Šrí Buddha púdža: Hledání absolutna, 31/05/1992, Shudy Camps, Velká Británie

Dnes jsme se zde shromáždili, abychom provedli Šrí Buddha púdžu. Nevím, kolik z vás četlo o Buddhově životě a jak nakonec dosáhl svého osvícení. Nevím, kolik z vás ve skutečnosti vidělo buddhisty nebo se s nimi setkalo, s těmi, kdo si říkají buddhisté. Tak jako v každém náboženství všichni se ztratili v nějakém druhu fundamentalismu, protože nikdo z nich nezískal realizaci. A proto každý zavedl svůj vlastní styl náboženství, dokonce se dá říct, že i tao od Lao-c´ nebo Vidditamův zen jsou všechno odnože toho samého. Je třeba vědět, co ho vedlo k pochopení, že člověk musí hledat něco nad rámec života. Jakmile jsme velice spokojeni s tím, co máme… Protože On byl synem krále, měl velmi pěknou ženu, syna a přirozeně každý v takové pozici by byl naprosto spokojený. Jednoho dne však uviděl velmi nemocného muže, uviděl žebráka a také mrtvého člověka. A jak každý pro toho mrtvého naříká. Nemohl pochopit, jak k tomuto utrpení došlo a k čemu je takového utrpení třeba. Tak opustil rodinu, opustil svůj přepychový život, všechno opustil a vydal se hledat Pravdu; tak jako mnoho z vás. Mohl se také ztratit, řekla bych, protože četl všechny Upanišády, a všechny myslitelné knihy, které by Mu řekly, co je Pravda. Nic ale nemohl pochopit. Dal se na naprosté odříkání co se týče jídla, co se týče zábavy, všeho se vzdal. A nakonec ležel pod fíkovníkem a najednou Mu Ádi Šakti dala realizaci, protože byl tak upřímný a byl jedním z těch, kdo byli označeni pro zvláštní místo v těle Viráty. Musel toho dosáhnout. Samozřejmě vám nemusím říkat o Jeho předchozích životech, možná jsem vám o tom povídala už v některých svých přednáškách, jaký byl Jeho předchozí život a jak dosáhl svého vlastního osvícení. Co ale musíme o Jeho životě pochopit, je to, že objevil a vypátral, že příčinou je chtění, že přání je příčinou všeho utrpení. On ale nevěděl, co je skutečným přáním, co je ryzím přáním, co je ryzí touhou. A proto nemohl lidem vysvětlit, že se musí zaměřit na své osvícení prostřednictvím Kundaliní. A protože vedl tak asketický život, stalo se to buddhistickým krédem. Nedávno, když jsem byla v Thajsku, jsem četla o Buddhovi a udivilo mě, že označení buddhistických mnichů jako „bhikku“ ve skutečnosti v sanskrtu znamená někoho, kdo žádá o almužnu, nebo lze říci žebrák, ale z duchovních důvodů. Takže s sebou brával tisíce lidí, minimálně tisíc, bosých, bez jakéhokoli zajištění potravy, bez jakéhokoli zajištění přístřeší, ničeho. A museli si úplně oholit hlavy, žádné kníry, žádné chlupy na těle. Kromě toho směli nosit jen jeden oděv. Jedno dlouhé roucho si museli takto uvázat a zahalit se, ať bylo chladné období, nebo teplé. Nesměli zpívat ani tancovat, ani se jinak čímkoli bavit. A jídlo brali z vesnice, kterou navštívili, cokoli dostali, jakkoli toho bylo málo. Cokoli dostali, bylo uvařeno a nejprve to nabídli svému guruovi a pak to jedli oni. Představte si tisíc lidí, jak toto dělá, bosých, ve spalujícím žáru nebo v blátě či dešti. Chodívali v jakékoli roční době, vzdávali se všech svých rodinných příbuzných. Dokonce, když se manžel a manželka přidali k buddhistické komunitě, nesměli žít jako muž a žena. Takže, vzdání se všech fyzických potřeb, duševních potřeb, emocionálních potřeb bylo cestou, kterou se snažili následovat, protože řekl, že to způsobuje chtění. Když ale vidíte buddhisty, oni všechny tyto věci dodržují! Je překvapivé, že dokonce i když je někdo králem, tak to dělá. A mnoho králů, kteří se tehdy přidali, jedním z nich byl Ašóka z Indie, ten se tak oblékal, stal se takovým, začal stejným způsobem chodit krajem a snažil se žít naprosto asketickým životem. Byl to velmi těžký život a oni věřili, že tím, že toto všechno dělají, získají realizaci. Říká se, že dva Jeho následovníci toho dosáhli, jmenovali se Moggallana a Sariputta. Tito dva lidé získali realizaci. Ale celé to bylo jako naprosto vyprahlý a nanicovatý život, bez jakékoli zábavy, nebyly dovoleny žádné děti, žádné rodiny. Takže to byl velice osamělý, velmi tvrdý, dá se říct, velmi vyprahlý život. Ačkoli se to nazývalo sangha, což znamená kolektivita, ale v této kolektivitě nebylo žádné souznění, protože nesměli moc mluvit, nesměli o ničem diskutovat, řekněme o politice nebo ekonomice nebo o čemkoli jiném. Mohli mluvit jen o meditaci, o dosahování vyššího života. Takže si umíte představit, jaký druh života museli vést, aby se stali osvícenými. A tato myšlenka pokračovala v tolika náboženstvích, zejména pak začali lidi nutit, aby brali peníze od usedlíků z vesnic, s tvrzením, že je třeba všeho se vzdát. Samozřejmě, i za časů Buddhy se museli všeho vzdát, aby se mohli přidat do buddhistického kolektivu, ale zde to byla opravdová snaha Buddhy, aby je dovedl k osvícení, aby z nich udělal lidi, kteří vědí o absolutní realitě. To se ale nestalo, a proto se buddhisté rozdělili do různých typů podivného buddhismu. Například teď existuje určitý buddhismus v Japonsku, kde nebylo dovoleno zabít žádné zvíře. Takže si řekli: „Dobrá, nezabijeme žádná zvířata, ale můžeme jíst už zabitá zvířata.“ Přišli na to, jak to vyřešit. Pak také mohou zabíjet lidské bytosti, protože není dovoleno zabíjet zvířata, ale zabíjet lidské bytosti lze. Takže Japonci se stali odborníky na zabíjení lidských bytostí. Jak lidé najdou skulinky, to můžete vidět velmi jasně. Pak přišel druhý typ buddhismu, kde Lao-c´učil o tao. Ale tao je ve skutečnosti… On byl prvním, kdo začal mluvit o Kundaliní. Tao je Kundaliní. Ale i toto bylo pro lidi příliš. Oni prostě nemohli pochopit, o čem mluví. Ve svých malbách a dalších věcech se však projevoval tak, aby vybočil z onoho druhu tvrdého buddhismu. Nějak to však, navzdory tomu nikdy nezapustilo náležité kořeny a potkala jsem lidi, kteří následují Tao, a vy naprosto nechápete, jak tito lidé následují cestu Kundaliní. Existuje řeka s názvem Jang-c‘, u které, když cestujete, vidíte rozmanité věci. Každých pět minut se mění scenérie nebo na sebe ty nádherné hory berou jinou podobu a je tam mnoho vodopádů; je to velmi zajímavé. To je Kundaliní. Tao je tato řeka. Říká se však, že byste neměli rozptylovat pozornost pokušeními, která jsou okolo. Měli byste je vidět, ale pohybovat se dál. A to je tao, které zavedl, jenže oni se ztratili, protože začali všechny ty věci malovat a věnovali se více umění. Buddha v podstatě nikdy na žádném umění neměl pozornost, nikdy nechtěl mít žádné umění, nechtěl mít s uměním nic společného, řekl, že jedinou věcí, kterou je třeba dělat, je introspekce a jít dovnitř, do hloubi duše a zjistit, co je absolutní Pravda. Takže se to celé začalo takto odchylovat. No a ten zenový systém, co se týče Kundaliní, byl stejně zmatený. Zen založil Vidditama, jeden z Jeho velkých následovníků, v Japonsku. Zen je takový, že dávali, chci říct, někdy i tloukli po zádech, na míchu, na čakry a pokoušeli se pozvednout Kundaliní, všemožné hrozné věci. V zenu rozvinuli velice drastické metody, jak zvedat Kundaliní. Přešlo to až do takové krajnosti, že jsem potkala lidi, kteří měli přerušenou míchu. Pak ale Kundaliní v žádném případě nevzestoupí, pokud je mícha… Prosím, dávejte pozor! Odejde jediná žena a pozornost je pryč. Chci říct, když je vaše pozornost tak mizerná… Prosím, dávejte pozor, rozumíte? Když jeden člověk odejde, nemělo by vám to narušit pozornost. A prosím, nechoďte dovnitř, abyste vyrušovali. Víte, jde o to, že musíme pochopit, že naše pozornost musí být pevná. Když nějaká žena odejde a vaše pozornost uteče, pak pochopte, že musíte víc meditovat. Prosím, dávejte pozor! Takže, tento Vidditamův zen nabral rovněž velmi odlišnou formu. Setkala jsem se s představeným tohoto Vidditamova zen systému a byla jsem překvapena, protože – zavolali mě, protože byl velmi nemocný. Takže řekli: „Matko, prosím, pomoz mu uzdravit se.“ Zjistila jsem ale, že vůbec nebyl realizovanou duší a nevěděl ani slovo o Kundaliní. Tak jsem řekla: „Jak to, že jste tu nejvyšším, jak to, že jste se stal vůdcem, když neznáte význam Kundaliní?“ Řekl: „Co je Kundaliní?“ Nic nechápal. Řekla jsem: „Co je zen?“ „Zen znamená meditovat, džňána.“ Řekla jsem: „Dobře, ale co s tím?“ „Ano, ano, je.“ Chci říct, byl tak zmatený. Pak jsem se ho zeptala: „Vy nejste realizovanou duší, jak to, že jste zde nejvyšším?“ Řekl: „Neměli jsme realizovanou duši už věčnost. Pouze po šest století jsme měli nějaké „kašjapa“ – říkají jim „kašjapa“. A potom už jsme neměli žádné realizované duše.“ Tak si jen uvědomte, za jakých okolností jste získali realizaci. Aniž byste cokoli obětovali, aniž byste se čehokoli vzdali, aniž byste prováděli jediné z těchto tapasja – pokání. Protože Buddha je „tapa“. V Ádžně jsou tato tři Božstva: Kristus, Mahávíra a Buddha. Všichni tři jsou „tapa“. Tapa znamená pokání. Musíte dělat pokání; a pokání, nyní v Sahadža józe, neznamená, že se vzdáte své ženy, nebo se vzdáte svého manžela, vzdáte se dětí, rodiny. Zde tapa znamená meditaci. A pro meditaci musíte vědět, kdy vstát, to by měla být pro sahadžajogíny ta nejdůležitější věc. Zbytek bude pracovat automaticky a vy porozumíte. Abyste prohloubili svůj růst, musíte meditovat, je to zcela jednoduché. Nemusíte si holit hlavu, nemusíte hladovět, nemusíte chodit bosí, můžete zpívat, tancovat, chci říct, můžete se těšit hudbou. Tam vám dokonce ani nedovolí sledovat drama nebo hru nebo cokoli podobného. Je toho tolik, že když vidíte ten seznam, přijde vám opravdu šílené, jak můžou lidé tak žít? Nicméně s Ním bylo tisíc lidí, kteří s Ním cestovali a byli tak chudí, že nosili jen hadry. Nakonec šel kolem jeden velký obchodník, uviděl je a pomyslel si: „Co je to za ubohé lidi, jednoduše žebráci. Bůh ví, jsou to malomocní nebo kdo?“ A velmi s nimi soucítil. A dal jim nějaké jídlo a vše, a přesto nerozpoznal, že to byl „tagata“, což znamená, že tam kráčel Buddha. Takže nejdůležitější pro Buddhu… samotné „Buddha“ znamená „boddh“, z „boddha“ a „boddh“ znamená rozpoznat skutečnost ve svém centrálním nervovém systému, to je „boddha“. Všichni jste se nyní stali Buddhy, aniž byste se čehokoli vzdali, protože vše, čeho se On vzdal, byl nesmysl. Byl to mýtus. Jestliže to byl mýtus, k čemu je vzdávat se mýtu? Co záleží na tom, jestli posloucháte hudbu, co záleží na tom, jestli tančíte, je to naprosto jedno. Tyto myšlenky však pronikly do oněch lidí tak hluboko, že doopravdy cítíte takovou lítost a takové soucítění, když se na ně podíváte – kde se ztratili? Nejedí, mají jídlo jen jednou za čas a hladoví, opravdu vypadají hůř než pacienti s tuberkulózou. Zatímco vy vypadáte skutečně jako růže, nádherně se všichni těšíte životem a vším. Ale pořád ještě člověk musí vědět, že musíme mít tyto Buddhovy principy v sobě. A principem Buddhy je, že musíme dělat tapa. Tapa neznamená, že byste měli hladovět. Ale také, pokud se o jídlo zajímáte příliš, je lepší, když se trošku postíte. Nikdy jsem neřekla, že byste se neměli těšit hudbou, nikdy. O tom není pochyb, měli byste. Ale měli byste se těšit hudbou, která je pro vaše osvobození, pro vaše probuzení, pro váš vzestup. Neříkám, že byste něco neměli dělat, protože vy sami jste teď Buddhou. Buddhovi by se nemělo nic říkat, On říkal každému, ale Jemu se nic říkat nemělo. Stejným způsobem bych neměla nic říkat já vám. Jde jen o to, abyste porozuměli. Ale někdy jsme opravdu svázáni tolika podmíněnostmi, že vidím, jak moc je pro lidi těžké pochopit, co je to Duch. Duch je bez hranic. Je to neomezený projev Boží lásky. Takže když dojde na svobodný projev boží lásky, soucítění, lásky, tak člověk musí vědět – děláme to, nebo ne? Dokonce i nyní existuje mnoho podmíněností, které v nás stále pracují. Například, někteří z vás jsou takoví: „Náležím k této národnosti, k tamté národnosti, jsem toto, jsem tamto. Jsme na to velmi pyšní. Nemůžeme se směšovat s ostatními lidmi, jsme příliš vysoko nad ostatními.“ Nebo něco podobného. Nyní jste se stali univerzální bytostí. Takže, jak můžete mít tato hloupá omezení, která jsou, opět, smyšlená? Takže člověk musí být svědkem, pozorovat se a zjistit, jestli máte… Co s ní je? Odveďte ji pryč… Také ohledně svých dětí, víte, musíte pochopit, že je velmi důležité, jak se chovají, jestli nejsou agresivní nebo jak se chovají. To je velmi důležité, protože jsou také Buddhové, jsou také realizované duše. Mají v sobě ale jisté podmíněnosti a podle těchto podmíněností se chovají. Nuže, takto můžeme vidět, že je v nás světlo. A stane se to, že začneme vidět, co je s námi špatného, a jen to odhodíme. Pokud to ale, i když to vidíte, nedokážete odhodit, pak si musíte uvědomit, že potřebujete více síly. Takže se musíte naučit, jak si zvednout Kundaliní, jak být stále ve spojení s Boží silou tak, abyste byli v bezmyšlenkovém vědomí a ve svém nitru jste rostli do hloubky. Zjišťuji, že podmíněnosti, které ve vás stále číhají, jsou „moje“ a „mé“, stále přetrvávající v sahadžajogínech. Například dříve jsem slýchala, řekněme o Angličanech nebo všech lidech ze Západu, protože teď tady mluvím ke všem západním lidem, že se nestarali o své rodiny, ženy, děti, každý třetí den se rozvádějí, čtvrtý den utíkají s jinými manžely nebo něco podobného. Teď jsem zjistila, že se přilepili, jako lepidlo. Manželka se stala velice důležitou, manžel se stal velmi důležitým. Můj dům se stal velmi důležitým, moje děti se staly velice důležitými. Nejdřív je děti vůbec nezajímaly, teď se na děti přilepí jako lepidlem. Není možné říct jim: „Podívejte, děti náleží do sanghy, tj. kolektivitě. Nemyslete si, že toto je vaše dítě. Jakmile jednou začnete takto uvažovat, začnete se ohraničovat a dostáváte se do problémů. V celonárodním měřítku, řekla bych, se problémy také hodně zmírňují. Nechceme být rasisté. Znám lidi, kteří nesnáší ty, kteří jsou rasisty, chtějí, aby rasismus zmizel. Jako v Indii jsem viděla, že sahadžajogíni chtějí, aby zmizel celý kastovní systém. Protože je sebezničující. Tak začneme vidět uvnitř sebe, co je sebezničující. Co zničí mě; pak co zničí moji rodinu; pak co zničí moji zemi a co zničí celý svět? Všechna tato rizika, která jsou pravým opakem vašeho konstruktivního života, začnete vidět, vidíte svoje vykolejení, vidíte, že se řítíte vstříc destrukci a můžete to zastavit. A to je velice důležité a jedině možné, když se pokusíte dělat introspekci a meditovat a vidět, jestli máte tyto kvality. Někteří jsou velmi pyšní na svoji určitou povahu, např.: „Jsem takový, co se dá dělat, Matko? Jsem takový.“ Už ne! Nuže, všechny vaše nádherné kvality byly probuzeny vaší Kundaliní. Ukazuje to, že nic nebylo mrtvé, nic nebylo zničeno, všechny zůstaly neporušeny, a když Kundaliní začne stoupat, pouze tyto nádherné kvality probudí. Kromě toho… na Guru púdže vám řeknu, k čemu všemu došlo. Na Sahasrára púdže jste jistě postřehli – řekla jsem vám o vás, že co jste získali – že nemáte ani ponětí o tom, jaké jste získali síly. Na Guru púdže vám ale určitě řeknu, co je to Sahadža jóga. Je to jedna z nejdrahocennějších věcí, kterou lidská bytost měla znát, už dávno. Není to jenom povídání o Bohu, není to pouze o tom říct, že je ve vás Božství, ale jde o to, aby to účinkovalo. Takže nepotřebujete žádný vědní obor, máte nějaký problém, dobře, dáte bandhan, hotovo. Tak jednoduché. Když něco chcete, jen dáte bandhan, hotovo. Chcete dát realizaci, zvednete ji, zvednete Kundaliní. Cokoli, co můžete dělat díky vědě, můžete dělat díky Sahadža józe. Jsme také počítačem. Někdy něco řeknu, vy na to: „Matko, jak to víš?“ Řeknu: „Jsem počítač, bezpochyby.“ Ale vy všichni jste počítačem, jediná věc je, že musíte rozvinout svoji hloubku. Nyní jste na správné linii, takže nepotřebujeme tu vědu, která nás může všechny zničit. Všechno může být uděláno prostřednictvím Sahadža jógy. A toto vám vysvětlím na Guru púdže, jak se stanete takto schopnými. Takže, prosím, mějte sebeúctu. Musíte mít sebeúctu a pochopit, že jste sahadžajogíni. Jste především sahadžajogíni a jako sahadžajogíni musíte dosáhnout toho stavu, kdy se stanete naprosto schopnými dělat vše, co dokáže věda, cokoli, co by každý zvládl udělat, toto je opravdové „siddhi“, což znamená, že se stanete ztělesněním všech sil. Existují lidé, kteří přijdou a řeknou: „Matko, nemůžeme otevřít srdce.“ Chci říct, neříkám, že máte otevřít srdce chirurgicky. Ale „otevřít srdce“ znamená jen vidět, co s vámi není v pořádku. Cožpak nedokážete cítit milosrdenství? Viděla jsem ale lidi, kteří mají otevřené srdce pro psa nebo kočku. Ale někdy nemají otevřené srdce pro své děti. Nuže, jak je možné, že v Sahadža józe nemáte otevřené srdce? Je to nejdůležitější místo, kde je Duch a vyzařuje své světlo, a když vyzařuje světlo, je to první místo, kde vidíte život člověka, který je plný lásky. Takže jak je možné, že je tu problém, že nemůžete otevřít srdce? Musí to být kvůli tomu, že máte pouze ego, ale žádnou sebeúctu. Takže Buddha je tím, kdo zabíjí ego. Je ničitelem ega. Jak jste viděli, pohybuje se po vašem Pingala nádí a pak přechází a usazuje se na této straně, vlevo. Je tím, kdo dohlíží na naše ego a pokouší se vyrovnat tuto pravou stranu. Především, jistě jste viděli smějícího se Buddhu. Je velmi tlustý, a člověk, který je pravostranný, je velmi hubený, nikdy se nesměje ani se neusmívá. Dokonce ani, když ho polechtáte. Proto Buddhu ukázali jako člověka s mnoha dětmi, které mu sedí na klíně, po celém Jeho těle a všude a On se směje. Takže jen vnímejte, jak ukázali vyrovnanost Buddhy – toho, kdo kontroluje pravou stranu. Takže, jak kontroluje naši pravou stranu – prostě se nebere vážně. Dělá si ze sebe legraci, dělá si legraci ze všeho. Cokoli řeknou, například, jak řekl: „Nedívejte se na žádné divadlo.“ Dobře. Já říkám: „Dívejte se na všechny hry.“ Ale dívejte se svým osvíceným vědomím a pak můžete vidět tu hloupost a bavit se tou absurditou. Například ta paní Elizabeth byla osmkrát vdaná, nebo tak nějak – devětkrát, nevím, kolikrát byla vdaná, ztratila jsem přehled. A tak ti hloupí lidé tam přijeli, tři, čtyři tisíce, představte si, víc než je vás, stáli všude kolem a byly tam vrtulníky, které shazovaly dolů padáky. A každý byl tak unešený; a parašutisté padali na stromy, někdy spadli na lidi. A všechno to bylo v novinách, pro ty Američany to byla velká událost, víte. Vy byste tedy měli vidět, jak je to stupidní. Pokud dokážete vidět tu stupidnost, pak je to v pořádku. Když ale budete jedním z diváků, který si říká: „Páni, taková událost! Jaké mám štěstí, že jsem mohla vidět tuto dámu, tak nepříznivou ženu, jak odjíždí na líbánky.“ Pak cokoli vidíte… Například jsem jela do Ria, kde mi ukázali, jaký mívají karneval. Můj Bože! Chtělo se mi zvracet, je to tak odporné. Takže to, jak budete na věci reagovat, záleží na vaší pozornosti. Buddha čitta znamená osvícená pozornost, to, jak reagujete. Samozřejmě, je-li to něco Božského, pak je vaše pozornost uchvácena, naprosto, nebudete ji dávat jinam, nezajímá vás, co se děje v celém světě; máte plnou pozornost jen na tom. Když je to ale něco hloupého, můžete vidět podstatu; když je to něco vtipného, můžete vidět podstatu. S takovou pozorností se stane, že vidíte podstatu celé věci, ve vztahu k realitě. Ve srovnání s realitou je to hloupost. Ve světle reality je to hloupé. Může to být smyšlené, může to být falešné, může to být pokrytecké, všechno možné, co není realitou. Pokud jste ale sahadžajogínem, měli byste to být schopni vidět a těšit se tím. Viděla jsem, že děti to dělají velmi přirozeně a do určitého věku rozumějí a pak nevím, co se s nimi stane… Ale například, když jsem měla malé děti, chodívaly se dívat na hru o Rámovi, „Rám lílu“. Byly velmi malé, chodily do školy. Chodily se dívat každý den s naším sloužícím. Všichni sloužící chodívali na Rám lílu, chodívali se dívat, a když se vrátili, říkali mi, jak to bylo zábavné. Řekli: „Dnes se Dašaratha a jeho žena spolu tak hádali a najednou jsme zjistili, že to spolu bojují dva muži. Prali se spolu.“ Něco takového. A pokaždé mi líčili, jak to bylo legrační. Ale můj sloužící řekl: „Podívejte na naše…“ říkají jim „děťátka“ …„děťátka“. Podívejte, jak se tím těšily. Po celý čas se smály, bavily se tou hrou o Rámovi jako my.“ Chápete ten rozdíl? Ta děvčata se smála trapnosti celé věci, zatímco tito chlapíci si mysleli, že se jim to opravdu líbilo. Takže toto je to porozumění. Když vidíte stejnou věc, jaká je vaše reakce? Záleží to na vaší čittě, na vaší pozornosti, která je osvícená, a osvícená pozornost reaguje velice odlišným způsobem než hloupá pozornost nebo zmatená pozornost nebo pozornost, která je plná negativit. Takže je třeba posoudit, jak reagujete. Například, setkala jsem se s jedním divným pankáčem, který za mnou přišel. Zeptala jsem se: „Proč tohle děláš?“ A jeden sahadžajogín řekl: „Matko, to bys neměla říkat.“ Řekla jsem: „Proč?“ „Víš, koneckonců je to jeho náboženství.“ Řekla jsem: „Opravdu, toto je jeho náboženství?“ Tak ten chlapík řekl: „Co je na tom špatného?“ Řekla jsem: „Špatné je to, že nemáš žádnou totožnost. Nemáš žádnou sebeúctu, proto se snažíš pomalovat se a snažíš se ukázat, že jsi to a ono, což nejsi. Proč se nestaneš tím, čím jsi?“ A tento chlapík se později stal sahadžajogínem. A toto musíme pochopit, že musíme přijmout to, co jsme – a my jsme Duchem. Jestliže jsme Duchem, tak musíme žít a těšit se a dělat cokoli, co je nezbytné. Jsou tu ale čtyři věci, které Buddha řekl velmi pěkně, které by každý z vás měl říkat každé ráno, myslím, abyste pochopili. Takže zaprvé řekl: „Buddham šaranam gaččámí.“ Odevzdávám se Buddhovi. Což znamená: „Odevzdávám se své probuzené pozornosti, svému probuzenému vědomí.“ Buddham šaranam gaččámí. Je velice důležité vědět, že to opakoval znovu a znovu. Pak řekl: „Dharmam šaranam gaččámí.“ To je: „Odevzdávám se své dharmě.“ Dharma není to, co je vně, náboženství, která jsou smyšlená a která jdou do nějaké zvrácenosti. Ale náboženství uvnitř, vnitřní náboženství, tomu se odevzdávám, které je spravedlností, které znáte velmi dobře, které je tím opravdovým uvnitř nás, které nám dává celý hodnotový systém. Třetí věc, kterou řekl: „Sangham šaranam gaččámí.“ To je: „Odevzdávám se kolektivitě.“ Musíte se setkávat. Dělám, co je v mých silách, abych získala nějaké místo, kde se můžete setkávat, dokonce i na pikniky a podobně, alespoň jednou za měsíc. Sangham šaranam gaččámí je velice důležité, protože pak budete vědět, že jste nedílnou součástí celku, že se mikrokosmos stal makrokosmem, že jste nedílnou součástí Viráty, že jste si toho začali být vědomi. A takto se věci vypracovávají velice rychle, takto pomáháme jeden druhému. Takto odhalíme člověka, který je negativní; takto objevíme, kdo není. Takto odhalíme člověka, který je egoistický, který není egoistický. Takto odhalíme lidi, kteří vůbec nejsou sahadžajogíny, ale za sahadžajogíny se prohlašují, a jen se jich zřekneme, chápeme to. Bez toho, abyste chodili do kolektivu, bez toho, abyste byli kolektivní, nikdy neporozumíte hodnotě kolektivity. Je tak ohromná, dává vám tolik sil, dává vám tolik uspokojení a radosti, že člověk musí v Sahadža józe mít pozornost nejprve na kolektivitě. I když, řekněme, že tu něco chybí, nevadí. Jen se stanete kolektivními. Když přijdete do kolektivu, neměli byste kritizovat ostatní; neměli byste druhým nadávat. Nenacházejte na nich nedostatky. Ale sami dělejte introspekci a uvědomte si: „Proč, když se všichni vzájemně těší, proč se pouštím do hledání chyb? Něco se mnou musí být špatně.“ Pokud jen dokážete položit pozornost sami na sebe, co se týče nedostatků, jsem si jistá, že budete mnohem kolektivnější, než když začnete vidět chyby na druhých. Je to zbytečné, není k ničemu je vidět. Řekněme, že mám skvrnu na sárí, raději ji vyčistím. Když ale máte skvrnu na sárí vy, k čemu mi je, že se na ni dívám? Já ji nemohu vyčistit. Vy to musíte udělat sami. Je to jednoduchá věc, velmi praktická a tento druh praktické… Slyšíte mě všichni? Tuto praktickou věc je třeba udělat, abyste porozuměli, že Sahadža jóga je tím nejpraktičtějším; tím nejpraktičtějším, protože je to naprostá realita. Takže se všemi těmito silami, s veškerým tímto porozuměním, s veškerou touto milosrdnou láskou si musíte být jistí sami sebou a vědět, že jste po celý čas chráněni, vedeni, je o vás postaráno, jste vyživováni, pomáhá se vám, abyste rostli s pomocí této Boží síly, která je všepronikající.

Nechť vám všem Bůh žehná!