolektivu, neměli byste kritizovat ostatní; neměli byste ostatním nadávat. Nenacházejte na nich nedostatky. Ale sami dělejte introspekci a uvědomte si: „Proč, když se každý vzájemně těší, proč se pouštím do hledání chyb? Něco se mnou musí být špatně.“ Pokud jen dokážete položit pozornost sami na sebe, co se týče nedostatků, jsem si jistá, že budete mnohem víc kolektivní, než že když začnete vidět chyby v druhých. K ničemu to není, není k ničemu je vidět. Řekněme, že mám skvrnu na sárí, raději ji vyčistím. Když ale máte skvrnu na sárí vy, k čemu Mi je, že se na ni dívám? Já ji nemohu vyčistit. Vy to musíte udělat sami. Je to jednoduchá věc, velmi praktická a tento druh praktické… Slyšíte mě všichni? Tato praktická věc musí být udělána, abyste porozuměli, že Sahadža jóga je tím nejpraktičtějším; tím nejpraktičtějším, protože je to naprostá realita. Takže se všemi těmito silami, se vším tímto porozuměním, se vší touto milosrdnou láskou si musíte být jistí sami sebou a vědět, že jste po celý čas chráněni, vedeni, je o vás postaráno, jste vyživováni, pomáhá se vám, abyste touto Božskou silou rostli, která je všepronikající.

Nechť vám všem Bůh žehná.