Narozeninová púdža: Buďte sebevědomí, neztrácejte sebedůvěru, 21/03/1998, (nekontrolováno), Dillí, Indie

Měla jsem velkou radost, když jsem viděla, jak jste zorganizovali toto krásné přivítání. Musím říct, že je to vaše láska, která nachází všechny druhy vyjádření radosti ze Sahadža jógy. Opravdu nedokážu pochopit, jak se ve vašich hlavách rodí tyto jedinečné nápady, kterými reprezentujete různé země, odkud pocházíte. Přála bych si, abyste tyto vlajky odnesli zpět do svých zemí a sdělili jim poselství, že nastal čas našeho vzkříšení, že se musíme povznést. Musíme se povznést nad tuto lidskou úroveň na vyšší úroveň existence. A pokud se to stane, jak to změní váš život, jak vás to učiní šťastnými, jak ztratíte všechny své absurdní myšlenky nenávisti a ubližování druhým, zraňování druhých – všechny tyto myšlenky které se mnohým lidem osvědčily, aby jim poskytly jakési sadistické potěšení, a oni se těšili z toho, jak chtějí ničit radost druhých, štěstí druhých. Vím, že abyste si udrželi štěstí, vy, sahadžajogíni, musíte hodně snášet, tolerovat spoustu nesmyslů. Už jste to dokázali a postupně, jakmile se Sahadža jóga ve vašich zemích ustanoví jako něco tak krásného, tak velmi čistého, tak velmi důležitého, že se všichni ostatní ve vašich zemích budou také snažit následovat tuto cestu, kterou jste prošli. Pouze vaše životy budou odrážet krásu vašeho nitra a Sahadža jógy. Včera jsem vám řekla, co chybí v lidském vědomí a že pozornost není zaměřena na Ducha. Ale když je na Duchu, co se s vámi stane? Za prvé se stanete podle sanskrtských slov gunatít – překročíte všechny tři guny. To znamená, že už nejste člověkem, který je tamo-guni, to znamená člověk, který má všechny druhy požitkářských tužeb. Vaše pozornost se odtud přesune do druhého stylu, kde jste radžo-guni – pravostranní, chcete něco dělat, chcete něco ukázat, chcete se něčím stát, chcete soutěžit s ostatními. Všechen tento boj prostě zmizí. ‚Atít‘ znamená mimo. Pak satvo-guni – to je také místo, kde hledáte, kde vidíte, co je špatného na tomto druhu extrémního chování, a prostě takový život nenávidíte a chcete se z něj dostat, a pak začnete hledat. To také skončilo. Všechny guny skončily, takže se stáváte gunatít. Stane se to, když se vaše pozornost zaměří na vašeho Ducha, protože nyní není zaměřena na žádnou z vašich, dá se říci, vrozených nebo podmíněných vlastností nebo egoistických vlastností. Stáváte se tedy člověkem, který je nad tím. To je něco velmi pozoruhodného, pokud jde o normální život, ale pro vás to není, prostě se to stane. Prostě si užíváte, že jste sami sebou. Už se nestaráte o své vlastní pohodlí, komfort a malichernosti. Ale stane se to, že prostě překročíte všechny tyto tři guny, které vás ovládaly tím či oním způsobem. Takto překračujete hranici lidského vědomí, to zaprvé. Pak za druhé je to, že se stáváte kalatít – – dostáváte se mimo čas. Vím, že dnes jsem se jaksi opozdila. Prostě to tak funguje. Ale vy jste ten čas nepromarnili. Stále jste se těšili. Když jsem seděla v domě, viděla jsem, že jste všichni ve velmi příjemné náladě, všichni si to pěkně užíváte. Nejsem tu, ale přesto si to užíváte. Tohle je mimo čas. Nejste svázáni časem. Ať je čas jakýkoliv, je váš, protože jste v přítomnosti, není to tak, že byste byli tady a mysleli na budoucnost. Nepřemýšleli jste o tom, co se stane zítra nebo jak stihnete letadlo nebo jak to uděláte. Jen jste si tady užívali, užívali jste si přítomnost a přítomnost je realita. Pokud myslíte na budoucnost nebo na minulost, pak nejste v realitě. Mnohokrát jsem říkala, že minulost je ukončená a budoucnost neexistuje. Takže v danou chvíli tady sedíte, možná na mě čekáte, možná si jen užíváte každý okamžik svého pobytu tady, svého spojení s ostatními. A toto potěšení se nedá popsat, jak si to užíváte. Jinak by lidé koukali na hodinky a ptali se, proč Matka ještě nepřišla, v čem je problém, proč ještě nedorazila a můžou přicházet všelijaké myšlenky. Být kalatít hodně pomáhá. Vzpomínám si, že v Nasiku jsem musela tvrdě pracovat, protože žádný sahadžajogín se nepřihlásil, že by něco udělal, byli tak plaší a tolik se báli. A tak se stalo, můžeme říci naštěstí nebo naneštěstí, že se mi cestou porouchalo auto a já jsem se zdržela na cestě. Uběhla asi hodina, žádné auto tamtudy nejelo, nebylo jak jet, a my jsme uvízli na cestě. A překvapivě, když jsem dorazila na místo, kde jsme měli mít program, chopili se toho sahadžajogíni. Převzali zodpovědnost a byli velmi zaneprázdněni tím, že dávali realizace ostatním a pracovali na tom. Jinak by to nedělali. Nemohli uvěřit, že mají schopnost dávat realizaci. Mohla jsem jim to říkat, ale oni by nezvedli ruku. A jen proto, že už byl čas a oni si mysleli: „Je tady tolik lidí, Matka nepřijde nebo možná přijde později, takže je to naše zodpovědnost.“ Tímto způsobem převzali odpovědnost. Když se tedy ocitnete mimo čas, stanete se zodpovědnými za daný okamžik. Je to taková zodpovědnost, která je také kolektivní, to znamená, že se prostě všichni stáváte zodpovědnými. Je to velmi překvapivé, je nás tady tolik, není tu žádná hádka, žádný boj, nic. Jsme velmi pěkně usazení, prostě mimo všechny druhy hloupých nápadů, abychom se navzájem napadali. To se děje, protože se nezabýváte časem. Čas vás nemůže pokořit. Možná, že kdybyste to nebyli vy, ale nějací jiní lidé, házeli by na mé auto kameny a mysleli by si: „Tak ona přichází tak pozdě, my se tady vaříme v horku.“ Měli by mi to za zlé. Ale ne lidé, kteří jsou mimo čas. Ti si pěkně sedí, těší se sami sebou. Nevadí, čas dál plyne. Pak se stáváte dharmatít – jste mimo dharmu, mimo svou lidskou přirozenost. To znamená, že cokoliv děláte, je zbožné, o cokoliv se snažíte, je zbožné. Pokud, řekněme, podnikáte, chtěli byste podnikat zbožným způsobem, protože jste mimo náboženství, nevadí vám, že se musíte řídit určitým vzorem nebo rituálem nějakého náboženství, ale jste mimo něj. Třeba lidé, kteří nejsou mimo náboženství – musí vstávat brzy ráno, jsou svázáni svými rituály a procházejí jimi, a když některý z rituálů neudělají, jsou velmi nešťastní a otřesení. Ale vy ne. Vy jste totiž stále v ‚dhján‘, stále v meditativním rozpoložení, a když se něco pokazí, prostě skočíte do tohoto vědomí, kde dostanete řešení, a nijak vás neznepokojuje, vůbec vás neznepokojuje, když se něco nepovede. Například rituální povaha vás činí velmi stísněnými, velmi poddajnými, někdy můžete být i agresivní. Lidé svými rituály hodně obtěžují ostatní. Třeba jedna paní, která měla být naší přítelkyní, přišla ke mně domů. A řekla: „Jsem vegetariánka.“ Řekla jsem: „Tak?“ „Ale nemůžu jíst jídlo z nádobí, ve kterém se vařilo nevegetariánské jídlo.“ „Dobrá. Takže si budeme muset pořídit nové nádobí.“ Tak jsem šla a koupila pro ni nové nádobí. A ona řekla: „Musíte dávat pozor, aby se nepoužívala ani lžíce.“ Tak jsem musela jít a sehnat pro ni lžíci. Pak řekla: „Skleničky; protože si tady berou jídlo lidé, kteří jedí nevegetariánské jídlo, tak nám raději sežeňte něco, co je úplně nové.“ Tak jsem se musela potýkat se všemi těmito problémy. A pak byla v kuchyni a nedovolila naší kuchařce, aby nám cokoliv uvařila. Řekla: „Nejdřív uvařím já a pak můžeš vařit ty.“ A dělala takové potíže, že se z ní místo hosta stal škůdce, a to se stává lidem, kteří jsou ritualističtí, protože mají vysoké nároky. Stále vyžadují: „Tohle je naše dharma.“ Znám jinou příhodu, kterou mi vyprávěl kdosi v Bombaji. Řekla: „Paní, která ke mně přišla jako host, protože byla příbuzná někoho velmi vysoko postaveného, byla horší než moje praprapraprababička.“ Řekla jsem: „Opravdu?“ Řekla: „Nechápu, že v Indii ještě žijí takoví lidé. Přišla k nám a řekla: ‚Nemůžu si vzít vodu z kohoutku. Musíte ji nabrat z nějaké studny.‘ V Bombaji jsou nyní pouze dvě studny. Takže lidé museli chodit pro vodu, ale kuchař musel být úplně promočený a teprve pak mohl vařit. ‚Protože kdyby vařil bez toho, tak bych nejedla.‘ A tak to šlo dál a dál a dál a kuchař dostal zápalem plic, přišel jiný kuchař a dostal chřipku. Té paní to vůbec nevadilo. Řekla: ‚Ne, to je můj styl.‘ Tak se mě zeptala: „Co máme dělat s takovými lidmi, Matko?“ Řekla jsem: „Mělas jí říct: ‚Máme takovou věc. Když ti to chutná, fajn; jinak to nejíš, to je v pořádku. Půst je velmi dobrá věc. To je jediné řešení pro takové lidi, kteří jsou tak sebestřední a tolik obtěžují ostatní.“ Tato sebestřednost k nám přichází, protože si myslíme: „Tohle je naše dharma, tohle je naše právo, všechno nám patří. Jak se mohou opovážit to nedělat?“ Jak moc druhé trápíme, jak moc jim děláme nepříjemnosti, jak moc se jim snažíme znepříjemňovat život, to nás nikdy nenapadne. Dál se dožadujeme věcí: „To je moje dharma, co nadělám? To je to, co musím dělat.“ Ale stává se to takovou podmíněností mysli, že jsem v Sahadža józe viděla mnoho případů, kteří se takto podmínili. Jedna paní, Francouzka, která přišla do Sahadža jógy, a její matka byla na začátku velmi ritualistická, a byla natolik nepříjemná, že musela chodit každou neděli do kostela. Pěkně se oblékla, šla do kostela a vrátila se domů. A jednoho dne prostě zmizela. Tak řekli policii, aby ji našli, a když ji šli hledat, tak policisté řekli, že ji nemůžou najít a bůh ví, kam zmizela. Tak řekla: „Dobře, jděte se podívat do kostela.“ Stále seděla v kostele. Příště zase zmizela. Stalo se to třikrát, čtyřikrát. Policie tedy řekla: „Je nám líto, s ní jsme skončili. Jestli chcete, můžete ji teď dát do domova důchodců, to je všechno.“ Tak ji poslali do domova důchodců. A tak mi tato sahadžajogínka řekla: „Matko, je to velmi překvapivé, jsou to jinak velmi hloupí lidé, stále sedí, přemítají, mluví nesmysly jako blázni, všichni jsou senilní a jejich senilita je velmi dobře vidět. Ale v neděli se všichni dobře obléknou a jdou do kostela. To je jediná chvíle, kdy jsou při smyslech.“ Je velmi překvapivé, jak podmíněnosti fungují. Jednou jsem měla člověka, který k nám přišel a zůstal u nás, a říkal: „Já jsem velmi dobrý řidič.“ Tak jsem řekla: „Fajn.“ Ale on uměl jenom řídit, nevěděl nic o Londýně, co je Londýn za místo. Tedy uměl velmi dobře řídit, ale kdybych potřebovala jet na sever, tak mě odveze na jih. Kdybych potřebovala jet na východ, odveze mě na západ. Řekla jsem: „Co se děje? Umíš řídit?“ „Ano, umím řídit, umím, ale nevím nic o cestách, nemám smysl pro cestu.“ Jednoho dne ho chytila policie. Taky jsem byla v autě. „Kam jedete?“ zeptal se. „Jedu tam a tam,“ odpověděl. Tak řekl: „Teď už jste byl na tomto místě šestkrát. Znovu se vracíte na stejné místo, pošesté!“ Takže jsem zjistila, že ve stáří tyto věci vytvářejí určitý druh zvyku, ale i v mladém věku se můžete setkat s tím, že lidé jsou tak podmíněni svým stylem. Takže to je to, co můžete nazvat lidským prvkem, kdy se k něčemu připoutáte nebo vás něco trápí. Je to takové, řekla bych, šílenství, že někdo vyžaduje tohle, někdo vyžaduje tamto: „Tohle se mi nelíbí, tamto se mi nelíbí.“ A tak to jde dál a dál a dál. Je tak běžné říkat ‚nelíbí se mi to‘, ‚líbí se mi to‘. Je velmi překvapivé, že takhle stále mluví. Jdou k někomu domů: „Ne, ne, tenhle koberec se mi nelíbí.“ Váš koberec to přece není, vy jste si ho nepořídili. Koupil si ho ten člověk. Co s tím máte co dělat? Proč byste měli říkat ‚nelíbí se mi‘? Kdo jste? Vy jste za to nezaplatili. Tomu, kdo ho zaplatil, se líbí, hotovo! Proč chcete pronášet své poznámky ‚Nelíbí se mi to‘? Jste snad znalec, abyste kritizoval ostatní? Někdo má, dejme tomu, nějaký účes, ale ‚tento druh účesu se mi nelíbí‘. – „Proč?“ – „Nelíbí se mi, to je vše.“ Pak to přechází na lidi a na všechny. Kdo jste, aby se vám něco líbilo nebo nelíbilo? Jaká je vaše pozice? Proč byste měli říkat ‚líbí se mi‘ nebo ‚nelíbí se mi‘? Ale je velmi běžné, zvláště na Západě, pronášet takové poznámky: „Nelíbí se mi to.“ „Indie se mi nelíbí.“ „Dobře, když se ti nelíbí, seď doma. Proč jsi sem přijel?“ „Nemám rád Turecko.“ – „Proč?“ Protože když si někdo vezme dlouhou sukni, řeknou: „Ne, nelíbí se mi, protože je to turecké.“ Takže byste měli nosit jen krátké sukně. Ale řekněme, že nám se krátké sukně nelíbí. Ale člověk by neměl říkat: „Nelíbí se mi to,“ protože to lidi zraňuje, bere jim to hrdost. Když jste v Sahadža józe, musíte vědět, že nejste normální lidská bytost, podle běžných měřítek, jste nad nimi. Vaše sympatie a antipatie jsou jiné než jejich a celý váš postoj se změnil. Někdy jste jako děti, jak jsem viděla. Mluvíte jako malé děti, velmi nevinně, a někdy mluvíte velmi hlubokomyslně. Lidé, kteří by měli být normální, to neznají, protože normální lidé jsou tak bombastičtí, pořád říkají ‚já, já, já‘. Kabír řekl, že když koza žije, tak pořád říká ‚mé, mé, mé‘, to znamená ‚já, já, já‘. Ale když je mrtvá a její střeva jsou natažena do jakéhosi drátu pro tzv. dhunak, kterým se oddělují semena od bavlny tehdy říká: ‚tu hí, tu hí, tu hí‘ – ‚ty jsi, ty jsi, ty jsi‘. ‚Ty jsi.‘ Když tohle řeknete, okamžitě se vaše pozornost odvrátí od druhých, od toho, abyste na nich hledali chyby, abyste hledali, co je na nich špatně, abyste neustále používali svůj mozek ke kritice druhých, k posměchu druhých, někdy dokonce k tomu, abyste o druhých mluvili špatně. Lidé si libují v pomluvách. Proč? Baví je pomlouvat, protože nevědí, že druhý člověk je stejný, jako jsem já, a já nemám co o něm šířit pomluvy. Takže toto pochopení, měla bych říct tato láskyplná moudrost, neexistuje, když jste normální lidská bytost. Při sebemenší provokaci se můžete rozzlobit, začít dělat všechny možné věci jako slon v porcelánu, můžete se chovat jakkoliv. Najednou zjistíte, že do toho právě dorůstají. Důvodem je, že ještě nejste sahadžajogínem. Ale sahadžajogín je člověk, který si užívá všech možných věcí. Řekněme, že se někdo velmi rozzlobí a stane se vznětlivým. Také vidí, co se děje, jak se chová. Takže ve skutečnosti to není dharma, že se na někoho zlobíte, není. Je to něco velmi nízkého, když se na druhé zlobíte, když na druhé neustále křičíte, když od druhých něco vyžadujete nebo je kritizujete a myslíte si, že jste něco velkého. A to se nevyplácí. Až dojdete na konec života, zjistíte, že nemáte jediného přítele, jediného souseda. Další věc je, že když jste velmi egoističtí, myslíte si o sobě bůhvíco a pořád mluvíte, brebentíte, mluvíte, brebentíte a druhý člověk se prostě děsně nudí, ale vy pořád mluvíte, mluvíte, mluvíte o sobě: „Udělal jsem tohle, udělal jsem tohle, byl jsem tam. Já, já, já…“ Jde to až do všech krajností a vy se nestydíte za to, co říkáte. Viděla jsem lidi, kteří si osvojili nejrůznější směšné postoje vůči druhým, přitom jsou to obyčejní lidé. Když někdo o někom řekne něco špatného, někdo řekne: „Ten člověk je takový, já vím, udělal tohle.“ Okamžitě mu v hlavě naskočí: „Ano, je to tak.“ To z vaší mysli dělá nemocnou mysl, můžeme říci ‚vikrudh‘, kdy mysl není normální. Stáváte se nemocnými a přijímáte celou tuto nemoc a pokračujete v jejím přijímání, přijímáte ji, dokud se z vás nestane nemocný člověk, a tato nemoc je nesmírně nebezpečná. Ani ne tak pro ostatní, jako pro vás samotné, protože takovou nemocnou osobnost nikdo nesnese. Možná si řeknete – viděl jsem lidi, kteří se dali na náboženství. Třeba já jsem teď věřící člověk, dejme tomu. Raději teď buďte nábožensky založený, takže co? Nesmíte dělat tohle, nesmíte dělat tamto, nesmíte tady sedět, nesmíte jíst tohle, tohle je důležité – celou dobu ukázňovat druhé, místo abyste ukázňovali sebe. Protože když jste normální člověk, tak se nevidíte, vidíte jenom ostatní, ale jakmile jste realizovaná duše, tak se prostě začnete pozorovat a sami vidíte, co je špatně. Teď, když se stanete Duchem, ve světle Ducha vidíte sami sebe. Prostě vidíte sami sebe. Co se děje, jak se chováte a jak se těšíte, když víte, jak se napravit. Je to velmi sladké. Malé, drobné věci děláte tak krásně a říkáte tak krásné věci. Samozřejmě jsou lidé, kteří se nedají napravit, jsou nenapravitelní. Takže byste také prostě měli vidět, že je to nenapravitelné, nemůžete si pomoct. Jako v Sahadža józe máme některé lidi, kteří se neustále snaží pomáhat nesprávným lidem, jako by si v Sahadža józe vzali plnou moc. Takže když se někdo pokouší chovat divně, očekáváme telefonát od tohoto zmocněnce. Po dvou hodinách řekne: „Teď, prosím, řekněte Matce, že je třeba se postarat o toho a toho člověka. Musí se udělat tohle a tohle.“ Je to u nich naprosto běžné, že mě informují: „Ne, musíš pomoct, musíš něco udělat.“ Ale teď se to stalo tak běžnou praxí a je nám jasné, že právě teď přijde a udělá nám na toto téma velkou přednášku. Takže víte, je to přirozenost člověka, který prochází různými druhy komplikací v životě, a také se narodil s nějakými geny nebo něčím takovým, že není úplně normální člověk, i když říkáme, že je normální; protože způsob, jakým reaguje, reakce, které projevuje, jsou velmi absurdní. Není potřeba, aby mi kdokoliv telefonoval, aby mi řekl: „Víš, tenhle člověk je takový a takový, měla by ses o něj postarat.“ Zbytečně se vměšovat do záležitostí druhých, když nemáte žádnou pravomoc, když s tím člověkem nemáte nic společného. Řeknu vám, že existují nejrůznější vzory, které byly vytvořeny v myslích lidských bytostí, a všechny tyto vzory zmizí, prostě zmizí. Nevím, jak všechny tyto vzory získávají, odkud je mají – možná jejich země, možná jejich rodina, možná jejich geny – ať už je to cokoliv, všechno to zmizí, dokonce i vaše geny se změní. To je to, co je Sahadža jóga, kde se stáváte Duchem a všechno se mění. A co se s vámi stane, že se stanete člověkem, který ví, co je radost, který se těší z radosti, který se těší z existence, který rozdává radost druhým, dělá druhé šťastnými, celou dobu přemýšlí, jak udělat druhé šťastnými. Prostě se to stane, že ačkoliv jste vychováváni stejně jako ostatní, ačkoliv jste třeba stejně vzděláváni, ale to všechno zmizí a vy se stanete moudrým, krásným, radostným člověkem. Je to něco, čeho jste dosáhli, čeho si možná ani nejste vědomi, jak si užíváte na tomto skautském hřišti. Žádná jiná skupina by si nemohla užívat tak, jako si užíváte vy. Vidím, co tu děláte a jak se těšíte, jak se těšíte ze společnosti ostatních, je to velmi pozoruhodné; a to přišlo proto, protože vaše srdce je plné radosti z Ducha, který ve vás září. Můžete se prozkoumat a sami se přesvědčit, zda to, co říkám, tam je, nebo není. Samozřejmě, že jsou lidé, kteří si o sobě myslí bůhvíco, bydlí v hotelu nebo v nějaké rezidenci, nebo tak něco. Ti si to neužívají. Pořád si myslí, že jsou něco velkého, takže musí někde takhle bydlet. Velmi překvapivě, zvláště Indové, když přijedou do Cabelly, všichni chtějí bydlet v hotelu. Ve svém životě možná mají jednu koupelnu ve svém domě, ale když přijedou do Cabelly, chtějí bydlet v hotelu s koupelnou, s tímhle a s tamtím; mladí lidé, je to velmi překvapivé. Děje se to, protože si myslím, že nikdy neviděli dobrý hotel, nebo možná, že žijí ve velmi špatných podmínkách. Ale člověk, který je sahadžajogín, může žít kdekoliv, může spát kdekoliv. Jde jen o to, aby tam byl jeho Duch, aby jej učinil šťastným, o nic jiného nejde. To je ten, který vám dává štěstí. Všechny ostatní představy, které lidé mají, které vytvářejí jeden problém za druhým. Protože patříte k jinému náboženství, jste špatní. Pokud chcete vědět něco o křesťanech, jděte se raději zeptat židů; a pokud chcete vědět něco o židech, jděte se raději zeptat muslimů; a pokud chcete vědět něco o muslimech, jděte se zeptat hinduistů. Budete se divit, jak o ostatních lidech mluví, jako by všichni byli špatní a oni byli ti nejlepší. Takže celý tento postoj se úplně změní. Zapomínáte na to, kdo je kdo, kdo je jakého náboženství, z jaké rodiny pochází, z jakého prostředí pochází. Stávají se prostě navzájem jedním. To, co je těší, je společnost ostatních sahadžajogínů. Všichni sahadžajogíni jsou zde, to je vše. Přijde tam tolik sahadžajogínů, a to je Mekka, to je Kumbha Mela, můžete tomu říkat, jak chcete. Kolektivní radost, kterou si užíváte, k vám přišla, protože jste překročili, překonali bariéru, která vám bránila vidět pravdu. Pravda je, jak jsem včera říkala, že jste Duch, a jakmile se stanete Duchem, stanete se gunatít, kalatít a dharmatít. Jakmile tyto hranice překročíte, stanete se podobni kapce v oceánu. Když je kapka mimo oceán, vždycky se bojí slunce, protože ji vysuší; neví, co má dělat, kudy má sklouznout, kudy se má pohybovat. Ale jakmile je zajedno s oceánem, prostě se pohybuje a užívá si, protože není sama, není sama. Pohybuje se s vlnami tohoto krásného oceánu radosti. A to je to, čeho jste dosáhli, čeho jste si vědomi; víte to, ale nevíte, že jste toho dosáhli, protože jste Duch. Nyní byste občas měli sami sebe pozorovat a byli byste překvapeni, jak jste se změnili, jak jste se stali tak prostými, rozumnými a moudrými. Mnoho problémů na Západě nastává proto, že lidé jsou stále hloupí, myslím, že jsou velmi hloupí. Protože i osmdesátiletý stařec by si rád vzal třeba dvacetiletou dámu a nechápe, proč to dělá, protože nepřijal svůj věk, nepřijal, že je starý člověk a musí se chovat jako starý člověk. Chce si vzít dívku, která by mohla být jeho vnučkou. Tohle je běžnější na Západě. Vždycky takhle přemýšlejí. Jakoukoliv mladou dívku vidí, myslí si, že by si ji měli vzít. Možná jsou právě na cestě do hrobu, ale na tom nezáleží, chtějí mít takovou ženu. To je problém Západu. Jak k tomu dochází? Protože nechápou, že jsme staří, a být starý znamená být hrdý. Když mi bylo pět let, nedokážu si představit, že by mi tolik lidí přišlo popřát k narozeninám. Ani když mi bylo padesát let, nepřišlo tolik lidí. Teď, když je mi pětasedmdesát, podívejte se, kolik lidí přišlo, aby mi popřáli k narozeninám! Když jste staří, měli byste být na svůj věk hrdí, pokud jste žili moudře; ale pokud jste byli hloupí, pak vám samozřejmě nikdo nepomůže. Všichni se takovému člověku vysmějí, ale udělají to samé. Na Západě je zvykem mít jednu ženu za druhou, rozvádět se s manželkou, a to a ono. V Indii je to naopak, řekla bych, že si žen příliš neváží. Měli mít velkou úctu k ženám, měli své ženy postavit na piedestal Sati, a i když žena může být jakákoliv, nemají k ní úctu. Odkud se to vzalo, to nevím. Někteří říkají, že to napsal nějaký básník, že by žena měla být bita. Kdo je ten básník? Myslím, že by měl být především zbit on. Narodil se z ženy a tady píše takhle. Takže vidíte, že se rádi chytáme něčeho, co je špatné, co je naprosto absurdní. To přichází proto, že nejste moudří. Moudrý člověk přijme to, co je moudré. Nepřijme nic nesmyslného. Čtete knihy jednu za druhou, jednu za druhou. Přečtete tolik knih, a kam až dospějete? Zjistíte, že čtete knihy, které pro vás nejsou dobré, jsou zbytečné, ale pokud rádi čtete, čtete dál. Takže nedostatek moudrosti vám dává neschopnost rozlišovat a vy to ospravedlňujete, všechno to ospravedlňujete a říkáte: „Je to velmi dobré. Cokoliv dělám, je to nejlepší.“ Řekla bych, že to není ego, ale hloupé lidské chápání. „Cokoliv dělám, je dobré. Ať už je můj postoj jakýkoliv, je dobrý. Jak se mi může někdo opovážit říct něco, že tohle je špatné, tamto je špatné?“ Všichni se takovému člověku budou smát, budou si z něj dělat legraci. Takový člověk bude hodně trpět, všechno. Nikdy se však nesmíří s tím, že – „udělal jsem něco špatného“. Takže když se stanete dharmatít, když překročíte dharmu, co se stane? Dharma se stane vaší nedílnou součástí. Neděláte špatné věci, prostě je neděláte. Není to tak, že by vám to někdo říkal nebo že byste to chtěli následovat, nebo vás někdo nutil nebo usměrňoval, ale prostě nechcete dělat špatné věci, říkat něco, co není uctivé, co není užitečné, co není láskyplné. To je vlastnost sahadžajogína, když se stanete Duchem. Když se stanete Duchem, nemusíte to nikomu říkat, je to tak zřejmé, tak evidentní a člověk to vidí, a čím víc jdete do svého nitra, tím víc zjišťujete, že jste v sobě obdařeni takovou velikostí, tak krásnými pocity, tak hezkými věcmi, že překonáte ego druhých. Musím vám vyprávět jeden příběh. Jednou jsem šla navštívit jednoho světce. Sahadža jogíni mi řekli: „Matko, nikdy nechodíš za těmito guruy, tak proč jdeš tam?“ Řekla jsem: „Pojďte se mnou.“ Takže jsme museli hodně stoupat. Řekla jsem: „Odtud vnímáte jeho vibrace. Nejdřív vnímejte jeho vibrace.“ Byla tam spousta vibrací. Tak jsme vyšli na kopec, vyšplhali jsme nahoru. A ten pán měl mít moc, že dokáže ovládat déšť, a začalo pršet, a to velmi silně, a já jsem v tom dešti zcela promokla. Když jsem vylezla nahoru, viděla jsem ho, jak sedí na kameni a jenom vztekle kroutí hlavou. Tak jsem vešla do jeho jeskyně a posadila se. Vrátil se a řekl mi: „Matko, proč jsi mi nedovolila zastavit déšť? Je to proto, abych překonal své ego?“ Řekla jsem: „Ne, to ne, to jsem nechtěla, nikde jsem neviděla tvé ego, ale problém je v něčem jiném. Jsi sanjásí, jsi asketa a koupil jsi mi sárí. Nuže, pokud jsi pro mne koupil sárí, nemohu ti ho vzít, protože jsi sanjásí. Takže jsem se musela nechat promočit, abych si od tebe mohla půjčit sárí.“ A všechno se to rozpustilo. Stal se z něj úplně jiný člověk. Takže díky moudrosti víte, jak zacházet s různými typy lidí. Říkáte věci, kterými rozpouštíte jejich ego. Jejich podmíněnosti se také dostanou do jakéhosi nového probuzení. Vidí ve vás moudrost, lásku, projev, řekla bych, vašeho Ducha. A tak mnozí světci, i když byli mnohými mučeni a trápeni, ale rozhodně byli velmi vážení a milovaní. Ale tito svatí v té době, musím říct, byli rozhodně velmi milí a dobří lidé, ale jedna věc tam byla – byli poměrně přísní a nároční na své žáky. Důvodem bylo to, že jejich žáci nebyli realizované duše, a tito guruové si mysleli, že dokud ty lidi neukázníte, tak se nikdy nepovznesou, nikdy se nestanou něčím velkým, takže je třeba je ukáznit. A ti, kdo hledali pravdu, se s tím smířili: „Dobrá, cokoliv řeknete, to uděláme. I když nás požádáte, abychom se postili, uděláme to. Postavit se na hlavu – dobrá, postavíme se na hlavu. Řekněte, co chcete, a my to rádi uděláme. Nemusíte si s tím dělat žádné starosti.“ A takhle to byly velmi ukázněné typy. V Sahadža józe se však žádná disciplína neučí. Důvodem je, že jste realizované duše, je tu váš Duch a ten vám dává světlo. V tomto světle se vidíte tak jasně a můžete se sami ukáznit. Nemusím vám to říkat. Víte, že tolik lidí se ze dne na den vzdalo drog, ale já jsem jim to nikdy neříkala, nikdy jsem o drogách ani nemluvila, a jak to dokázali? Protože měli světlo, a to je to, co jste dnes dostali, je to světlo Ducha. Stáváte se absolutně nezávislými a absolutně svobodnými; naprostá svoboda, protože máte světlo. Nemůžete dělat, nemůžete dělat špatné věci. Předpokládejme, že je tu světlo a že dochází k nějakému velkému výbuchu. Nepoběžím směrem k výbuchu, ne. Vy také nepoběžíte, protože máte oči. Takže Duch a jeho světlo je největším řídícím faktorem, díky němuž se stanete, jak jsem řekla, gunatít, stanete se kalatít a stanete se dharmatít. Nejste otroky ničeho. Nejste otrokem svých hodinek, nejste otrokem času, nejste otrokem toho, jaké jsou vaše guny. Nechcete vidět, zda jste pravostranní, levostranní nebo ve středu. Jste sahadžajogín a sahadžajogín je mimo všechny tyto věci, takže jste gunatít. Jste dharmatít, protože dharma se stává vaší nedílnou součástí. Nemusíte se řídit žádnou disciplínou dharmy. Viděla jsem, že v Sahadža józe jsou v některých ašrámech velmi přísní. Tak by to být nemělo. Říkala jsem jim, aby nikdy nebyli přísní. Když někdo nevstane třeba ve čtyři hodiny, nevadí. Ať vstane v deset hodin. Po nějaké době bude sám vstávat ve čtyři, ale nesnažte se je příliš ukázňovat. Děti byste také neměli příliš ukázňovat. Samozřejmě pokud jsou to realizované duše, samy jsou tak dobré, jsou tak krásné. Ale pokud nejsou, snažte se jim dát realizaci. Jakmile si uvědomíte, že ti, kteří nemají realizaci, dělají všechny ty chyby, že jsou v temnotě, váš postoj k nim se změní. Prostě se budete snažit být nesmírně trpěliví a laskaví, láskyplní a milující, protože budete vědět, že ten člověk nemá realizaci. Nemá oči, nevidí, je slepý, neslyší, nevnímá realitu. Tak mu nejdříve dejte pocítit realitu. K čemu je dobré mu dávat přednášky a kárat ho? Stejně bude dál dělat chyby a trápit sebe nebo druhé. Takže toho jste dosáhli díky svému osvícení, že jste nad všemi těmito věcmi. A stáváte se člověkem s povahou, která je tak láskyplná a dává tolik radosti. Chci říct, že je tolik příkladů, které mohu v Sahadža józe uvést, které se staly, že jsem viděla krásu jejich lásky a náklonnosti, a to nejen ke mně, ale také k ostatním. Když je to jenom ke mně, tak to dokážu vysvětlit, ale nedokážu vysvětlit, jak jsou laskaví k lidem, jak jsem vám včera řekla, že tito lidé jeli do Izraele, teď jeli do Egypta, jeli do Ruska. Kdo jim to řekl? Nikdy jsem nikoho nežádala, aby někam jel. Sami od sebe cítili, že musí jet a dělat tuhle práci a musí pomáhat lidem, aby se dostali z nevědomosti. Takže dnes, v takový den, kdy slavíte mé pětasedmdesáté narozeniny a je tu tolik balónků – jsou velmi pozoruhodné, velmi malebné a mají různé barvy, a vyjadřují tak vaši lásku ke mně. Ve všem vidím vaši lásku. Ať už jste tu udělali cokoliv, všechny tyto dekorace, všechno, cítím, že mé děti jsou tak milující. Nic jsem pro vás neudělala, nevím, co vás nutí cítit takovou vděčnost. Stále chci vědět, co jsem udělala? Neudělala jsem nic! Ale způsob, jakým chcete vyjádřit svou lásku, je velmi překvapivý; kromě toho, řekla bych, že jste dostali světlo svého Ducha. V tomto světle ve mně možná vidíte něco jiného, ale způsob, jakým projevujete svou vděčnost, je opravdu zcela mimo mě. Jak onehdy řekl jeden z řečníků: „Své matce neděkujete, berete ji jako samozřejmost.“ To je fakt. Není třeba mi děkovat, musíte mě brát jako samozřejmost. Ale způsob, jakým mi chcete poděkovat, stejně jako by chtělo poděkovat malé dítě, prostě se stáváte jako děti. Jste tím tak nadšení a nechápete, že normálně se to takhle nikde nedělá, nikdo se nesnaží být jako děti, které vyjadřují svou krásnou lásku. Je to úplně nová věc, která je vidět. Takový klid, taková láska, taková radost všude kolem na tak vzdáleném místě, jak jste to mohli udělat? Jak jste to tak zvládli? Není to snadné pochopit, není to pro lidské bytosti, aby to viděly. Prostě nechápou, jak to, že jsou ti lidé takoví a proč tak šťastně žijí? Teď máte doma pohodlí, žijete si tak dobře ve svých domech, všechno tam máte, ale tady na skautském hřišti to není tak pohodlné místo k životu. Ale žít se dá všude, já vím, viděla jsem to. Ať jste kdekoliv, dokud jsou kolem sahadžajogíni, o nic se nestaráte. A toto společné těšení se jeden z druhého, bez jakéhokoliv očekávání, bez kritiky, bez pomluv a podobných nesmyslů, je tak krásné. A dokonce i když si vzájemně ze sebe utahujete, víte, těším se z vašich vtípků a chápu, že je to takové přátelství, takové krásné přátelství. Ať už jste z Indie nebo z Anglie nebo z Ameriky nebo z jakéhokoliv jiného místa, zjistíte, že je tam taková jednota porozumění, jednota pohybu, jako když se zvedne jedna vlna a zvedne se další vlna a další vlna. Je to nepřetržité, věčné, a toho je třeba dosáhnout i pro druhé. I proto si musíte uvědomit, že máte světlo, které ostatní nemají. Proto musíte být velmi ohleduplní, tolerantní a chápaví k jejich problémům a prostě jim naslouchat. Jaký je jejich problém? Nejdříve vám řeknou, že ‚můj podnik jde ke dnu‘, nebo možná řeknou, že ‚moje žena není dobrá‘ nebo ‚můj syn nemá práci, nepracuje‘. Mohou vám říkat nejrůznější věci. Poslouchejte, naslouchejte jim, pro ně je to důležité, dobře. Potom postupně zjistíte, že se uklidní, protože vy vyzařujete lásku, vyzařujete radost, vyzařujete důvěru díky svému duchovnímu probuzení. Máte tyto síly. Stačí si stoupnout kamkoliv a můžete na tom místě vytvořit mír, můžete tam vytvořit štěstí. Buďte tedy sebevědomí, neztrácejte sebedůvěru. Také vaše moudrost porozumět druhým bude pro ostatní lidi velmi přesvědčivá, aby pochopili, že ‚jsou něčím výjimeční. Nerozčilují se, nevztekají se, nejsou to blázni, neprahnou po nějakém šílenství – jsou to prostě velmi, velmi vyrovnaní lidé‘. A tohle nemusíte trénovat. Je to tam. Je to ve vás a měli byste na to být hrdí. Neměli byste si myslet, že je to něco, čeho musíte dosáhnout nebo čím se musíte stát. Máte to v sobě. Jediné, co musíte, je vidět sami sebe ve světle Ducha. Je to prostě velmi jednoduchá věc a funguje. Pro ostatní není snadné vás pochopit, ale mělo by být velmi snadné pochopit je; protože vy jste takoví byli předtím a teď vás vidí a stanou se takovými jako vy. Je to velmi jednoduché. Můžete to vidět na tom, že jsem začala Sahadža jógu s jednou paní. A dnes se podívejte, kolik jich je. Co jsem udělala, opravdu nevím, co jsem udělala? Nemám ponětí. A co si myslíte – ta vděčnost a radost a potěšení! Takže všechny tyhle věci, cokoliv jsem vám řekla, musíte si být vědomi svého bytí, svého Já, svého Ducha, že jste Duch. A protože jste Duch, jste nad všemi těmito věcmi. A jakmile se to stane, budete překvapeni, jakou jste osobností. (řeč pokračuje v hindi)