Divali púdža: Radost a štěstí,10/11/1991, (nekontrolováno), Cabella, Itálie

Omlouvám se, ale musela jsem před vstupem něco říct, ale je dobře, že se to stalo, protože teď vám musím říct některé důležité věci týkající se života, a musím to říct speciálně ženám. Všimla jsem si, samozřejmě jsem také žena, že ženy mají určitou sílu vody, díky které pláčou, naříkají a myslí si, že jsou velmi nešťastné a všechny tím trápí. To je jejich síla. Všimla jsem si toho. Chci říct, že tahle píseň je ta nejhorší, jakou si kdy můžete zazpívat, ale někomu se to dostalo do hlavy, je velmi negativní a nejen to, ukazuje člověka, který nikdy nemůže být šťastný a nechce, aby byl někdo jiný šťastný. Takže uvnitř každé ženy je mateřství, jsou tam velké schopnosti, obětavost, všechno tam je. Zároveň by měly vědět, že jsou levostranné. A naše radost, o které mluvíme, v srdci se musí projevit i navenek. Lidé musí vidět, že jsme radostní, že jsme šťastní lidé, že nejsme jako ostatní, kteří začnou brečet kvůli maličkostem. Třeba když zemřel můj otec, překvapilo mě, že najednou jsem byla bez myšlenek, absolutně bez myšlenek. Asi tři dny jsem byla bez jakýchkoliv myšlenek. Nepřicházely ani myšlenky na bolest, ani na neštěstí, ani na nic jiného, prostě jsem byla bez myšlenek. A všichni se divili, protože jsem se o něj starala a byl ke mně velmi připoutaný, měl mě velmi rád, všechno to tam bylo. Byli překvapeni, jak snadno jsem se najednou stala bezmyšlenkovou. Jste-li sahadžajogínky, pak byste se v době krize měly stát bezmyšlenkovými. To je jedna z charakteristik. Viděla jsem to na sobě, když v rodině nastane nějaká krize, stanu se bezmyšlenkovou. Co to znamená? Že se vás Bůh prostě ujme ve vašich problémech. Vloží svou ruku, poskytne svou ochranu a vytáhne vás z toho a učiní vás naprosto bezmyšlenkovými. A v tom bezmyšlenkovém vědomí objevíte, co je správné, co je špatné. Takže i během krizí je toto bezmyšlenkové vědomí neustále mimořádně bdělé. Je mnohem bdělejší než obvykle. To je znak sahadžajogína a sahadžajogínky. Ale všimla jsem si, velmi překvapivě, zvláště u francouzských Indek, které sem přišly. Byla jsem šokovaná, že jsou velice levostranné, plačtivé typy, nesmyslné, a slyšíc tuhle písničku znovu, byla jsem překvapená: „Jak můžou zpívat takovou písničku – z Francie?“ Víte, Francie má problém v tom, že se tam hodně pije. Mrzí mě to, dneska Francouzi udělali takovou krásnou věc, ale radši to řeknu. Když pijí, tak si myslí, že jsou velice šťastní, že jsou velmi veselí, ale víte, jak dlouho to trvá. Prostě to skončí a oni trpí. Ale díky pití se stávají velmi levostrannými, a když vidíte Francouze, je vždycky nešťastný. Dokonce se stydí říct, že je šťastný, protože by si lidé mysleli, že je ignorant. Takže by měl být nešťastný člověk – „Les Misérables“. Pokud jím není, pak není Francouz. Ale my nejsme. Jsme v Božím království. Ani v nejmenším nejsme nešťastní, ani v nejmenším. Některé věci se v životě koneckonců stávají. Život už je takový. Někdo musí zemřít. Všichni neumírají společně. Představte si, že všichni zemřou. Co se stane s lidmi? Kdo nás pohřbí? Jen si představte, že když se všichni narodíme společně, kdo nás porodí? Takže každý, kdo se narodí, musí zemřít, ale způsob, jakým se smrt stala jakousi významnou součástí života. Je to jenom okamžik, jenom okamžik, kdy zemřete, odejdete a převléknete se a zase se vrátíte. Ale v tomto životě, pokud máte něco dělat, je těšit se. Takže jejich filozofií je, že byste měli chodit do hospody, protože bůhví, co se stane, až umřeme. Takže to berou jinak. To jsou Angličané. Neříkám, že Francouzi. Ale v Indii, když někdo umře, tak si pozvou kapely a všechny druhy hudby a hrají před tělem mrtvého. A proč hrají? Protože kdyby tam byli nějací bhúti nebo něco takového, tak všichni utečou. Také byste se neměli cítit smutní. Přijměte, že to, co pro vás Bůh udělal, je pro vaše dobro. A pak mají velkou večeři, jeden den po desátém nebo třináctém dni se musí uspořádat velmi velká večeře. Je to velmi překvapivé, víte, že země, která je tak chudá, má takový problém, že když zemře otec, tak celá rodina je jako sirotčinec. Přes to všechno tam nenosí žádné černé šaty, naopak tady jsem viděla lidi v černých šatech. A jedna paní byla velmi rozrušená, řekla: „Banka se otevře v deset hodin a já musím jít na pohřeb a moje ozdoby jsou v bance.“ Ale já jsem jí řekla: „Ale ozdoby se přece nenosí na pohřeb, ne?“ „Ne, ne, mám speciální. Víte, mám jeden moc pěkný tmavočerný.“ A nejlepší na tom je, že v den smrti si musí dát šampaňské. Když někdo zemře – šampaňské. Když se vrátí domů, musí mít oběd a velkou párty. Takže je to takový rozporuplný život, který jsme vedli, protože v křesťanském náboženství se o smrti moc nemluví. Chci říct, že kdyby nechali Krista žít, mluvil by o tom. Ale On řekl, že Duch je věčný. Bezesporu mluvil o reinkarnaci, ale tito lidé o tom nemluvili. Smrt tedy nyní znamená, že člověk je navždy ztracen. Nebo tento život je navždy ztracen. Pak visíme někde v prázdnotě nebo někde jinde a nikdy se nevrátíme. To je naprosto scestné. Tak to není. Takže to, čeho musíte v tomto životě dosáhnout, to nejvyšší, je váš vzestup a vaše místo v Božím království. Zvláště pro ženy, musím vám to říct, protože když čtete všechny ty tragické věci, všude se připomíná tolik tragédií, řecká tragédie, tahle tragédie, tamta tragédie. Prostě to začne působit na ženské nervy. Když někdo řekne sebemenší věc, je z toho něco jako bomba. Prostě se začnou chovat jako: „Panebože, co se to stalo? Tohle mi neměl říkat.“ Ale to, co děláme sami sobě, bychom měly vidět jako první. Jakou škodu si působíme, nad tím nikdy nepláčeme. Viděli jste, jak se na Západě ženy zničily. Nikdy kvůli tomu nepláčou – nikdy, nikdy. Ale pláčou, když jim někdo řekne byť jen slůvko. V Indii samozřejmě také. Ale na Východě i na Západě jsem viděla i velmi rozumné ženy, které mají velký smysl pro snášení věcí a mají majestátní postoj k životu. Jako když kráčí slon a psi štěkají – co na tom záleží? Tato majestátnost přichází, když uvnitř máte tuto radost. „Nikdo mě nemůže učinit nešťastnou.“ Tohle by měla být naše zásada. „Nic mě nemůže udělat nešťastnou.“ Jinak se začnete pohybovat směrem doleva. Když žena začne naříkat, muž se vydá doleva a najednou zjistíte, že na něm sedí deset bhútů. Jak k nim přišel? „Nikdy jsem nebyl na hřbitově. Nikdy jsem na žádném takovém místě nebyl, Matko. Nikdy jsem nikoho neviděl umírat.“ – „Tak jak jsi přišel k bhútům?“ „Nikdy jsem nebyl u žádného gurua.“ Podívejte se na manželku. Manželka je plačící panenka. Kvůli všemu pláče. Když tohle neuděláš – pláč. Tohle je další druh projevu ega, řeknu vám – tahle záležitost s pláčem. Takže dnes chci od vás všech slib, že nebudete vůbec plakat. Místo květin mi dejte jen tuto květinu slibu. Já nikdy nepláču. Samozřejmě, že někdy – Sandra Karuna – mi může ukápnout jedna nebo dvě slzy – koneckonců jsem matka. Ale ne takhle – sedět, plakat, brečet, přecházet v hysterii. Musíte mít svou důstojnost. Všechny jste sahadžajogínky. Nečtěte žádnou knihu, kde se mluví o pláči, ale knihy, které jsou hluboké, vás také silně dojímají a máte chuť plakat – to je v pořádku. Když v kině uvidí ženu, která mučí svého manžela, budou plakat. Přijdou domů a mučí manžela. K čemu to je? Viděla jsem hodně takových. V kině budou plakat. Když je to někdo jiný, cítí bolest. Když jsou to ony samy, nikdy nevidí, co dělají. Takže mým dnešním požadavkem je, abyste neplakaly. Nyní jste v Božím království a v Božím království se nepláče. Teď jsme měli svátek Všech svatých, to a ono, v Indii také mívali takové nesmysly. Dobře, dejte jim to, co jim náleží, ale neslavte to pláčem. To je jedna ze známek toho, že se opravdu radujete. Chci říct, že jsem byla v šoku, jakou píseň jsem to slyšela. Kdo tu píseň navrhl? Můžu se zeptat viníka? Vím, že to musela být nějaká Indka, musela. [řeč v hindi] Podívejte se na ty krásné věci, které vytvořily. Kdyby v sobě neměly krásu, seděly by a plakaly. Co jiného? Samozřejmě! Lidé, kteří jsou krásní, ti nikdy nepláčou. Možná někdy krokodýlí slzy, aby se zviditelnili, ale uvnitř nepláčou, protože jsou tak sebevědomí. Těší se svou krásou. Těší se svou slávou. Těší se sami sebou. Proč by měli plakat? K čemu to je? A takové marné slzy jsou k ničemu. Takže dnes jsme tady, abychom se těšili z naší radosti, z naší Átmanandy, Niránandy a Paramánandy. To vše je tu proto, abychom se těšili, protože to vše má věčnou hodnotu. Musíte pochopit a uvěřit, že nyní jste v Božím království a že se vám otevírají všechny jemné krásy vašeho bytí. Sami uvidíte všechny krásy. Ale když už máte zavřené oči, když už máte zavřené srdce a nechcete vidět něco tak krásného, jak vám mám říct, jak krásnou věc vytvořili? V životě je velmi důležitá věc, a to mít velmi pozitivní přístup. Také pro Sahadža jógu. V Sahadža józe musíme rozvíjet sami sebe uvnitř. Ale tak to není. Lidé řeknou: „Moje matka je nemocná, můj otec je nemocný, můj bratr je nemocný, můj ten a ten je nemocný.“ Prvním bodem je toto. Někdy jsem si říkala, že místo ašrámu budu muset založit nemocnici. Pak druhá věc je: „Můj manžel je takový. Moje děti jsou takové. Můj tenhle je takový.“ Tohle „můj můj můj“ nejste vy. Co jste vy? Jste sahadžajogín. a v sahadž musíte vědět, že máte všechny důkazy, všechno před sebou, abyste věděli, že jste sahadžajogíni. Když vím, že jsem Ádi Šakti, dejme tomu, když vím, že jsem Ádi Šakti, tak to vím, pak nemusím nikoho žádat o pomoc. Koneckonců jsem Ádi Šakti. Předpokládá se, že všechno zvládnu. Je to moje práce, protože mám tu moc a mám tu sílu, prostě sahadž, mám ji při sobě. Takže to musím dělat. Teď mohu také říci, že jsem žena. Měla bych si sednout a plakat. Ne, nemám na to právo. Nemohu to udělat, i kdybych chtěla. Mým úkolem je povzbuzovat vás, říct vám o vašich vnitřních jemnostech, o vaší kráse. Víte, co jste za krásnou bytost? Promluvme si o naší vnitřní kráse. Jací jsme? Jsme těmito všemi bláznivými lidmi? Jsme všemi těmito lidmi, kteří jsou po celou dobu nešťastní? Nebo jsme všemi těmito lidmi, kteří se neustále hádají, těmi, kteří se pachtí za věcmi, které ovládá tahle hmota? Ne, my jsme Duch. Jsme Duch. Jsme odrazem Boha všemohoucího, který je čistota, který je pravda, který je poznání. Jsme tímto. Nejsme jako obyčejní lidé. Jak můžeme žít na této úrovni? Pouze pokud jste posedlí, pokud jste měli špatného gurua nebo něco podobného, možná se pohybujete jako jo-jo, nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru a dolů, ale ti, kteří překročili všechny tyto hranice, dosáhli tohoto stavu, by si měli vážit toho, že jsou Duchem – tolik Duchů zde sedí, sedí a odráží Boha Všemohoucího. Jsem tak hrdá matka a vy všichni jste schopni osvítit tolik lidí na tomto světě. Ale krása ve vás spočívá v tom, že jste absolutně nezávislí na nikom jiném. Jste závislí pouze sami na sobě, na zdroji svého Ducha, na radosti svého Ducha. Neočekáváte, že vám radost poskytnou druzí. Řekněme, že zítra někdo přijde a slovně mě napadne. Řeknu: „Dobře. Na tom nezáleží.“ Nikdy se mě to nedotkne, protože jsem sama se sebou. Říká tyto věci. Buď bude trpět, nebo nebude trpět. Není to moje věc. Když začnete spoléhat jen sami na sebe, představte si dům, který stojí na skále. Takoví jste vy. Zkuste to vnímat. Vnímejte skálu ve svém nitru. Zkuste to pochopit. Nebudeme se chovat jako ostatní lidé. Je v pořádku, že lidé, kteří postavili své domy na písku, se musí bát. My však ne. My jsme je postavili na skále. Proto musíme být velmi odvážní. Musíme být velmi stateční. A zároveň nesmírně pokorní. Když je strom obtěžkán plody, sklání se. Takže uctíváme Matku Zemi. Uctíváme Slunce. Uctíváme Měsíc. Uctíváme vše kolem nás, co nám pomáhá. Uctíváme své rodiče, každého. Ale především uctíváme sami sebe. Protože jsme uctívání hodní. Nyní jste se všichni stali svatými. To neznamená, že si necháte narůst vousy a budete mít směšné šaty a podobně. Nic takového. Jste svatí, protože uvnitř vás je vůně – krásná vůně vašeho lotosu. Což je Duch. Tohle je lotos, který jste zde pro mne vytvořili. Takový krásný lotos, sedím v krásném lotosu. Stejně tak se ve vašem srdci odráží krásný lotos. Vnímejte tento lotos, jak je krásný, jak je jemný. Je růžový, protože růžový je lotos, který všechny zve, je znakem velkorysosti, pozvání. Růžová barva přitahuje všechny druhy hmyzu, každého. Takže lotos je růžový a všechno zve, je otevřený všemu, ničeho se nebojí. Ale vynořuje se z bahna, vynořuje se z naprosto příšerných rybníků. Plazí se kolem něj spousta červů, dobrá, ale vyzařuje vůni a dělá celý rybník tak krásným. To je to, co jste. Ať už budete kdekoli, můžete tuto krásu vytvořit. Můžete nechat proudit tuto krásu. Můžete lidem ukázat, co je to duchovní člověk. Vy jste zrcadlem Sahadža jógy, ne já. Vy musíte zrcadlit Sahadža jógu. Ale takoví lidé jsou vždy v radosti a v moudrosti. Šrí Ganéša je dárcem moudrosti – moudrosti, jak se v jakou dobu chovat, co kdy říkat, jak dalece se vším zajít. Prostě by se to mělo stát vrozeným, sahadž. Nemusíte to řešit, ale prostě vědět: „Jsem sahadžajogínka.“ Každé ráno byste si měly říkat: „Jsem sahadžajogínka. Jak daleko bych tedy měla jít? Jak bych se měla chovat? Jaký by měl být můj postoj?“ To vše lze velmi snadno pochopit, pokud rozvinete tento lotos moudrosti. Jak se objeví lotos? Existuje semínko, které vyklíčí. Takto vzniká moudrost – to semínko už je ve vás. Všichni jste ho dostali a nyní se začalo otevírat, protože jste realizované duše. Dovolte své moudrosti, aby převzala vládu. Takže jak to udělat? Řekla bych, že existuje jeden způsob. „Řekněme, že by Matka měla tento problém, co by udělala?“ – Velmi dobrý nápad. „Jak by to řešila Ona?“ Opět můžete říci, že nerozumíte Matčinu stylu. Je plná triků. Je to tak, jsem. Ale existuje velmi jednoduchý způsob, jak to udělat. Můžete to odevzdat mé moudrosti a moudrost, která je ve vás, bude sama působit. Bude konat. Tomuto bodu bychom také měli porozumět. Moudrost ve vás je aktivní. Jeden pán pracoval na letišti v Londýně. Je to sahadžajogín, ale nechodí do kolektivu, nemá čas. Takže někdo mu řekl něco hrubého. Šel domů a řekl: „Není správné, že mi to řekl. Konec konců, jsem sahadžajogín.“ A druhý den se dozvěděl, že ten člověk spadl z kola. Ten člověk možná nechápal, že se mu to stalo, protože řekl všechny ty věci, ale on to věděl, protože božstva jsou s vámi. V moudrosti tedy chápete, že všechna božstva jsou jednoduše s vámi a ať se vám stane cokoli, stojí před vámi. Nikdo vám nemůže ublížit. Nikdo se vás nemůže dotknout. Jste tak chráněni. Lotosy chráněné nejsou. Jste tak chráněni, že kdokoli se vám pokusí ublížit, okamžitě je tu ochrana. Také vaše vlastní ochrana je tam, jak jsem řekla, že skočíte do bezmyšlenkového vědomí. Někdy si škodíme víc než kdokoli jiný. Jedna moje kamarádka, kterou jsem znala, byla už od dětství taková, pořád kvůli všemu plakala. Vždycky brečela úplně pro nic, protože byla tak rozmazlené dítě, že pořád brečela. Překvapilo mě, že ve velmi mladém věku oslepla. „Jak jsi tak oslepla?“ zeptala jsem se. Musela používat velmi tlusté brýle. Řekla: „Tolik jsem plakávala, pamatuješ?“ Řekla jsem: „To si pamatuji, ale plakávala jsi i po škole?“ „Ano, pořád jsem takhle brečela.“ Takže je to taková osobnost, kterou si vypěstujete: „Jsem taková, prostě brečím.“ Proč si ale nevytvořit osobnost „jsem pořád v radosti“? „Cokoli vidím, cítím radost. Cokoli slyším, cítím radost.“ Pak se tento lotos vaší vůně zdokonalí a činnost vaší moudrosti pak bude taková, že vše, co je velmi krásné, snadno přijmete. Budete přijímat vše, co je velmi uspokojivé, velmi radostné. Je to jakýsi druh aktivity této moudrosti ve vás, která vás prostě vede k lidem, kteří jsou nesmírně milí, k situacím, které jsou velmi krásné, kde objevíte hezké věci nebo takové krásné výtvory, které byste nikdy nečekali, že uvidíte. Je velmi, velmi důležité, abyste pochopili, že když mi říkáte: „Matko, stal se ten a ten zázrak,“ že to nic není, je to vaše vlastní moudrost, váš vlastní Duch, který to řeší. Nemusíte nic dělat. Jediné, co si musíte pamatovat, je, že jste sahadžajogínka a že vaše povaha by měla být povahou sahadžajogínky, že vaše myšlenky by měly být myšlenkami sahadžajogínky. Totéž platí pro sahadžajogíny. Sahadžajogíni, protože jsou muži, se moc neprojevují, ale existují určité jiné způsoby, jak dávají najevo svůj vztek. Začnou se vztekat a někdy jsou tak vzteklí, že se začnete rozhlížet: „Co se s tím člověkem děje?“ Na jedné straně vztek, na druhé straně pláč. Co zůstane mezi tím? Nevím. Obě věci jsou naprosto zbytečné. Musíte lidi usměrňovat, říkat věci. Zrovna teď jsem musela něco říct. Řekla jsem to, hotovo. Ale není to hněv. Je to jen, že musím konat. Rozdíl je následující – nejsem do toho vtažena. I když pláču, nejsem do toho vtažena, jen pláču. I když se zlobím, nejsem doopravdy rozzlobená. Jen se snažím hrát rozzlobenou. To je to, co se děje. Nejste do toho nijak zapleteni. Ale když se do svého hněvu zapletete, pak je po radosti, je úplně po ní. Někteří lidé si také myslí, že pokud jste radostní, musíte být velmi vážní. Vůbec ne. Co je třeba brát na tomto světě tak vážně? Všechno je hloupost. Já na tomto světě nic vážného nenacházím. A nedokážu být vážná déle než tři minuty. Někdy toho lidé využívají, ale co mám dělat? Je to moje přirozenost. Co je tak vážného? Nemusíte vytvářet Slunce. Nemusíte vytvářet Měsíc. Nemusíte tvořit Matku Zemi. Co je tak vážného? Jakou důležitou práci musíte udělat? Všechno je tu pro vás. Jen si to užívejte. Co je tu tak vážného? Někteří lidé, víte, se také snaží udělat dojem svou vážností. Jednou jsem viděla stát jednu paní, která velmi vážně přemýšlela. Zeptala jsem se jí: „Co se děje?“ „Nevím, jak to mám zamést, protože nemám koště.“ Takový velký problém, jako by se na ni sesypala nebesa. „Nevadí, tak to dnes neuděláš. Uděláš to zítra. Co je na tom tak důležitého? Přece když něco nemáš, tak je to v pořádku.“ „Ne, ne, ne, musím to udělat. Jsem velmi pyšná na svou domácnost.“ Řekla jsem: „To je zásadní problém, který vážný je.“ Protože trpíte nějakými vážnými, hloupými problémy, tak proto se stáváte vážnými. A pokud si myslíte, že se vaše problémy vyřeší tím, že se stanete vážnými, tak to se nevyřeší. Zároveň vám musím říct, že bychom neměli být lehkovážní. Neměli bychom být neomalení a ani lehkomyslní. To není – podívejte se na tyto květiny. Podívejte se na ně. Chvějí se mými vibracemi. Ale podívejte se na ně – ve své vlastní důstojnosti. Zítra zemřou. Nevadí jim to, dokud jsou všechny tady, na svém místě, a dávají vám radost a štěstí, hotovo. K čemu je světlo? Podívejme se na světlo, jako na sebe – abychom dávali světlo. Jsme tu proto, abychom všem přinášeli radost, štěstí, abychom všechny učinili šťastnými. Je tolik způsobů, jak učinit druhé šťastnými. A to se také musíme učit. Tolik věcí se musíme naučit, jak udělat druhé šťastnými. A když je uděláte šťastnými, pak cítíte tu radost v sobě. „Ach, oni jsou tak šťastní.“ Vidět jejich štěstí, pak se teprve tento lotos mnohem více otevře. Jako když se vlnka pohybuje a přibližuje se až na břeh a pak se z něj vrací zpět. Stejně tak, když vaše radost dosáhne radosti druhých, pak vlnky, které se objeví, vytvoří krásný vzor vašeho života. Jen si vzpomeňte na takové situace, kdy jste druhým učinili něco dobrého, byli jste k nim velmi milí a pak jste v tom člověku objevili radost a jak se k vám tato radost vrátila. Pomyslete na ten vzorek, který jste ve svém životě tak jemně pocítili, jak je v něm zabudován. Kdykoli si vzpomenete na tu dobu, na ten okamžik nebo na tu oblast, vybaví se vám celý obraz a vy si pomyslíte: „To byly časy!“ Ale tento čas je ve vás věčně, po celou dobu, a proto je Divali tak důležité. Jak jsem řekla, vy všichni jste mé světlo. A světlo je tu, je to věčné světlo. Tato světla budou vypnuta. Budeme je muset rozsvěcet každý rok. Ale vás, lidi, ne. Vy máte věčné světlo a toto světlo bude šířit radost. Co je problémem tohoto světa? Celosvětovým problémem? Není tu žádná radost. Je to jednoduché – není tu žádná radost. Kdyby měli radost, nedělali by všechny ty nesmyslné věci. Není tu žádná radost. Když máte radost, nechcete bojovat, nechcete dělat nic, co škodí. Nechcete nikomu říkat nic hrubého, nejen to, ale nechcete mít ani nic, co by poničilo tuto Matku Zemi nebo co by přineslo ekologický problém. Ne, prostě to nechcete, nechcete nic z toho, protože to ubližuje druhým. Lidé se kvůli tomu cítí nešťastní, ať už je to tady, v Indii, kdekoli. Prostě cítíte: „Proč bych měl dělat takovou věc, která není pro ostatní příznivá?“ Vždyť to nedává radost. Když máte radost, musíte ji dávat ostatním, a pokud ji nedáváte, znamená to, že vám ve vaší Sahadža józe něco chybí, a proto teď musíme vzestoupit. Musíme se stát sahadžajogínkami a sahadžajogíny. Je to společnost, která dává radost. Můžeme si změnit jméno, jestli chcete. Pokud Sahadža jóga není dobrá – Sdružení dávající radost. Nyní bychom také měli zjistit, co radost zabíjí. To je důležité. Co zabíjí radost? Nejprve jsem řekla, že musíme mít moudrost. Moudrost znamená, že vám dává odpoutanost, odpoutanost od všeho, co je sobecké, sebestředné, zahleděné do sebe, ego – vše, co souvisí se sebou. Umíte si to představit? Sobeckost – Já, což znamená Duch. Co je sobectví? Je to to, co úplně zatemňuje Já, protože myslíte na sebe, na své děti, na svou rodinu – to je všechno, nanejvýš, dokonce i to jen někdy – někdy jen na sebe. A když takto začnete přemýšlet, když se začnete zmenšovat a zmenšovat a zmenšovat a zmenšovat, lotos se zhroutí. Ale myslet na druhé je tak úžasné. V mém případě je to jinak. Když myslím na sebe, musím vám říct, že se cítím velmi šťastně, příjemně, radostně, musím se přiznat. Ale když si vzpomenu na některé lidi, okamžitě mám sevřenou čakru a cítím: „Bože, proč jsem si na takového člověka vzpomněla?“ Chci říct , že ta čakra se pro toho člověka začne pohybovat zrychleně. Protože tohle tělo je tak velkorysé, nedovedete si to představit, i když někoho vidím, najednou pro něj začnou čakry pracovat, jako kdybych byla zodpovědná za všechny čakry, které nefungují – což svým způsobem jsem, ale do takové míry! Ale přesto myslím na lidi, kteří mají potíže, na každého z vás. Proč? Proč na vás myslím? Protože vím, že když se mi podaří zlepšit vaše čakry, budete šťastní. Nemusím k tomu dospět logicky, ale prostě moje tělo to ví. Pracuje. Pracuje a cítí se velmi šťastné. Když vidím, že někdo dostane svou realizaci, mám z toho takovou radost. Když vidím, jak se někdo zbavuje problému, cítím takovou radost, protože rozdávání radosti je charakterem, povahou Ducha. Pokud nedovolíte svému Duchu, aby se projevil ve své vlastní povaze a charakteru, Duch se sám neprojeví. Takže vy jste tím nástrojem. Jste lampou, můžeme říci, co se týče těla a mysli. Ale toto světlo Ducha, pokud se má projevit, musí být zcela jedinečného typu, aby vyzařovalo veškeré své světlo vně. Dává světlo ostatním. A tuto vlastnost dávání světla musíte zlepšit. Postupně budete překvapeni, jen když se budete snažit ve svém životě, ve svých vztazích, ve svém úsilí dávat světlo druhým, zlepšovat jejich život, ne se předvádět, ne být egoističtí, ale velmi láskyplným, krásným způsobem, skutečně pochopíte, že jste Duch, protože Duch miluje. Miluje. A v lásce jste odpouštějící, velmi odpouštějící. Někdy, víte, se na mě lídři zlobí, že jsem poněkud shovívavá. Co mohu udělat? Je to moje přirozenost. Nemohu si pomoci. Protože miluji, víte. Když někoho milujete, odpouštíte. Necítíte se špatně. Neodpustit je těžké, ale odpustit je nejlepší. Přinejmenším, když odpustíte, nebolí vás z toho hlava. Takže tato láska, která je vlastně radostí, myslím, že když se tato láska rozplývá a teče jako řeka a dává potravu všem okolním stromům na březích, je to čas, je to dokončení individuality nebo osobnosti této lásky a je to čas, kdy se cítí naplněná. Nejde jen o to, že máte světlo v nějakém koutě, ale musí plynout. Musí se pohybovat. Musí vyživovat. Láska není něco mrtvého jako kámen. Když se rozpustí, obsáhne všechno a všechno se tím stane velmi krásným. Takže nejprve musíte pochopit, že život je od toho, abyste druhým rozdávali radost, protože nyní jste svatí a vaše světlo musí rozdávat radost. Trochu toho musíte snést, protože máte sílu snášet. Máte všechny síly, a tak vám přeji hodně štěstí do příštího roku a velkou prosperitu. Nechť vám Bůh žehná!