Sahasrára púdža, 05/05/1996, Cabella, Itálie

Nirmal Temple, Cabella Ligure (Itálie)


Send Feedback
Share

Dnes oslavujeme otevření Sahasráry, které se odehrálo k tomuto datu. Musím říci, že to byla velmi významná událost pro celé lidstvo. Bylo to dosažení něčeho úžasného, co jsem si dříve ani neuvědomovala. Teď vidím, že bez seberealizace by nebylo možné hovořit k lidem. Po té události jsem si říkala: „Jak bych o tom s lidmi mohla mluvit, vždyť by tomu nikdo nerozuměl.“ Z Mé strany by byla velká chyba zmiňovat se o Sahasráře. Protože o Sahasráře se ani v žádných Písmech… Něco málo bylo popsáno, ale byl to velice neurčitý popis, řekla bych, podle něhož se lidé nedokázali dovtípit, že nad Sahasrárou je další svět, do kterého je třeba se dostat, do říše reality. To, co jsem tehdy viděla kolem sebe – cítila jsem, že je to všechno temnota a že dokud nebude mnoho světel, lidé si nikdy neuvědomí, jak je důležité mít světlo. Je to typická chyba lidí, že pokaždé, když někdo něčeho dosáhne, postaví si tu osobnost na piedestal. Například Krista – dobrá, byl to Kristus, což my nejsme. Mohamed Sáhib byl Mohamed Sáhib, my nejsme Mohamed Sáhib. Ráma byl Ráma, Krišna byl Krišna, tímhle my nejsme. Jak by někdo mohl čekat, že lidské bytosti budou jako Oni? Oni jsou totiž naprosto odlišní. Božské osobnosti jsou na hony vzdálené lidským osobnostem. Bylo to jen o zbožňování, řekla bych, o víře, ale když říkali, že je zkouší následovat, nedokázali to. Nešlo je následovat, mám totiž za to, že lidský pohyb probíhá paralelně s Božskou úrovní. A tyto úrovně se nesetkají, dokud jim nedáte realizaci. Lidská úroveň běží v jiné rovině a musí se dostat na vyšší rovinu, aby lidé pochopili, že to, co dosud znají, není realita. Neuváděla bych, co je k tomu zapotřebí. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že do Sahadža jógy přišli nejrůznější lidé. Lidé považovaní za velice zlé, kruté, další velmi nemravní a podobně, jiní podvodníci… Až jste si Mi stěžovali: „Matko, oni jsou příšerní!“ Ale Já jsem viděla, že každý člověk je stvořen podle stejné přirozenosti, co se týče Ducha. Navenek mohou působit rozdílně, mohou mluvit rozdílně, jejich způsoby mohou být různé, jejich záliby mohou být jiné. Ale uvnitř jsou všichni nádherní. Přicházela jsem na to u jednoho po druhém. A neumíte si představit, kolik Mi to dávalo radosti, a nejen radosti, ale i povzbuzení, podpory a trpělivosti. A teď vidíte, jak se Sahadža jóga rozrostla. A to nejlepší, co se stalo, co jsem si uvědomila a z čeho mám velkou radost, je, že sahadžajogíni cítí za Sahadža jógu velkou zodpovědnost. A cítí, že toto osvícení musí šířit všude. Šířit Sahadža jógu je teď jejich niterná touha. Nejprve si přáli stát se Duchem. Ještě před tím tu byli i lidé, kteří v podstatě Ducha nehledali. Ale i z těch se stali sahadžajogíni. A někteří z vás Mě překvapili, protože bych nikdy nečekala, že se dostanete tak daleko – najednou přijde zpráva, že někdo jel tam a tam, udělal tohle, udělal tamto. Když jste se tedy dostali do říše reality, nevím, který princip jste přijali nejdřív, to se řídí vaším vlastním chápáním. Jedno vám ale došlo, že jste rozhodně spojeni s Božským. Někteří měli úžasné prožitky, někteří jen slabé, ale většina z nich, jak jsem viděla, začala věřit v sebe sama, začali rozumět sami sobě a získali sebejistotu. Protože existuje velmi mnoho mýtů o Bohu, o náboženství, o guruech, takže když spatřili světlo Ducha, které jim dalo smysl pro realitu, povedlo se jim ustálit mysl, ustálit sebe sama. Tohle všechno se stalo, musím říci, během velmi krátké doby. Neřekla jsem, že Mi to trvalo hodně dlouho nebo že jsem musela projít mnoha různými zkušenostmi. Protože pro Mě jsou všechny takové zkušenosti bezvýznamné. Když je loď hotová k vyplutí, dokáže čelit všemožným přílivům, nejrůznějším žralokům, čemukoli, bez sebemenších potíží. Protože je schopna plout po moři. Takový pocit jsem sice neměla, ale cítila jsem, že když přecházíte z lidské úrovně do úrovně duchovní, Božské, když přecházíte, tak něco z toho předešlého stále přetrvává, něco z toho ještě zůstává. Musí se to vyčistit, musí se to, řekněme, prosvětlit nebo zcela osvítit. Na Sahadža józe je však skutečně skvělé to, že jste to všechno udělali vy sami. Je hezké, že říkáte: „Matko, Ty jsi udělala to a ono.“ Snad tu část s osvícením. Řekněme však, že jsou zde lampy, ale pokud nejsou udržované a nikdo se o ně nestará, pokud do nich nikdo nedolévá olej lásky, jak by mohly stále svítit? To je něco, co musím uznat, že jste nějak dokázali pochopit, jak důležité bylo, abyste se stali dobrými sahadžajogíny. Možná díky introspekci, možná vám to někdo poradil, možná jste to pochopili sami, ať to bylo jakkoli, všichni jste se snažili být dobrými sahadžajogíny. Samozřejmě jsou i lidé, kteří se na Mě někdy hrozně zlobí: „Proč jsi nevyléčila mou sestru?“ Nebo: „Proč jsi nevyléčila mého otce, jestliže jsi Bůh?“ a tak podobně. Ale Mně to vůbec nevadí. Jsou velmi frustrovaní, velmi rozrušení, proto tak mluví. Takoví se najdou jeden nebo dva, tu a tam, ale tady jsou tisíce překrásných lidí! Úplné osvobození této Země, planety Země, zcela jistě nastane, jestliže vy všichni převezmete zodpovědnost. Se zodpovědností jsou určité potíže, o kterých bychom měli vědět. Když cítíte zodpovědnost, musíte si uvědomovat, že vy to neřídíte. To zaprvé. Zadruhé si musíte uvědomovat i to, že tu jsou mnohé další síly, mnoho andělů a ganů, kteří jsou s vámi. Nejste sami. Myslet si tedy, že něco děláte, z vás možná udělá egoisty. Tehdy je nejlepší říct si: „Dobrá, já nedělám nic, to Božské to vypracovává.“ Ne že by Bůh chtěl, abyste Ho za to oceňovali, ale když si to budete říkat, ten balón ega se nenaduje a vy budete pokorní. S touto pokorou se rozhodně ozdraví ten velkolepý strom duchovnosti uvnitř vás. Zcela jistě vás to učiní velmi vyspělou osobností, o tom není pochyb. Především si však musíme říct: „Já nedělám vůbec nic.“ Je tak důležité poznat, kdy máte duchovní pravomoc konat. Není to zkouškové období, opravdu. Hodně lidí si myslí: „Matka nás zkouší.“ Já nikoho nezkouším. Sami se zkoušíte. Neříkám: „Nedělej tohle, nedělej tamto.“ Vy sami se zkoušíte a teď si musíte uvědomit, že se nacházíte v překrásné zahradě reality, kam se jich dostalo jen pár. A když vstoupíte do té zahrady, co uvidíte? Že vše je plné krásy, každý člověk má v sobě něco milého. Protože všichni ostatní sahadžajogíni mají stejný prožitek této reality, kterou nelze popsat slovy, začnete však cítit tu jednotu, tu vzájemnou blízkost, to přátelství, bez sebemenšího očekávání. Začínáte cítit: „Ó, to je sahadžajogín.“ Jako byste se stali kompletně integrovaným organismem, nebo, řekla bych, organizací, která je živoucí. Pak nikdo necítí, že byste byli jakkoli odděleni – žádný sahadžajogín, ať už má vysokou pozici, nebo toho v životě mnoho nedosáhl. Tato integrace, tato jednota, tento pocit sounáležitosti s druhými vás tolik vyzdvihuje, jste tak jedineční, tak významní a tak mocní. Nejste sami a říkáte si: „Já nedělám nic.“ Stanete se tedy tak pokornými, že se oprostíte od všech těch falešných idejí o kastovním uvědomění, o náboženském uvědomění, od všech těch různých uvědomění, ani nevím, co všechno lidé mají. Moc se nevyznám ve všech těch uvědoměních, která člověka postihují, ale viděla jsem, jak k tomu dochází. A když se ta pokora stane vaší přirozeností… Ne, že máte pokoru proto, že je třeba něco udělat. Vy jste pokorní! Když lidé například v něčem podnikají, budou extrémně pokorní a milí, ale jinak umí být velmi nepříjemní. Tady se pak ale stáváte zcela pokornými, protože ve vaší osobnosti už není žádná dualita. To ale neznamená, že se stanete slabými. Pokorní mohou být jen lidé, kteří jsou silní, protože nepotřebují nijak reagovat, nepotřebují se ničím chránit. Jejich pokora je navíc udržuje pod velkou ochranou. Začnete si tedy myslet… spíš cítit, myslet je trochu zavádějící, cítit, že jste nepatrnou částečkou prachu, a zároveň cítíte, že jste celou oblohou. To záleží na vás, kde jste, co děláte, co vidíte, čemu jste svědkem. Někdy máte pocit, že všichni ti velcí Arnoldové jsou úplně k ničemu. Cítíte, že byste se jimi neměli zabývat, že jsou velice přízemní. Ale vedle jiných si připadáte maličcí. Rozvinete si až tak flexibilní povahu, a ta vás zjemní, budete čím dál jemnější. Protože dokážete proniknout do čehokoli, do jakéhokoli tématu, do každé osobnosti, každého porozumění, do každé knihy, do čehokoli, do každé činnosti velmi subtilním způsobem a okamžitě poznáte, co je třeba udělat. Protože budete tak subtilní. A pak, když se stanete opravdu velkými, pak vás začne napadat, tedy spíš budete cítit, co můžete dělat – pomoci mnoha lidem, vykonat tuhle ohromnou práci, udělat tamto. Když se s vámi tohle stane, nikdo si nebude myslet, že máte ego. Ani byste se ale sami neměli cítit maličcí. Jste teď jen a jen Duchem a Duch je velmi subtilní. Je to velmi subtilní světlo, které však dokáže proniknout do čehokoli, které se dokáže kamkoli rozšířit, dokáže setrvávat kdekoli, ale může se z čehokoli vytratit. Tuto subtilní osobnost, kterou jste, což je váš Duch, vy ani nepoužíváte, to on neustále používá vás. Používá vás, aniž byste o tom věděli. Zadruhé byste si neměli určovat, co budete dělat. „Co budu dělat? Když jsem se rozhodl pro tohle, musím dělat tohle!“ Ať jste se rozhodli pro cokoli, v pořádku, ale jestliže se to neuskuteční, není proč si dělat starosti, není proč se rozrušovat, není důvod být kvůli tomu zbytečně nervózní. Dám vám příklad. Jednou jsem jela do Ameriky a víte, jak to chodí, všichni sahadžajogíni znervózní: „Matka teď musí jet do Ameriky,“ tak se začnou nervovat. Hlídají čas, teď je tolik hodin, teď tolik… Já se jen smála. Řekla jsem: „To Já musím jet do Ameriky, proč se nervujete vy?“ A náhle dcerka jedněch sahadžajogínů upadla a zlomila si ruku a nemohla hýbat prsty. Zrovna jsem byla na odchodu. Ale jakmile ji ke Mně přinesli, řekla jsem: „Teď na letiště nepojedu.“ Byli tak rozrušení: „Tak, a Ona teď nejede na letiště!“ Jako by měla spadnout nebesa, či co. Řekla jsem: „Nechte Mě teď podívat se na to dítě,“ a vyléčila jsem ji. „Dobrá, tak teď pojeďme na letiště.“ Začali: „Matko, to letadlo už určitě odletělo.“ „Nevadí, pojeďme.“ Dorazili jsme na letiště a to letadlo, kterým jsem měla letět, tam stále bylo, protože mělo nějakou poruchu. A bylo tam další letadlo, do Washingtonu, a Já jsem popravdě chtěla letět právě do Washingtonu, ne do New Yorku. A tak jsem spokojeně letěla do Washingtonu. Musíte prostě vědět, že vy nekonáte. Všechno je zařízeno a naplánováno a pěkně to na vás čeká. Když se pro něco rozhodnete, dobrá. Pokud bylo vaše rozhodnutí správné, jestliže to máte udělat, bude to fungovat. Ale jestli to nedopadlo, tak to tak ani nemělo být. A to je ten rozdíl mezi realizovaným člověkem a člověkem bez realizace. Člověk, který je realizovaný, se nestará o to, co by chtěl, co by rád, co ho těší. On se nestará. Je spokojen s čímkoli. Jak to vidím tady, kde spíte pod tak příšernou střechou, myslím tím… Není tu žádná pořádná organizace, nic, nevím, jak to tu zvládáte, ani nevím, co s tím. Snažíme se získat pozemek, ale ten majitel je takový chamtivec. Nevadí Mi jeho hamižnost, ale on nám ten pozemek ne a ne dát. No dobrá, co naděláme? A vy si to užíváte. Vám to nevadí. Běžně by totiž lidé začali: „Víte, chci takový a takový pokoj, požaduji takový typ domu a podobně.“ Vy můžete žít v jakýchkoli podmínkách, protože se už nestaráte o pohodlí svého těla. Už sledujete jen svůj duchovní komfort. Viděla jsem lidi, sahadžajogíny, tak krásné, i děti, které když sledují film, ve kterém se objeví něco nekalého, hned všichni zavřou oči: „Tohle vidět nechceme!“ Nikdo jim to nemusí říkat, víte, protože si v sobě vybudovali tu jemnější osobnost, která nesnese nesmysly. Možná nic neřeknou, nebudou vyvádět, jen se tomu vyhnou a odejdou z takového místa. Automaticky. Tu novou osobnost je tedy možné popsat takto. Jak to vidíme zcela jasně v přírodě. V přírodě si můžeme všimnout, že když roste strom, musí se rozvětvit. Ale když to není možné, tak to neudělá. Když bude moci, rozvětví se. A také se všemožně snaží vystavit všechny své listy slunečním paprskům. Neřekla bych ale, že stromy mají dostatek inteligence, aby si to naplánovaly. Je tu však něco, co je tak nádherně řídí. Přitom to není jen jeden strom, ale tisíce a tisíce a tisíce. Ten, kdo to všechno dělá, je ten, s kým jste ve spojení. Stromy nejsou. Ony jen spolupracují s přírodou. Nemohou však ovládat, řídit tuto Boží sílu, ani jí rozumět. Nemohou. Zvířata také ne. Ani lidé nemohou. Ale vy můžete, protože jste překročili toto lidské omezení a teď jste prostě něco jako významní občané velkolepé říše Božského. Proto vám tato Boží síla pomáhá, vše pro vás vypracovává. Ona se vás ujala, vede vás, řídí vás, od vás je tedy zapotřebí, abyste zůstávali otevření tomuto vedení. Zároveň ale musíte jednat, protože to vedení přijde také z nitra; díky němu budete vědět: „Tohle je to, co mám dělat.“ Řekněme však, že se přesto trápíte kvůli něčemu, čeho jste nedosáhli. Že nevíte, proč jste dosud nedostali to, o co jste usilovali. Zkuste pochopit, že to je pro nás to nejlepší. To ovšem nikdy neznamená, že se máte vzdát, že byste si neměli přát. Viděla jsem, že přání sahadžajogínů jsou mnohem mocnější než Moje. Je to proto, že Já po ničem netoužím. Nemám žádná přání jako taková. Zkuste na to přijít, odhalit, jestli mám nějaká přání. Vím, že žádná nemám, vůbec žádná. Žádné Mé přání není vroucné. Může vás napadnout, že to je velmi lehkomyslná nátura. Ale s vámi lidmi je to úplně jiné. Vy lidé jste stvořeni úplně jinak. Protože vy jste něčeho dosáhli. Já nedosáhla ničeho. Jsem tím, čím jsem. Protože vy jste něčeho dosáhli, víte, jací jste byli předtím a jací jste teď. Zřejmě díky tomu, že jste něčeho dosáhli, jste získali požehnání, že cokoli si přejete, se vypracovává. Protože jste pracovali tak tvrdě, máte odměnu, mimořádné požehnání, ať si přejete cokoli. Tolikrát jsem vám už říkala: „Nepřejte si nic, co není správné, protože cokoli si přejete, to se splní.“ A bude to působit. Zkuste tedy pochopit, že už nejste obyčejní lidé. Překročili jste to omezení. A teď už nejste ani v Sahasráře, ale nad ní. Sahasrára je limbická oblast. A tato limbická oblast je uzavřena, jako lotos. A když do ní vstoupí vaše Kundaliní, pak se ten lotos takto otevírá. A to je to, co se píše v Bibli: „Zjevím se vám jako plamenné jazyky.“ To jsou Boží slova. Tyto okvětní plátky nejsou tedy nic jiného než nervy, které jsou osvícené. Právě jako tyto. Vypadají jako plameny. Tyto plameny však v sobě nemají žádné horko. V sanskrtu se tomu říká „tápa-hína“ – bez horkosti. Nesmírně ochlazující, konejšivé, překrásně planoucí. Když se tedy tento lotos Sahasráry otevře, pak vaše Kundaliní projde skrze vaši fontanelu a vy získáte realizaci. To je to, co se s vámi stalo. Teď jde jen o to, udržet tento lotos otevřený. A v tom selháváme, někdy, protože v nás stále setrvávají některé lidské pocity. Především je to každopádně překryto egem a podmíněnostmi, tedy superegem, dvěma balóny. Tyto dva balóny se stále znovu snaží Sahasráru uzavřít. Musíte být tedy… musíte se mít na pozoru: „Co uzavírá mou Sahasráru?“ Především je to ego, které útočí. Protože chcete zaútočit na své ego, a to můžete zas jen skrze ego. Je to jediný nástroj. Proto máme stav nirvičára, bezmyšlenkové vědomí, do kterého se musíme uchýlit. Je však třeba dělat jednoduchou věc, velmi praktickou, zkoušejte zjišťovat, proč jste egoističtí, na koho se zlobíte, proč se zlobíte, proč máte tendenci někomu dominovat nebo někoho ovládat, případně někoho kontrolovat. Proč? Mysl vám neodpoví. Když dokážete dělat tuto jednoduchou věc – kdykoli vás něco nahněvá nebo způsobí, že jste namyšlení, zkoušejte pochopit, že vám se nic nevyrovná. Nic není větší než vaše láska. Nic není větší než vaše milosrdenství, protože v tom všem proudí světlo Boží. Když někoho nesnášíte, na někoho se zlobíte, jen si připomeňte, že ho máte milovat. A jak toho člověka milovat? Na to není žádné měřítko, ale láska sama vám to ukáže, podle toho, nakolik budete spokojení, nakolik budete šťastní. Dám vám příklad. Jednou jsem dostala opravdu hodně provokativní dopis od někoho z Polska, že její matka dostala rakovinu nebo něco podobného, ve kterém Mě opakovaně napadala: „Jestliže jsi Bůh, musíš vyléčit mou matku, jestliže jsi Bůh, udělej to a ono.“ Skutečně vydařený. Řekla jsem: „No dobrá.“ Zaměřila jsem na tu paní pozornost, možná se matce ulevilo. Ale místo toho, abych se rozzlobila, řekla jsem si: „Je tak frustrovaná, tak rozrušená, plná obav. I když na Mě útočí, jestli jsem Bůh, je to v pořádku, o nic nejde. Jestli Mi říká Bůh, nebo ne, nic to nemění. Jsem tím, kým jsem.“ Takže místo toho, abych se na ni rozzlobila, cítila jsem k ní ohromný soucit. Je to lidská bytost a její matka je tak nemocná, její jediný smysl života, pak dokážu pochopit, proč je tak rozrušená. Když se tedy jen pokusíte… což vám půjde opravdu velmi snadno, není to těžké, protože jste realizované duše, mluvím k světcům. Když prostě jen zaměříte pozornost na člověka láskyplně, pak se stane to, že budete mít pochopení, že tomu člověku porozumíte. Uvědomíte si… jako byste se s tím člověkem ztotožnili, uvědomíte si: „Kdybych byla na jejím místě, jako lidská bytost, co bych cítila? Tuhle beznaděj, tuhle zlost. Kdybych byla jí, kdybych byla stejný typ člověka, se stejnými problémy, co bych dělala?“ A to ten problém vyřeší. Takže to ztotožnění se… Máte takové síly, jak jsem vám říkala, můžete pronikat. To ztotožnění se s druhým je tedy velmi důležité. Dokážete to. Jste totiž realizované duše, proto to umíte. Jen si představte sami sebe v situaci, v jaké je ten druhý. A pak poznáte, že máte síly lásky. Myslím, že ztotožnění se je jediný způsob, jak se dá porozumět lásce. Tohle ego okamžitě splaskne, jak jen na toho člověka zaměříte láskyplnou pozornost. Během života uděláte tolik takových zkušeností, že užasnete sami nad sebou: „Jak to všechno zvládám?“ Díky tomu, že jste realizované duše. Také, jak jsem už řekla, když se s druhým ztotožníte, předáte toho člověka do Boží péče. Jen tím vnímáním jednoty. Někdy máme skutečně naprosto klamné představy o sobě i o druhých. I v maličkostech, máme na ně své vlastní názory. Řekněme, že někteří lidé vyžadují určitou životní úroveň: „To máme rádi. Tohle nemám rád! Tohle mám rád, tohle rád nemám.“ Světec ale ne. Světec tohle neřekne nikdy. Když tohle říkáte, nesprávně se ztotožňujete s badhou jiného člověka. Například, řekněme, někdo udělal takhle krásnou květinovou výzdobu. Místo abyste to ocenili, užili si to, přijdete a řeknete: „Mně se to nelíbí, mohlo to být lepší.“ Jen aby ukázali… Nevím, proč lidé takhle mluví. Když se však ztotožníte s tím, kdo to vytvořil, užijete si to stejně jako ten, kdo to tvořil. Ale protože myslíte jen sami na sebe, máte sebestředné smýšlení. Proto vás napadá, že tohle neudělali dostatečně dobře, že to či ono mohli udělat lépe… Kdo jste, abyste kohokoli soudili? Tato kritická povaha vzniká obrovským nepochopením sebe samého. Kdo jsme? Proč bychom měli soudit kohokoli jiného? Je to snad naše povolání? Proč tedy plýtvat energií na souzení druhých? Měli bychom se zaměřit na to, co je v každém dobré, protože ve sféře reality je vše dobré a v pořádku, vše je prvotřídní. Když se snažíte vidět, co je na ostatních špatné, pak nejste v realitě. Můžete pozorovat, být svědkem, ale nerozčilujete se kvůli ničemu, ani neříkáte nic, co by druhé znepokojilo. Díváte se na všechnu tu krásu. Chci říci, že radost toho člověka, který to sem dal, všech lidí, kteří to tvořili, všechny tyto krásné věci, z toho přímo čiší. Ale dokud se neztotožníte s těmi, kteří to vytvořili, mohli byste říkat, že to či ono by mohlo být lepší. Můžete se dostat do stejné pozice. Řekněme, že něco uděláte a někdo spustí: „Ó, tohle si měl udělat tak a tak.“ Plýtvání energií pro nic za nic! Naše energie je duchovní energie. Znovu říkám, že budete jak nebesa, ti nejvyšší. Jste příliš vysoko, než abyste se starali o takové věci. Je to plýtvání energií na velmi triviální věci, na zbytečnosti kdy jen srážíte sami sebe. Když se však tato duchovní energie používá… Protože vy ji můžete používat, vy jste ti jediní, kteří s ní mohou nakládat, ne stromy, ani květiny, pak dokážete vytvořit oceány radosti. Pak se dostáváme k sahadž. Co sahadž dalo vám, to je v pořádku. Ale co jste dali Sahadža józe vy? Co jsem dal Sahadža józe já? Vytvořil jsem pro ostatní oceány radosti? Jakou laskavost jsem prokázal? Jaké soucítění jsem projevil? Kolik lásky jsem projevil? Dobrá. Cokoli nám dala Sahadža jóga, to jsme vzali za samozřejmé. Jak přijdou do Sahadža jógy, mají pocit, že je to kontrakt, už podepsaný. A když se něco nevypracuje, pak se diví: „Měli jsme přece s Bohem smlouvu!“ Říkají: „Nebyli jsme plně doceněni, za vše, co jsme vložili, za to, kolik jsme toho udělali.“ Ale co jste udělali v této říši reality? Těšili jste se realitou? Cítili jste radost z té opravdové Boží lásky? Jste v ní rozpuštění? Nebo stále jen pozorujete z břehu? Vy můžete tvořit! Máte dostatečné schopnosti vytvářet obrovskou radost, nesmírné štěstí a mír. Podívejte se, v jakém stavu je dnešní svět – naprostý chaos, zmatek, korupce všeho druhu a neustávající destrukce. Svět tolik zošklivěl! Dokážete ho zkrášlit? Dokážete. Protože umíte lidi transformovat. Ale pokud sami nejste krásní sahadžajogíni, jak byste mohli? Je tedy třeba mít pozornost na sobě samých, když se připravujeme na to, že musíme přivést ostatní do této říše reality. To je tedy jedna stránka nás samých, že musíme poznat svou vlastní subtilnost, a ta druhá je, že se stále ztotožňujete s věcmi, s nimiž bychom se ztotožňovat neměli. Můžeme na to prostě přijít. Ztotožněni s určitými nápady, ztotožněni s jakýmsi uvědoměním… Všechny tyhle věci, když budu opravdu upřímná, z vás dělají hlupáky. Všichni hlupáci, víte, kteří mají podmíněnosti, jsou skutečně… ani nevím, co na ně říct, protože jsou jako vlak bez strojvůdce. Bůhví, kdy vykolejí. Protože takoví lidé, kteří jsou podmínění, znám… Jistě jste také viděli ty, kteří chodí do kostela. Pěkně se vyfiknou, jdou do kostela, posadí se tam, zazpívají chvalozpěvy, jdou domů a zas se hádají a perou. Ale když vidí kostel, pokloní se. Nic si z toho kostela ale neodnesou. Jsou všichni stejní, jako, víte, jistě jste viděli, že židé mají zeď nářků, před kterou se postaví a dělají všechno možné, a k čemu jim to je? K ničemu. Stejně tak muslimové. Jsou tak podmínění! Jejich podmíněnosti prostě ani nelze popsat, tak jsou hloupí. A tyhle podmíněnosti stále pokračují a dělají z nás hlupáky. Poznala jsem tolik takových lidí! Jednou jsem zažila, že byl u nás jeden příbuzný, který měl ve zvyku vstávat ve čtyři ráno a zpívat něco jako „Ráma rakša“. Celý dům spí, děti spí, ale on křičí z plna hrdla. Ptala jsem se: „Co se to děje? V tuto dobu nejspíš ještě spí i Ráma.“ Ale on bude vyřvávat. A další věcí byly jeho koupele. Každý věděl, že se koupe, protože pořád zpíval další a další verše. A jednou se stalo, že jsem byla ve vedlejší místnosti a uslyšela jsem nějaké bouchání, rány, zděsila jsem se, co se děje. Napadlo Mě, že má epileptický záchvat, či co. Běžela jsem tedy říct ostatním, že ten pán má epileptický záchvat. Prý ale že ne, že nemá. Ptala jsem se: „Tak co to je, ten zvuk?“ „Ne, ne, on jen dře čandan, víš, santálové dřevo.“ Pokaždé praštil kamenem o zem s takovým bouchnutím, že jsem myslela, že má epilepsii. „Ať mu řekneš cokoli, nebude Tě poslouchat, dělá to tak každý den.“ Co je to? Tomuhle říkáme stupidita. Když vidíme ostatní, když vidíme lidské bytosti, ale i realizované duše, které jsou v říši reality, občas akceptovat nereálné věci. Kvůli podmíněnostem z dávné doby, protože vaši předci byli takoví, otcové i předci předků, tak se vás to stále drží a říkáte tomu geny. Díky Sahadža józe se ale i takové geny mění. Takže takové podmíněnosti, které stále ulpívají na vašich tělech, ve vašich myslích, ve vašich emocích, je třeba uvidět a vyčistit. Protože zabíjejí radost. Znemožňují plně prožít realitu. Jestli chcete naplno zažít krásu reality, musíte se vysvléct ze všech těchto věcí, které z vás skutečně dělají hlupáky od rána do večera. Tento typ lidí ostatní hodně zneužívají, jak jsem už řekla, například podnikatelé. Přijdou s určitým druhem módy a všichni to pak nosí. My ale nejsme lidé bez mozku. A nejenže máme mozek, my máme osvícený mozek. Nenásledujeme věci, které jsou pouhou módou nebo něčím podobným. My ne. Jak to děláme my? Držíme se své vlastní módy. To není o egu. To je ztotožnění se se svým vlastním Duchem. Nedáte se na něco hloupého a nesmyslného, když v sobě máte moudrost svého Ducha. V říši reality máme tedy všech sedm čaker zcela osvícených, jednotných a vyživovaných. A z této pozice, vnímáme sami sebe, jak jsem říkala, jako něco nekonečného, bez jakéhokoli omezení. I když jen něco vyslovíme, tak pronikáme, opravdu. Když řekneme, že se rozšiřujeme, je to tak. Stejně tak u smršťování se. Je to absolutně flexibilní osobnost, osobnost, která vytváří mír, radost a pohodu. Jsem si jistá, že díky otevření Sahasráry se jednou celý svět sjednotí a my porozumíme těm problémům, které máme kvůli stupiditě. Jsem si jistá, že to sjednocení nastane. A až to nastane, uvidíte, že život v Bohu bude zářit natolik jasně, že zastíní všechnu tuhle temnotu a destruktivní síly. Stane se to. Protože když se podařilo otevřít tolik Sahasrár, proč by nešlo otevřít i Sahasráru celého světa pro pravdu a realitu? Stane se to. Dnešní den je pro nás tedy velmi významný. V historii duchovnosti je to podle Mě velmi důležitý den, kdy bychom si měli uvědomit, že jsme osvícení. Jsme světlem radosti, světlem milosrdenství, světlem lásky. Tak jako tiché plameny Sahasráry, hrající všemi barvami v překrásném tanci. Pak poznáte, co je to radost v realitě. Bůh vám žehnej!