Mahášivarátri púdža: Jak se odpoutat a povznést, 26/02/1995, (nekontrolováno), Wisemans Ferry, Austrálie

Dnes jsme se zde shromáždili, abychom udělali púdžu k Sadášivovi. Ten, kdo se v nás odráží, je Šiva, který je čistým Duchem. Tento čistý Duch uvnitř nás je odrazem Boha Všemohoucího, Sadášivy. Je jako slunce, které dopadá na vodní hladinu a jasně se odráží. Když ale dopadá na kámen, neodráží se vůbec. Když máte, řekněme, zrcadlo, nebude na ně slunce pouze dopadat, ale jeho světlo se v něm bude odrážet. Stejně tak i v lidské bytosti se odráží Bůh Všemohoucí podle toho, jaká je vaše osobnost. Pokud je vaše osobnost čistá a průzračná, nevinná, pak tento odraz může být jako zrcadlo. Proto svatí lidé odrážejí Boha Všemohoucího správným způsobem v tom smyslu, že už se neztotožňují se špatnými věcmi. Když už takové ztotožnění neexistuje a když je takový člověk absolutně čistým Duchem, pak se odraz Boha odráží i do druhých. Vy všichni jste naštěstí získali svoji seberealizaci. To znamená, že odraz Boha již působí ve vaší pozornosti. Pozornost je osvícena silou Ducha. Síla Ducha je taková, že je odrazem. To znamená, že odraz se nikdy neztotožňuje se zrcadlem nebo s vodní hladinou. Je tu tak dlouho, dokud svítí slunce, a když není slunce, není ani odraz. Pokud jste tedy v Sahadža józe, vyčistili jste se. Také vaše Kundaliní vás vyčistila a teď jste čistými osobnostmi. Proto se tento odraz ve vás stává čistším a čistším a lidé ho vidí. Vidí ho ve vašem obličeji, vidí ho ve vašem těle, ve vaší práci, ve vašem chování, všude. Pro lidi je těžké v sebe opravdu věřit, věřit v to, že by mohli být odrazem Boha Všemohoucího. Mají, myslím, nějaké komplexy méněcennosti, protože nemohou pochopit, jak se tak najednou mohli stát odrazem Boha Všemohoucího. Mají ale takovou kapacitu a mohou se stát odrazem Boha Všemohoucího. Musí mít ale víru v sebe sama, víru ve svůj vzestup, aby mohli věřit, že se tím stali. Důvěra je v Sahadža józe velmi důležitá. Bez úplné důvěry nemůžete dosáhnout svého vzestupu. Víte, že dokonce na přednáškách musím říkat, že musíme mít sebedůvěru. Důvěra ale ani náhodou neznamená ego nebo agresivitu. Když si věříte, nejste vůbec agresivní. Vypráví se takový příběh z Číny, velmi zajímavý, že jeden král chtěl, aby jeho kohouti vyhráli kohoutí zápasy. Někdo mu řekl: „Existuje jeden světec, když mu doneseš svoje kohouty, tak je učiní tak silnými, že určitě tento zápas vyhrají.“ Tak vzal svoje dva kohouty, dal je tomu světci a povídá: „Chci, abys jim dal veškerou sílu k vítězství v tomto zápase.“ Po měsíci král přišel, vzal tyto dva kohouty a vypustil je do arény, kde už byla spousta dalších kohoutů. Takže kohouti začali bojovat a útočit na tyto dva kohouty. Ti ale jen stáli – velmi trpělivě, absolutně klidně a tiše. Všechny útoky jen sledovali jako nějakou legraci. Ostatní kohouti se unavili a utekli z arény, a tak se stalo, že tito dva kohouti vyhráli. Z toho bychom si měli vzít ponaučení, že člověk, který je odpoutaný, nemůže být nikdy napaden. Jsme napadáni skrze mnoho ztotožňování se. Prvně naše rodina, potom naše země, potom náboženství, pak další záležitosti jako rasismus. Všechna tato ztotožnění nás skutečně oslabují, protože na nás neustále útočí a vnášejí zmatek do myslí sahadžajogínů, jak jsem viděla. Důvodem je, že musíte mít důvěru v Sahadža jógu a důvěru v sebe sama, že jste na správné cestě a že jste nyní zachráněni a nikdo vás nemůže napadnout, protože jste pod úplnou ochranou Božského. Lidé mohou následovat jakékoliv náboženství, gurua, cokoliv, ale stále mají strach, že budou napadeni. A bojí se říkat věci, které by měli říkat. Nemají ani soudnost, aby věděli, co je třeba říkat. Se správným porozuměním, že jste čistý Duch, pokud v to věříte, budete překvapeni, že si budete velmi jistí tím, co děláte. Můžeme tedy říct, že máme i další velkou výhodu, a to, že jsme v kolektivu. V kolektivu můžeme zjistit, jak se chováme. Jak reagujeme v kolektivu? V kolektivu člověk, který je velmi jemný, nemusí příliš mluvit, nemusí toho moc říkat, může jen stát, jako ti kohouti, o kterých jsem mluvila, ale ostatní jeho hloubku cítí. Můžete cítit, že člověk takového kalibru je tak hluboký, že nikoho nechce napadat, cítí se chráněný zevnitř. Takovou ochranu musíme pocítit ne mentálně, ale uvnitř sebe, a jakmile získáte tuto přitažlivost, tento pocit, nikdo vás nemůže napadnout. Ten, kdo útočí, je sám nejistý, nebo může být nevychovaný. Možná to ještě není sahadžajogín. Takže na něj musíte pohlížet laskavě. Tak jako Šiva. Sadášiva je známý tím, že každému odpouští. Každý, kdo činil pokání, třeba stál na hlavě, na jedné noze, držel hladovku, nebo dělal jakékoliv jiné pokání, Sadášiva býval tak znechucený, že říkal: „Dobře, vezmi si, co chceš.“ Dokonce dal požehnání mnoha rákšasům, jak jste už slyšeli. Požehnal mnoha rákšasům, protože měl až po krk jejich pokání. Existuje tolik příběhů o tom, jak Sadášiva požehnal lidem, dokonce požehnal i Rávanovi, což je velmi zajímavý příběh. Rávana dělal různá pokání. Nevím, co všechno, jak asi musel hladovět se svými deseti hlavami… Máte velký hlad, když máte jedna ústa, ale když jich máte deset… Neumím si představit, jaké pokání musel udělat, že toho měl Šiva po krk. Jeho milosrdenství je tak velké, řekl si: „Ať si vezme, co se mu zlíbí.“ A tak šel Rávana za Šivou a Šiva povídá: „Co chceš? Proč si tak ubližuješ?“ Rávana na to: „Chci Tvoje požehnání.“ „Jaké požehnání?“ „Nejdřív mi slib, že mi dáš vše, o co Tě požádám.“ Šiva: „Jistě, bude-li to v mé moci, dám ti to.“ Je to velmi zajímavý příběh. Rávana povídá: „Chci Tvoji ženu.“ Protože věděl, že Jeho žena je Ádi Šakti. A pokud získá Ádi Šakti jako partnerku, dokáže zázraky. A tak žádal: „Chci Tvoji ženu za partnerku.“ Pro Šivu bylo velmi obtížné přijmout takové rozhodnutí a podvolit se tomuto ďáblovi, ale ve Svém milosrdenství to udělal. Všechny tyto události ukazují, jak působí Jeho milosrdenství. Nakonec tedy bylo rozhodnuto, že Jeho žena Párvatí musí odejít s tímto strašným mužem. Jenomže bratrem Šrí Párvatí byl Šrí Višnu, který je také Šrí Krišnou, a ten si řekl: „Nedovolím, aby moje sestra odešla s tímto ďáblem. Musím něco udělat.“ Největší rošťák ze všech Bohů je totiž Šrí Krišna. A provedl Rávanovi to, že najednou se mu chtělo na záchod. A tak se zastyděl, odsunul ženu stranou a šel na záchod. Šiva ho ale předtím varoval: „Dávej si pozor, protože matkou této ženy je Matka Země, a tak Ji nikdy nepokládej na zem, musíš Ji stále nosit na zádech.“ Takže když Rávana došel na určité místo, tak mu Šrí Krišna provedl tuto zlomyslnost a on musel jít na záchod. Tak Ji postavil na zem, jakmile to udělal, Matka Země ji vtáhla a on nevěděl, co má dělat. Zkusil to podruhé. Šel zase za Šivou a povídá: „Podívej, toto jsi slíbil, ale stalo se tohle.“ Řekl: „Já jsem tě varoval, že Její bratr je velký rošťák. A nějak to zařídil, musíš si dávat pozor! Tentokrát Ho neposlouchej, nepokládej Ji na zem, ať se děje cokoliv.“ Takže to zkusil znovu a nesl Ji na zádech. Najednou potkal malého chlapce, byl to sám Šrí Krišna, který se mu smál: Rávana se divil: „Proč se mi směješ?“ „Proč proboha nosíš na zádech tu stařenu? Nemá žádné ornamenty…“ Rávana řekl: „Je to Bohyně!“ – „Ne, nemá žádné ornamenty, nic podobného, jak by mohla být Bohyní?“ Takže, víte, v Indii máme takové rčení, když žena žije bez jakýchkoliv ozdob, že je jako Lanka Párvatí, protože Rávana Ji nesl na (Srí) Lanku. A když na Ni vzhlédl, uviděl velmi starou ženu bez zubů, jak se mu směje. Strašně se vylekal a odhodil Ji. To je Mahámaja! Potřetí Rávana řekl: „Raději řekni své ženě, že nemá nikoho poslouchat, a dohlédni na to, abys mi Ji dal.“ Šiva řekl: „Dobře, narodí se na Lance, můžeš se s Ní oženit.“ Jmenovala se Mandódarí. Tento velký příběh pokračuje. Mandódarí nesmírně uctívala Višnua. A když Ráma přišel, aby zabil Rávanu, všechno to zařídila samotná Mandódarí. Protože věděla, že když Šrí Ráma zabije Rávanu, tak bude vysvobozen od svých představ o ženách. To, jak bažil po Sítě a podobné věci… Skutečně si přála, aby se něco stalo, aby se narodil znovu a zbavil se toho pokukování po krásných ženách, to, jak unesl Sítu. Byla zcela proti tomu, ale on ji neposlouchal. A tak došlo k válce a v té válce ho Šrí Ráma zabil. K celé té epizodě došlo díky neomezenému milosrdenství Šrí Šivy. Jeho milosrdenství může někdy vypadat dost nelogicky. Ale za tím vším je velká logika. Logika je v tom, že ať udělá cokoliv, přinese to řešení určitého problému. Například jednou došlo k válce a ta válka neměla konce, v té době dělal problémy jeden strašný ďábel, který dostal požehnání od Šrí Šivy – že ho nikdo nemohl zabít. Šiva ovšem dal také požehnání, jak se říká varadán, jinému světci, který řekl: „Chci teď spát, ať mě nikdo neruší.“ A tak dostal požehnání: „Kdokoliv tě vyruší ze spánku, stačí, když se na toho člověka jen podíváš, a bude spálen na popel.“ Požehnání dostali tito dva. Když začala válka, Šrí Krišna si pomyslel, že nejlepší bude zabít toho ďábla s pomocí požehnání, které dostal onen světec. Tak vytvořil hru a začal utíkat z bojiště, a proto se mu říká “Bojovník, který utekl z bojiště“, Ranačórdas. Ten, který utíká z bojiště. Když Šrí Krišna utíkal, měl na sobě šál. Vešel po špičkách do jeskyně, kde onen světec spal a přikryl ho svým šálem. Poté, co na něj položil svůj šál, tak ďábel, který ho pronásledoval, ten satanský chlap, doběhl do jeskyně a uviděl ten stejný šál a povídá: „Á, teď jsi unavený a teď tady spíš, já ti ukážu!“ Aniž by si uvědomil, kdo to tam spí. Stáhl spícímu šál a vtom se onen spící světec probudil, podíval se na něho a říká se, že ho spálil svým třetím okem. A tak se dostavilo řešení. Tímto způsobem probíhá celá hra za přítomnosti tří sil, jen aby se nakonec ukázalo, že Pravda vítězí. Nejprve je tu Šivovo milosrdenství, Jeho dobročinnost – na jedné straně. Pak je tu hra Šrí Krišny, nebo také Šrí Višnua, ve které jde o neutralizování. A třetí je hra Brahmy, který tvoří a produkuje věci. Všechny tři síly tu působí jen proto, aby tu pro nás vytvořily atmosféru, ve které pocítíme, že se musí něco stát s naším lidským vědomím. Všechny tři síly v nás posílily přání hledat Pravdu. Na jedné straně je Šiva nesmírně soucitný, velmi laskavý dokonce i k asurům, rakšasům, ale na druhé straně může být neobyčejně krutý, může zničit celý vesmír. Pokud se lidé stanou natolik zkažení, pokud se nedají na duchovní cestu, pokud zcela ztratí svou nevinnost, pokud se nezbaví všech falešných ztotožnění a představ, které na světě vytvářejí problémy, tak On zničí celý svět. On totiž sleduje hru Ádi Šakti. Dovoluje Jí dělat všechnu tu práci, tvořit lidské bytosti, dávat jim realizaci, všechno, ale pokud zjistí, že Její děti, tedy lidé, které zachránila, se chovají špatně, že urážejí nebo jakkoliv ničí Její práci, může se rozhněvat, čímž může zničit celý svět. Ale nemyslím si, že by teď k tomu měl nějakou příležitost. Protože teď máme sahadžajogíny po celém světě. Ale mezi sahadžajogíny zjišťuji, že někteří rostou velmi rychle, vytrvale, plnou silou, a tak dosáhli Šivova principu. To první, čeho dosáhli je, že začínají být niterně odpoutaní. Odpoutanost není mentální. Není to mentální. Nejde o to, stát se askety, odejít do Himalájí, vzdát se rodiny a podobně. Odpoutanost je uvnitř nás. Když odpoutanost začne působit, tak prvním znakem je, že se staneme radostnými. Staneme se šťastnými. Když se někoho zeptáte: „Proč jsi nešťastný?“ Začne mluvit o své ženě, možná o svém domě, možná o svých dětech, možná o své zemi, možná o společnosti, o všem možném. Takže je naprosto rozrušený nebo možná velmi nešťastný, když vidí, co se kolem něj děje. Je ale realizovanou duší, a tak mu to, že je nešťastný, nepomůže. Co je třeba vědět, je to, že teď můžete napravit všechny špatnosti ve společnosti, v rodině, v celé zemi tak, že proměníte ostatní, ne tím, že se budete cítit špatně. Když to ale budete dělat, tak to nejdůležitější je, být odpoutaný. Když jsem začínala se Sahadža jógou, překvapilo mě, jak lidé mluvili o svých vlastních krajanech. Ohromilo mě, když mi začali říkat, o svém vlastním náboženství, o tom, jak špatné věci dělají. Nevěděla jsem toho tolik, kolik mi řekli. A říkala jsem si, že jen díky odpoutanosti, mohou jasně vidět, co je špatně. Co je špatně se společností, s lidmi, s příbuznými, v rodině, v zemi, na celém světě. To je ale možné jen tehdy, když se s ničím z toho neztotožňujete. Jinak nikdy neuvidíte defekty, nikdy neuvidíte, co je s tím člověkem špatně, které čakry jsou napadené. Takže to první, k čemu by mělo dojít, je odpoutanost. Jde tedy o to, jak dosáhnout odpoutanosti. Mnoho lidí se mě ptá: „Matko, jak se odpoutat?“ Ale já nejsem připoutaná, víte? Já už jsem odpoutaná, nevím, jak toho dosáhnout. Vám bych ale poradila dělat introspekci, abyste porozuměli sami sobě. Snažte se zjistit: „K čemu jsem připoutaný? Proč jsem tak nešťastný? O koho si dělám starosti? Proč bych si měl dělat starosti?“ Některé věci, které nikdy nebyly příliš důležité, se pro některé sahadžajogíny stávají velmi důležitými. Bylo mi například řečeno, že na Západě se lidé moc nestarají o svoje děti . Jakmile ale dostanou realizaci, tak se ke svým dětem přilepí jakoby nějakým lepidlem. Nedokáží se zamyslet nad tím, co je pro jejich děti dobré. Vše, co se týká dětí, považují za svou prvořadou povinnost. Nedávno mě překvapilo, když mi řekli, že rodiče chtějí přijet až po Narozeninové púdže. Byla jsem šokovaná! Púdža se koná přímo na cestě (k SJ škole), tak proč chtějí přijet až po ní? Když jsem o tom mluvila s Jogim, řekl: „Matko, budeme velmi šťastní, když tady budou. A měli by tu být. Pomůže to dětem, pomůže to rodičům.“ Jenomže veškerá pozornost rodičů je jen na dětech: „Musíme tam děti nechat a musíme se o ně postarat.“ To jediné je zajímá. Takže připoutanost k dětem vás donutí dělat věci, které nejsou dobré. Nejsou pro vás dobré. Po příchodu do Sahadža jógy dochází k další připoutanosti, je to běžné. Další připoutanost je k vaší rodině. Na Západě obvykle nic takového neexistuje. Lidé tam nejsou moc připoutaní k rodině, pijí, dělají všechno možné. Najednou, poté co získají seberealizaci, se vracejí zpátky k rodině jako bumerang. Jsou tak připoutaní k rodině, ke svému domu, ke všemu. Prostě to nedokážu pochopit. Když se stáváte čistým Duchem, tak jste odpoutaní, protože jste jako odraz. Jste odrazem Boha Všemohoucího. A všechno ostatní, s čím jste se dříve ztotožňovali, odpadává. Někdo může říct: „Jak? Jak to opustit?“ Já jsem nikdy nic neopouštěla, ale přesto vám mohu navrhnout určité věci, které můžete vyzkoušet. První z nich je meditace. Měli byste přijít na to, co s vámi není v pořádku. Která strana je napadená? Je to pravá, nebo levá? Meditací to můžete zjistit. Jste připoutaní k penězům? Jste připoutaní k podnikání? Jste připoutaní k rodině? Jste připoutaní ke své zemi způsobem, který není sahadž? Nebo k vaší kultuře, která není sahadž? V tom případě se snažte zbavit se připoutaností meditací. Víte, jak se zbavit problémů pravé a levé strany. Tato připoutanost se vám ukáže na konečcích vašich prstů a vy musíte zjistit, jaká centra máte napadená, kde máte problémy, a pak to můžete snadno vyčistit použitím jednoduché sahadža léčby. Myslím si, že děláme chybu v tom, že jakmile se k něčemu připoutáme, ani si to neuvědomujeme. Myslíme si, že děláme něco velmi důležitého, protože teď milujeme toho a onoho… – ´Šivovy kvality´, ´milosrdenství´. A začínáte se k lidem připoutávat. To není žádné milosrdenství. To není vůbec žádné milosrdenství – být k něčemu takovému připoutaný, není to vůbec žádné milosrdenství. Nemůžete mít milosrdenství Šivy, i když si lidé myslí, že v nás působí Šivovo milosrdenství. Není tomu tak, Protože Šivovo milosrdenství je velmi čisté. Jak jsem vám už mnohokrát říkala, je jako míza ve stromu, která stoupá a dostává se k nejrůznějším částem stromu, a pak se buď vypaří, nebo jde zpátky do Matky Země. Není připoutaná. Kdyby se připoutala k jednomu květu, k jednomu listu nebo jednomu plodu, pak by celý strom trpěl, a dokonce by zmizel i ten květ. Takže připoutanost k určité věci, nebo určité představě není správná. Zjistila jsem, že v Sahadža józe jsou lidé velmi přizpůsobiví a chápou, co by měli dělat, ale hlavní věc je meditace. Při meditaci na srdce, na Šiva tattvu, na princip Šivy, se bezpochyby můžete odpoutat. A pak bude radost maximální. Radost bude maximální. Viděla jsem, že se lidé zajímají třeba o jídlo nebo o oblečení nebo o dům, o cokoliv. Můžete se zajímat, měli byste se zajímat, ale v tom zájmu by mělo být osvícení, že se k tomu nemůžete připoutat. Například někteří lidé z jižní Indie nemají rádi severoindická jídla. A lidé ze severní Indie nemají rádi jihoindická jídla. Je to velký problém. Ptala jsem se lidí z Indian Airlines: „Proč nemáte standardní jídlo?“ Řekli: „Jaké je standardní indické jídlo? Řekněte!“ To byla otázka. Indové si velmi zakládají na chuti a jídle. A je to fakt, nemáme žádné standardní indické jídlo. Podobně ale můžeme říct, že i na Západě se lidé honí za něčím, co není nutné. Něco dělají jen proto, že je to v módě nebo nevím kvůli čemu, protože jejich osobnost ještě nevyzrála. Když vaše osobnost vyzraje, tak všechno vidíte z mnohem vyššího úhlu než ostatní a nesplýváte tak s nimi. To, co víte, je mnohem vyšší, mnohem větší a dává to mnohem víc radosti. Lidé si myslí, že jejich připoutanosti jim dávají velkou radost. Když se vám narodí dítě nebo když máte svoji manželku a podobně, myslíte si, že to dává radost. To je velmi mylná představa. Radost přichází z vašeho vlastního zdroje, vašeho Ducha. Jestli je váš manžel dobrý, jestli jsou vaše děti dobré nebo špatné, ať jsou, jací jsou, nemohou vám dát radost. Jste to jenom vy, kdo se může těšit sám sebou. A proto člověk začíná všem odpouštět. Na koho se budete zlobit, když vám nikdo nemůže ublížit? To je další velká kvalita Sadášivy, že je nesmírně odpouštějící. Odpouští až do určitého bodu, kdy zničí celé dílo Ádi Šakti. Jinak je ale nesmírně odpouštějící a je v tom také velmi vyrovnaný. Jednou se Ádi Šakti velmi rozhněvala na celý svět, který už byl tak zkažený, a začala všechno ničit. On Jí ale pod nohy položil malé dítě a Ona v úleku vyplázla svůj dlouhý jazyk, byl to pro Ni takový šok, že přestala ničit. Jeho metody jsou takové, že člověk, který má v sobě vypěstovat princip Šivy, by měl být extrémně odpouštějící. Vím, že existují lidé, kteří jsou velmi krutí, kteří trápí ostatní. Jestli to už nemůžete snést, dobře, skoncujte s tím. V tom budu stát při vás. Jestli to ale můžete snést, je lepší to snést a podstoupit tuto zkušenost, protože něco snést není tak těžké. Je to snazší než od toho utéct. Přišla za mnou například jedna žena a povídá: „Chci se rozvést se svým mužem.“ Zeptala jsem se: „Proč?“ „Protože domů přichází velmi pozdě a skoro vůbec se nevidíme.“ Já jí řekla: „Když se s ním rozvedeš, neuvidíš se s ním vůbec!“ Co je to za logiku? „Vidíš ho, aspoň když je doma, ale rozvod není řešení! Když se s ním rozvedeš, tak ho neuvidíš vůbec! Tak jaký má takový rozvod smysl?“ Takže když se takto zamyslíme, tak pochopíme, že když jsme odpoutaní, tak nemáme být připoutaní k ničemu! A kdo vás může napadnout, když nejste k nikomu připoutaní? Nikdo! Když ale cítíte, že byste se měli ohradit, udělejte to, ale odpoutaně. Když něco namítáte, je důležité být absolutně odpoutaný. Hlavním problémem pro nás je dnes ale něco jiného. A to, že všichni musíme stoupat. Stoupat stejnou silou. Vypráví se takový příběh o ptácích, kteří byli chyceni do sítě, a tak se rozhodli, že by se z ní měli dostat ven, a zkoušeli to. Každý se z ní snažil dostat ven, ale žádný z nich to sám nedokázal, a tak se všichni rozhodli vzlétnout společně: raz, dva, tři, start! A vzlétli i s tou sítí! A říká se, že pak požádali krysy: „Prosím přijďte a rozkousejte tuto síť.“ A byli volní! Takže když k tomu může dojít mezi ptáky a krysami, proč ne mezi námi? Budete překvapeni, jak si v kolektivu můžeme vzájemně pomáhat a radovat se. Řekněme, že něco není v pořádku s vaší matkou, otcem, sestrou, kýmkoliv. Nevadí. Konec konců kolektiv vám dává oceán radosti a vaše problémy se mohou vyřešit, pokud je chcete řešit kolektivně. Takže se můžeme spolehnout na kolektiv. Musíme být s kolektivem za jedno. Cítím, že jakmile jednou skočíte do sahadž moře, tak vás samotná radost přitáhne k sobě. Společné setkání je tak radostná událost. Takových zkušeností máme mnoho, mnoho sahadžajogínů mi vyprávělo, jak byli šťastní, když se náhodou setkali s dalšími sahadžajogíny. Pouto mezi sahadžajogíny je skutečně to nejradostnější spojení, které je zdrojem našeho sjednocování. Jakmile se začnete těšit sebou navzájem… Kdysi jsem vám vyprávěla příběh o velkém indické básníkovi, který se jmenoval Námadéva a byl krejčí. A byl tam také další muž, který byl hrnčíř. Někdy mi chybí anglický výraz. Tento hrnčíř byl také básník a jmenoval se Ghórakumbha. Když ho šel Námadéva navštívit – světec se chce setkávat jen se světci – podíval se na něj a s údivem ustoupil. Pak pronesl krásný verš. Řekl: „Přišel jsem, abych vnímal beztvarou čaitanju, ale tady ji vidím zosobněnou.“ Nirgunáčá vétí, áló sagunáči. „Přišel jsem, abych vnímal Beztvaré, abych vnímal vibrace, ale tady je vidím přímo zosobněné.“ Tohle může říct jen světec jinému světci. Takové ocenění, tak subtilní uznání, je možné jen mezi dvěma světci. Nebo mezi mnoha. Ti se nedívají na to, že hnětl hlínu nebo že měl na sobě při práci špinavé dhóti. Nevnímal to. Neviděl jeho tělo, obličej, nic takového. Ale viděl zosobněné božství. Taková citlivost ve vnímání jiných sahadžajogínů by se ve vás opravdu měla rozvinout. Pak se nebudete starat o nesmyslné povrchní věci. A to je jeden z velkých principů Šivy – ničím se nezatěžuje. Když se na Něho podíváte, Jeho vlasy jsou celé zcuchané, sedí na rychle uhánějícím býku s nohama takhle (od sebe), tak jede na svoji svatbu. Umíte si to představit? A všichni Jeho přátelé, všichni Jeho přívrženci jsou takoví – jeden má jen jedno oko, druhý má jen jednu ruku, další je takto shrbený… Protože Jemu na vnější stránce osobnosti nezáleží. Na čem Mu záleží, je duchovnost. Jestli máte jedno oko nebo máte pokřivené tělo, na tom Mu nezáleží. Pro Něho jsou to Jeho lidé. Protože nic, co je povrchní, Jeho pozornost nepřitahuje. Jen božskost v daném člověku. Máme mnoho způsobů, jak porozumět Jeho principům, protože je všepronikající. Když k někomu cítíte milosrdenství, tak to působí, určitě to působí. Nedávno jsme měli takový případ jedné nevyléčitelné choroby, bylo to v Mexiku. A ta Mexičanka, která pracovala a pracuje v OSN, mi napsala dva dopisy: „Matko, přijdu o syna, protože má tuto strašnou nemoc.“ Jen mi napsala. Měla jsem s ní takový soucit, protože napsala dopis, který mi vehnal slzy do očí. A představte si, ty slzy toho chlapce vyléčily! Úplně toho chlapce vyléčily! A pak mi napsala děkovný dopis a já byla ohromena… Protože můj soucit není mentální, prostě jen působí, je tu, jen teče a působí. Stejně tak i vy se takovými můžete stát. Chci, abyste měli všechny moje síly. Nejpřednější silou je milosrdenství. Sahadžajogín nemůže špatně zacházet s jiným člověkem. S nikým! Jestli je to sahadžajogín, nebo ne, to není důležité. Ale nikdo nemůže napadnout jiné sahadžajogíny. I když to není sahadžajogín, sahadžajogín by ho nikdy neměl napadnout. To není známka sahadžajogína. Sahadžajogín je jiný. Nedávno jsem někomu řekla: „Jsi velmi vznětlivý.“ „Ano, ano, jsem. Když mě někdo provokuje.“ Řekla jsem: „Každý se přece rozzlobí, až když ho někdo provokuje. Jenom blázni se rozzlobí, aniž by je někdo provokoval. Když se rozzlobíš na základě provokace, není to nic úžasného. Dělá to každý. Kdybys řekl, že se nerozzlobíš ani při provokaci, to je jiný stav.“ Takže, zjistila jsem, že v celé atmosféře dnešní moderní doby dochází k velkému boji, který nemá nic společného s kulturou Šrí Šivy. Kultura Šrí Šivy je sahadž kultura. Jste-li sahadžajogíni, měli byste v sobě mít milosrdenství, pochopení pro city druhých a také byste měli být připraveni starat se nejen o sahadžajogíny, ale i o nejogíny. Pak vaše milosrdenství přinese výsledky. Jak víte, problém dnešní civilizace je to, že západní kultura upadá. Když čtete noviny, jste šokovaní tím, co se děje. Nevím, kolik lidí si to uvědomí ještě před svým zničením. Je to skutečně sebedestruktivní. Na jedné straně působí tato pohodlná a ke všemu svolná společnost. Na druhé straně je islámská kultura, která se tomu snaží čelit. To je správné. Je správné se tomu postavit, ale způsob, jakým to dělají, vytváří problémy. Když někoho utiskujete stylem: „Nedělej tohle, nedělej tamto,“ bude to dělat ještě víc. Dám vám příklad. Když pojedete na sever Indie, tamní kultura je blíže islámu, lidé jsou tam velmi nemravní, pořád se dívají po ženách. Ne všichni, ale je jich mnoho. I když říkají, že jsou hinduisté, přesto mají tyto zlozvyky, které pocházejí z islámského útlaku. Když je žena úplně zahalena a nikdo ji nevidí, jsou ještě zvědavější. Několik mužů takto přijelo do Bombaje. Jeden z nich cestoval se mnou a díval se na všechny ženy na ulici. Povídám mu: „Zlomíš si krk, jak s ním pořád kroutíš!“ Ale děje se to tam běžně. Nejen to, ale tahle zvědavost zachází příliš daleko a lidé se mohou stát extrémně nemravnými, zrovna jako na Západě. Takže potlačování vašich přání je také špatné. Stejně jako tato kultura, která zvnějšku potlačuje, ale uvnitř jsou lidé velice nemravní. Jednou jsem cestovala z Rijádu do Londýna a usnula jsem. Když jsem se probudila, uviděla jsem tam sedět nějaké lidi, ´velmi krásně´ oblečené – ženy v krátkých sukních a muži v ozdobných vázankách a v tom všem. Zeptala jsem se letušky: „Zastavili jsme někde?“ Povídá: „Ne, ne, letíme přímo.“ Ptám se: „Kdo jsou tito lidé?“ „Ti stejní.“ „Tak se změnili!“ Ohromilo mě to. Předtím měli oblečené dlouhé čádary a najednou tu sedí podivně oblečeni. Nedokázala jsem to pochopit, ale bylo to tak. Zvědavost, která vzešla z potlačování, tedy také ničemu nepomůže. V Sahadža józe se o žádné potlačování nejedná. Stanete se nevinnými, prostě se nevinnými stanete. To je princip Šivy. Sahadž kultura je ve středu. Není v ní ani příliš povolnosti, ani příliš potlačování, je ve středu. Nejvýznamnějším principem Šrí Šivy je nevinnost. A tato nevinnost ve vás prostě svítí, viděla jsem to. Ať jste předtím dělali cokoliv, vidím, jak jste teď čistí. Nemáte už ty hloupé nápady chovat se západním způsobem. Též hodně lidí, kteří přišli do Sahadža jógy z islámského prostředí, se stalo velmi sahadž a vedou velmi dobrý život. Máme několik Íránců, kteří se mi v dopisech zpovídali, byla jsem šokovaná, nikdy jsem je nečetla, protože to pro mě bylo příliš. Teď ale vidím, že jsou to ti nejmravnější lidé. Takže jít do jednoho nebo druhého extrému je špatné, ale být ve středu, sahadž, je ten nejlepší způsob, jak pochopit, že v životě je nejdůležitější mravnost. A ta vychází z vaší nevinnosti. Nevinnost je samozřejmě kvalitou Šrí Ganéši, který je synem Šivy, ale je vyzařována skrze nevinnost Šrí Šivy. Myslím, že v další přednášce o Šivovi budu mluvit o nevinnosti. Ale z téhle přednášky musíte porozumět odpoutanosti. Odpoutanost, která by se měla rozvíjet uvnitř vás. Nemůže být vnucena, ale můžete si ji rozvinout prostřednictvím meditace, což vám dá skutečnou radost. Je možné popsat mnoho kvalit Šivy a myslím, že jsem o Něm mluvila v mnoha přednáškách. Musím ještě říct, že by bylo dobré, abyste kolektivně meditovali ve svých ašrámech. Je dobré, abyste zkoušeli kolektivní meditace. Nemusíte nikomu dávat vibrace, nemusíte se starat o čakry ostatních, starejte se jen o sebe, o to, co je s vámi v nepořádku. A měli byste dělat vše, co je dobré pro váš vzestup. Protože zodpovědnost za celý svět spočívá na sahadžajogínech. To víte, že bez Sahadža jógy není východiska. Sahadža jóga přišla na tuto Zemi, aby zachránila lidstvo. Vaší zodpovědností je proto udržovat se v patřičném stavu, co se týče Sahadža jógy. Zbavit se problémů levé a pravé strany a pak šířit Sahadža jógu, ne bombastickými slovy nebo agresivitou, ale láskou a milosrdenstvím. Jsem si jistá, že jsme toho udělali hodně, dokázali jsme toho hodně, ale tu a tam jsou ještě nějaké body, jejichž náprava je pro mě velmi nepříjemným úkolem. Ale ať je to jakkoliv, musím říct, že se to vypracovává a každý by se měl podívat sám na sebe a mít radost z cesty, kterou jsme urazili, i z cesty, kterou ještě musíme ujít. Nechť vám Bůh žehná!