Mahášivaratri púdža (projev v Marathi), 8/3/1986, Pune, Indie (nekontrolováno)

Toto punja nagari (město zásluh) se nazývá Pune, ale v našich písmech je známé jako Punjapatnam. Tímto punja nagari protékají punje (zásluhy) celého světa a vy všichni jste nositeli těchto punjí. Je to velká božská náhoda, že právě na tomto místě konáte púdžu ke Šrí Šivovi, který je zdrojem púnjí.

Dokud člověk nezíská Šiva sthiti (stav Šivy), dokud nezíská seberealizaci, žije jako slepec. Jakákoliv lidská víra je iluzorní jako stín a člověk se jí celý život drží a následuje ji. Dokud člověk nedosáhne Átma tatvy, nemůže poznat podstatu světa. A nejen to, nemůže poznat podstatu ani svého každodenního života a každodenní rutiny. Tato Šiva tatva (Šivova esence) se odráží v srdci každého člověka v podobě Ducha. Bez poznání tohoto odrazu Ducha vesmíru, který je v srdci, nemůžeme pochopit sebemenší souvislost, která spojuje Stvoření. Stále tápeme ve tmě a nerozumíme si, nepoznáváme se a nemáme žádné porozumění, které by bylo absolutní. V této temnotě podléháme iluzím. Abychom získali tuto Absolutní zkušenost, musíme se obrátit k Duchu. Pouze Duch nám může dát tuto zkušenost prostřednictvím každého nervu našeho těla. Bez síly Ducha nemůžeme v nervech našeho těla získat to, co je ve Védách označováno jako „vid“.

Ať už dnes říkáme cokoliv jako „skoncujme s kastovní diskriminací“, nebo dejme tomu problémy, jako jsou mezinárodní problémy týkající se „zničení všech bomb“ nebo „jediný stát na celém světě“ nebo něco podobného, ať už to navenek řešíme jakkoliv, nepřináší to žádné ovoce. Důvodem je to, že člověk, který to vytvořil, nebo lidstvo, které to vytvořilo, stále není na takové úrovni, aby dokázalo pochopit jednotu vesmíru. Duch vesmíru je přítomen v našem srdci. Díky tomuto Duchu můžeme poznat, že tento vesmír byl stvořen jedním Bohem a malá část téhož Boha je přítomna v každém z nás jako Duch. Jakkoliv navenek říkáme, že jsme jedno a že jsme všichni bratři a sestry, zůstává to jen na povrchu. Duch sídlí v našich srdcích, a teprve když se do naší pozornosti dostane světlo Ducha, skutečně pochopíme, že jsme nedílnou součástí jednoho Těla.

Nyní jsme ustanovili Višva Dharmu (univerzální dharmu). Opírá se pouze o ty lidi, v nichž se odráží jednota vesmíru. Pokud něco takového učiníte navenek, pak to nepřináší ovoce, protože to nemá nektar Pravdy. Nejprve je tedy třeba v nás zcela probudit Ducha. Je probuzený, ale jeho probuzený stav by se měl dostat do naší pozornosti. Lidé říkají, že je možné tohoto stavu dosáhnout prací vně, ale já cítím, že se tak děje zevnitř. Toto probuzení může přijít pouze zevnitř. Toto probuzení je probuzením Kundaliní. Síla Kundaliní je v nás ve spícím stavu. Když pak vystoupí, tak podobně jako jiskra v kamnech při kontaktu s plynem dává světlo, celá pozornost se osvítí. Dokud se toto světlo nerozšíří do našeho chování, do našeho životního stylu, do naší společnosti, do naší země a do celého světa, nemá smysl být sahadžajogínem. Vaše povaha se možná díky tomuto světlu uvnitř vás stala mírumilovnou. Možná by se váš duševní nebo fyzický či materiální stav dal do pořádku. Přesto jste nezískali Šivovu šakti. Díky této šakti chápeme jednotu světa. Toto pochopení není mentální, ale ta zkušenost přichází zevnitř, že jsme jedno. To je nejdůležitější vlastnost Šivy, že je rozprostřen po celém vesmíru. Jeho dílo je naplněno takovým pochopením a moudrostí, že zná každého. Například když rozsvítíme lampu, plamen neví, jak daleko má jít jeho světlo nebo kam má jít. Tyto myšlenky k lampě nepřicházejí.

U Ducha tomu tak ale není. Jakmile je váš Duch osvícený, začne proudit vašima rukama jako čaitanja. Jeho osvícená inteligence, která proudí skrze čaitanju, vám řekne, kudy jdete špatně a kudy správně. To znamená, že Boží inteligence začne proudit skrze Ducha. Také veškerá práce, kterou na světě koná Bůh, nyní proudí vašima rukama a působí. Proto se nejprve musíme uchýlit k Duchu, uchýlit se k Šivovi.

Nyní se musíme podívat, jak můžeme jít k Šivovi zvenčí. Pravdu poznáme prostřednictvím Šivovy tatvy. Právě proto jsem řekla, že všechny šakti na světě jako by proudily v jednom těle. Díky tomu, ať se kdekoliv děje cokoliv, můžete poznat pravdu prostřednictvím kolektivního vědomí. Prostřednictvím Ducha můžete poznat Absolutní pravdu, která vám říká, co je pravda a co lež. Zvláštností tohoto světla je, že když vstoupí do srdce, člověk se utápí v radosti. Jeho tělem začnou proudit vlny radosti. Jeho inteligence a chování začnou zářit. Probudí se v něm zvláštní osobnost, která je okouzlující a zastává skvělé zásady. Člověk, který se k takové osobnosti přiblíží, se emancipuje. Vydá se na správnou cestu. To vše se děje spontánně. Ve společnosti takové osobnosti se něco takového odehrává samo. Taková osobnost je vždy ponořena do radosti.

Radost nemá žádnou dualitu, je absolutní a nazýváme ji Niránand. Absolutní radost znamená, že nemá štěstí a neštěstí coby dvě strany mince. Člověk se nachází v absolutním stavu a tento stav je stavem radosti (ánand). V tomto stavu je jako svědek, který jen sleduje vlny štěstí a neštěstí, jako když člověk sedící v loďce vidí a těší se vlnami moře. Jakmile dosáhnete tohoto stavu, pochopíte, co jsou to vlny radosti, co je to potěšení z radosti a co je to království radosti.

Přestože tohoto stavu dosahujeme, nejsme naplněni radostí. Důvodem je, že ten, kdo je zdrojem Ducha, je Duchem vesmíru. Dokud tedy tuto radost nepřeneseme ke všem břehům světa, nemůžeme s ní zcela splynout. Například když květina spadne do moře, tak pluje od jednoho břehu k druhému. To je cesta, kterou se vydává, a to je to, co ji těší. Stejně tak člověk, jakmile se dostane do Božího království, cítí, „čího srdce bych se měl dotknout?“, „komu bych to měl říct?“, „s kým bych se měl setkat?“, „do které země bych měl jít a říct jim, aby se vydali ke své seberealizaci?“ Dokud tedy nedosáhneme univerzálního stavu (Vishwa swarupa), nemůžeme říct, že jsme realizované duše.

Ti, kteří si říkají sahadžajogíni, se stále drží tohoto kastovnictví. Říkají: „Manželství by se mělo uzavírat v rámci naší kasty“, „naše kasta“, „naše toto“ a „naše tamto“. Musíme se z tohoto omezení vymanit. „My jsme Indové“, „my jsme Angličané“, „my jsme výš, vy jste níž“, „my jsme ze severu, vy z jihu“, všechny tyto rozdíly vytvořil člověk, ne Bůh. On tyto různé země stvořil pouze proto, aby dodal svému krásnému stvoření rozmanitost. Ale lidská mysl se vždy snaží vytvářet třídy a rozdíly. A tak nyní existují obyvatelé Pune a obyvatelé Bombaje. V rámci obyvatel Pune existují obyvatelé Sadashiv Peth a i v rámci nich mohou být lidé klasifikováni podle toho, jakou mají studnu. Sahadžajogín by neměl žít ve studni, ale měl by být jako květina v jezeře. Sahadžajogín, který stále žije v takové studni, by měl pochopit, že ještě zcela nepřijal Sahadža jógu. Nejprve tedy musíme přijmout podobu vesmíru v nás, teprve pak se můžeme dostat k Šiva tatvě. Díky meditaci můžeme pochopit, jak se do tohoto stavu dostat zvenčí.

Při meditaci bychom měli věnovat pozornost sami sobě, ne druhým. Měli bychom se dívat sami na sebe a sledovat, jaké myšlenky nám přicházejí do hlavy. Jaká přesvědčení máme zabudovaná ve své mysli. „Já jsem tohle“, „já jsem tamto“, „já jsem z téhle kasty“, „já jsem z tohoto náboženství“, každý člověk si o sobě myslí, že je moudrý. Měli byste se tedy ptát: „Jsem do toho celého nějak zapletený?“ „Jsem občanem nějaké země nebo nějaké malé uličky v nějakém městě, nebo jsem občanem Božího království?“ Když budeme mít během meditace pozornost sami na sobě, tak, protože jsme nyní spojeni s Duchem, jakmile položíme tuto otázku, zazáří před vámi světlo Ducha a vy budete překvapeni: „Ne, jsem nedílnou součástí jednoho světa.“ Proč necítíte, že by se malá kapka měla rozpustit ve velkém oceánu a užívat si ho? Proč se místo toho pozornost zaměřuje na oddělování molekul a atomů této kapky? Důvodem je to, že se v lidské mysli vyvinulo ego, superego atd. Kvůli tomu všemu se tedy v jeho inteligenci či mysli vyvinula určitá omezení. Člověk není schopen tato omezení překonat. Nemá sílu tato omezení (marjády) překonat. „Co na to řekne moje společnost?“ „Co na to řeknou moji rodiče?“ Aby tato omezení zničil, řekl Ádi Šankaráčárja: „Nemám otce, ani matku, jsem Šiva tatva.“ To znamená, že v Šiva tatvě neexistují žádná omezení. Je Amarjád (mimo omezení), věčný. Já jsem Šiva. Takže ten, kdo je tento Ananta Šiva, by neměl ani přemýšlet o takových malicherných, omezujících věcech. A i kdyby takové myšlenky přišly, neměl by se cítit špatně, že „proč jsem neudělal tohle?“ „Jsem z toho či onoho náboženství.“ 

Všechna tato omezení v nás tedy vznikají kvůli našemu přesvědčení nebo věcem, kterým věříme. Od dětství se učíme, která kasta je špatná. Jakmile se nám to usadí v hlavě, už se to nepohne. Jakmile se tyto podmíněnosti usadí, pak ani když nám někdo řekne, tak neodejdou. Ale jakmile uvidíte radost ve světle této Višva Dharmy, pak cítíte: „Proč jsem se jako blázen oddával těmto falešným přesvědčením?“ Když tento stav nastane, můžeme říct, že je náš vývoj nasměrován k emancipaci. Nejprve tedy musí být naše inteligence zcela osvícena světlem Ducha. Temnota, která je v nás přítomna, by měla zmizet, a proto musíme jednoduše věnovat pozornost sami sobě. Řekněme, že existuje velmi vzteklý člověk, který je od dětství vznětlivý. Může to být proto, že v dětství byl v takovém prostředí, že musel být vznětlivý. Předpokládejme tedy, že ho trápila matka nebo otec, případně k tomu byl nějaký jiný důvod. Pokud ho tedy stále trápí tento hněv, pak do něj nevstoupil meč Ducha. Tento meč je mečem lásky a je ozdoben květinami.

Takže třetí věc, kterou je třeba mít na paměti, je, že Duch je ztělesněním lásky. Pouze lásky. Abychom však tuto lásku pochopili, potřebujeme seberealizaci. „Atmanneva atmana drishtaha“ znamená, že pouze skrze Ducha lze poznat Ducha. Je to tak – pokud nemáte oči, nemůžete vidět své vlastní oči v zrcadle, stejně tak pokud neznáte Ducha, nemůžete pochopit swarupu (stav) Ducha, kterým je láska. Hlavním rysem Ducha je to, že je zásobárnou lásky. Je láskou. Tato láska však není láskou, kterou známe. V této lásce není žádná chamtivost ani žádostivost, žádný nátlak ani žádné očekávání. Tato láska věčně proudí a v této lásce se projevuje dobrotivost. Při rozdávání této dobrotivosti nemá Duch žádnou žárlivost a na nikoho netlačí. Působení je spontánní. Jakmile tato láska začne proudit sahadža (spontánním) způsobem, pak budete překvapeni, že vše funguje samo od sebe a vy nemusíte nic dělat.

Nejprve musíme vidět, jaký druh lásky někomu dáváme. Především by měla být bezpodmínečná. Uvedu malý příklad. Přivezla jsem nějaká sárí z Ameriky. Pak jsem někomu řekla: „Podívej, přivezla jsem 11 sárí, tak najdi nějaké dámy, kterým je mohu dát.“ Tak on vybral svou matku, manželku, dceru, pak švagrovou a podobné příbuzné a dal mi seznam. Tak jsem mu řekla: „Je dobré, když se alespoň příjmení liší… Jak jsi našel tolik lidí se stejným příjmením?“ Pak mi řekl: „Matko, znám je, proto jsem uvedl jejich jména.“ Řekla jsem: „Opravdu? Ale nejsi náhodou sahadžajogín? Jak to, že neznáš ostatní?“ Tak jsem zavolala někoho jiného a on udělal totéž. Byla jsem na rozpacích, co mám dělat.

Láska tedy musí být bezpodmínečná. Jak taková bezpodmínečná láska vypadá? Kdekoliv existuje vnímání „můj“, jako „můj bratr“, „můj syn“, „moje žena“, tam tato bezpodmínečná láska není. Ať už máte k někomu jakýkoliv vztah, tento vztah by měl existovat, ale neměli byste na něm lpět. Mnohokrát jsem uváděla tento příklad, že pokud se míza ve stromě přilepí jen k jedné květině, zahyne nejen strom, ale i květina. Takže tato bezpodmínečná láska proudí všude a dává člověku vše, co chce. Podívejte se, vy všichni jste tady a máme zde elektřinu. Tato elektřina proudí malými světly, velkými světly, videokamerou, tímto mikrofonem, ventilátory atd. Kterékoliv zařízení potřebuje elektřinu, dostane ji. Přilne k nějakému zařízení? Energie se k jednomu místu neupíná. Ale když se stane živou, pak začne ulpívat. Zejména v lidských bytostech. Někdy říkám, že by se člověku mělo říkat „čikku“ (lepkavý), protože se to k němu hodí. Chce se ke všemu přilepit. Jakákoliv maličkost se stane, chce se k ní přilepit. Tato lepkavost mu bere sílu a deformuje ho.

Nejprve je to „můj syn, můj syn“ a nakonec „Matadží, nějak mě zbav tohoto syna, chová se ke mně špatně“. Takže i to se napraví, není to tak, že by se to nenapravilo. Takže musíme vědět, že v člověku by měla být přítomna tato bezpodmínečná láska. Pokud je to vaše dítě, tak plňte svou povinnost, ale není třeba mít žádná očekávání. Za druhé, neříkejte, že je „moje“. Přijde-li zítra do vašeho domu dcera někoho jiného, pak ji také musíte umět milovat. Pak jste bezpodmíneční. To je začátek, ale radost, která pramení z šíření vaší lásky do celého světa, může charakterizovat jen Bůh. Ve Své lásce stvořil tento vesmír. Ve skutečnosti je toto stvoření jako bolehlav. Nejdřív stvoříte svět, pak stvoříte lidské bytosti, pak vás přijdou praštit, chovají se jako blázni, pak je dáte do pořádku, dáte jim realizaci, a i pak běhají sem a tam jako blázni. Pak je nějak posadíte a svážete, a i tak jim hlava lítá sem a tam!

Ale to všechno je pro Něj hra, protože Jeho láska je bezpodmínečná. Jediné, co Bůh dělá,  je bhakti Lásky. Je v radosti Lásky. Jeho radostí je, že: „Já miluji“. Přebývá v této lásce. Nepřemýšlí, že Ho někdo uhodil nebo že Mu něco řekl. Říká: „Mám pro tebe lásku, ať děláš, co chceš.“ To je Boží vlastnost. Tato vlastnost, pokud jde o Sahadža jógu, se nazývá nirapekšita (bez jakýchkoliv očekávání).

My to ale nevnímáme. Pokud se k někomu chováte hrubě, pokračujete v tom samém. Nemůžete se toho zbavit. Takže se z toho opět stává lepkavost. Pokud se k někomu jinému chováte hezky, pak v tom pokračujete, ale k tomu prvnímu člověku se stále chováte hrubě. Dejme tomu, že se dva bratři před příchodem do Sahadža jógy pohádali, pak i v Sahadža józe pokračují ve stejných pocitech. Proč jste tedy přišli do Sahadža jógy? Abyste se dostali k Duchu. Co je to Duch? Duch je zdroj lásky uvnitř vás. Měli bychom to tedy přijmout a těšit se z toho. Měli bychom to přijmout tak, že cokoliv je ve mně, je pro bhakti lásky Ducha. Nechte Ducha dělat tolik bhakti lásky, kolik chce. Nic jako – „to je moje tělo, mysl“ atd., ale „nechte mě vidět a užívat si Bhakti Ducha“. Nejdůležitější je, abychom věděli, že sedíme na dvoře (darbar) Lásky. Nenávist, hněv, připoutanost, všechno je to totéž. Nevidím rozdíl mezi člověkem, kterého máte nebo nemáte rádi. Jsou stejní. Jediný rozdíl je v tom, že jeden se zdá být dobrý a druhý špatný. Ale oba typy jsou stejné. Láska by měla být bezpodmínečná.

Za druhé, láska by měla mít sladkost. Když někdo dá druhému dvě facky a řekne: „Zfackoval jsem tě z lásky,“ tak to není láska. Navíc existují určité zvyky, jako když se s někým setkáte, tak vám dotyčný potřásá rukou tak dlouho, dokud nevytřese polovinu její váhy! Skvělý způsob, jak se seznámit! Ale v srdci nic není, všechno je to povrchní. A v této povrchnosti vám podávají ruku se slovy: „Jsem tak rád, že vás poznávám!“ A vy se jen strachujete, že vám ruka upadne! Ale v srdci není nic.

Láska by měla být ve vašem srdci. Láska by měla z vašeho srdce proudit. Nemělo by to být povrchní. Někdy si člověk kvůli této povrchnosti namlouvá: „Jsem tak dobrý člověk! Jsem tak milující a ke každému se chovám láskyplně!“ Pokud jde o jeho byznys, pak se samozřejmě musí k lidem chovat hezky. V lásce je však člověk nesmírně milý, a to jak uvnitř, tak navenek. Uvnitř i navenek. Je soucitný. Dokonce i jeho drsnost se zdá být sladká. Takže dokud se tato sladkost nepřenese do sahadžajogínů, nikdo vám ani nebude ochoten uvěřit.

V naší zemi je příliš mnoho lidí, kteří pořádají přednášky, kteří vedou velké řeči, a obyčejný člověk je z toho unavený. Takového člověka můžete najít na každé ulici. V samotné Pune jich potkáte mnoho. Ale máme z toho nějaké uspokojení? Všechno je to falešné, povrchní. Takže láska musí vycházet ze srdce. Dostávám mnoho dopisů: „Mátadží, nechť láska proudí z našich srdcí.“ Jak to mám udělat? Nejprve otevřete svá srdce. Řeknu vám, jak otevřít svá srdce. Začněte s maličkostí. Udělejte si seznam lidí, které milujete a které nenávidíte. Pak napište láskyplný dopis těm, které nenávidíte… {Jogíni se smějí}… velmi těžká věc! Nesmírně obtížná! Napište jim: „Moc na vás vzpomínám, jak jste skvělí.“ Je to v pořádku, i když nejsou, na tom není nic špatného! Pak řekněte: „Budu se cítit velmi příjemně, když mi na tento dopis odpovíte.“ Zkuste to. Půjde to, protože Duch vás učinil schopnými této lásky. Neměla by v tom být žádná povrchnost. Ten člověk by neměl mít pocit, že: „Ach, dnes poslal dobrý dopis, takže ten zítřejší bude hrozný. Tento první dopis je jen úvodem k tomu, co bude následovat!“ Takže byste měli poslat upřímný dopis plný lásky. Pošlete ho těm lidem, které nenávidíte nebo se vůči nim cítíte špatně. Začněte však se sahadžajogíny. Nejprve by to měli být sahadžajogíni. Ale budete překvapeni, že když budete psát poprvé, bude tam alespoň jeden řádek vyjadřující onen hněv z minulosti. Napište tedy ještě jeden, pak třetí a po stovce dopisů tam bude alespoň jeden, kde tento hněv vůbec není vyjádřen. Měli bychom otevřít své srdce člověku, na kterého se zlobíme. Měli bychom vidět, jestli to, co udělal on, dělám také já? Pokud jste to dělali i vy, proč se tedy zlobit? Pokud se tak zachoval on, pak se já nebudu chovat stejně. Skutečně ho musíte milovat.

V naší zemi je nyní tolik problémů, protože neznáme skutečný pojem a skutečnou definici lásky. Jedním z hlavních problémů je postavení žen v naší zemi. V naší zemi máme oba typy žen. Třetí typ jsem ještě neviděla, pokud ho uvidím, bude to mnohem lepší. Jeden je dominantní a druhý podřízený. Mezi tím není nikdo. Ta, která dominuje, sedí na hlavě a ta podřízená podlézá. Kvůli tomu se společnost stala nesmírně podivnou. Společnost dál mučí ty, které jsou podřízené, a těm, které jsou dominantní, podlézá. Pak se nevědomky dopouštíte velmi velkého hříchu. Hřích spočívá v tom, že Bůh nemůže tolerovat týrání ženy, která je shovívavá. Takových problémů je mnoho. Nyní máme kastovní problém. Abychom se toho všeho zbavili, musíme zjistit, kolik máme lásky. Tuto lásku popsalo mnoho inkarnací.

(Toto dítě není v pořádku, prosím, vezměte ho dozadu, cítím, že má nějakou negativitu, není schopno přede mnou sedět. Vezměte ho pomalu, není třeba spěchat.)

Takže kolik lidí můžeme zahalit pláštěm lásky? Kolik lidí je blízkých našemu srdci? Nedávno jsem v Bombaji položila otázku, že muži mají obecně pocit, že jejich přátelství je mnohem hlubší než přátelství žen, a tak jsem se jednoho muže zeptala: Kdo je tvůj přítel? Řekl: „Tady ten pán.“ Řekla jsem mu: „Opravdu? Ale před chvílí si mi na tebe stěžoval. Jak to, že je to tvůj přítel?“ Takže pokud se přátelství, v němž jeden přítel nevidí špatné vlastnosti druhého, prohloubí, pak se vaše srdce otevře.

Další je velkorysost. Velkorysost znamená sílu dávat. Vaše matka je známá svou štědrostí, ale zkuste být štědří i vy. Pokud máte pět sárí a jiná žena jich má méně, prostě jí jedno sárí dejte a uvidíte. Pokud je vaše srdce otevřené, pak budete mít štěstí a dostanete 100 sárí. Měli bychom mít sílu dávat. Pokračujte v dávání. Tato štědrost v Sahadža józe začíná, když se lidem začnou otevírat srdce během púdží. Říkají: „Mátadží, tento kheer (dezert z rýže) jsem udělal speciálně pro Tebe, tento puran poli (další dezert) jsem udělal speciálně pro Tebe.“ Toto je začátek. Ale když totéž uděláte pro jiného sahadžajogína, pak mám větší radost. Cítím nesmírnou radost, když tuto lásku rozdáváte mezi sebou. Když řeknete něco hezkého o nějakém sahadžajogínovi, cítím se velmi radostně. Když ho pochválíte, pak se cítím nesmírně radostně. Ale ano, pokud se mýlíte, pak vás upozorním, abyste byli opatrní. Ale mnohokrát jsem viděla, že tyto zvláštní okamžiky přicházejí jen zřídka.

Když se vy lidé těšíte ze vzájemné společnosti, přátelství a dobrých vlastností, pak cítím, že začalo Království lásky. Toto království jsme dosud nepoznali a ani jsme ho dosud nepoužívali. Zatím jsme nepřijali jeho moc. Nevěnujeme pozornost jeho obrovské dynamice. Jeho síla je tak velká, že ať už jste založili jakkoliv velké říše nebo máte jakkoliv velké bomby a cokoliv je produktem nenávisti, vše bude zcela zničeno. To vše bude srovnáno se zemí. Musíte však vědět, jak tuto sílu použít. Měli byste zakusit její sílu. Měli byste říct: „Jsem knězem lásky. Nechci hněv, nenávist a nic podobného, ale chci jen konat bhakti lásky. Naše Matka nám to řekla a v této bhakti nás se sebou sjednotila.“ Měli bychom se do této lásky zcela ponořit. Pak „ta a ta kasta“ odpadne.

Když někdo během nenávisti vidí špatnou vlastnost, tak se na ni upne. Ale zkuste si vzpomenout třeba jen na jednu příhodu, která má v sobě lásku, například: „Jak sladce se mnou tenkrát mluvil!“ a na tom postavte svou stavbu. Chcete-li budovat stavbu srdce, myslete jen na to: „Jak láskyplně se mnou mluvil!“ Pokud však s někým mluvíte tvrdě, nikdy o vás nemůže mít dobré smýšlení. Jak to, že nás nenapadne, že když o někom mluvíme špatně, pak je zřejmé, že on bude mluvit špatně o nás? Řekne snad: „Ó, jaká dobrá věc, že mi nadával!“ S prostou inteligencí musíme pochopit, že když proti někomu mluvíme takovým ostrým způsobem, dá nám snad na krk girlandu?

Když tedy otevíráte své srdce, musíte mít na paměti, že „tomuto člověku jsem dal místo ve svém srdci.“ Toto srdce má sílu lásky, která očišťuje. Tato síla tuto osobu očistí. Přenechte ji této síle. Možná vás bude trochu trápit, ale o to víc se snažte. Není těžké se snažit. Budete překvapeni; budete mít pocit: „Stal jsem se takovým, jako je celý svět, nebo co?“ Jako dítě jsem vždycky cítila: „Jak bude probíhat toto univerzální dílo? Jak se budu setkávat s lidmi?“ Tehdy se mé srdce tak rozpínalo, že jsem měla pocit, jako by do něj přicházel celý vesmír. V tu chvíli jsem se cítila tak radostně. Tehdy jsem viděla jen představy, ale teď to vidím na vlastní oči. Na každém místě jsou tisíce sahadžajogínů, kteří se těší z této blaženosti. Kéž byste i vy dávali všem stejné množství lásky.

Při této speciální příležitosti Šiva púdže si v srdci slibte, že od nynějška budu milovat každého. Matka to řekla a já budu konat bhakti lásky. V této lásce, pokud budu čelit nějakým potížím, pak je to jako pokání a já to budu snášet. Budu bezpodmínečně milovat celý svět. Nebudu říkat „moje“ a „mé“ jako žába ve studni, ale v lásce udělám pro druhé vše, co je možné. Někdy se k vám lidé budou chovat krutě, dělali to i se mnou, ale síla lásky je obrovská a vy musíte tuto lásku dávat s naprostou oddaností a vírou v její sílu.

Nyní tedy nastal čas pro púdžu a rozhodla jsem se postavit dům v Pune… {potlesk}… Ve světě je Indie zemí jógy. Kundaliní celého světa je v Maháráštře a jakýkoliv popis této velké země je nedostačující. Pune je srdcem Maháráštry a právě zde musíme ustanovit Šrí Šivu. Mým přáním je, aby, jakmile zde postavím dům, sem sestoupil Kailáš a všichni by mi v tom měli pomoct. Obyvatelé Kailáše jsou lidé klidné povahy, klidného temperamentu a sahadžajogíni by se takovými měli stát. Lidé by měli říkat, že v Pune je království Šrí Sadášivy. S touto nadějí jsem se rozhodla postavit zde dům a prosím všechny, aby mi pomohli.