Velikonoční púdža: Odpuštění, 22/04/1984, Hampstead, Anglie

Dnes oslavujeme vzkříšení Krista. Stejně tak musíme oslavit vzkříšení lidí, sahadžajogínů, kteří byli znovuzrozeni jako realizované duše. Tím se rozumí, že jsme vstoupili do nového vědomí. Kristus nepotřeboval vstoupit do nového vědomí. On musel sestoupit a znovu ukázat tomuto světu, že jste věčným životem, že vedete život, který je duchovní a nikdy nezaniká. Musíte vystoupat do nové sféry, což je sféra Boha všemohoucího. Nazýváte ji „královstvím Božím“. Kristus to řekl velmi jasně Nikodémovi: „Musíte se znovu narodit.“ A když se Nikodém zeptal: „Musím se vrátit do matčina lůna, abych se znovu narodil?“ Odpověděl mu tak jasně! Tak jasně! Ti, kteří to nechtějí vidět, mohou zůstat slepí! Řekl však zcela jasně: „Ne, cokoli se zrodí z těla, je tělem, ale cokoli se zrodí z Ducha, je Duch.“ Jasněji už to říct ani nejde, že se musíte zrodit z Ducha. Samozřejmě, lidé disponují zvláštní schopností – všechno překroutit. Za Ducha mohou považovat knihu, nějaká slova, organizaci, kostel či cokoli jiného, co vytvořili. Co je však stvořeno lidmi, to není Duch. A to je jasné prohlášení Krista, které lidé nechtěli přijmout, a tak založili své vlastní organizace, začali s vlastními nápady a v Jeho jménu vytvořili velmi mýtickou organizaci. A dnes nadešel čas, aby to všechno bylo zatraceno. Pokračuje to tak už tisíce let, pohltilo to mnoho nevinných lidí a lidé se toho drží. Když jste však vzkříšeni, když se stanete realizovanými dušemi, je třeba chápat, že nyní váš pohyb směřuje do vašeho nitra. Že váš pohyb směřuje k vašim kořenům, nikoli ven. Ať už jste tedy usilovali před realizací o cokoli, teď se to musí změnit, váš směr se musí změnit. Právě v tomto většinou chybujeme. A to se vám dnes snažím vysvětlit. To, že dosud byla pro lidskou mysl důležitá zábava. Zážitky. Pro mysl, nikoli pro Ducha. Co je povznesením pro Ducha, je pravým opakem toho, co je zábavou pro mysl. Jednoho dne mi například někdo zavolal a řekl: „Matko, v Sahadža józe není žádné povyražení.“ Toho povyražení je příliš. My jdeme proti tomu. Směřujeme k míru, nikoli k povyražení a jemu podobným „elektrickým šokům“, které pořád vyžadujeme. Takový opilec je ráno v pořádku, ale večer není ničeho schopen, a tak potřebuje šok, nějakou injekci do těla. Všechny lidské počiny jsou takové. Vedou k nabuzení těla, protože když zacházíte s neživým, pak to musíte nabudit. Ale tím, co je živoucí, co je věčné, tím se musíte těšit, nikoli se nabudit. Takže směřování musí být opačné. Tomuto mnoho sahadžajogínů neporozumělo. Jak toho dosáhneme? O to tu běží. Jak přinutíme pozornost pohybovat se dovnitř, nikoli ven? Pokud s tím začnete v okamžiku, kdy se znovu narodíte, je to o mnoho jednodušší, protože je to něco nového, do čeho vstupujete. Je to mír, mír vašeho Ducha, radost vašeho Ducha, která je nekonečná, už nepotřebujete vzrušení. Je to trvalé a věčné. Takže první věc, která nám přijde na mysl, je, že cokoli jsme dělali před realizací, teď dělat nesmíme. Nejdůležitější je, že jsme realizaci získali bez úsilí. Takže úsilí, na které bylo vaše tělo po celou dobu nastaveno, to usilování: „Musím udělat tohle, musím udělat to a ono,“ vytváří napětí, o kterém jsem už mluvila. A co s tím tedy dělat? Nepokoušíme se s druhými soutěžit. Nesnažíme se nastavovat přesné načasování, data, hodinky. Ani nevěnujeme pozornost žádnému úsilí, které v nás vytváří pocit námahy, ale snažíme se ten usilovný přístup uvolnit. V sanskrtu se tomu říká prajatna šaithilja. Pro západní mysl je velmi těžké tohle uchopit. Zkuste tomu tedy porozumět. Neznamená to letargii, neznamená to letargii. Nikdy nesmíte zaměnit živé za energii umrtvující. Pokoušíme se přeměnit naši energii a přiblížit se tak k energii Ducha. Takže musíte dovolit Duchu, aby převzal vedení. Úsilí vaší mysli musí polevit a skrze vás by měla pracovat energie Ducha. Jak toho dosáhnete? První je odpoutanost, odpoutanost. Odpoutanost začíná s myšlenkou; pozorujme myšlenku. Říká se tomu vičára šaithilja, relaxace myšlení. Když do vaší mysli přichází myšlenka: „Dnes je Matčina púdža. Musíme si pospíšit. Musím zařídit to a to.“ Nemáte květiny, tak je sháníte všude možně. Musíte sehnat tohle, zařídit tamto. Takže: „Ne!“ Odpoutejte se. Pozorujte. Nechte to na Duchu. Pozorujte. Zachytíte to. Mnoho z vás si toho všimlo. Jenže vaše v podstatě hloupá mysl se na vás stejně snaží působit a nutí vás používat ten starý ničemný nástroj, mysl. Dožaduje se: „Raději mě použij.“ A když ji začnete používat, tak přichází ego a vy se k němu připoutáte. A tím zastavíte svůj pokrok, takže vaše radost poklesne na minimum. Jak se odpoutat? Pro někoho, kdo je úplně odpoutaný, je velmi obtížné vysvětlit, jak se odpoutat, že? Zkusím to. Já nedokážu být připoutaná, to je ta potíž. A je skutečně těžké vysvětlit vám to pomocí lidských slov. Přesto se to teď pokusím vysvětlit. Zpočátku jsem se pokoušela dělat věci jako lidé, abych pochopila, jak co funguje, protože jsem musela experimentovat. Když jsem se například měla zúčastnit púdže nebo něčeho jiného, tak jsem se jich ptala: „Který čas by byl příznivý?“ Říkávali mi: „Toto je příznivý čas.“ A pak zavolal někdo jiný a řekl: „Příznivý čas je tohle.“ Podivila jsem se: „Jak mohou být příznivé dva časy?“ To je s lidmi velký problém. Odpověděli mi: „V Indii existuje 5 pančángas.“ To znamená pět knih používaných ke stanovení příznivého času. Tohle vytvořili lidé. „Tak proč ho vlastně určovat? Lepší je nemít pět příznivých časů.“ Příznivý čas tedy musí být nadčasový. Zatímco lidé docílili toho, že ho svázali časem, je vázaný na čas. V Indii je to tolik, tolik… Teď ale tady (v Londýně) je to jiné. Vy si to spočítáte, máte hodinky. Lidé vytváří přístroje, aby se takovým potížím vyhnuli. Takže se radíte: „Jaký je příznivý čas zde?“ Nechte to, jak to je. Jinak je to hrozný bolehlav, protože je pět knih, se kterými je třeba se radit, hodinky mohou jít špatně a jiné věci mohou být špatně. Když jste ale Duchem, pak Duch zařídí příznivost. Je to Duch, kdo vypracuje příznivost. Když budete uvažovat takto, představte si, kolik napětí zmizí. Nejprve musíte být otroky hodinek, pak musíte být otroky knih, pak musíte být otroky trhu, otroky prostor, místa, které si musíte pronajmout. Když ale necháte Ducha, aby to vypracoval, pak bude všechno klapat a vy přijdete v tu nejpříznivější dobu. Jak tedy tohle vstřebat? Prostě to přijměte. Když se teď vzdáte své satta, své vlastní domény, tak se dostanete do domény svého Ducha. Vzdejte se své domény, to znamená domény svého ega nebo i superega. Vzdejte se toho a snaže se pozorovat věci, jak se řeší. A co je testovacím bodem? Jak si to ověříte? Že to funguje! Tím se to otestuje. Funguje to. Nechte to pracovat, nedávejte tomu pozornost. Druhá část slova pozornost (atenšn) znamená napětí (tenšn). Vůbec se nepokoušejte říkat: „A proč ne dnes, mělo se to stát dnes, očekávali jsme, že se to stane. Proč ne teď?“ To je vaše ego. „Buď vůle Tvá!“ Takže myšlenka, která se začne vkrádat do naší mysli a neustále v nás vytváří napětí, nepochází z Ducha. Měli byste si tedy říct: „Ne tato myšlenka, ne tato myšlenka.“ „Ja neti, neti wačane nigamor awačus.“ „Tato myšlenka ne, tato myšlenka ne, tato ne!“ A pozorujte, jak se uvolníte. Teď se uvolňujete. „Tato myšlenka ne, tato myšlenka ne.“ Jen musíte vytrvat v odmítání jakékoli myšlenky, abyste se dostali do Nirvičáry, stavu, ve kterém vnímáte Ducha. Kristus v tomto udělal největší kus práce, musím říci, ale my tomu nerozumíme, protože Jeho život (veřejný) byl velmi krátký, víte, jen 3 roky. Takže to musíme trochu poodhalit a podívat se, co vykonal. Dal nám tu největší zbraň – odpuštění. Když někomu odpustíte, co vlastně děláte? Nejdřív tu situaci přijmete a potom odpustíte to, o čem se domníváte, že vůči vám nebylo správné. Ale protože nic nemůže ublížit vašemu Duchu, tak zkrátka odpustíte, protože jste Duch! A když odpustíte, tak zjistíte, že vaše napětí zmizelo. Takže dokonce i když řeknete: „Odpouštím této myšlence, odpouštím této myšlence,“ protože ani myšlenka by neměla být trestána. „Odpouštím této myšlence, odpouštím této myšlence, odpouštím vše.“ Nezapomínat, ale odpouštět. Protože jinak byste mohli zapomenout i to, že jste Duch! „Odpouštím všem myšlenkám, které mi přicházejí.“ Jen vytrvale říkejte tuto mantru. Co je mantra? Je to síla slova, kterou se projevuje Duch. Takže toto je velmi důležitá věc, kterou nám Kristus dal, zbraň odpuštění. Každý tuto zbraň má. Každý tuto zbraň může použít. Nemusíte do ničeho vkládat žádné úsilí. Nemusíte za to platit, jen musíte říct: „Odpouštím.“ Budete se divit, jak se vám uklidní nervy a napětí, tlak těchto moderních záležitostí, se sníží, když si budete opakovat: „Odpouštím, odpouštím jim.“ Když například uvidíte nějaké… Když najednou uvidíte něco, co je dle vnímání Ducha velmi odporné; možná se dle vnímání běžných lidí jedná o něco vzrušujícího, my však nejsme obyčejní lidé; když to tedy shledáme spíše ošklivým, nejlepší, jak se přes to přenést, je říct: „Odpouštím, protože jsou nevědomí, slepí, ještě nejsou tam, kde já. Já jsem u samého zdroje radosti, zdroje klidu, zatímco oni nejsou, proto jim odpouštím.“ Překvapeně zjistíte, že to odpuštění, které vám Kristus dává, vede do vičára šaithilji, tedy k uvolnění myšlenek. Takže ten opačný směr, kterým se musíte ubírat, začíná v bodě, kdy dnes ostatním především odpustíte. Co se stane, když někomu odpustíte? To znamená, že nereagujete. Ta síla, která vás nutí reagovat na zranění, urážky, ztratí svou moc. A jakmile tato síla bude přemožena, stanete se mocnou osobností, protože pak vás nikdo nedokáže ovládat. Nikdo vás totiž nemůže zabít, nikdo vám nemůže ublížit, nikdo vám nemůže nic udělat. Nemluvím tady ale o nestoudnosti. Chápejte, lidé si mohou myslet, že je to nestoudnost. Takže pokud vám někdo řekne něco hrubého nebo něco nevhodného, pak to neakceptujete. Ale řekněme, když já na někoho zakřičím, utečou bhúti. Mnohokrát jste viděli, že musím na lidi zakřičet, aby utekli bhúti, protože to oni reagují, a pak utečou. Zatímco Duch se rozzáří. V Sahadža józe tedy musíte pochopit, že pouze tato střední cesta vám dá rovnováhu, což je to, na čem záleží. V ničem nesmí být extrém. Když například stále říkáme, že je třeba každému odpustit, nesmí to dojít tak daleko, že uděláte něco špatného, někdo vám to vyčte a vy to nepřijmete. Tohle to neznamená. Rozlišování je tedy motorem pro vaše kroky. Musíte tedy zvážit, jestli když to řekli, něco na tom není… „Skutečně jsem šel proti Duchu?“ Jinak, když vám něco řeknu, řeknete si: „Dobrá, odpusť Matce!“ Chápete? „Odpusť Jí, že to řekla.“ Ne. Nemůžete to říct vůči mně! Protože to je ten okamžik, kdy začínáte přemýšlet: „Proč to Matka řekla? Co jsem udělal?“ Myšlení probíhá na této úrovni a vy se s tím svezete. Je to velmi úzká cesta, po které musíte jít. Na jedné straně je obrovská skála Gibraltaru, to je vaše ego, na druhé straně je superego. Mezi tím vede úzká cestička rozlišování, ze které vidíte obě strany, jestli tedy sami sebe tlučete skálou Gibraltaru, nebo padáte do údolí superega. Musíte si dávat pozor, zda používáte své rozlišování. Další věc, kterou musíte mít na paměti, je, že ve všem, co jste dělali před realizací, jste zacházeli do extrémů. Například začnete podléhat nějakému trendu. Třeba si řeknete: „Pořídím si jen tradiční věci!“ Nakonec budete tak tradiční, že budete jako stroj. Řeknete si: „Nechám toho! Začnu s anti-kulturou. Takže jdete do druhého extrému, abyste byli „přírodní“. Dokud nezajdete až za hranice, kde dostanete lekci, nepoučíte se. V Sahadža józe však kráčíte po velmi kluzké cestě, kde musíte dohlédnout na to, aby vás nevedlo ani vaše ego, ani superego. Na této cestě je tedy třeba hodně používat rozlišování a rovnováhu, což jsme jindy používat nemuseli. Před realizací můžeme zacházet do extrémů, až k naprosté sebedestrukci. Když ale v Sahadža józe opomenete použít rozlišování, spadnete na jednu nebo na druhou stranu. Lidé, kteří jsou sahadžajogíni vysoké kvality, nejprve použijí rozlišování: „Jak daleko zajít?“ O tom nemusí rozhodovat Matka, protože jste Duchem. Vy sami jste Duchem. Nejprve přijměte svoji pozici Ducha. A pak jednejte podle toho, jak to uvážlivě vnímáte, kam až zajít a kam už nejít. To je jedna z věcí, kdy je zapotřebí, abyste byli ve stavu bez myšlenek, a to tím, že budete odpouštějícím člověkem. Většina myšlenek odpadne, jakmile začnete být odpouštějící. Někomu ale odpouštět nelze, například nemůžete odpouštět Bohu nebo Matce. Určité věci nemůžete, musíte vnímat marjády (hranice). Budete-li se pohybovat v rámci těchto hranic, můžete postupovat vpřed. To vám dává vičára šaithilju, nebo lze říci, že dojde k uvolnění mysli. Pak musíte získat višajatha šaithilju. Vaše orgány, smyslové orgány, stále na něco reagují, protože jste lidské bytosti, narodili jste se tak. Takže, ať se stane cokoli, reagujete. Například když uvidíte krásnou květinu, reagujete na ni. Vyvolá to určitou myšlenku. Musíte se cvičit v pozorování věcí, aniž by vás při tom napadla jakákoli myšlenka. Pak začnete, skrze svého Ducha, vstřebávat krásu, úchvatnost a vůni květiny. Každá květina je poezií, jenže když o ní začnete přemýšlet, tak se stane mrtvou věcí. Zkuste se prostě jen těšit. Jste lidmi, kteří jsou na této planetě proto, aby se těšili sami sebou, ne proto, aby se strachovali. Jen radovali! Ale jste-li stále přesvědčení: „Musím udělat speciálně tohle, jsem výjimečný sahadžajogín, jsem velmi hluboký sahadžajogín,“ pak jste skončili. Řekněme, že všichni plujeme na jedné lodi. Užívejte si té lodi a také vln. Když ale někdo řekne: „Já jsem velmi výjimečný, zkusím z lodi vyskočit.“ Tím se dostanete zase zpět do té výchozí pozice. Musíte tedy přijmout postoj pozorování. Zkuste si vypěstovat zvyk pozorovat, aniž byste při tom přemýšleli. Zkuste rozvinout svoji mysl tímto směrem, tak abyste nereagovali. A teď k té posedlosti vším vzrušujícím, k celé té senzacechtivosti, která je dnes tak populární. Všechno to má stejný původ, že vaše smyslové orgány vyžadují silné zážitky, protože reagují. Zatímco my musíme mít smyslové orgány, které nereagují, protože musí reagovat pouze na Ducha. Musíme si rozvinout nový druh nebo novou kvalitu smyslových orgánů, které nereagují na vnější vzruchy. Pokud chcete, aby vás Sahadža jóga vybuzovala, jak by mohla? Vždyť ta je přesný opak. Takže musíte dbát na to, aby vaše sexuální orgány… jako například vaše oči, které když něco vidí, tak na to reagují, když vaše uši něco slyší, tak reagují. Někdo mluví a chce vidět reakci. Jsou očekávány reakce. Ale jelikož Duch je aktivní sám o sobě, koná sám. Víte, že vibrace nemluví, ale konají. Duch je síla akce, takže vy nemusíte reagovat. Když se vám podaří omezit sílu reagování, vyrostete o mnoho výše. Je to jedna z věcí, kterou musíte vědět, když teď oslavujeme Jeho vzkříšení, protože se vlastně jedná o odříkání. Je to Kristovo odříkání. Kristus přišel na Zem, aby činil odříkání. Víte, že v Gajátri mantře se mluví o sedmi věcech, a u Krista je to tapah – odříkání. Takže ve vás musí být takzvané odříkání, abyste dosáhli radosti. Tím odříkáním je vtáhnutí smyslových orgánů zpět do sebe. Jak řekl Krišna, musíte do sebe vtáhnout všechna zakončení smyslových orgánů, jako to dělá želva. Tak, abyste ta potěšení, která vyžadujete pro své smyslové orgány, už nepotřebovali, protože smyslové orgány se teď stanou samy o sobě zdrojem potěšení. V tom smyslu, že ony samy neutralizují všechna ta vzrušení. Dostanete se na místo, odkud to vše pramení. Řeka začíná jednou malinkou kapkou. A pak se rozšiřuje a zvětšuje a zvětšuje. Dostanete se ke zdroji, až do nejniternějšího bodu, kde na vás stěží spadne i ta jediná kapka. Dalším dobrým příkladem je kolo, které má centrální bod. Kolo se pohybuje okolo, ale centrální bod musí být pevný, jinak by to kolo… Kdyby se centrální bod hýbal zároveň s kolem, pak by vůz nemohl jet, začal by se kutálet. Centrální bod tedy musí být pevný, jinak se kolo nepohne. Takže se dostanete do centrálního bodu, odkud pohyb vychází, kde ale k pohybu nedochází, svým způsobem. Zde je jen růst, nedochází v něm k žádným zvratům. Už nekolísá, v centrálním bodě je pouze růst. Doufám, že se pokusíte pochopit, že všechen pohyb vychází z nevědomosti. Ještě nejsme v centrálním bodě, a tak dochází k vnějším pohybům. Dostat se tam však není těžké. Už jste se tam dostali. Jenže pak se zase vrátíte na samotnou periferii, na vnější část kola. Jak se tedy v centru udržet a dosáhnout růstu v této linii? Řekněme, že kola jsou takto nad sebou, avšak centrální bod je pevný. Jak se tedy pokaždé, když vypadnete z centra, dostanete zpět? Toho dosáhneme skrze odpoutanost a tapa – odříkání. Odříkání znamená odmítnutí. Není to asketismus navenek, ale vnitřní askeze. Nejdříve se musíme naučit dávat, dávat druhým. I to je někdy lidem zatěžko, jak vídám. Dát na Sahadža jógu i jen jednu libru je pro lidi těžké. To mne udivilo! Takže dávat druhým bude ještě těžší. Zkuste dávat druhým. Odpoutanost. Jeden způsob je tedy mít odpuštění a druhý je štědrost. Když tedy pracujete pro Sahadža jógu: „Doposud jsem nic neudělal!“ Nereagujte na to, jakou práci jste udělali. „Udělal jsem to pro potěšení, prostě mě to těší.“ Jen pro radost. Nepočítejte to: „Přinesla jsem čtyři květiny, ona dvě květiny. Musí mi proplatit jednu a půl květiny.“ Všechno toto kalkulování se odehrává na periferii, vně, to jste ještě nebyli realizovaní. Teď už nepočítejte nic než svá požehnání. Buďte tedy štědří. Vidím, že teď mají lidé jiné připoutanosti, subtilnější. Například připoutanost ke svým dětem. Vídám takové. Jakmile se sahadžajogínům narodí děti, celý svět se jim zredukuje na jejich děti. Je rozmazlujete a sebe kazíte. Jste pouze jejich opatrovníky. Pro vás je to však velká událost, že máte děti. Kdokoli je může mít, dokonce i pes, co je na tom tak úžasného? Myslím, fenka. …podivné slovo. Mít dítě tedy není nic velkolepého, nýbrž to, že máte na starosti dítě, které musí dělat práci pro Boha. Máte se o ně pouze starat. Ale myslet si: „Tohle dítě je velikán, je to úžasná realizovaná duše!“ a podobně. Pak vám exploduje hlava, je to takový subtilní výbuch. Jako vodíková bomba. Běžné bomby dokážou zničit jen část, ale tyto subtilní bomby jsou mnohem horší. Takto své dítě rozmazlíte a hodně pokazíte i sebe, svůj vzestup. Máte se na to tedy dívat tak, že pokud máte dítě, dobrá, máte ho jen na starost. Stejně tak máte na starost všechny sahadžajogínské děti, nejen ty svoje. Buďte štědří! „Udára čaritránam Vasudhaiva Kutumbakam:“ Pro štědrého člověka je celý svět jeho rodinou. Rozrosťte se tedy! „Toto je moje rodina, toto je moje žena, jak bych mohl žít bez své ženy nebo bez svého manžela, svých dětí, mých…“ Tohle vám nepomůže, úplně se tím svážete. Začali jste s velmi subtilní záležitostí, teď totiž couváte. Nejdříve jste se vzdali rodiny, dětí, všeho, došli jste do extrému a teď jdete zpět. Indové, ti chápou, že jsou příliš vtaženi do své rodiny a že odpoutat se od dětí je pro ně velmi důležité, protože už v tom jsou. Jsou příliš připoutáni ke svým dětem. Zpočátku mi vždy říkají: „Mé dítě je takové, moje matka je taková, můj otec je takový, můj bratr… Pomoz mému.. Všichni jsou to bhúti, jeden lepší než druhý! Bez jakéhokoli rozlišování mi přivedou všechny příbuzné a mně je z toho hrozně. Přivedou dokonce i velmi vzdálenou příbuznou z „pátého kolena“. Přivedou ji: „Víš, ona je moje příbuzná…“ V Indii je velmi důležité být příbuzný toho či onoho člověka. Nemusíte mít s nimi co do činění, ale když je příbuzný, je to příbuzný. My tedy chápeme, že naše vazby a ztotožňování musí zcela odpadnout. Jsme teď univerzální bytosti. Když je vaše dítě zdrojem radosti… každé dítě by mělo být zdrojem vaší radosti, každé dítě. Svobodní jsou v tomto lepší, ti, kteří se ještě neoženili, dokážou se těšit každým dítětem. Když nejste otec nebo matka a těšíte se dětmi, co je na tom záslužného? Když se ale stanete rodiči a tehdy se dokážete těšit jinými dětmi stejně jako svými, pak se začala projevovat vaše štědrost. Štědré dávání lásky druhým, štědrost skrze milosrdenství. Milosrdenství neznamená, že někoho litujete, ale že sdílíte svou povahu, dělíte se o milující povahu. A tento bod právě nechápeme, když považujeme milosrdenství za nutnost druhému pomoci. To není sahadžajogínské milosrdenství. Sahadžajogínské milosrdenství spočívá ve sdílení. Pak čtvrtá věc, kterou musíte mít na paměti… Jaké byly ty předešlé, které jsem uvedla? První je odpuštění. Podle mě je první odpuštění. Druhé je… můžete to nazvat milosrdenstvím nebo odpoutaností vedoucí k milosrdenství. Takže to první můžete nazývat odpuštěním, další je odpoutanost a třetí je milosrdenství. Toto jsou kola vašeho vozu, který vás posunuje. Toto jsou kola, která musíte znát. Takže, když se v tom budete rozvíjet, řekněme, že si rozvinete odpoutanost, tak se stanete i milosrdnými, i to přijde. Jenže podle čeho konkrétního poznáte, jak zjistíte, jestli jste v pořádku? Jak to změříte? Jak zjistíte, že jste na tom dobře? Mluvím o tom, čemu se říká, že jste tam, že jste se nalodili. Jak to zjistíte? Musíte cítit mír. Měli byste být klidnou osobou. Rozrušení by mělo být vně. Ale vy byste měli být zcela klidné osobnosti. Pokud takoví nejste, pak si buďte jisti, že ještě nejste tam, kde byste měli být. Teď můžete namítnout, že: „Kristus se také velmi rozčílil. Vzal do rukou bič a začal lidi bít, my tedy můžeme také.“ Vy nejste Kristus. Neste Inkarnací. Musíte pochopit, že jste realizovanou duší. Nemusíte tedy vzít bič a bít druhé. Nemůžete. To je chyba, kterou udělali stoupenci Mohameda Sáhiba. Nikdy je nenapadlo, že On byl Inkarnací. Všechny Inkarnace zabíjely. Krišna zabíjel, Ráma zabíjel, Bohyně zabíjela. Vy ale nejste Bohyně! Nejste Šrí Krišna! Takže vy nikoho zabíjet nemáte. Nemusíte se na nikoho hněvat. Jste-li tedy stále vznětliví, pak vězte, že váš pokrok je velmi pomalý. Musíte být mírnými lidmi. Představte si, že by mezi sahadžajogíny byl džihád. Co na to říkáte? Chodili byste s mečem a kopím v ruce, tloukli byste ostatní. Chci, aby toto bylo úplně jasné. Když jsem zde, tak to každému mohu říct. Ale když zde nebudu, tak nechci, abyste brali do rukou meče a podobně a bojovali. To, co napsal William Blake, se týká Inkarnací. Inkarnace říká: „Dej mi můj…“ Není to tak, že vy byste mohli říct: „Dej mi Rámovy Ajudhy.“ Vy je nemůžete použít. Vy nejste Inkarnace. Protože Jejich rozlišování jsou účinná, vaše ne. Takže vám nenáleží brát do rukou žádnou zbraň, dokonce se ani hněvat. To sahadžajogínům nepřísluší za žádných okolností, dokud vám sama neřeknu, že se máte zlobit. Takže kritériem je, že musíte být klidným člověkem, nikoli agresivním. Různí lidé mají různé druhy agresivity. Například muži, ti nediskutují, víte, udeří vás a hotovo. Nehádají se, nemají to rádi. Najednou vás praští a hotovo. Ale ženy jsou v hádkách velmi zdatné a velmi agresivní, velmi agresivně hádavé. Druhým měřítkem tedy je, že neargumentujete. Pokud se hádáte, tak vězte, že ještě nejste tam, kde byste měli být. Klidný člověk jde k věci a pak to vyřeší. Jste-li hádaví, tak to s vaším pokrokem není v pořádku. Člověk tedy musí být naprosto klidný a jeho klid je to nejúčinnější. Hledáme klid vesmíru. A toho nemůžete dosáhnout žádnou z těch bomb. Můžete ho dosáhnout jen skrze Ducha, který je zdrojem veškerého klidu. Žádám vás tedy všechny, vzdejte se své vznětlivosti a hněvu. Klid je tou nejmocnější věcí na této planetě. Existuje o tom zajímavý čínský příběh. Kdysi byli dva skvělí bojoví kohouti, nejproslulejší ze všech. V Číně mají totiž za vzrušující kohoutí zápasy – zas ty vzruchy. Zábavou v tomto světě může být cokoli, absurdity jako ragby, fotbal a jiné, není tomu konce! Takže tito dva kohouti se měli zúčastnit mezinárodního souboje. Někdo řekl: „Žije zde velký světec, který každého učiní velmi mocným.“ Majitel kohoutů k němu tedy šel a řekl mu: „Učiníš mé kohouty velmi mocnými, aby mohli zápasit, bojovat a zvítězit?“ Světec řekl: „Dobrá, je to velmi snadné, nech je zde.“ Když se po měsíci vrátil, aby si kohouty vzal, kohouti vůbec na nic nereagovali, jen takto stáli a pozorovali. Dostal hrozný strach: „Jak budou bojovat?“ Světec řekl: „Jen si je vezmi a uvidíš.“ Vzal je tedy do arény a postavil je tam. Ostatní kohouti napadali jeden druhého, ale ti dva se jen dívali, jen se dívali! A ti ostatní se jich začali tak bát, že utekli pryč. Tak zvítězili! Takže člověk, který je klidný, je mocný. Ten, kdo vůbec na nic nereaguje, je nejmocnější. Je tedy třeba chápat, že klid je kritériem, podle něhož poznáte, že jste jednoznačně tam, kde máte být. Klid ale vůbec neznamená zbabělost. Znám totiž vaše zkreslené chápání, lidské nerozlišování. Myslí si, že jde o zbabělost. Ne. Stojíte takto. Ne takhle. Rozdíl mezi klidným člověkem a zbabělcem je v tom, že zbabělec jde na ruku negativním silám, zatímco klidný člověk tvoří pozitivní sílu, přínosnou sílu. On ji generuje. Takže nemáte být zbabělí, ale klidní. Klidný člověk je jako magnet, tak uklidňující. Jak vidíte, teď se tedy dostáváme k uklidňujícím kvalitám Ducha. Musíme druhé uklidňovat, ne nabuzovat, ale přinášet klid. O této zklidňující kvalitě říkáme, že je jako ghí; jako když je kůže popálená, úplně hoří, tak ji namažete ghím a ona se zklidní. Je to jako zvlhčení, jako balzám. Taková osobnost je jako balzám. Nepouští se do třenic, ale zmírňuje je. Jde o utěšující osobnost. Měli byste sami posoudit: „Jsem utěšující osobnost?“ Například vidíte dva lidi, kteří spolu bojují. Ano? Přichází jiný, který je tišitel, a další, který je ještě víc rozohní, ten se k nim přidá. Mírotvorce je ten požehnaný. To on je ten, kdo směřuje k Bohu, protože je mírotvorce. „Požehnáni jsou ti, kteří jsou mírotvorci.“ To všechno, co dnes říkám, je to, co řekl Kristus, jen jinými slovy. Abychom pochopili Krista, který to řekl jednoduchými, hlubokými slovy, více se tomu otevřete. Jen sahadžajogíni Mu mohou porozumět. Takže vy musíte vytvářet mír! Znám lidi, kteří nemají vnitřní mír a přitom dostali Nobelovu cenu. Jsou to vznětliví, hrozní lidé, a dostali Nobelovu cenu míru! Jsou ztělesněná výbušnost, vznětliví lidé, a vy tomu říkáte mír! Jak by vám vznětlivá osoba mohla přinést klid? Až tam to může zajít. Když lidé o něco usilují, je možné cokoli, víte? Někdy je to tak absurdní, víte? Viděla jsem, že lidé dostávají titul doktor věd, a přitom nedocházeli do škol, ani nedokážou přečíst knihu! Je možné cokoli, protože to všechno jsou jen machinace. Je to tak umělé! Takže tišení skrze vaši lásku, skrze lásku. Láska, která vás těší, není totiž ta, kterou dostáváte, ale kterou dáváte. Celá představa o lásce je také podivná. Je pravým opakem toho, co jste dosud viděli. Napíší: „Miluji tě.“ Dobrá. A v další větě, „Chci se s tebou rozvést.“ A teď je moderní toto: „Miluji tě! Chci se s tebou rozvést, protože tě miluji až příliš!“ „Chci tě toho totiž ušetřit!“ Toto je velmi moderní, velmi sofistikované. Takže láska, která druhým ubližuje, která je mučí, která očekává, není láskou. Láska, která jen proudí, která jen odpouští, která je prostě milosrdenstvím, je to, co dává největší radost. Září jako sluneční svit, jako Kristus, který odpustil dokonce i těm, kteří Ho ukřižovali! Představte si to! Představte si to! Protože věděl, že Bůh jim neodpustí. Dokonce ani Bůh neodpustí těm, kterým On odpustil. Ale my, kteří si říkáme křesťané, ti, kteří by měli být křesťané, jsou pravým opakem Krista. Jeho pravým opakem v každém ohledu, pravým opakem. Takže jsme došli až do bodu, kde jste pochopili, že jste se stali láskou. Když jsou vztahy založené na čisté lásce, pak v nich není hamižnost, chtíč, jen láska a čistota lásky. Pak vám nejde o to, ukojit na té osobě své touhy. Lidé vidí pravý opak! Tady je velmi „atraktivní“ dívka. Co je na ní tak atraktivního? Mně připadají jako komáři. Hrozné! Občas vypadají jako čarodějnice, víte? Svými nehty a vším mi připadají jako čarodějnice. Tak umělé! Někdy jsou až jako stroje. Co je na těchto ženách přitažlivého? Nebo na těchto mužích? Připadají mi jako kostry a někdy jako Frankenštejni. Nevím, jako co vypadají, hrozné! Způsobem chůze, tím, jak se snaží zaujmout, jen nahánějí hrůzu! Vy tedy vyzařujete na ostatní skrze svoji lásku pocit bezpečí. Můžeme říci oceán bezpečí. Každý se s vámi cítí v bezpečí. I vy budete cítit to bezpečí. Důvěřujte, důvěřujte druhým! Musíte důvěřovat. To je velmi důležité. Důvěřujte ve všem. Znám lidi, kteří jsou velmi obezřetní ohledně peněz, jiní jsou opatrní ohledně majetku a další kvůli něčemu jinému. Vím, jsou to často slaboši. Jejich slabostí mohou být peníze, majetek nebo jsou i urážliví pro nic za nic. Přesto neztrácejte rozvahu, jen jim odpusťte a dovolte jim cítit se v bezpečí, naprosto v bezpečí. Důvěřujte! Jak víte, nikdy od vedoucích nevyžaduji žádné výkazy. Nikdy po nich nechci žádné, to, čemu říkáte účetnictví, nic. Sama účtům vůbec nerozumím, víte? Nezajímám se o to, kolik účtů máte, kolik máte peněz, Řekněme, že mi Gavin řekne, „Matko, posílám ti peníze.“ Kolik přijde, to je jedno. Neřeším to. Nevím, jestli si dáváte účtenky. Když to říká, v pořádku. Nechávám to na něm. Musí růst, ať se to týká čehokoli. Je to jeho zodpovědnost. Jestli dosud není dospělý, dospěje. Důvěřujte tedy ostatním, uvědomte si totiž, že v Sahadža józe všichni rosteme a všichni se měníme. Musíme tedy růst a pro tento růst je nejdůležitější bezpečí. Strom nikdy neporoste, nebude-li se cítit v bezpečí. Každý by se tedy měl ve společnosti sahadžajogínů cítit v bezpečí. Pokud někdo vyzařuje jakoukoli nejistotu, tak by se to mělo hlásit kolektivu a dohlédnout na to, aby všechny takové případy vytváření nejistoty, takoví potížisté, byli na nějaký čas vyřazeni, protože růst musí být zdravý. Musí zde být růst a k tomu je třeba, abyste důvěřovali. Někdo může udělat chybu, na tom nezáleží. Někdo může být nečestný, na tom nezáleží. Vy jim poskytněte bezpečí. My ale dáváme bezpečí bhútům. Vím, že je to velmi běžné. Lidé se zajímají jen o zabhútované lidi. Věří spíš bhútickým lidem než trochu nečestným, což tak nevadí. Protože co je nečestnost? Řekněme, že někdo nezaplatí daň, nevadí, ať je tu tato vláda nebo jiná, co nám na tom záleží? Dokud je člověk upřímný k Bohu, tak to stačí. Naše čestnost je na jiné úrovni. Jenže my se na takového člověka zlobíme, rozčilujeme se kvůli němu… Není proč se rozčilovat. Vy můj přístup vlastně znáte. I když také vím o lidech, kteří špatně nakládali s penězi, nebylo to úplně v pořádku, nějak o tom vím, aniž bych uměla účetnictví. Přesto říkám: „Odpouštím, odpouštím.“ Vím všechno, ale jen říkám: „Odpouštím, nezáleží na tom.“ Logicky můžete namítat: „Matko, takový člověk v tom bude pokračovat.“ Ne, nebude! Zkuste to a důvěřujte! Proč? Protože rostou, jdou ke světlu. Čím víc světla vidí, tím se stávají lepšími. Musí zde být ta důvěra! Důvěra v Boha, že jim ukáže správnou cestu. Takže toto porozumění vašemu růstu je ve vás samotných a můžete to vidět. A to nejvyšší ze všeho je kolektivita. Nikoli bratrstvo bhútů, ale kolektivita. Opět musíte použít rozlišování. Do jaké míry jste kolektivní? Když si o sobě někdo myslí, že je úžasný a že může každého opravovat, trestat a dělat si co chce, pak není kolektivní. Musíte ale pochopit, že občas musím na bhútické lidi uhodit, abych je porazila a pozvedla. Nebuďte jako oni, snažte se je pozvednout, ale nepadat na jejich úroveň. Když se vám to podaří, pak jste dosáhli toho, co jste chtěli, skrze svou kolektivnost. Člověk musí být kolektivní. Pokud není kolektivní, pak musíte vědět, že s tím člověkem je zaručeně něco špatně. Takže jakmile se od všeho odpoutáte, musíte činit jistá odříkání. Musíme podstoupit určitá odříkání. Například jste-li k něčemu příliš připoutáni, třeba k jídlu… Vím, že mnoho lidí je. Jazyk je to nejhorší. Když ovládnete svůj jazyk, pak jako byste ovládli polovinu svých smyslových orgánů. Pokud vás ovládá jazyk… Já v tyto dny činím odříkání, že jím jen neslané vařené jídlo, bez ničeho. Jen vařené. Odříkám si. Musím! Po dobu devíti měsíců. Mně to nevadí. Pro mě to ani není odříkání, jako bych jazyk ani neměla. Žádné chuťové požadavky. Zvládnu to. Cokoli máte moc rádi: „Á, něco bych si dal!“ To vidím, když je někde dobré jídlo. „Mmmmmm.“ Je to studené jako led. Mám si to dát? Mohu, jestli chceš. Je to studené. Myslím si, že bys mi raději dal teplé. Ale klidně si to vezmu. Dobrá. Takže co musíte mít, je určitý druh sebedisciplíny. Zaměřené na sebe, ne na druhé. Zaměřené na sebe. „Medituji ráno? Ne. Tak co je se mnou špatně? Mám přece být sahadžajogín!“ Vy sami si musíte umět poručit. Ne že vám to řekne někdo jiný. Máte rádi jídlo? „Dobrá, dám si dvoudenní půst.“ V Sahadža józe není povoleno držení půstů, dobrá. Ale půst vedoucí k odpoutání je v pořádku. Že se postíte pro vlastní dobro, nikoli kvůli Bohu. „Mám rád tento koláč. Tak ho nebudu jíst celý rok.“ Jenže když se lidé musí něčeho zříct, tak se vzdají něčeho jako rebarbora! V tomto byste neměli být vypočítaví, neměli byste sami sebe podvádět. Musíte si uvědomovat: „Kam se mi ubírá mysl? Co ji přitahuje?“ Dokonce i teď jsou mezi námi lidé, kteří jsou jako Romeo a Julie. Pořád žijí v oblasti Romeů a Julií. Dostaňte se z toho! Je to nesmysl. Vystupte z těchto záležitostí! To ale neznamená, že z vás bude suchar, ten druhý extrém, jako vyschlé klacky; o tom to není. Ale neměli byste se takovým věcem oddávat. Jsou to všechno povrchní záležitosti. Mělo by se ve vás ukotvit odříkání a sebedisciplína. Ti, kteří mluví moc, by měli přestat mluvit. Lékem je naprosté ticho. Ticho je pro takové lidi léčbou. Prostě nemluvte! Ti, kteří nemluví… V Anglii většina mužů nemluví a ženy mluví příliš. Je to tak. Všimla jsem si, že při jakémkoli interview žena mluví první. Umřela policistka a její matka mluvila! V Indii by žena v takové situaci nebyla schopna mluvit. Otec seděl tiše. Kdyby zemřelo dítě v Indii, matka by plakala, byla by úplně mimo, neschopná slova. A tady mluvila žena, byli jsme šokováni! Ženy mluví příliš, víte? Muži nemluví vůbec, asi nemají mluvit, a tak mlčí. Nanejvýš dají facku. Nebo nevím, co dělají. Musíme tedy sami sebe učit, že jestli mluvím moc, raději budu mlčet. Pokud nemluvíte, měli byste, naučte se to. Jděte a promlouvejte k moři, ke stromu nebo k něčemu podobnému. Nejlepší je mluvit se mnou, s mojí fotografií. To je způsob, jakým dosáhnete kontroly nad svým jazykem. Někteří lidé musí projít odříkáním, aby dokázali mluvit sladce. Pro ně mluvit sladce je to samé jako jíst zase rebarboru. Oni prostě nedokáží mluvit sladce. Používají sarkasmus. Víte, sarkasmus jim dává zvláštní potěšení. Zkuste říct něco pěkného. Dokážete být vtipní bez sarkasmu. Humor je ten nejlepší způsob. K čemu je třeba sarkasmus? Není potřeba. Sarkasmus je známka slabošství. Je známkou toho, že chcete druhým ublížit, bez toho být přímočarý. Snažte se vyhnout sarkastickým řečem. Pokud jste sarkastičtí, tak svůj jazyk raději napravte. Dá se to zvládnout trochou sebedisciplíny, nějakého trestu nebo to musí vypracovat tapa – odříkání. Lidé mají tolik způsobů, jak se dívat na věci. Někteří muži chtějí pořád vidět ženy a ženy zase muže, sledovat oblečení, cokoli. Rozdíl je v tom, že když se vy na něco díváte, tak reagujete. Rozdíl mezi vámi a mnou je, že když se dívám já, tak reaguje to, co sleduji. Když se dívám na vás, vaše Kundaliní reaguje. Když se podívám na toto, navibruje se to. Katakša, katakša: Každé oko… Katakša, jak to říct? Každý pohled, každý pohled nutí věci reagovat. A nirikšana znamená, že vím, o co tu jde. Když se na někoho podívám, hned vím, o co jde. Když se na něco podívám, vím, o co jde, nirikšana. To vše je v mé paměti. Tady. Jednou jsme někam jeli a řekli, že mají jen černý kámen. Já: „Ne, máte i červené.“ Zeptal se: „Jak to víte?“ Popsala jsem tedy přesné místo, kde byl červený kámen. „Jak to víte?“ Já: „Jeli jsme kolem před osmi dny, vím, že tam jsou červené kameny.“ Takže cokoli, na co se podívám, získá vibrace a ve mně se ukládá, kde co je, všechno je tam už uloženo, připraveno k použití ve správný čas. Co pro to dělám? Co dělám já? Nedělám nic! Nic nedělám, nepřemýšlím, neplánuji. Nic z toho, co děláte vy, já nedělám. Takže když máte takovou povahu, tak budete ohromeni tou velkou dynamikou, která to vypracuje. Nemusíte vytvářet dynamo, je to uvnitř vás. Nechte to pracovat! Dnes jsem říkala Gavinovi, že nebude dlouhá púdža, že budu mluvit. Protože púdža je v pořádku, mluví sama za sebe. Chtěla jsem k vám promluvit, nastal totiž čas, abychom se posunuli. Výsledkem tohoto všeho bude, když to budete takto dělat, že se stanete pravdou. Stanete se pravdou. Soustřeďte se tedy na každou čakru a použijte tu čakru k tomu, abyste se odpoutali od dané kvality té čakry. Například Nábhí čakra má na starosti trávení. Nedělejte si tedy starosti s tím, co jíst, abyste měli co trávit. Prostě se od toho odpoutejte, používejte vibrace, jezte, co je, strávíte to. Pak se stanete pravdou. Pravdou, která je láskou, Bohem. Kéž vám všem Bůh žehná!