Guru Púdža: Guruové patřící kolektivu, 04/07/1993, (nekontrolováno), Cabella, Itálie

Dnes budeme mít Guru púdžu. Měla bych být vaším guruem, ale někdy mám pocit, že tato představa o guruovi se od té mé velmi liší. Obvykle je guru velmi, velmi přísný člověk a nemá žádnou trpělivost. Dokonce, řekněme v hudbě: v Indii jsou guruové, kteří učí hudbu; kde se musí absolutně dodržovat naprostá kázeň. Vím o jednom velkém hudebníkovi, Ravi Šankarovi. Byli jsme v Maiharu, kam přijel, a jeho guru, Allauddin Khan, si velmi vážil mého otce. Tak se ho zeptal: „Proč něco nezahraješ?“ Tehdy mu nic neřekl. Pak mu ukázal velkou bouli zde. Řekl: „Pane, vidíte tohle?“ Řekl: „Co?“ „Přerazil mi o hlavu mou vlastní tanpuru, protože jsem hrál trochu falešně.“ Jinak to byl velmi milý člověk, to musím říct; znala jsem Allauddina Khana. Ale když přišlo na učení… Myslím, že je to tradice, že musíte na studenty klást nejrůznější požadavky, ale studenti se přesto drží gurua. Pořád se o něho starají. Záleží jim na něm. Když guru chce tohle, tak pro to běží, když chce tohle, tak to udělají. A guru neustále podrobuje žáka různým zkouškám. Šivádžího guru ho například požádal: „Chtěl bych se napít tygřího mléka.“ Tak řekl: „Dobře. Pokud to řekl můj guru, je to jeho starost.“ Tak šel do lesa a uviděl tam sedět tygřici. Už přestala dávat mléko svým mláďatům, a tak se před tygřicí poklonil a řekl: „Podívej, můj guru chce tvé mléko. Dala bys mi prosím trochu mléka pro mého gurua?“ A tygřice tomu porozuměla. Vstala a on si vzal její mléko pro svého gurua. Takže na tom je vidět, že díky poslušnosti vůči guruovi člověk dosáhne i nemožných věcí. Jindy mu guru řekl, že má na noze velký vřed a že je celý potrhaný a ten, kdo mu ho vysaje, musí být jeho žákem a když to vysaje jeho žák, bude to v pořádku. Všem se něco takového příčilo. Šivádží mahárádž řekl: „Samozřejmě, že to vysaju.“ Sehnul se a začal to sát z obvazu, který tam byl, a bylo to mango! Existují tedy dva, tři typy zkoušek, které žák neustále podstupuje. Za prvé, do jaké míry vás poslouchá. Ale protože jste všichni získali realizaci a jste svými vlastními guruy, tuto podmínku na vás nekladu. Nechávám to na vaší svobodě. Říkám vám se vší vážností, všemi možnými způsoby, co si myslím, že je pro vás dobré, ale nevynucuji si to, jak to dělávali tito guruové. Chci říct, že dříve žáky bili! Věšívali je do studny. Byli na své žáky neskutečně přísní. Měla jsem s tím zkušenost. Nikdy se neusmáli. O nějakém smíchu nemůže být ani řeč! A nikdy by neprojevili žádnou slabost laskavosti vůči učedníkům. Tohle vám říkám o duchovních guruech. Ale ti, kteří chtěli svůj vzestup, chtěli svou realizaci, by i nadále procházeli všemi druhy mučení, kterým byli vystavováni. Někteří guruové, kterým se nelíbili někteří žáci, jim řekli: „Dobře, teď budete pořád stát na jedné noze.“ Takže stáli na jedné noze jako jeřáb. Jinému zase řekli: „Postav se na hlavu!“ Způsob, jakým se chovali ke svým žákům, byl pro mě poměrně neschůdný. Já to nedokážu. Stále se mi v očích objevují slzy soucitu; připadá mi to nemožné. Někdy to mohu říct tak, že to vypadá jako malé pokárání. Ale být matkou a zároveň guruem je tou nejtěžší věcí. Nevím, co je přednější. Ale samozřejmě každá matka chce, aby její dítě bylo dobré, a Svatá Matka chce, aby její dítě bylo svatým člověkem. Na prvním místě je svatost. A teď, jak k tomu můžete někoho nutit? Jediné, co vás to přiměje pochopit, je toto – že pokud se nestanete svatými, jak dosáhnete svého vzestupu? Musíme být svatí. Jakou kázeň lze zavést, aby se člověk stal svatým? K čemu ho můžete přinutit? Kvůli čemu se můžete rozzlobit? Jediná metoda, kterou normálně používám, je odpuštění. Myslím, že odpuštění je možná nejvyšší kvalitou při učení lidí. Když vědí, že udělali něco špatného, a přiznají to, pak je třeba odpustit. Například v Buddhově životě byl jeden člověk, který ho urážel, aniž by mu rozuměl, a když skončil se svými urážkami a Buddha odešel, lidé mu řekli: „Víš, koho jsi urážel? Byl to Pán Buddha!“ Dostal strach o svůj život. „Kam zmizel?“ zeptal se. „Odešel do další vesnice.“ Tak šel do té vesnice a řekl: „Pane, omlouvám se za to, co jsem řekl. Prosím, odpusťte mi. Byla to všechno chyba a neměl jsem to udělat. Můžete mě potrestat, jak se vám zlíbí.“ Buddha se zeptal: „Kdy k tomu došlo?“ Odpověděl: „Včera.“ Buddha řekl: „Neznám včerejšek, znám jen dnešek.“ Už jen když vyprávíte tyto věci, jak skvěle se člověk cítí, že? Takže vaše velikost, vaše ušlechtilost určitě na lidi zapůsobí. Ne tím, že budete bojovat, že se budete hádat, že budete říkat kruté věci, tím se to nevyřeší. Guruové také velmi kontrolovali děti, žáky. Naprosto je ovládali. Musíte vstávat ve čtyři hodiny, sednout si k meditaci. Kdybyste nevstali, bili by vás! Nerozumím tomu. Sahadža jóga se velmi liší od všech ostatních guruů, protože věříme v sílu lásky. Síla lásky vás učí, jak odpouštět. Činí vás ušlechtilými. Činí vás velmi vyrovnanými. Takže guruové, kteří zde byli kvůli Bhavasagaře, aby v lidech upevnili dharmu, se museli nejprve srovnat se všemi praktickými věcmi, jak tomu říkají. Myslí si, že to není praktické. Ale oni řekli: „Ne! Pro nás to je vyšší, vznešenější a důležité. Takže uváděli lidi do rovnováhy, protože v sobě měli sílu lásky. Všichni tito Ádi Guruové a jejich inkarnace, pokud je vidíte, byli vždy v rovnováze a vždy opěvovali Boží lásku. Když mluvíme o realizaci, musíme především vědět, že musíme mít trpělivost sami se sebou. Vím, že někteří lidé se necítí moc dobře, někteří lidé jsou dosud nemocní, někteří lidé někdy dokonce ani necítí vibrace. Mějte se sebou trpělivost! Když se stanete svým vlastním guruem, první věc je, že stejně jako má guru trpělivost se svým žákem, musíte mít trpělivost sami se sebou. V této trpělivosti se naučíte, že můžete bez problémů snášet mnoho věcí. Existuje, řekněme, člověk, který je stále nevrlý: „Ach, tohle není dobré. To není dobré,“ protože nemá trpělivost sám se sebou. Když budete mít trpělivost sami se sebou, snesete všechno. Ať jste kdekoli, jste sami se sebou, protože jste realizované duše. Nebudete tedy frustrovaní, nebudete se zlobit a také nebudete stále reptat a brblat, protože se těšíte sami sebou. Když je tam i matrace, dobře. Pokud tam není, můžete spát na trávě. Pokud není tráva, můžete spát na kameni. A také nemusíte spát, jako minulou noc. Na tom vůbec nezáleží. První věc, kterou u lidí shledávám, je, že nemají trpělivost sami se sebou. Za prvé možná proto, že jsou podmínění. Řekněme, že když máte levou Višudhi, když jste náhodou byli katolíci nebo jste dělali transcendentální meditaci (TM) nebo podobně, pak se celou dobu litujete, nepřestáváte myslet na svá trápení a problémy a stále se snažíte sami sebe odsuzovat. Jste realizovaná duše a nemáte právo se odsuzovat – nemáte právo! Jako člověk, který se topí, byl zachráněn, dostal se na břeh, daří se mu dobře, získal druhý život, a stále se tam snaží vyjádřit svou agónii, jako by se topil. Takže se musíte probudit: „Ne, ne! Už tam nejsem. Konec. Už je to pryč. Jsem jiný. Tamto byl někdo jiný. Nejsem stejný člověk.“ Takto si musíte zcela jasně říci: „Nebudu se odsuzovat.“ Měli jste právo získat seberealizaci. Dostali jste ji. A pak se z toho nemůžete těšit, protože máte tyto podmínky. Zvláště na Západě je velmi módní být nešťastný. Jsou tam nešťastní lidé, kteří žádná neštěstí nemají! Takže takoví lidé, kteří mají pomyslná trápení z minulosti, která ve skutečnosti neexistují, nemohou mít radost z reality. Nemohou. Takže pro sahadžajogína je důležité, aby měl v srdci radost. Je to jako oceán. Je to jako oceán, který je tu neustále, aby vám poskytoval tyto pocity vzrušení. I malé kapky tohoto oceánu, když stékají do vaší bytosti, jsou tak uklidňující. Ten zážitek se dá pouze prožít. Ale všechno to čeká uvnitř vás. A takový člověk přináší radost i ostatním. Nemůže vidět jiného člověka nešťastného, v nesnázích. Sám je plný radosti a šíří radost kolem sebe. Radost můžete mít i z malých, nepatrných věcí, protože máte oceán a malá věc, která do oceánu spadne, vytváří tak krásné vlny; dotýkají se břehů nejen vaší vlastní bytosti, ale i ostatních. Velmi, velmi malé věci vám dělají tak velkou radost, že jste po celou dobu jako surfaři, jak se dnes říká, na tomto krásném jezeře nebo krásném oceánu lásky. Láska přináší radost. Není to tělesná láska, je to božská láska. Jako sahadžajogíni a guruové tedy musíme milovat sami sebe a pochopit svou vlastní hodnotu. Myslím, že sahadžajogíni dosud nepochopili svou hodnotu. Kolik lidí na tomto světě může dát realizaci? Kolik jich ví o Kundaliní? Kolik z nich vidělo, jak lidé neustále vstávají z mrtvých? Jste učiněni tak mocnými, že i při pohledu na lidi jim můžete dát realizaci. V běžné lásce, tělesné lásce, mají lidé strach. Bojí se, že by jejich milovaný mohl odejít nebo že by mohl onemocnět, že by se mohlo stát tohle, a tak se neustále bojí, brání se radosti. Ale vy jste se svým Já a jste stále chráněni. Pokud je vaše pozornost špatná, třeba jen na vteřinu, okamžitě víte, že nejste v pořádku. Chráníte se sami před sebou! Jakmile se objeví nějaký fyzický problém, můžete ho pocítit. Víte, jak se vyléčit. Ale opět je třeba mít rovnováhu. Pokud jste mimo rovnováhu, pak ani necítíte vibrace, necítíte, co je s vámi špatně, nevíte, kterým směrem se pohybujete, zda se ničíte. A tuto rovnováhu musí nastolit všichni sahadžajogíni. Tato nerovnováha k nám přichází, protože stále myslíme na svou minulost nebo možná na svou budoucnost. Děláme si o tyto věci starosti. Nač si dělat starosti, když všichni andělé a všichni ganové pracují pro vás? Stačí jen zavelet, to je všechno! Ale je to, jako když se někdy člověk stane králem a je dosazen na trůn, ale předtím byl žebrákem, takže každému, kdo se mu přijde poklonit, řekne: „Dobrá, dej mi libru.“ Musíte vědět, že všichni jste realizované duše a že v sobě máte všechny síly. Jediné, co je velmi důležité, je rovnováha. V Sahadža józe se lidé také dostávají do nerovnováhy. Jak? Například jsem viděla lidi, kteří se bojí světských zákonů. Nevědí, že všude kolem vás existuje tak mocná energie. Nic vás nemůže zastavit. Nic vás nemůže zadržet. Nic nemůže najít chyby. Když ale začnete pochybovat, jako včera, když řeknete: „Ale…,“ když začnete myslet na zákony vytvořené člověkem, Boží zákony selžou. Jinak vás nikdo nemůže potrestat, nikdo vás nemůže zatknout, nikdo vám nemůže nic udělat. Jste absolutně chráněni. Takže hlavní rozdíl mezi starým stylem gurua a moderním stylem gurua je v tom, že staří guruové říkali: „Musíte trpět. Když vás někdo zatkne, je to velmi dobré. Když vám dají jed, vezměte si ho.“ Pokud vám chtějí dát facku, nechte si ji dát. Ať už chtějí udělat cokoli, musíte to přijmout, protože je to vaše utrpení. Ne v Sahadža józe, protože zde sedí vaše Matka. Jak se může někdo opovážit na vás sáhnout! Nikdo vám nemůže ublížit. Musíte mi věřit, když to říkám. Nikdo vám nemůže ublížit, ale musíte mít víru sami v sebe. Nikdo neměl Ádi Šakti jako gurua! Ádi Šakti, ta, která má všechny síly světa. Kdo vám tedy může ublížit? Kdo vás může týrat? Kdo vás může obtěžovat? Kromě vás samotných, pokud se chcete mučit, pak vám nikdo nemůže pomoci. Takže největší rozdíl mezi žákem jiných guruů a vámi je ten, že nemusíte trpět. Nemáte trpět. A i když je tam někdo, kdo má v sobě něco negativního: někteří sahadžajogíni je stále mají, chudáci, nemohou si pomoci, byli u špatných guruů nebo tak něco. Takže je potká nehoda, možná je potká něco hrozného. Ale najednou zjistí, že se z toho vymaní. Může to být negativita někoho jiného, některých příbuzných, některých bratrů, sester nebo možná národa. Ale dostanete se z toho. V Sahadža józe je velmi pozoruhodné, že existují lidé, kteří jsou napadení. „Matko, moje srdce je napadené. Tohle je napadené. Tamto je napadené.“ Ale jakmile chtějí dát realizaci, prostě se to pohne, Kundaliní se pohne. Můžete mít jakékoliv problémy, ale když zvednete ruku, Kundaliní se pohne. Chci říct, že jakýkoli nástroj, který je rozbitý – řekněme, že tento ventilátor je rozbitý – nebude fungovat. Ale sahadžajogíni ne, ti fungují. Samozřejmě, pokud nepraktikují Sahadža jógu nebo pokud nedávají realizaci ostatním, tak to pak samozřejmě může být haraburdí. Dejme tomu, že nepoužíváte své auto, může být velmi dobré a vy ho nepoužíváte, stane se z něj haraburdí. Takže musíte dávat. Musíte dávat realizaci, všichni, ať už jsou to ženy nebo muži, ať už patříte k jakékoliv zemi. Musíte dávat realizaci. Musíte nechat tuto energii jít a pracovat, jinak se udusí. Viděla jsem mnoho sahadžajogínů, kteří nic takového nedělali, velmi pěkně říkají: „Matko, uctíváme Tě doma.“ Trpí také artritidou nebo jinými druhy nemocí, někdy spondylitidou, nebo mohou mít celulitidu. Mohou mít všechny druhy onemocnění! Takže musíte používat svou energii k tomu, abyste druhým dávali realizaci. Je v pořádku, když nerozumíte protokolu, je vám odpuštěno. Cokoli byste mohli udělat z nevinnosti nebo neznalosti, je odpuštěno. Ale pokud něco chcete udělat vědomě, pak nevím, jaké to bude mít následky, protože oblast, kde se nacházíte, je bezpečná, ale pokud se chcete z této oblasti dostat, pak na všech stranách působí strašné negativní síly a vy jste do nich polapeni. To není chyba Sahadža jógy. Hledání chyb na sahadžajogínech nebo na Sahadža józe je další chyba, které se někdy dopouštíme. Řekněme, že je u gurua deset žáků – u velmi dobrého a vynikajícího gurua – když si na některého z nich začnou stěžovat, guru okamžitě řekne: „Jdi pryč!“ Nemají právo si na sebe navzájem stěžovat. Naopak, pokud má tato ruka bolesti, tak tato ruka si nestěžuje mozku, ale snaží se ji ukonejšit. Sahadžajogíni jsou tedy guruové, kteří jsou součástí kolektivu. Pohybují se ve skupině, jak popisuje Gjanéšvara. Že se nyní pohybujete jako osvícený les, který dává vše, co lidé chtějí, co chtějí mít – kalpatarus. A říká: „Pohybujete se jako oceány a mluvíte o Bohu.“ Není to o jednotlivém člověku, který stojí a něco říká. Včera jsme ve hře viděli, jak jeden osamocený muž musel trpět. Ale vy jste ve skupině a všichni se pohybujete ve skupině, společně, se stejným porozuměním. Tak mocná skupina to je. Podle Gjanéšvary přinášejí lidem ambrózii. Ale tato síla kolektivu, kterou člověk cítí, je prvním soudem člověka. Ti, kdo nedokážou být kolektivní, ještě nejsou sahadžajogíny. Někteří lidé si myslí, že mi sloužili, starali se o mě, dělali ke mně púdžu nebo něco podobného, takže mají právo ostatním nadávat, zlobit se na ně, křičet na ně, říkat jim, co mají dělat, dělat všelijaké věci. Tak to není. Sahadžajogínem jste, když jste absolutně kolektivní, jinak nejste sahadžajogínem, když nejste kolektivní. Je to tak jednoduché, že ego, podmíněnost ega nebo podmíněnost z minulosti vás může držet stranou od druhých a už vám nezbývá žádné spojení s Božským. Ti, kteří nejsou kolektivními lidmi, nemají s Božským žádný vztah. Nyní jste pochopili, co je to kolektivita. Nejpřekvapivější pro mě je, že tím, že jsem vám dala realizaci, jsem zjistila, že je velmi snadné mluvit s vámi o těch nejjemnějších věcech. O všech těchto věcech by podle mě žádný guru nemohl mluvit – není to možné. Nešlo by jim to do hlavy. Je to velmi jemné. Stali jste se jemnými a tyto jemnosti mají svou krásu: ve vyjadřování, v mluvení, v chování k druhým, v porozumění. Je to tak sladké a tak krásné. Tento kolektivní pocit je něco podobného, jako když si malá částečka hlíny myslí, že je horou; jako když se kapka stane oceánem. Ale když se najde jedna kapka, která řekne: „Ne, ne! Nemohu být kolektivní. Zůstanu na břehu.“ Dobrá, sluneční svit ji odpaří. „Ale Matko, uctívám Tě, dělám to a ono!“ S tím vším, pokud nerozvíjíte kolektivitu, raději mě neuctívejte. Jak by měl guru jednat s kolektivem? V Sahadža józe by nikdo neměl mít pocit, že jste nějaká vedoucí nebo vyšší osobnost. Pokud se tak začnete cítit, pak v tu chvíli musíte vědět, že máte nějakou posedlost. Co je v těle nejvyšší? Nic! Všechno je naprosto stejné. Takhle to tam prostě je. Musí se to používat k účelu, ke kterému to má sloužit. A krutosti, kterých se lidé někdy dopouštějí, jsou nepředstavitelné. Jak může existovat takový druh uspokojení, když jste sahadžajogíni? Nevím, říká se, že guruové dříve bili a dělali všelijaké věci. To museli být bhúti. Nevím. A velmi rozzlobení guruové. Nemůžete si dovolit být rozzlobení. Nemůžete si to dovolit. Hněv znamená nerovnováhu. Pokud se upnete například na svou rodinu, začnete tak mluvit – pak už více nejste. Lpění na čemkoli ukazuje, že nemáte rovnováhu. Ti, kteří mají rovnováhu, musí být odpoutaní. Jinak se k někomu připoutáte: „To je moje dcera. Tohle je můj syn. Tohle je tenhle,“ pak nevidíte pravdu. Takže pokud cítíte jakýkoli druh připoutanosti, vězte, že nejste v rovnováze. Také jsem viděla, jak se lidé dostávají do jakési pýchy: Pýchy – „Jsme sahadžajogíni.“ Stali jsme se sahadžajogíny, abychom zachránili celý svět. Je to, jako když vidím spoustu státních úředníků, kteří si o sobě myslí nevím co. Jsou to služebníci lidí. Možná se jim říká „důstojníci“, ale důstojníci pro službu. Stejně tak jsme na tomto světě, abychom sloužili Bohu. A smyslem vaší služby je zachránit svět, zachránit lidi. Ale pokud máte pýchu, falešnou pýchu, jak to můžete dělat? To, jak mluvíte, jak se chováte, nikdo se k vám nepřiblíží. Nemůžete žárlit na druhého člověka – nemůžete, protože žárlivost znamená, že se snažíte ublížit sami sobě. Nevím, co je to taková žárlivost. Vidím, že lidé žárlí, ale nevím, co to vlastně je, žárlivost. Je to zvláštní, že? Musí to pocházet možná ze zvířecí říše, nevím. Protože na co žárlit? Vždyť jste realizované duše, jak můžete na někoho žárlit? Řekněme, že jste diamant a někdo jiný je diamant, velmi dobře. Oba dohromady budou ještě zářivější. Řekněme, že někdo není dobrý a vy jste velmi dobří, pak není důvod žárlit na toho, kdo není dobrý, anebo žárlit na někoho, kdo je dobrý. Co tím získáte? Pokud si myslíte, že ten pán je dobrý nebo ta dáma je dobrá, raději se snažte napodobit, co dělá: jak je dobrá, jak získala tuto dobrotu. Je lepší to studovat. Nejvíce mě těší, když sahadžajogíni začnou vyjadřovat své pocity o jiných sahadžajogínech. „Matko, on je takový. Matko, on je takový.“ Takže vidí dobrotu druhých. Vidí velikost druhých, ušlechtilost druhých. A když to začnete vidět, začnete se tím stávat. Když cítíte žárlivost – tedy nevím, co to je, jak jsem vám řekla, ale trvale se odsuzujete. Dnes na někoho žárlíte, protože má černé vlasy. Žárlíte na někoho, protože má šedivé vlasy. Žárlíte na někoho, protože má dlouhý nos, žárlíte na někoho, protože má krátký nos. Co se děje? Co se stalo? Jste sahadžajogín? Jste sahadžajogín. Pak znáte protokol. Nechte mě mluvit. Dobře? Můžete se mě zeptat později. Tohle není správný způsob. Tohle není parlament. Já vím, vím, že si nevynucuji žádnou disciplínu, ale tohle by měla být sebekázeň, měli byste mít sebekázeň. Právě teď mluvím, poslouchejte mě. Možná vám ve své řeči odpovím. Takže vztah mezi vámi nemůže mít nic společného se žárlivostí, s řevnivostí, nemůže. Protože to zabíjí vaši radost. Nuže, jak jsem vám řekla, takto se zbavíte svého strachu, zbavíte se své žárlivosti, zbavíte se své pýchy, té falešné, a také se zbavíte své netrpělivosti. Musíte mít trpělivost. To je další ze stylů gurua, který má trpělivost, obrovskou trpělivost. Nic, kvůli čemu byste se měli zlobit, nic, kvůli čemu byste se měli rozčilovat. A postupně uvidíte, že aniž byste to lidem říkali, budou se stávat disciplinovanými. Jste to vy, kdo se musí stát disciplinovaným. V systému Sahadža jógy jsme nikdy neměli tolik žáků. Představte si, že až do příchodu Šrí Gjanéšvary byl jen jeden žák. A někteří z nich nikdy neměli žádného žáka, například William Blake, myslím, že neměl žádného žáka. Možná si mysleli, že nikdo nedokáže dosáhnout takové úrovně nebo ji pochopit. Mnoho z nich nemělo žádného žáka. Sai Nath neměl žádného žáka. Přišli na tuto Zemi… nebo si možná mysleli: „Zbyteční lidé! K čemu je dobré mít žáky?“ Ale pro vás je skvělé, že je nás teď tolik pohromadě, tolik. Vzájemně si rozumíme. Známe se navzájem. Víme všechno o Kundaliní a jsme si všeho tak vědomi. Víme, co se děje v tomto světě. Nesedíme jen tak v jeskyni v Himalájích kde jen tak vzýváme jméno Boha – ne! Jsme ve světě. Neutíkáme před světem. Jsme v tomto světě. Každý den čelíme všem problémům, které tu jsou. Ale my jsme v realitě a oni jsou v nevědomosti. Proto víme, známe řešení, známe problém a můžeme ho vyřešit. Teď musíte jen experimentovat se svými silami, samozřejmě s pokorou. Před tím musím některé lidi varovat. Víte, právě nasedají na koně, hned, jak to řeknu. Především musíte vědět, že jste zásobárnou vědění, naprostou zásobárnou vědění, o všem, kromě bank, řekla bych. To je můj problém! Tedy, měli byste mít projekci směrem k tomuto zdroji vědění. Například vše lze interpretovat řečí sahadž – vše. Vidíte, že tenhle pandal (přístřešek) stojí, protože je podepřený tímhle. Stejně jako Sahadža jóga – jsme podporováni svou dharmou. Velmi jednoduché. Všude najdete přirovnání Sahadža jógy ke všemu ostatnímu, co vidíte. To je velmi důležité. Přinese vám to dvojnásobnou radost. Onehdy jsem se vracela a na letišti bylo… byla jsem zpocená, úplně zpocená. A sahadžajogín, který byl se mnou, mi řekl: „Matko, odsáváš všechno horko, negativitu tohoto místa.“ Bylo to tak. Ale vidí to jen sahadžajogín. Všichni pěkně seděli a já jsem se ovívala! Všichni se cítili tak pohodlně, cítili ode mě chlad a já jsem se ovívala! Jednou se mi stalo, že jsem šla do obchodu a všichni australští sahadžajogíni mě následovali do čínského obchodu. Nevím, co tito Číňané dělají. Když jsem šplhala nahoru, bylo mi hrozné horko a byla jsem vyčerpaná. Snažila jsem se uklidnit. A oni říkali: „ Matko, vychází z Tebe takový chlad!“ Řekla jsem: „Moc hezké! To já pohlcuji všechno horko a vám dávám chlad.“ Ale to je moje práce, přijmout všechno horko od všech a přeměnit ho v něco chladivého a uklidňujícího. Když lidé křičí, řvou, to a ono, buďte klidní, naslouchejte jim a pak na ně můžete vlít vodu a celé to horko může zmizet. Takže toto vstřebávání je velmi důležité, nebát se vstřebávat. Ale k tomu bych řekla, že by člověk měl být opatrný. A tato opatrnost, jak víte, je velmi jednoduchá věc, „kavač“, je to bandhan, který si musíte dát. Ať už jsem řekla cokoli, je tu jedna guruovská mantra, abychom si pamatovali, že jsme sahadžajogíni. Jen si to pamatujte. Jsme sahadžajogíni. A jakmile si uvědomíte, že jste sahadžajogíni, začne tato projekce. Co se přihodilo Williamu Blakeovi? Začal promítat svou představivost, a dosáhl bodu poznání. Takže cokoli vidíte, cokoli děláte nebo co dělají ostatní, zkuste to spojit se Sahadža jógou a promítněte to, pak také dosáhnete Oceánu lásky. Jakmile toho dosáhnete, co pak? Kdo vás může vyrušit? Kdo vás může obtěžovat? Kdo vám může dělat potíže? Protože vy sedíte v oceánu, ten člověk sedí někde mimo – jak může vstoupit do oceánu, aby vás obtěžoval? To je to, co si máte pamatovat, že jste sahadžajogín. Ráno a večer si dejte bandhan. Je to tak jednoduché. Dokonce i říkat to na mikrofon mi připadá hloupé. Ale musím to říct, protože lidé zapomínají. Zapomínáte, že jste realizované duše. Používejte své vibrační vědomí alespoň k tomu, abyste se chránili! Protože vedle sedí negativita. Takže si dávejte velký pozor, abyste si pamatovali: „Jsem sahadžajogín.“ Jakmile to řeknete, budete vědět, jak se máte chovat, jaký je protokol, budete vědět, jakou kázeň máte dodržovat, budete vědět, jak milovat druhé, všechno. Tohle je podstata. Kolik lidí bylo dříve sahadžajogíny? Chudáci, všichni tito guruové tolik trpěli. Vy už nemáte trpět, už nemáte jít do žádného trápení, už ne. Ale nezapomínejte proto, že jste sahadžajogíni. To vám dodá naprostou důvěru v sebe sama a budete v naprostém bezpečí. Pokuste se upevnit stav, že jste sahadžajogíni. Tak se stanete guruy sebe sama i ostatních. Nechť vám všem Bůh žehná!