Dnes uctíme Šrí Krišnu. Víte, jak chladno bylo kolem třetí. Důvodem toho bylo, že Šrí Krišna udělal malou zlomyslnost Indrovi. Indrovi, který je polobohem, jenž se stará o déšť. Takže se Indra velice rozzlobil. Chápejte, všichni tito polobohové jsou velice citliví. Rozzlobí se kvůli maličkosti. Jsou podrážděni a začnou užívat svých sil k vyjádření svého hněvu. Stejně tak začal sesílat déšť na všechny gopi i na Šrí Krišnu, který se staral o krávy. Déšť byl tehdy tak silný, že si mysleli, že celá krajina bude úplně pod vodou. Indru velmi těšilo, že může ničit hru Šrí Krišny. A myslel si, že jeho pokus byl velmi úspěšný. Pak Šrí Krišna vyzvedl horu jedním prstem a všichni lidé, kteří byli promáčeni, se šli pod ni schovat. To je styl Šrí Krišny. Můj styl je jiný. Řekla jsem Indrovi: „Vůči mně se nemůžeš chovat špatně. Zatím jsem tě nijak nepoškodila, ani nepodráždila. Jistě, bude se konat púdža ke Šrí Krišnovi, to ale neznamená, že bys mi měl předvádět své síly.“ Někdy si lámu hlavu nad tím, zda jsou tito polobohové realizovaní, či ne. Proč se hned tak rozzlobí kvůli maličkostem? Ať je to jakkoli, usmířilo ho to a musím říci, že se teď oteplilo. Díky Sahadža józe můžete dělat hodně věcí. Musíte ale vědět, co všechno dokážete udělat. Krišna je toho velmi dobrým příkladem. Začal sahadž kulturu. Kulturu. Nedával nikomu realizaci, ale utvářel představu o sahadž kultuře. Jak? Před ním přišel na zem Šrí Ráma, který byl maryáda purušótama, ve všem byl precizní. Například poslal pryč svoji ženu, protože byl králem a král si nemůže dovolit skandály, zvláště ne kvůli své ženě. Tak ji poslal pryč, protože tehdy nebyla Kali juga. Také mu otec nařídil, spíš mu to nařídila nevlastní matka, aby odešel do vyhnanství a žil v lese a Ráma souhlasil. Byl konec konců maryáda purušótama. Ať řekl otec cokoliv, poslechl. Cokoliv matka řekla, poslechl. Odešel do lesa a žil tam 14 let. Tak vypadá poslušnost otci. Nebylo to zapotřebí, jeho otec nebyl bohem, to Ráma byl bůh. Ale v té době bylo důležité, aby lidé své rodiče nejen ctili, ale aby je i poslouchali. Taková byla doba. V té době žilo hodně muniů, světců a hodně hatha jogínů. A ti, ještě před Rámou, učívali lidi držet se velmi přísné disciplíny. A když tuto disciplínu nedodržovali, museli dělat hodně pokání. A tak hodně lidí nikdy nedosáhlo cíle duchovní cesty právě kvůli té přísnosti a tvrdé disciplíně. Nedávno jsem četla knihu “Mírumilovný bojovník“. Popsali tam Američana, který hledal Pravdu. Jeho guru ho nutil k tak hrozně krutým úkolům, že Moje vnučka říkala: „Velmi se zlobím na takového gurua.“ Bylo to pro ni nesnesitelné. Nakonec (ten Američan) zjistil, že i on je tou “Existencí“. Takové praktiky lidé následovali po Šrí Rámovi. Lidé opouštěli své ženy, děti, odcházeli do Himalájí, seděli tam a cvičili se v meditaci. Byla to přísně vedená, velice morální společnost. Velice morální, ale důvodem oné morálky byl strach. Celá morálnost pocházela ze strachu, což se opakovalo i v dalších náboženstvích. Řekla bych, že dnes tuto formu nabral Islám. Je to strach. Nedělají to svobodně. Totéž platí o křesťanech. A hinduisti, nevím, napůl tak a napůl jinak. Dokonce i sikhové dodržují přísnou disciplínu. Zachází to tak daleko, že jako trest musí čistit boty všech lidí. Nevím, jestli je to proto, aby sami sebe tloukli botami. Mají ale poměrně hodně trestů. Pak přišel Šrí Krišna a uviděl v jakém stavu je společnost, že lidé neustále žijí v půstu. Když poznáte rituály hinduismu, kdy se během týdne alespoň 6 dnů postíte a jeden den možná něco sníte. Také budete muset navštívit nejrůznější místa. Nedávno museli jít, jak víte do Amarnádu a tolik jich tam zemřelo. Teď říkají: „Získali jsme nirvánu.“ Zemřeli tam, tak “získali nirvánu“. Stále existují tyto velice podivné představy: „Teď máme nirvánu, dosáhli jsme to, co jsme chtěli a teď jsme mrtví.“ Tolik jich zemřelo a ti, kteří žijí litovali, že nezemřeli, že by to bylo mnohem lepší, získali by tak svoji nirvánu. A ještě teď, v této Kali juze, se takové myšlenky těší výsadám. Také v Indii jsou lidé velice drsní, zvláště na jihu. Dělají nejrůznější nesmysly, aby dosáhli vykoupení, nebo získali to o co žádají. Pro Šrí Krišnu bylo to všechno příliš. Nedokázal pochopit, proč lidé marní život tak zničujícím ritualismem. V jakém stavu budou, až na svět přijde Sahadža jóga? On je tím, který začal sahadž kulturu. Řekl: „Radujme se, musíme se radovat!“ Nirmala ánanda. Čistá radost. Jak dosáhnout čisté radosti? Začal s Rakhi bandhanem, díky němuž jsou všechny ženy, kromě vaší ženy, vaší sestrou, či matkou. Musím říci, že to poměrně hodně funguje u Indů. Na severu míň, kvůli muslimskému vlivu, ale na jihu to tak je, v Maháráštře také. A pak začal také s Holi, člověk si má hrát s barvami, možná proto, abychom se zbavili bariér, co se týče barev. Je to velice dobrý nápad, Američané by si měli hrát si s barvami a přidat trochu černé na bílou a trochu bílé na černou. Tak mohou sami vidět, jak je hloupé bojovat ve jménu barvy. Hrával si s dětmi, které se staraly o krávy, a vystupoval jako obyčejný člověk. Nikdy nevystavoval na obdiv své síly. Nikdy se nesnažil vyčnívat z davu. Nikdy nevyčníval z davu díky oblečení, nikdy. Vystupoval jako obyčejný pasák krav. A jeho vztah s matkou Ješodou, která nebyla jeho vlastní matkou, byl také nesmírně krásný. Existuje tolik nádherných básní o jeho dětství. Kupříkladu, On je tím, kdo se stará o celý vesmír. Jako malý chlapec si strkal prst do pusy v úžasu, jak může božské, Viráta, něco takového dělat? O čem jako dítě přemýšlel? Všechny jeho činy v dětství… Slyšeli jste o nich ve včerejší písni. Všechny jeho malé skutky, jsou velmi dobře popsány. Zvláště to, co napsal slepý básník Surda. Jeho dětství je velice krásně popsáno. A popis jeho vztahu s matkou je velice přirozený a velmi sladký. Nebylo to vztah, jaký vidíme dnes: „Zničil jsi koberec, dostaneš, zničil jsi to!“ Dnes se zajímají víc o věci než o své děti. Ale naše kultura je taková, že když dítě něco rozbije, musíme říci: „Velmi dobře, že jsi to rozbil, nějaká badha je pryč.“ Nikdy nekárejte dítě za něco, o čem si myslíme, že je destruktivní, protože pak se zcela určitě stane destruktivním. Abychom lépe porozuměli dětem je dobré přečíst si básně o Krišnovi. Nevím, jak je možné, že jejich obrazotvornost dosahuje těch nádherných výšin čisté radosti. Také vůči našim dětem musíme být tedy nesmírně laskaví, příjemní a odpouštějící. Připouštím, že některé děti jsou neukázněné. Ale i ty je možné napravit, pokud uplatníme metody Šrí Krišny. Krišna chodil do školy gurua Sadhiparimuniho. Jeho žena byla velmi laskavá, ale guru byl přísný. Guruova žena se o něho starala a jednou mu dala jídlo, když nosili dřevo z lesa. Celý příběh je velmi subtilní. Krišna šel do lesa a jeho přítel nesl jídlo. Jeho přítel nesl jídlo a Šrí Krišna sekal dřevo, představte si to, Šrí Krišna sekal dřevo pro matku. Mohl pro matku udělat cokoliv, byl Bohem. Takže žádná práce pro matku nebyla podřadná nebo nízká. A ten druhý, jeho přítel, byl velmi hladový, tak snědl všechno jídlo, nic nezůstalo. Když se vrátil, začal se velmi bát. Tak šel a řekl guruovi: „Snědl jsem všechno jídlo, nepodělil jsem se se Šrí Krišnou.“ Guru se velice rozzlobil, velice se rozhněval a řekl: „Budeš proklet trvalou chudobou.“ Ale matka řekla: „Ne, ne trvalou, jen do doby, než znovu potkáš Šrí Krišnu.“ Snažila se tak částečně zmírnit kletbu. Snažila se vyřknout jinou kletbu, jež zmírní tu předchozí – Upašad. Tím přítelem byl Sudáma. Byl neuvěřitelně chudý. Podívejte se teď na sahadž styl Šrí Krišny. Často vzpomínal na Sudámu a říkal své ženě: „Je prokletý, nevím, v jaký podmínkách, ani kde žije.“ Takové přátelství! A to byl králem! Taková citová blízkost k příteli. Vzpomínal: „Chodíval jsem s ním, sbírali dřevo.“ Představte si, všechny ty maličkosti byly pro Něho tak důležité. Nestaral se tedy jen o celý svět, jak měl, ale i o Sudámu: „Kdy se s ním setkám? Kdy ho opět uvidím? Kde je asi jeho dům? Jak asi žije?“ Takto citlivě vnímal svého přítele. Stejně jako sahadža jogín. Sahadž přístupem se staráme o celý svět a máme starost také o jednotlivce. Dozvíme se o někom, kdo onemocněl, kdo má problém, něco vážného a všichni sahadža jogíni o něho mají starost a myslí na něho. Mohou mít všechno, a přesto se starají o to co se děje s různými lidmi. Kolik z nás ví, jak se jmenuje ten druhý, známe prakticky jména všech. A jak se o ně staráme, jak je respektujeme, jak je máme rádi a jaké jsou mezi námi čisté vztahy. Dnešek je také dnem Rakša bandhanu, což je veliká událost, protože musíme mít čisté vztahy. Viděla jsem, řekněme v Maháráštře, nestane se často, že muž jde a začne mluvit se ženou a obráceně. Jednou si toho někdo všiml a zeptal se: „Proč vy ženy mluvíte jen se ženami?“ Řekla jsem: „A o čem? Vy mluvíte o svých kancelářích, my mluvíme o našich o domácnostech. O čem bychom s vámi měly mluvit?“ Západní kultura je ale jiná. Budou vás do toho nutit. Posadí muže a vedle něho ženu, manželku někoho jiného, pak dalšího muže a manželku někoho jiného. Jaké soukromí. Do těchto asahadž představ se vloudila nemravnost. Není žádný důvod k tomu, aby muži a ženy byli usazeni takto. Nerozumím tomu, proč by to tak mělo být. Nedobrovolně tak musíte sedět. Kvůli manželově zaměstnání, jsem to musela strpět, musím říct, že se mi to nikdy nelíbilo. Konec konců, o čem s takovými muži hovořit? Nevím nic o bankách, neznám akcie, nevím, co je burza cenných papírů, nevím nic o zisku a podobné věci. Nic takového. Nevím nic o úřadech, neznám hodně věcí, o kterých muži hovoří. Tak proč s nimi mluvit? Je to tak těžké. A kdykoliv jsem něco řekla, tak to bylo faux pas. Jednou na večírku nabízeli všem pití. Řekla jsem, že si dám něco nealkoholického. Číšník mi tedy dal nealko. Číšník měl motýlka a bílou košili, všechno to bylo… úplně asahadž. Černý motýlek, bílou košili, černé sako, černé kalhoty. Všichni vypadali stejně, ať to byl velvyslanec, nebo číšník. Nepoznáte, kdo je kdo. Pila jsem svůj nápoj, když jsem dopila, dala jsem sklenici jednomu velmi známému velvyslanci. Neviděla jsem mezi nimi žádný rozdíl. Byli úplně stejní. Chodili stejně, mluvili stejně. Celé je to tak asahadž. A mají tolik velvyslanectví, nechápu proč. Ale co mají vždy? Alkohol, večírky, neustálé podávání rukou! Ruce vám mohou upadnout, řeknu vám. Podávat si ruce není vůbec sahadž. Proč neříci jen: “Namasté.“ Je to lepší. Znáte mě, někdy jsem cítila takové teplo! Včera jste ukazovali, jak roztál led. A totéž se dělo se mnou. Většinou to byli velmi horcí lidé. Nevěděla jsem, co dělat. Jen jsem stávala stydlivě stranou. Zvyk podávání rukou je skutečně asahadž. Horší, než to je francouzský styl. Ať se vám to líbí nebo ne, políbí vás. Nebo někoho objímat! První Angličan, který dostal realizaci mne vzal a takto vyzvednul. Řekla jsem: „V pořádku, udělal to z čiré radosti, to je v pořádku.“ V těchto gestech není upřímnost, ani otevřeného srdce. Když jdete na večírek, musíte být oblečeni určitým způsobem. Když tak nejste oblečeni, jste mimo. Také když jdete na pohřeb. Když zemřel dobrý přítel, velmi příjemný člověk, bylo mi řečeno, že musím mít černé sárí, černou blůzu, vše černé. Řekla jsem: „Nemám sárí, které je celé černé.“ Řekli: „Tak nechoď.“ Řekla jsem: „Výborný nápad.“ Protože já neznám tyto asahadž metody. Není tam dovoleno plakat a vzlykat, musíte být zticha. Když tam jdete, leží tam mrtvé tělo a poté, co se pomodlíte, máte pít šampaňské. Představte si to. Jak byste mohli! Žádné city vůči tomu mrtvému tělu, které tam leží. A všichni jsou velice šťastní. Když někdo vypadá nešťastně, zeptají se: „Co se děje, jsi v pořádku?“ Neuvědomují si, že jsme ztratili přítele. Toto je asahadž styl, když přijde na žal. Když přijde na radost, je to asahadž, když přijde na žal, je to asahadž. Musíme být sahadž v tom smyslu, že ať děláme cokoliv, dělejte to spontánně, ne až po promyšlení. V Indii také existují lidé anglického ražení. Paní takového domu zemřela. Šla jsem je navštívit, v Indii pokládáme tělo na zem. Diskutovali, co dělat, v kolik hodin začne pohřeb apod. A jedna velmi známá žena v Indii řekla: „Neměli byste začínat před dvanáctou.“ „Proč?“ „Protože musím být oblečena v bílém, což je pravda, a musím jít do banky pro diamant, který se hodí k bílému sárí.“ Řekla jsem si: „Co to je? “ Taková špína materialismu! Zachází to příliš daleko. Vzdalujeme se svým citům, emocím, které jsou skutečné, které jsou s námi stále. Nemusíme o nich přemýšlet. Po celou dobu jsou skutečné. Vy ale přemýšlíte: „Mám, nebo nemám plakat?“ „Mám, nebo nemám se smát?“ Smích a pláč jsou tak spontání. Když máte radost, je to spontánní. Svoji radost vyjadřujete spontánně. Samozřejmě to nesmíte dělat nekultivovaně, ale velmi kultivovaně. Jaká je tedy sahadž kultura? Sahadž kultura je upravená, jako když jsme vychováni velice přirozeným způsobem, a osvojíte si kulturu. Lze to přirovnat k dětskému chování, prostému, nevinnému. Je to vyobrazení Krišnovy představy o čisté radosti – nirmala ánanda, která přišla jako veliké uvolnění pro Indy, kteří dodržovali Šrí Ráma čandru. Pak ale začalo docházet k upouštění od mravnosti. Problém je v tom, že když jste na lidi přísní, jsou jako naškrobené prádlo, které se nedá ani nosit. A když jim povolíte: „Musíte se těšit, musíte se radovat, dělejte, co chcete.“ Když jim povolíte dělat, co chtějí, tak začnou dělat všechno možné. V Indii se děje tolik strašných věcí, ve jménu potěšení, ani se neodvažuji o nich mluvit. Hloupí lidé, jako Vidjapatím, klamně interpretují samotného Šrí Krišnu. Byl to veliký básník a vykreslil Krišnu a Rádhu, jako Romea a Julii. To je největší urážka jejich čistého vztahu. Museli jste vidět hodně takových vyobrazení, v Kangrašelí a na různých místech. Celé je to nesmysl. Nedokázali vystihnout pravou podstatu jejich vztahu. Jde o různá vulgární zobrazení, protože umělci a básníci té doby měli ve svém nitru potlačené city a k jejich vyjádření využívali Šrí Krišnu. Tak je spojován s romantikou. Někdy cítím, že lidé Šrí Krišnu nepochopili. Existuje o něm ale jeden hezký příběh. Jednou jeho ženy, měl hodně žen, to je také další kontroverzní bod. Měl hodně žen, protože ony představovaly jeho 16.000 sil. Narodily se a byly v zajetí jednoho krále, který je věznil. Krišna je musel osvobodit. Byly osvobozeny, ale jak teď měly žít se Šrí Krišnou, byl to mladý muž? Tak se se všemi oženil. Jako v dobách Mohammeda. Oženil se se všemi. Byly jeho silami. Kdyby mladý muž držel 16.000 žen, jako v harém, co by si lidé pomysleli? Tak si je všechny vzal za manželky. A další věcí v jeho životě bylo to, že jakmile všechny ty ženy… Měl ještě dalších pět žen. Těchto pět žen představovalo podstatu pěti elementů. Jednou tyto ženy chtěly jít navštívit velikého světce, ale řeka, která tam tekla, byla celá rozvodněná. Tak zašly za Šrí Krišnou a zeptaly se ho: „Jak máme překročit řeku, když je rozvodněná?“ Řekl: „Překročit tu řeku je velice snadné.“ Té řece se říká panenská řeka, Narvadá. Teď o ní vedou velké spory, vysoká politika. Běžte a řekněte jí: „Ó, řeko, žije-li Šrí Krišna v naprostém celibátu, je-li dokonalý brahmačárí, je-li toto pravda, zmírni svůj průtok.“ A řeka ustoupila a ony ji přešly. Pak uctily světce a když se vrátily na břeh řeky, byla opět rozvodněná. Vrátili se ke světci a ptaly se ho: „Jak se teď máme vrátit?“ „Jak jste přišly?“ Řekly, co jim Šrí Krišna poradil, aby řekly řece. Dobře, běžte a řekněte řece: „Pokud tento světec vůbec nic nejedl,“ přestože ho viděly jíst jedno jídlo za druhým, „je-li toto pravda, pak ustup.“ Šly tedy a řekly to řece. A řeka poklesla. Byly ohromeny, věděly, že toho hodně snědl a řeka přesto ustoupila v domnění, že je to pravda. Co to vypovídá o jejich povaze? Jejich abhógis. To znamená, že se ničemu neoddávají. Jedí, dobře, ale je jim to jedno, nevnímají, že jedí, nevychutnávají si jídlo a podobně, ale prostě jedí. A tento člověk, který má 16.000 a pět manželek si říká brahmačárí? Protože nejsou do ničeho vtaženi. Jsou v sahadža stavu. Jak mohli tak velkou a neposkvrněnou osobnost Šrí Krišny spojit s takovým romantickým nesmyslem! Myslím, že Amerika zašla příliš daleko se svobodou, kterou má. Díky požehnání Šrí Krišny se lidé osvobodili od všech nařízení, omezení a stali se nemravnými. Ale Amerika zašla ještě dál. A nejen to, ale i filmy, které dělají jsou velice nebezpečné a skutečně ničí celý svět. Nevědí, jakého hříchu se dopouštějí. Tisíce a tisíce lidí na celém světě přijali velice destruktivní, odporné myšlenky. Freud, ten je mimo, je vyřízen, ten se již dopustil ohromného zla, ale co tyto filmy? Teď dělají veliký dojem na naše indické režiséry. Myslím, že všichni tito režiséři vedou Indy do pekla. Celé je to tak absurdní, tak špinavé. Pro indickou mysl je to skutečně nepochopitelné. Všimla jsem si, že dokonce Američané to nemohou snést, tak zlé to je. Ona svoboda s sebou přinesla i další věci. Představte si, kdyby teď žil Šrí Krišna, že by si nikdy nedal do vlasů olej, nikdy by si neučesal vlasy…. a možná by nosil moderní oblečení z Ameriky. Jinak prostě nemůžete existovat. Všechen ten brak se teď rozšířil do celého světa, prodává se v Moskvě, prodává se ve všech rozvojových zemích. Do doby, než bylo oznámeno, že mají AIDS, to lidé kupovali i jako second hand od turistů, kteří se toho zbavovali. Všude roznáší AIDS a drogy, je to destruktivní síla, je to destruktivní síla, která je v této Kali juze nesmírně aktivní. A tak musíme mít hodně sahadžajogínů, kteří by s touto destruktivní silou bojovali. Oni ani neskrývají, že jsou destruktivní. Myslí si, že je to úžasná kvalita. Díky pokrytectví můžete alespoň nějaké lidi zachránit. Když se to ale děje veřejně, každý to začne dělat. Když tak pomyslíte na to dobu, kdy žil Šrí Krišna, na ten krásný čas, který prožili, tak čistý život. Na to, jak zabil všechny ty démony, je to něco tak nádherného, dodávajícího energii. Ale kolik démonů existuje v současnosti? Je to jeden, jsou to dva, nebo deset? Jeden je vyřízen a druhý vyroste jako houba, pak zmizí a objeví se třetí. A tou nejúrodnější zemí je Amerika. Vy všichni tedy musíte věnovat svoji pozornost této zemi Šrí Krišny. Bylo by velmi dobré, aby Šrí Krišna začal užívat svoji Sudaršána Čakru. Nadešel správný čas. Proto jsem vám dala tu lasturu, abyste vyhlásili, že nastal čas vyčištění Ameriky. To musíme udělat. Dnes, když uctíváme Šrí Krišnu, musíte v sobě probudit svoji Višudhi a vědomí toho, že teď je Šrí Krišna uvnitř vás všech. A prostřednictvím vaší komunikace, protože on je kolektivní, prostřednictvím mluvy, prostřednictvím písní, prostřednictvím všeho, co používáte ke komunikaci byste měli přinášet poselství míru, lásky, milosrdenství, pravdy, a především poselství Sahadža jógy. Nechť vám Bůh žehná!